Z válkou sužované Ukrajiny se lidé na celém světě dozvídají příběhy těch, kteří bojují o svůj život. Mrazivou zpověď sepsala také Naděžda Suchoruková z Mariupolu, kde ruské střely zasáhly například divadlo nebo uměleckou školu, v nichž se ukrývali civilisté.
„Oheň pohltil pět pater nedaleké budovy a pomalu se dostává k šestému. V okolí jsou černé ohořelé domy, v oknech nezůstalo ani sklo. Jsem si jistá, že brzy zemřu, je to otázka dní. Lidé v tomto městě neustále čekají na smrt. Jen bych si přála, aby má smrt nebyla příliš děsivá,“ svěřuje se Naděžda v příspěvku na svém Facebooku 19. března.
Válka na Ukrajině
Okupované přístavní město se potýká s řadou problémů. Ruská vojska jej nadále ostřelují, problémy představují i humanitární koridory, díky kterým by se lidé dostali do bezpečí. „Před třemi dny k nám přišel kamarád mého nejstaršího synovce a oznámil, že raketa zasáhla hasičský sbor. Všichni záchranáři zemřeli. Jedné ženě raketa utrhla ruku, nohu a hlavu. Přeji si, aby mi mé tělo zůstalo po útoku celé,“ pokračuje.
Dodává, že neví proč, ale její přání jí přijde důležité. „I když na druhou stranu, během bojů se nedá uspořádat pohřeb. To nám potvrdili dva policisté, kterých jsme se ptali, co máme dělat s tělem babičky našeho kamaráda. Poradili nám, abychom jej dali na balkón. Zajímalo by mě, na kolika balkónech nyní leží mrtvoly,“ uvádí.
V části města, kde Naděžda žije, je dům, ve kterém bydlí, světlou výjimkou – střely ho dosud nezasáhly. „Sice v několika bytech vypadlo sklo, ale oproti jiným vypadá můj dům šťastně,“ uvedla. O dva dny později se i však její domov stal cílem ostřelování. S rodinou zázrakem přežila. „Dvůr je pokrytý popelem, plasty a ocelovými úlomky. V okně ve třetím patře jsem zahlédla obličej, odvracím se. Začínám se bát živých,“ sděluje.
Více se však odvrací od prázdných a ztichlých ulic. „Někteří lidé zde stále leží, jsou překrytí oblečením. Nechci se na ně dívat. Bojím se, že je budu znát,“ popisuje své obavy. Doplnila, že dříve veselé město nyní přežívá v podzemí. „Každý den jim přežití ztěžuje. Nemají vodu, jídlo, elektřinu. Kvůli neustálému ostřelování nemohou ani vyjít ven. Lidé v Mariupolu ale musí žít, pomozte jim. Vyprávějte můj příběh, ať se o něm svět dozví,“ dodává.
