Jeho nástup do funkce uměleckého ředitele Opery Národního divadla a Státní opery v roce 2019 vzbudil velké emoce. Umělci i zaměstnanci hrozili stávkou, 300 z nich se podepsalo pod protestní dopis. A to i přesto, že řediteloval Norské národní opeře, vedl Komische Oper v Berlíně nebo festival v norském Bergenu. Jak se se situací vypořádal a co si myslí o Češích, objasňuje Per Boye Hansen v otevřeném rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
Kromě rodné norštiny mluví plynně anglicky i německy. Netají se tím, že po otci, bývalém členovi smyčcového kvarteta, zdědil lásku k Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Připustil, že ho doma uctívali jako boha a každý rok slavili jeho narozeniny.
Per Boye Hansen (64 let)
Umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery se narodil v norském Oslu, kde také vystudoval divadelní vědu na tamní univerzitě. Absolvoval také obor operní režie na Folkwang Universität der Künste v německém Essenu.
V roce 1994 byl pověřen organizací série koncertů pro Norský olympijský výbor, které byly součástí kulturního programu zimních olympijských her v Lillehammeru.
Před příchodem do Prahy působil jako castingový a umělecký ředitel Komické opery v Berlíně (1999 až 2005), Mezinárodního festivalu Bergen (2005 až 2012) a Norské národní opery v Oslu (2012 až 2017).
Má tři děti a mezi jeho zájmy patří opera, Wolfgang Amadeus Mozart a sport.
Do Prahy přijel poprvé ve svých sedmnácti letech. Nikoliv však za operou, ale na závody v orientačním běhu. Ale i tak si během dvou dnů stihl „odběhnout“ na koncert smyčcového kvarteta, které hrálo skladby Antonína Dvořáka a Bély Bartóka. Vrátil se v 61 letech jako zkušený manažer a měl by zůstat do roku 2025.
Za jeden z aktuálních hitů operní sezony Národního divadla a Státní opery považuje projekt Musica non grata, který na jaře odstartoval další sérii představení a který má přiblížit atmosféru Prahy třicátých letech 20. století, kdy byla centrem evropské operní komunity.
Kolikrát jste viděl film Amadeus od Miloše Formana?
Nejméně dvakrát nebo třikrát. Zajímal jsem se o něj zejména v době, kdy vznikl, tedy v polovině 80. let.
Jak moc film o vašem oblíbeném autorovi odpovídá skutečnosti?
V době svého vzniku vzbudil rozsáhlé diskuse, ať již v Německu, kde jsem tehdy žil, nebo v Norsku. Byl jsem v té době ředitelem Mozartova festivalu v Oslu, kde jsme v polovině 80. let uvedli hned tři Mozartovy opery: Così fan tutte (Takové jsou všechny) v roce 1983, La clemenza di Tito v roce premiéry Amadea, tedy 1984, a Dona Giovanniho v roce 1986. Přečetl jsem tehdy životopisnou esej o Mozartovi od Wolfganga Hildesheimera, která můj postoj a vnímání tohoto skladatele opravdu hluboce ovlivnila. Film, stejně jako Hildesheimerovo dílo, předkládá nový, osvobozující pohled na Mozarta a zpochybňuje zidealizovanou představu „andělského Mozarta z cukrkandlu“, kterou o něm do té doby mnozí měli. Myslím si ale, že Miloš Forman možná až příliš vsadil na mystérium nevědomého génia, skrze něhož proudí inspirace vnějšího světa. Mozart byl vzdělaný intelektuál a harcovník, který procestoval mnoho zemí Evropy a který se zcela vědomě konfrontoval se svými problémy. Nebyl to pouhý naivní génius.
Měl jste možnost se s Milošem Formanem sejít a o Mozartovi mluvit?
S Milošem Formanem jsem se bohužel nikdy osobně nesetkal, ale měl jsem velkou čest spolupracovat v Opeře Národního divadla s jeho syny Petrem a Matějem na produkci opery Jeníček a Mařenka Engelberta Humperdincka, která je mimochodem stále na repertoáru Státní opery.
Opravdu jsme každý rok slavili Mozartovy narozeniny domácím koncertem – můj otec byl dlouhá léta členem smyčcového kvarteta. Vždy se u nás sešla spousta přátel, vzpomínám si na hory skvělého jídla a pití.
Váš otec, houslista a učitel na konzervatoři, Mozarta obdivoval. Skutečně jste slavili doma jeho narozeniny? Jak jste to jako dítě vnímal?
Opravdu jsme každý rok slavili Mozartovy narozeniny domácím koncertem – můj otec byl dlouhá léta členem smyčcového kvarteta. Vždy se u nás sešla spousta přátel, vzpomínám si na hory skvělého jídla a pití. Každý rok se na Mozartovu počest pronášel projev, úkol, který mi otec jeden rok svěřil, a já jsem se ho ujal se vší vážností. Když se v roce 1991 slavilo dvě stě let od Mozartovy smrti, pronajal tatínek dokonce koncertní sál a pozval své přátele na soukromou oslavu. Mám na tu dobu úžasné vzpomínky a to, že mohu nyní Mozartovu hudbu slýchat v Praze, přímo ve Stavovském divadle, které je s touto osobností tak spojené, považuji za splněný sen.
Dva měsíce před svým oficiálním nástupem do funkce uměleckého ředitele Opery Národního divadla a Státní opery v roce 2019 jste „bojoval“ se zaměstnanci, kteří hrozili stávkou. Tři sta z nich se podepsalo pod dopis, kterým protestovali proti vašemu angažování. Kolik z nich v těchto institucích stále pracuje?
Protesty přišly ještě předtím, než jsem do nové funkce nastoupil, a to velmi nečekaně. Když se podívám zpět, tak dnes již lépe rozumím pohnutkám a celkovému pozadí věcí, které doprovázely nesouhlas s mým nástupem. Někteří nespokojenci odešli, mnozí z těch, kteří se na mé působení tvářili skepticky, se mnou nyní dále spolupracují. Věřím, že nám všem jde o stejnou věc. A věřím, že jedině otevřená diskuse, která se může nést i v duchu protichůdných názorů, je zárukou zdravého rozvoje každé instituce, Operu Národního divadla nevyjímaje. Je ale zapotřebí, abychom všichni kráčeli ke společnému, všemi sdílenému cíli, kterým jsou co nejkvalitnější produkce. Jak tuto kvalitu definujeme, o tom, nechť vedeme věcné diskuse. Na tomto procesu se nepodílím pouze já, ale všichni, kdo v Národním divadle pracují, všichni, kdo s touto institucí spolupracují, naše publikum i ti, kteří práci Opery Národního divadla nějakým způsobem reflektují ve veřejném prostoru. Veďme společný, konstruktivní a hlavně věcný dialog.
Protesty přišly ještě předtím, než jsem do nové funkce nastoupil, a to velmi nečekaně. Když se podívám zpět, tak dnes již lépe rozumím pohnutkám a celkovému pozadí věcí, které doprovázely nesouhlas s mým nástupem.
Co jste věděl o České republice před svým příchodem?
Poprvé jsem přijel do tehdejšího Československa v létě roku 1975, když mi bylo sedmnáct a zúčastnil jsem se závodů v orientačním běhu. Zalistuji-li ještě zpětně, pamatuji si na dva dny strávené v Praze, které na mě udělaly velmi silný dojem. Navštívil jsem Pražský hrad a vzpomínám si, že jsem dokonce zažil koncert smyčcového kvarteta, které hrálo Dvořáka a Bartóka. Mé první profesionální setkání s českou operou bylo na pozici asistenta režie, když se v Oslu v 80. letech uváděla Janáčkova Káťa Kabanová. Tehdy ji dirigoval Martin Turnovský. Bylo to jako první láska, na kterou nikdy nezapomenete. Janáček je pro mne Mozartem 20. století. Pokud se jedná o literaturu, vyrostl jsem na dílech Kafky a Kundery. A samozřejmě si pamatuji dramatický rok 1968 a později obrázky Jana Palacha. Pokaždé jsem pak fandil Československu, když hrálo hokej proti Sovětskému svazu.
Jací jsou podle vás Češi?
Lidé jsou různí a opravdu vůbec nezáleží na tom, v jaké zemi se právě nacházíte, ačkoliv každý národ má v sobě zcela samozřejmě určité znaky, které jsou pro něj více či méně charakteristické. Na Češích je mi sympatický jistý druh černého humoru, který mám rád. Mám zkušenost, že Češi jsou bystří pozorovatelé. Vlastnost, kterou si museli osvojit, aby obstáli ve vztazích s cizími silami, které dlouhá staletí dominovaly vaší zemi.
Co je pro vás nejtěžší?
Určitě jazyková bariéra. Pokoušel jsem se naučit česky, ale musel jsem uznat, že váš jazyk je opravdu extrémně těžký a má schopnost jej zvládnout je na hony vzdálená schopnostem dvacetiletého chlapce.
A s čím stále bojujete?
Úkolů, které musí zvládat ředitel operního domu, je mnoho a mění se každý den. Opera Národního divadla pracuje na čtyřech divadelních scénách, se dvěma orchestry, dvěma sbory a více než třemi sty představeními do roka.
Co jste zjistil o Češích během tří let svého působení v Praze?
Češi jsou národem pyšným na svou historii a kulturu, čemuž naprosto rozumím. Pokud zvážíme velikost vaší země, dáváte hudbě a umění mimořádně velký prostor, což se odráží v charakteru celé společnosti. Je skvělé pozorovat, s jakým zájmem chodí české publikum do Zlaté kapličky na české tituly: Rusalku, Prodanou nevěstu, Káťu Kabanovou. Na světě také není mnoho zemí, které by si zvolily za prezidenta dramatika.
Litoval jste někdy svého rozhodnutí stát se uměleckým ředitelem Opery Národního divadla a Státní opery?
Proč bych měl? Naopak! Je to pro mne velká čest a velká každodenní výzva vést tuto velmi specifickou instituci. Uznávám, že je to náročné, občas dokonce vyčerpávající, ale tato práce má pro mne velkou hodnotu. Opera je pro mne jedním z největších výdobytků této civilizace. Mít možnost spolupodílet se a přispívat k jejímu rozvoji, navíc v zemi, kde v povědomí lidí zabírá tak velké místo, vnímám jako poctu a něco velmi smysluplného.
Poprvé jsem přijel do tehdejšího Československa v létě roku 1975, když mi bylo sedmnáct a zúčastnil jsem se závodů v orientačním běhu. Zalistuji-li ještě zpětně, pamatuji si na dva dny strávené v Praze, které na mě udělaly velmi silný dojem.
Smlouvu máte do léta 2025. Dovedete si představit, že byste ji prodloužil?
To jsou ještě tři roky, takže pro mne i pro osoby, které jsou pověřené rozhodnout o mém dalším působení v čele Opery Národního divadla a Státní opery, je ještě brzy o tom mluvit.
Před Prahou jste opakovaně a dlouhodobě pracoval s německými operami a divadly. V čem je mezi nimi největší rozdíl?
Každý operní dům je ovlivněný městem, prostorem a zemí, ve kterých se nachází. Můj život byl pět let spojen s Komickou operou v Berlíně. Berlín je velké město, stále poznamenané tím, že bylo po dlouhou dobu rozdělené. Jsou zde tři nezávislé operní domy, které si musí nejen k sobě, ale i směrem k publiku najít svůj specifický vztah. Jinak je ale řízení operního domu v mnohém stejné, ať jste v Praze, Berlíně nebo Oslu, kde jsem rovněž pět let působil. Čekají na vás podobné výzvy.
V Praze odstartoval pod patronátem německého velvyslanectví v Praze projekt Musica non grata. Zvláštní název pro sérii představení, koncertů a vystoupení…
Musica non grata se soustředí na hudbu, která vznikala, řekněme, mezi lety 1910 až 1938, tedy v době, kdy v Praze v Novém německém divadle, dnešní Státní opeře, působil Alexander Zemlinsky a po něm George Szell. Jde o skladatele a skladatelky, jejichž dílo označil nacionálně socialistický režim za tzv. „degenerované“ či „zvrhlé“, jak se jmenovala i proslulá výstava „degenerovaného umění“ (Entartete Kunst) v Mnichově v roce 1937. V těchto téměř třiceti letech byla Praha zcela zřejmým evropským operním centrem, kde se ve světových a českých premiérách uváděla díla Arnolda Schönberga, Ernsta Krenka, Jaromíra Weinbergera, Franze Schrekera nebo Hanse Krásy, mísila se zde česká a německá kultura a křížily životy celé plejády velkých osobností. Jde tedy o projekt, v němž poukazujeme na bohatství a význam české operní či dokonce kulturní historie. Pro mě osobně má opravdu velký význam a byla to jedna z věcí, kterou jsem chtěl po nástupu do funkce uměleckého ředitele Opery Národního divadla jednoznačně realizovat. Cyklus finančně podporuje velvyslanectví Spolkové republiky Německo v České republice a rád bych zdůraznil, že tato podpora nám dovoluje realizovat umělecké záměry, které bychom jinak nemohli nikdy uskutečnit. Musica non grata je velkou inspirací a příležitostí ponořit se do umělecky neuvěřitelně vitálního období, kdy, jak jsem již řekl, byla Praha centrem evropské operní komunity.
Musica non grata je velkou inspirací a příležitostí ponořit se do umělecky neuvěřitelně vitálního období, kdy, jak jsem již řekl, byla Praha centrem evropské operní komunity.
Čeho byste chtěl dosáhnout jako umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery?
Vést operní dům znamená především zvyšovat jeho kvalitu, a to na všech úrovních, což může být vyčerpávající a časově náročné. A trvá dlouho, než jsou změny skutečně vidět. Mým cílem je, aby Opera Národního divadla nabízela taková představení, která vzbuzují zájem a která publikum inspirují. Zároveň máme ambici relevantně přispívat do mezinárodního operního společenství a konsolidovat naši pozici vůdčího evropského operního domu. Dobře fungující a po obsahové stránce kvalitní instituce našeho typu může hrát významnou roli při budování celé společnosti, nejen v rovině lidské a intelektuální, ale i ekonomické. Zvláště v Praze, kde je důležité systematicky podporovat rozvoj kulturního turismu. Svou důležitost mají ale nejen premiéry, které by měly vzbuzovat zájem jak v České republice, tak i v zahraničí, ale rovněž každodenní provoz a představení během celého roku. Je nesmírně důležité budovat si vztah s naším stálým publikem, to pro nás znamená opravdu velmi mnoho. Naši návštěvníci musí mít garanci, že představení si udrží úroveň hodnou Národního divadla. To je obrovská výzva a obrovská práce, která před námi každý den „leží na stole“.
Co tedy „leží na stole“?
V Národním divadle neseme zcela mimořádnou odpovědnost udržovat a rozvíjet bohatou, dokonce bych řekl jedinečnou operní tradici této relativně malé země. Pro mne osobně jsou jejím středobodem čtyři tituly: Prodaná nevěsta, Rusalka, Don Giovanni a Figarova svatba. Tyto opery by měly být trvalou součástí repertoáru Opery Národního divalda, nikoliv jako zaprášená repertoárová představení, ale v nových produkcích, svěží estetice a soudobé interpretaci. A samozřejmě musíme objevovat nové poklady a objednávat nové opery. Máme také zvláštní odpovědnost k umělcům této země, k jejich rozvoji a prezentaci v rámci naší instituce, ať jde o zpěváky, dirigenty, režiséry či další profese, které mají co do činění s operou.
