Autor pranýřované kopie na orloji: Zápasil jsem se vším. Vysvětlil, proč postavy změnil

Kopie kalendářní desky na pražském Staroměstském orloji vyvolala především kvůli změně některých postav vášnivé diskuse ve společnosti v posledních dnech, přestože dílo na Staroměstském náměstí visí již čtyři roky. Autor Stanislav Jirčík se v rozhovoru pro CNN Prima NEWS kritice brání s tím, že vytvářel pouze technologickou kopii kalendária, a upozorňoval rovněž na špatný stav původního díla vytvořeného slavným malířem Josefem Mánesem.

V jakém stavu je dnes Mánesův originál? Bylo vyloučené, že byste při vytváření technologické kopie vycházel přímo z něj?
Mánesův originál jako celek vypadá na první pohled čitelně, ale když se podívám podrobněji zblízka, vidím například nečitelné písmo. Celkový stav originálu je v detailu žalostný. Zhruba 16 let visel na Staroměstském náměstí v různých povětrnostních podmínkách. Vezměte si, jak se vám rychle zašpiní sklo na okně a po těch letech ty mastné nečistoty ulpěly také na relativně mladé barevné vrstvě kalendářní desky. Obor restaurování samozřejmě v té době neexistoval, takže tam poslali někoho, kdo to lidově řečeno umyl a olejomalbu porušil, a to ne jednou. V některých místech jsou patrné dobové zásahy, přemalby a četné retuše. Představa o technologické kopii v přesném detailním provedení podle dochovaného originálu, která má být součástí nově rekonstruovaného pražského orloje, je nereálná.

Takže proto byl originál nahrazen kopií? Z té šlo nějakým způsobem při vaší práci vycházet?
Ano. Ve společnosti vrcholila obrozenecká nálada a Mánesova malba se proslavila, získala hodnotu, a proto se rozhodli ji sundat a nahradit kopií, kterou provedl malíř F. K. Liška. Neví se, jak byla tato kopie kvalitní, a samozřejmě ani neexistují žádné dokumentační fotografie. Zanikla za pražského povstání a v roce 1948 vytvořil novou kopii B. Číla, která tam visela 70 let, takže ta má je již historicky třetí.

Takže z kopií podle vás vycházet nešlo. Čeho se šlo tedy chytit na původním originálu?
Celková koncepce kalendářní desky je jasná a čitelná, kompozice jednotlivých žánrových scén a malých měsíců je také jasně čitelná. To je Mánes. Co se týká některých detailů, tak to již je problém. Je tam hodně destrukcí a různých druhotných zásahů. Když má tedy kopista řešit, jak by to udělal, tak již nastávají problémy. Kromě druhotných zásahů je potřeba si uvědomit, že Mánes nestíhal a měl pomocníky, kteří nepomáhali pouze s písmem, ale také s konkrétními malbami. Studoval jsem i Mánesovy kresby a pročetl veškerou dostupnou literaturu.

Tvrdíte, že jste částečně vycházel přímo z přípravných kreseb Josefa Mánese. Jak moc rozsáhlý byl tedy váš autorský vklad?
Musel jsem použít v podstatě rekonstrukční prvky. Měl jsem k dispozici originál, který jsem chodil rok a půl každé pondělí studovat do Muzea hlavního města Prahy. Sháněl jsem materiály a prověřil jsem všechny kresby, co se dochovaly. Například přípravné skici, jak se celé kompozice rodily, a myšlenkově jsem, myslím, díky tomu Mánese pochopil. Je to velké dílo. Koncepce, myšlenka a kompozice jsou unikátní. V jednotlivostech maleb na originálu tu jistá nevyváženost je, pravděpodobně i tím, že ne všude je Mánesův malířský rukopis.

Takže jste měl v některých momentech volnější ruku?
V případě této kopie jde v podstatě o interpretaci. Jako dirigent interpretuje nějakou symfonii s určitým orchestrem podle partitury, tak přestože to má jasně dané, tak vždy má nějakou svoji invenci. Mahlerova druhá s Neumannem trvá 73 minut a Bernstein ji nahrál za 97. Ta čtvrthodina tam musí být slyšet, přestože mají stejné noty. Dalším příkladem je překlad. Každý překladatel má jasně daný originál, který musí interpretovat. V tomhle uvádím jako příklad název Keseyovy knížky Vyhoďme ho z kola ven, který vychází z dětského rozpočítadla. Češi mají obdobné – Ať je to ten nebo ten, vyhoďme ho z kola ven – takže český překladatel velice dobře vyjádřil v názvu knížky smysl pro Čechy „Vyhoďme ho z kola ven“. Slovenský překladatel použil do názvu poslední větu z románu „Bol som dlho preč“. Také práce kopisty je tvůrčí proces a v případě ne zcela dochované předlohy musí přistoupit k interpretaci. Jde pouze o technologickou kopii na turisticky atraktivním místě.

Sháněl jsem materiály a prověřil jsem všechny kresby, co se dochovaly. Například přípravné skici, jak se celé kompozice rodily, a myšlenkově jsem, myslím, díky tomu Mánese pochopil.

S čím jste tedy během vytváření kopie nejvíce zápasil?
V podstatě se vším. Začal jsem písmem a tam se už objevil první problém. Na několika místech bylo zcela nečitelné. Spojil jsem se s panem Marušákem z horologické společnosti, který se zabýval porovnáním písma na originále a Čílově kopii, kde zjistil, že ve jménech světců a ve verších cisiojánu je 140 změn. Čílova kopie visela na orloji 70 let. Pan Marušák se zabýval také originálem a zjistil přes 20 nepřesností. Šlo o neznámá či pozměněná jména světců, zdvojené datum 30. 10. či vynechané písmeno „i“ ve jménu Viktor. Pokud kopista namaluje dvakrát 30. 10., tak ta viditelná chyba jde na jeho vrub, protože se nikdo nepůjde podívat na originál. Co s tím? Měl jsem to udělat s chybami? Také to byla varianta. Přání pana Marušáka opravit na kopii tyto zjevné, zděděné nepřesnosti z minulosti mě zaujalo.

Kritici vám vyčítají, že jste změnil některé postavy. Proč k tomu došlo?
Mánesa si velice vážím, ale než se snažit o domalování či rekonstrukci ve stylu „Mánes“, výsledkem by byla plejáda uměle vytvořených nereálných obličejů, jež jsou poplatné skutečným Mánesovým reáliím právě tak málo, jako reálné novodobé obličeje dnes žijících lidí, jež alespoň odrážejí realitu a malíř či kopista se při jejich ztvárnění mohl opírat o něco opravdového. Rozhodl jsem se tyto drobné detaily, které jsou pro běžného diváka nepostřehnutelné interpretovat autorsky. Psalo se také o údajné minisukni v měsíci srpnu, kde jsem si skutečně dovolil poupravit originál, v němž selčiny nohy vykazují nápadnou anatomickou anomálii (nepřirozeně dlouhé končetiny). Tato anomálie je bohužel přítomna i na přípravné Mánesově kresbě. Chybu si podle mě uvědomil a částečně ji kompenzoval milosrdným příkrovem dlouhé draperie. Neudělal jsem samozřejmě minisukni, ale vykasanou sukni (když selky na poli odpočívaly tak ji měly vykasanou). Tady jde o nejzřetelnější odchýlení od originální předlohy.

Proč jste se rozhodl ztvárnit některé konkrétní postavy? Jste například čtenářem Kateřiny Tučkové, která se tam sama poznala?
Je to rekonstruovaný obličej ženy, částečně zakrytý červeným šálem, který mě o autentičnosti moc nepřesvědčil. Na originále je značně destruovaný. Přípravná kresba není úplně do detailu, ale přikrytou tvář nemá. Namalovat skutečný portrét v oleji ve velikosti 2 cm je skoro nereálné. I u Mánesova originálu je několik údajných portrétů jeho současníků, kteří mu stáli modelem. Každý si je s někým podobný. Jedná se o nepodstatné detaily, které vystupují po čase a lidé o nich diskutují. Každý malíř i kopista vetkne do své práce svůj rukopis a osobitou invenci. Vznik drobných intervencí, nikterak nedezinterpretuje původní smysl a charakter originálu předlohy. Jsou pro diváka stojícího před orlojem nepostřehnutelné. Což je pravděpodobně dokladem, že si jich během čtyř let nikdo nevšiml a nebo na ně neupozornil.

Tagy:
orloj kresba Staroměstský orloj Staroměstské náměstí CNN Prima NEWS malíř Česko Josef Mánes obrazová kompozice Kateřina Tučková Stanislav Jirčík Muzeum hlavního města Prahy