Musím být tak trochu blázen, ale chci dostat skokany do špičky, říká nový trenér Bajc

Bajc přivedl Jandu na vrchol, když mu pomohl ke stříbru a bronzu na mistrovství světa 2005 v Oberstdorfu. O rok později vyhrál prestižní Turné čtyř můstků, ale především jako první a jediný Čech v historii celkové pořadí Světového poháru. Přestože později o slovinském kouči jen s mírnou nadsázkou říkával, že byl tyran, nedal a nedá na něj dopustit.

Proto ho po patnácti letech přivedl zpátky. Aby zavedl disciplínu v úzkém týmu a pokusil se posouvat tradiční a úspěšný český zimní sport zpět do světové špičky.

Bajcovo nové angažmá je o to překvapivější, že Úsek skoku v posledních letech i ekonomicky strádal, přišel o sponzory, zaostával ve vybavení za ostatními národními týmy. A k tomu nelze v Česku již roky v zimě trénovat na velkém můstku. Chybí i další infrastruktura. Proto se příprava českých skokanů přesune do Bajcovy domoviny. „Můstky jsou sice ve Slovinsku zavřené, ale protože já znám všechny a všichni znají mě, tak mi kamarád připravil můstky v Kranji. Potřebuji se podívat, co kluci umí, jak skáčou, kde dělají chyby,“ vyprávěl devětapadesátiletý Vajsa Bajc v rozhovoru pro CNN Prima NEWS. Češtinou, kterou nezapomněl od dob, kdy ho vedl český trenér Zdeněk Remsa. A kterou si v posledních dvou týdnech oživoval při dojednávání nového angažmá.

Jak moc vás překvapilo, když vám zavolal Jakub Janda, ředitel Úseku skoku na lyžích?
Vlastně mě nepřekvapil. Poslední dva roky jsme byli v kontaktu. Dokonce jsem byl i na nějakých jednáních v Praze. Ale nedopadlo to, protože nemohl garantovat to, na čem jsme se domluvili. Takže se naše cesty rozešly. Ale teď v zimě před závody Světového poháru v Planici zavolal. Sondoval, co dělám, jestli mám nějaké angažmá. A že by se rád sešel. Také říkal, že se situace změnila.

Nebylo pro mě těžké se rozhodnout, pokud Úsek skoku vše zařídí a také finančně garantuje projekt, na kterém jsme se domluvili.

Takže nešlo o blesk z čistého nebe?
Ne, ne. Do Planice přijel sportovní ředitel Martin Dittrich a začali jsme jednat.

Jak dlouho jste uvažoval nad touto novou konkrétní nabídkou?
Já uvažuji nad vším. Takže i nad tou nabídkou. Řekl jsem své podmínky. A také jsem upozornil, že pokud nesplní to, co mi slíbili, tak do toho nejdu. Všechno jsem ještě potřeboval prodiskutovat s trenéry, kteří mají smlouvy do konce května. Abych věděl, kdo bude pokračovat.

Takže jste se domluvili rychle?
Nebylo pro mě těžké se rozhodnout, pokud Úsek skoku vše zařídí a také finančně garantuje projekt, na kterém jsme se domluvili.

Finanční situace českého skoku nebyla v posledních letech dobrá. A navíc se v Česku používá spojení „slibem nezarmoutíš“.
Aha, oukej. Tak slibem nezarmoutíš. (smích)

Takže kolik toho víte o českém skoku. Hlavně z ekonomického hlediska?
Jako trenér chci dosáhnout všeho a nechci se starat o peníze. Víme, že ostatní reprezentace jsou zabezpečené, aby byly dále konkurenceschopné ve Světovém poháru. To je prostě podmínka, to musí být zařízené. Věřím, že dostanu aspoň to minimum, abychom mohli ostatním konkurovat, jak chce Úsek skoku. Prý nás budou tak podporovat, abychom jim to mohli vrátit výsledky.

Pokud máte připravený takový projekt, tak to bude zřejmě v dvojnásobku peněz, se kterými museli vystačit loni, předloni…
Ne, to bude asi víc. Já se však také snažím pomáhat i v této oblasti, například s kontakty na nové sponzory. Věřím, že najdeme společnou řeč a získáme nové podporovatele co se týká financí.

Takže se na českých helmách a kombinézách objeví slovinské firmy?
To ještě nemohu říkat, to by nebylo profesionální. Máme okruh kandidátů, já je propojím s odpovědnými lidmi ze svazu, aby se domluvili.

Spadnout se ještě dá. Kluci mohou ukončit kariéry a pak bychom zůstali bez seniorského týmu. Vždy existuje možnost se propadnout níž a níž. Ale nejsem tady proto, abychom padali dolů.

Nejznámějšími slovinskými podniky i v Česku je pojišťovna Triglav a výrobce kuchyňských spotřebičů Gorenje.
Uvidíme, jestli to bude pojišťovna nebo někdo další.

Co Elan, výrobce lyží. Ještě produkuje skokanské lyže?
Ne, ne, Elan skončil. Celý jejich výrobní program koupil Slatnar (výrobce skokanského vázání a bot - pozn. red), který získal všechny stroje. A teď dělá jiné lyže než dříve Elan.

Kolik skokanů z českého A-týmu znáte osobně?
Všechny, nejen Romana Koudelku, který začínal, když jsem tady byl poprvé. To mu bylo patnáct, šestnáct. Znám samozřejmě mladého Filipa Sakalu (syna Jaroslava Sakaly, olympijského medailisty a mistra světa v letech na lyžích z Planice 1994 - pozn. red), Čestmíra Kožíška i Vojtěch Štursu. Ještě však neznám všechny mladé, juniory, kteří teď přijdou do nové skupiny, a budeme společně dva měsíce trénovat.

Myslíte, že dostáváte do rukou tým, lidský materiál, z kterého můžete skutečně něco „vybudovat“?
No, nejde jen o ten tým, který musíme dát dohromady, aby udělal nějaké výsledky, na které svaz čeká. Ale především musíme zapracovat na mládeži. Rozdělíme je do skupin, jedna na Moravě, druhá v Čechách. Dostanou kvalitní trenéry a bude nutné, aby také měli odpovídající zázemí. Aby všichni viděli, že se něco děje, že přichází nová energie. To bude základ budoucnosti.

Sledoval jste v posledních sezonách výsledky českých skokanů?
Vždy se dívám na tým, pro který jsem dříve pracoval. Takže jsem viděl, že to není ta úroveň, kterou jste měli dřív. Vím, že v uplynulé sezoně bodovali jen dva, Viktor Polášek a Čestmír Kožíšek, a dohromady získali jen šest bodů.

Také Jakub Janda mluví o tom, že se český skok propadl na úplné dno, že už není kam „spadnout“. Je nové angažmá o to zajímavější, že můžete družstvo jen posouvat nahoru?
Spadnout se ještě dá. Kluci mohou ukončit kariéry a pak bychom zůstali bez seniorského týmu. (smích) Vždy existuje možnost se propadnout níž a níž. Ale nejsem tady proto, abychom padali dolů. Chci pracovat a pomoc zkušenostmi, které mám. Pokud všichni potáhneme za jeden provaz, tak věřím, že se výsledky zlepší.

Že začínáte tzv. na nule, je pro vás dobře?
(smích) Jasně, to je dobře. To je radost pro každého trenéra.

Dostal jste nějaký výkonnostní cíl?
Ne. O tom jsme se nebavili. Řekl jsem, že chci vytvořit silný tým. Ne, že to bude stát jen na jednom skokanovi. Chtěl bych, abychom měli, tři, čtyři, pět skokanů, kteří budou schopní bodovat ve Světovém poháru. Ne jen v jednom závodě za sezonu.

Řekl jsem, že chci vytvořit silný tým. Ne, že to bude stát jen na jednom skokanovi. Chtěl bych, abychom měli, tři, čtyři, pět skokanů, kteří budou schopní bodovat ve Světovém poháru. Ne, jen v jednom závodě za sezonu.

Čeho byste však chtěl dosáhnout vy sám osobně? Postavit kompletní družstvo pro olympijské hry 2022?
To určitě. A nejen to. Tam prostě musíme mít družstvo mužů a také smíšený tým se skokankami. To musí být cíl každého trenéra. Tedy i můj. Rád bych se do té doby dostal na takovou úroveň, že kluci budou konkurenceschopní. Tedy, že se nebudou strachovat, jestli v družstvech postoupí do druhého kola mezi osm nejlepších. Chci, aby mezi těch osm lehce prošli, ale cíl je být do šestky.

Neslyšel jste na to reakci, že jste blázen?
(smích) Mohou si říkat, co chtějí. Ale musím být blázen. Pokud nemáš vysoké cíle, tak ničeho nedosáhneš. Cíle musí být. Ale reálné.

Vy si myslíte, že je reálné být na olympijských hrách do šestého místa?
Čtyři pět let do bylo špatné, tak si nemůžeme myslet, že přijdu a hned se bude vyhrávat. Za mě bude dobré a důležité, aby začali kluci pravidelně bodovat. A že se nebude dělat ostuda českým skokům na lyžích. Že se vrátí diváci, aspoň k televizorům, aby se zase dívali na závody. Proto jsem tady.

Takže si myslíte, že poslední roky byly ostudné?
Ostuda, neostuda. Skoky na lyžích mají v Česku tradici. Vždyť i já si pamatuji Jiřího Rašku a pak ty spousty dalších skokanů v následujících generacích. Od Škody, přes Samka, Fízka, Höhnla, až po Sakalu, Ježe, Doležala a na konci Jandu. Pak už to začalo jít dolů a následovala ta ostuda. Vozívali jste medaile a nyní se „bojovalo“ o poslední příčky. To je přece ostuda.

Co teď bude nejdůležitější?
Změnit techniku skoku. Viděl jsem kluky skákat v Planici a nemělo to nic společného s moderní technikou. Tam mají největší rezervy. Nedostatky jsou také v materiálu, tedy v kombinézách, v lyžích a jejich nastavení s vázáním. No a pak musíme zavést nové a moderní postupy. Těší mě, že pojedeme poprvé do vzdušného kanálu ve Stockholmu. Přijde mi hrozné, když mi nejlepší skokan Roman Koudelka řekne, že ještě nikdy nebyl v takovém tunelu. Přitom Němci nebo Rakušané jsou tam i čtyřikrát během letní přípravy na několik dnů. A ty tréninky pak k něčemu vypadají a přínos je obrovský. Skokan tam visí tři čtyři minuty a získá úplně jiný pocit ve vzduchu. Dá se tam zkoušet úplně všechno. Vždyť skok trvá tři čtyři sekundy. Takže pak je nutné udělat 300 až 400 skoků, aby závodník dostal to, co si osvojí ve vzdušném kanálu.

Jakub Janda si stěžuje také na disciplínu reprezentantů.
Ano, vím o tom, a chybí jim. Nemůže si každý dělat, co chce. To bude naše pravomoc trenérů, abychom se domluvili na společné cestě. Kluci se musejí chovat jako profesionálové. Mám k tomu ještě jednu myšlenku. Musíme odbourat to, co tady zažívali poslední roky. Že se něco slíbilo, ale nakonec nesplnilo. A proto to zkoušeli jinak. Jenže to není správná cesta. Proto jsem řekl: Chcete posun, výsledky? Tak zařiďte to okolo a já zařídím disciplínu týmu a přivedu kluky na správnou cestu.

Co uděláte jako první?
V pondělí se sejdeme v Lublani na dvoudenní testování, ve středu začneme skákat v Kranji. Můstky jsou sice ve Slovinsku zavřené, ale protože já znám všechny a všichni znají mě, tak mi kamarád připravil můstky. Potřebuji se podívat, co kluci umějí, jak skáčou, kde dělají chyby. Projdeme komplet materiál a budeme řešit, co u něj musíme vyměnit. Na začátku června pojedeme do Švédska do vzdušného tunelu. Tam odsud se vrátí rovnou do Planice, kde budeme další tři týdny trénovat.

Nemůže si každý dělat, co chce. To bude naše pravomoc trenérů, abychom se domluvili na společné cestě. Kluci se musejí chovat jako profesionálové.

Jak to půjde dál? Příprava českých skokanů se tedy přesune do Slovinska?
Dá se to tak říct. Ale to vychází z těch podmínek, které tady jsou. Pokud není můstek, tak nemůžeš dělat přípravu doma. Dal jsem vedení Úseku skoku na výběr. Buď Polsko nebo Slovinsko. Rozhodli, že Slovinsko. Takže začínáme spolupráci s Global Sports Clinic doktora Mitji Bračiče v Lublani. Ten se postará o regeneraci, rehabilitaci, fyzioterapii. A domluvili jsme se, že Planici nyní vezmeme jako základnu a budeme trénovat tam.

Jak vám nabourá přípravu v zimě mezi závody Světového poháru to, že v Česku už roky není použitelný velký můstek?
Mám výhodu, že se mohu domlouvat se svými, tedy ve Slovinsku. Ale v sezoně to zase takový problém není, protože už tam není čas na trénink. To říkám na rovinu. Teď mluvím o A-týmu, který objíždí Světový pohár. Vždy se dá trénovat někde po cestě. A když se přece jen přijede ze závodů domů, tak jeden dva dny seberou regenerace, rehabilitace, odpočinek a pak se už zase odjíždí. Ale problém to je u mladých. Tam ty můstky chybějí. Infrastruktura musí být. Ovšem ne ta stará. To se musí změnit. Je třeba s tím začít. Ale ne tak, že se připraví jeden můstek v Rožnově, druhý v Liberci a třetí ještě někde jinde. Za mě by dávalo logiku, kdyby se udělal jeden můstek, který by byl skokanským centrem pro celé Česko. Vždyť tady není nic daleko.

Vraťme se ještě k financím. Co když dojdou?
Celý den jsme o tom diskutovali. Byl jsem v Liberci, takže jsem mluvil i se zástupcem Dukly Michalem Georgievem. Také on slíbil, že armáda pomůže a že prý nemáme mít strach. Když jsem jim dal program, tak se sice dívali dost překvapeně, protože na to prý závodníci nejsou zvyklí, ale… Jiná cesta není, než stoprocentní příprava. Ten, kdo se nebude zlepšovat a nebude výkonnostně na výši, tak nebude závodit ve Světovém poháru. Já nechci, aby byli poslední jako v minulé sezoně.

Doba se změnila. Také ve skocích to není tak jako dřív. Nedotklo se to jen Čechů, ale i Slovinců. Všechny týmy šly s penězi dolů. Dost toho „udělal“ covid. A podepisuje se na tom i celosvětová hospodářská situace.

Odešel byste, kdyby svaz neplnil to, na čem jste se shodli?
Ne, ne. To ne. Budu se snažit. Mám smlouvu na dva roky k mistrovství světa 2023 v Planici s následnou možností prodloužení. Takto jsme se shodli. Ani jedna strana jsme nechtěli podepsat smlouvu na čtyři roky.

Jak moc jste si finančně pohoršil v porovnání s vašimi dřívějšími angažmá u Norů nebo v Japonsku?
(smích) No to… Doba se změnila. Také ve skocích to není tak jako dřív. Nedotklo se to jen Čechů, ale i Slovinců. Všechny týmy šly s penězi dolů. Dost toho „udělal“ covid. A podepisuje se na tom i celosvětová hospodářská situace. V životě jsem dosáhl skoro všeho. Mám rodinu, dva domy i auto. Žiju normální život, a není to ten na vysoké noze. Asi trochu nad průměrem. Když se domluvíme, že pojedeme k moři, tak jedeme. A tu nabídku, co jsem dostal, tak k tomu stačí. Řekl jsem jim, že se nemusejí starat. Co mi dají, to si vezmu. Nepřišel jsem sem kvůli penězům, nedohaduji se kvůli 200 nebo 300 eurům.

Takže jste si domluvil prémie za výsledky?
Ano, mám klauzuli ohledně bonusů, ale ještě ji budeme dolaďovat. Na to máme ještě čas.

Jakuba Jandu jste dovedl na vrchol, vyhrál Světový pohár, získal medaile na mistrovství světa. Jak jste spolu byli v kontaktu v posledních 15 letech?
Vídali jsme se, psali jsme si, volali si. Několikrát mi říkal, že se musím vrátit. Ale měl ještě nějaké své záležitosti. Jsem rád, že se toho chopil. A ještě k tomu má pozici v parlamentu. Říkal jsem mu, že nyní má šanci udělat vše proto, aby jeho jméno neztratilo hodnotu. A že pokud se skoky pod ním nezvednou, tak to bude i pro něj špatně.

Jak byste popsal váš osobní vztah? Jste kamarádi? Přátelé? Nebo jen známí?
Když jsme spolu v soukromí, tak jsme kamarádi. Pokud jde o práci, tak musí být jasně dané, kdo má jakou pozici.

Po 15 letech se to otočilo. Tehdy jste byl vy jeho šéf, nyní šéfuje on vám…
(smích) Ano. On je boss. Teď už jen musí zařídit to, co slíbil. Pokud on udělá všechno, tak my pak také. Nechci poslouchat: Vasjo, tady mám problémy. To je jeho věc. Tou mojí zase bude, pokud budu mít problémy na můstku.

Jaké jste zaznamenal reakce okolí po návratu k české reprezentaci? Nepodivovali se?
Ne, vůbec. Kamarádi, ale i trenéři mi gratulovali. Dostal jsem asi 40 zpráv a všechny pozitivní. Přáli, ať se daří a že se třeba vrátí čas úspěchů jako za Jakuba Jandy. Taky mi volali novináři ze zahraničí a zajímali se.