Moderátorka Fialová vzpomíná na televizní pravěk: Stála jsem na koši a poslouchala Ježíše

V týmu CNN Prima NEWS jste jednou z mála, kdo pamatuje úplné začátky Premiéry v 90. letech. Jak byste je popsala?
Jako pravěk. (smích) Když o tom přemýšlím, připadám si skoro jako dinosaurus. Vážně – je to jako přestoupit z trabanta do nejnovějšího modelu Tesly.

V jakých podmínkách vyjížděl tenhle trabant do světa?
Prima, tehdy vlastně Premiéra, vysílala z Paláce kultury, dnešního Kongresového centra. Já do ní přišla ještě jako studentka Fakulty sociálních věd. A zpětně je legrační, že studio Premiéry bylo vybavené hůř než naše školní. Našli byste tam jedinou kameru, napevno nastavenou na mé tři podstatně vyšší kolegy. Proto jsem při vysílání musela stát na otočeném odpadkovém koši, abych si vůbec našla záběr. Ani čtecí zařízení nebylo. Složité věci k zapamatování, jako méně známá jména či zkratky společností, jsem si proto raději psala na papír, který jsem si leukoplastí přilepila pod kameru. Osobně na to ale vzpomínám hlavně jako na dobu Ježíše.

Ježíše?
Tehdy se totiž v Kongresovém centru pilně nacvičoval muzikál Jesus Christ Superstar. Pořád dokola. A jak to tam nacvičovali, už to bylo na hlavu; poslouchali jsme tři tóny třeba až padesátkrát za den. Nedalo se to vypnout. Věřte mi, že mám Jesuse naposlouchaného jako málokdo jiný.

Na co dalšího si vzpomenete?
Třeba na tehdejší maskérnu, kostymérnu. I to byly kapitoly samy pro sebe. Vybavuji si, že paní z maskérny mi pro vysílání nosila saka z vlastního šatníku. A že mě česali a líčili jako Saskii Burešovou.

Proč jako ji?
Z jednoduchého důvodu: Ve svých jednadvaceti letech jsem vypadala ještě mladší, což zrovna nenapomáhalo tomu, aby mi diváci věřili... Vedle toho všeho si ale ze začátků pamatuji především obrovský entuziasmus lidí okolo. Všichni se nesmírně snažili, abychom to dělali lépe a rychleji než ostatní. Byť jsme se prakticky všechno učili za pochodu. Uvědomte si, o jaké době mluvíme: museli jsme si vystačit bez internetu, bez mobilů. Používal jste leda pevnou telefonní linku. I o samotném přijetí do televize jsem se dozvěděla způsobem, který je z dnešního pohledu legrační.

Jak?
Dali mi vědět telegramem. Páni, víte vy vůbec, co je to telegram?

Já ještě ano, dvacetiletí už asi ne.
Celé se to pro mě seběhlo poněkud svérázně. Na konkurz do Premiéry jsem šla jen doprovodit svou tehdejší spolužačku, sama jsem přihlášena nebyla. Michel Fleischmann mi ale na místě řekl: „Když už jste tady, tak si to také zkuste.“ Přečetla jsem tedy pár stránek. A za pár dnů mi přišel telegram, ať se dostavím do Paláce kultury. Bydlela jsem pod Vyšehradem, neměla jsem to daleko. Tak jsem přišla a hned ve svůj první den vysílala. No ano, devadesátky… Kdo měl tehdy štěstí a stál ve správnou chvíli na správném místě, ten si mohl vysloužit šanci, o které se mu ani nesnilo. O níž vlastně často ani nestál.

A vy jste nestála o to být televizní moderátorkou?
Já si hlavně dlouhou dobu vůbec nechtěla připustit, že jsem moderátorka. Sama sebe jsem považovala především za novináře. Trochu jsem se bála, abych se nezapsala jako pouhá čtecí hlava. S tehdejší, zprvu velmi nízkou, sledovaností Premiéry to ale beztak nehrozilo.

Na jaké pořady z úplných začátků stanice ráda vzpomínáte?
Je to už opravdu dávno, pořád si ale pamatuji třeba začínajícího Bořka Slezáčka, který byl se svým hudebním programem absolutně neřízenou střelou. Nebo si vybavuji Dana Takáče, Patricii Strouhalovou. To byli ti moji o hlavu vyšší kolegové, kvůli kterým jsem musela před kamerou stát na koši. Byli samozřejmě zkušenější, mohla jsem se od nich hodně přiučit.

Dnes je ve studiu za technologický zázrak považován interaktivní panel zvaný Magic Wall, z čeho jste byli paf tenkrát?
Asi se budete smát: někdy i z faxu. Pamatuji si, jak jsme jeden takový dostali. Asistenta produkce u nás dělal tehdy Pavel Řezníček, dnes známý herec. Snad mi odpustí, pokud to prozradím – nebyl úplně technicky zdatný, takže měl po pořízení faxu velkou starost s tím, že mu to nešlo poslat. Druhý produkční Pavlovi vysvětloval: „Musíš té paní zavolat a říct, ať si to přepne na fax.“ Takže Pavel vstal a úplně vážně u našeho faxu křičel: „Panííí, přepněte si na fax!“ No jo, leccos bylo tehdy nové.

Celý rozhovor si můžete přečíst v časopisu ke třem rokům existence CNN Prima NEWS.