Na můj rozkaz, všichni usmívat! Jak to vypadalo v Pekingu při olympiádě 2008

Rada číslo jedna: Neříkejte nic o Tibetu. Nebo o masakru na náměstí Nebeského klidu. Nic. Vůbec nic.

Rada číslo dvě: Na ulici nesmrkejte do kapesníku. Nikdy. Číňani to považují za nechutné.

Rada číslo tři: Nepohoršujte se, pokud éterická víla před vámi vyplivne chrchel strašidelného skupenství přímo na chodník, to je v Říši středu naopak naprosto normální.

Rada číslo čtyři: Nenechte se ošálit tím, jak vypulírovaně to vypadá v olympijské bublině pro zahraniční novináře a sportovce, obyčejný život v téhle zemi není tak úhledný.

Rada číslo pět: Nelekněte se, jak tu taky může vypadat veřejná toaleta.

První kapitola mého osobního bedekru o Číně by mohla obsahovat právě taková ponaučení. Třeba poslední z rad je spojena s intenzivním zážitkem, ke kterému jsem přišel v tříapůlmilionovém Čengde, historickém městě 230 kilometrů od Pekingu. Teď už tam klidně mohou stát supermoderní futuristické mrakodrapy, roku 2008 však měla chajda s WC před frekventovaným nádražím svéráznou podobu: ke vstupu jste museli odhrnout zamaštěnou plentu, před vámi se poté ukázalo pět kójí bez dveří, v nichž nad tureckými záchody dřepělo s kalhotami na půl žerdi pět Číňanů, každý mobil v ruce. Pěkně v akci, všem na očích.

I tak se mi zjevil svět, kde je leccos jinak.

Svět, kde je Čech exotickým hostem z daleka.

Svět pekingské olympiády.

Uplynulo 14 let a Čína hostí opulentní sportovní slavnost znovu, jen místo letních her se konají ty zimní. Od chvíle, kdy oštěpařka Barbora Špotáková získala na uhrančivě nádherném stadionu Ptačí hnízdo zlatou medaili, utekla celá věčnost. Hodně věcí se jistě změnilo, už jen kvůli té zpropadené pandemii. Některé však možná ne.

Rypáci Špotákové nevěřili

U toho zlatého hodu Špotákové jsem mimochodem byl, kolega mi tenkrát po skončení soutěže dal komický úkol: Najdi jejího přítele Lukáše a udělej s ním rozhovor. Komické to bylo proto, že jsem Lukáše nikdy neviděl, věděl jsem jenom to, že jde o hasiče od Berouna a že bude jedním z 91 tisíc lidí kolem mě.

Našel jsem ho, dodnes pořádně nevím jak.

A vzápětí poslouchal jeho dojemnou zpověď: „U nás v hospodě byli takoví rypáci, kteří tvrdili, že Bára nemá správně načasovanou formu. Já jim na to povídal: ‚Železnej bude v hledišti. A když tam bude, tak Bára vyhraje.‘ Měl jsem pravdu!“

Mezi námi – tohle všechno jsem mu věřil víc, než když pak jeho milá povídala, že jí k vítězství pomohla touha neprohrát 21. srpna s Ruskou. Ale nechci být nespravedlivý, třeba to tak opravdu cítila.

On byl tenkrát především zázrak, že nějaký český sportovec vůbec něco v mé přítomnosti vyhrál. V Pekingu 2008 jsem totiž působil jako talisman naruby – kam jsem byl kvůli článkům vyslán, tam zhasla česká medailová naděje.

Omlouvám se, tenistko Nicole Vaidišová.

Omlouvám se, desetibojaři Romane Šebrle.

Omlouvám se, mnozí další.

To já vám tenkrát přinesl smůlu, alespoň podle škodolibých poznámek od kolegů.

A zhaslo toho tehdy víc, třeba má snaha narazit před slavnostním zahájením v přeplněných pekingských ulicích na štafetu s olympijskou pochodní. Článek o tom, jak jsem ji v mohutném toku do červena oblečených Číňanů minul, byl z reportérského pohledu dokonalé fiasko.

Jak vyrobit déšť

V nejlidnatější zemi světa jsem se v jednom kuse divil, třeba strašnému pekingskému smogu. Během olympiády směla jezdit jen polovina aut, režim donutil zastavit provoz mnohé cementárny, ocelárny a koksárny. A přece mlžná duchna živená prachem z pouště Gobi sedla na čínskou metropoli jak šedá poklice, špatně se v ní dýchalo. Číňané se jí pokoušeli zbavit experimentováním s jodidem siřičitým, chtěli vytvořit umělý déšť.

Více méně marně.

Pro Středoevropana byl nezvyklý i pohled na plné tribuny těsně po turnajích ve stolním tenisu, v nichž domácí podle očekávání vyhráli všechny medaile v mužské i ženské kategorii. To se z amplionů ozvala budovatelská častuška Zpívej pro svou vlast, a disciplinované stádo fanoušků se k ní vestoje přidalo jak na festivalu politické písně.

Ano, leccos se tehdy dělo na rozkaz.

Třeba špalíry osob, které z prvních řad mávaly na mnou prošvihnutou štafetu s olympijskou pochodní, byly vyššími místy předem pečlivě vybírány a prolustrovány. Skandovaly organizovaná a nacvičená optimistická hesla. Podobně se houfy rádoby zapálených příznivců šikovaly na břehu při trénincích vodáků, na povel se staraly o tu „správnou“ atmosféru.

To všechno byla olympiáda Made in China.

Policisté sice dostali před zahájením rozkaz nezasahovat do práce zahraničních novinářů, neblokovat jim přístup na obvykle zakázané webové stránky, jinak ale systém nadále odmítal strpět jakákoli politicky nepřijatelná gesta. I prezident Mezinárodního olympijského výboru Jacques Rogge přiznal, že o lidských právech nemůže mluvit s takovou svobodou, na níž je zvyklý.

Rok 2008 se z pohledu sociálních sítí podobal neolitu, výzvy k blokování pekingské olympiády se však světem šířily taky, jen ne s dnešní rychlostí a naléhavostí. Též se protestovalo – petici za dodržování lidských práv v Číně podepsalo přes čtyřicet světových sportovců. A sami čínští aktivisté na Roggeho naléhali, že režim jen za poslední rok svévolně zatknul 428 lidí.

Ničeho nedosáhli. The Show Must Go On.

A tak se mluvilo o míru mezi národy, přestože v Jižní Osetii zrovna válčili Rusové s Gruzínci. Přestože dusot vojenských bagančat patřil i k dění v samotném Pekingu. Náklady na bezpečnost se při Hrách vyšplhaly na 6,5 miliardy amerických dolarů, během olympiády bylo nasazeno 150 tisíc čínských policistů, vojáků a členů dalších bezpečnostních složek, pomáhalo jim 1,4 milionu tzv. dobrovolných strážců bezpečnosti. Pro případ krize bylo navíc k dispozici 74 vojenských letadel, 48 helikoptér, 33 námořních lodí i rakety země-vzduch.

Megalomanství pod pěti kruhy mělo vojenskou kamufláž, dohromady stálo astronomických 44 miliard dolarů. Režimu se však údajně vyplatilo.

„Čínské vedení po Hrách říkalo lidem: Podívejte se, dostali jsme k nám na stadion 55 světových lídrů, získali jsme nejvíce zlatých, věřte nám tedy ve všem,“ mínil zakladatel Organizace olympijských historiků David Wallechinsky.

Sterilní dokonalost

Krásu a dokonalost olympijské bubliny stejně spousta návštěvníků z ciziny prokoukla, bez okolků ji nazývala Potěmkinovou vesnicí. Ano, autobusy pro zahraniční sportovce a novináře jezdily ve vybraných, ostře střežených prostorech ne na minutu, ale na vteřinu přesně. Všechno bylo čisté, supermoderní, fungující. Zároveň to ale celé dělalo dojem jakési sterility, umělosti.

Kolem stadionů se nesdružovali do noci popíjející a diskutující fanoušci jako na jiných olympiádách. Místo toho se po všech areálech potulovaly mraky zástupců roztodivných olympijských specializací – od tří mužů vyčleněných v novinářské vesnici výhradně na vybírání neexistujícího spadaného listí z potůčku až k bizarnímu odborníkovi na leštění cedulek u dveří toalet.

Tahle přezaměstnanost působila legračně. Přesto pokud měl Peking 2008 nějakou lidskou tvář, patřila právě těmto bezejmenným pomocníkům a dobrovolníkům, jejichž častý úsměv mi na rozdíl od příslušníků Smiling Beijing Police přišel naprosto přirozený.

Jedna věc je, že na místě Ptačího hnízda kdysi páchnul špinavý slum, jehož obyvatele vláda nekompromisně vyhnala, aby tu mohla postavit na dlouho nejdražší objekt olympijské historie. Že dělníci ten klenot budovali v otrockých podmínkách, za 120 korun na den, že deset z nich při práci zemřelo. Číňané ovšem podle všeho i tak přijali Hry za své.

Psalo se třeba o Liou Siang-chuejovi, který svou babičku převezl v rikše předlouhých 1 300 kilometrů, jen aby mohla být u toho. O lékaři Wen Šeng-čchuovi, jenž si z hrdosti napíchal do hlavy 200 akupunkturních jehliček s čínskými vlaječkami. A vlídná armáda dobrovolníků se vskutku mohla pro hosty z celé planety přetrhnout.

Soucítil jsem s ní hlavně v jednu chvíli – jakmile si nejoblíbenější čínský sportovec a jednoznačný adept na zlatou medaili, překážkář Liu Siang, při rozběhu zranil achilovku a přišel o veškeré naděje. Vysokoškolačky v dobrovolnických úborech před televizí plakaly, pohnutím se jim třásly ruce.

„Liu je u nás velký vzor. Pro všechny,“ vysvětloval mi jistý pekingský právník.

Jen to, že i Liu před tím dostal zlatou medaili od režimu rozkazem, pro jistotu nedodal.

Je libo škorpióna na špízu?

Novinářský život na podobně mamutích akcích kdysi skvěle vystihnul úžasný kolega Václav Jáchim, dnes už bohužel nebožtík. Jakmile se ho nezkušený elév přeptával, jak to na šampionátech chodí, Václav odpověděl: „No co – přijedeš, otevřeš notebook, tři tejdny do něj boucháš, pak to zavřeš a jedeš do pr…“

Občas, třeba jen na chvilku, má však žurnalista šanci z téhle bubliny vykouknout. V Číně šlo o unikátní příležitost poznat, jak to chodí mimo pečlivě připravené kulisy, v nenakašírované realitě. Při troše štěstí jste se tak třeba mohli podívat do ikonického Zakázaného města, za nákupy na Silk Market. Dát si škorpiona na špízu v obchodním centru Wang-fu-ťing. Nebo si v tiskovém centru pořídit místenky na vlak a vyrazit úplně mimo Peking.

S kolegy jsme se takhle vypravili na jachtařské závody do přímořského Čching-tao, místa známého obstojným pivem, kde byli ještě zkraje 20. století doma Němci. Kupé s námi ve vagonu sdílela sličná Číňanka s malou dcerkou, jejíž oblíbenou pohádkovou postavičkou byl (dávno před bizarní intervencí Miloše Zemana) Krteček od Zdeňka Milera.

Při 880 kilometrů dlouhé cestě noční pustinou jsme se s maminkou děvčátka bavili anglicky o všem možném – od Krtkových kalhot s velkými kapsami až po to, jak se nám líbí v Číně. A mně, nepoučitelnému naivkovi, až při vystupování napadlo, že podobné setkání je v zemi, kde cizí jazyky jen tak někdo neovládá, snad až příliš velká náhoda.

Při vědomí, co všechno chtěli mít pořadatelé pod kontrolou. Že byli schopni mít své lidi i na čištění potůčku, kam nikdy nespadnul ani lísteček.

Ale třeba to všechno bylo jinak a mě ve skutečnosti – což připouštím – pouze ovládla paranoia. Na mou obhajobu: To se vám lehce stane v jakémkoliv totalitním režimu.

V letním sídle císařů

Jisté je, že při našem dalším vlakovém výjezdu do zmíněného Čengde už spolucestující žádným předvýběrem neprošli. Jinak by se kolem nás otevřeným vagonem druhé třídy neploužil slintající, do pasu nahý podivín, kterého si starší muž vedl uvázaného na vodítku. Něco takového byste ve vymydleném světě olympijské bubliny nespatřili, stejně jako ty olezlé záchody u nádraží, o nichž už byla řeč. Případně jako další místní specialitu – aromaticky výrazný nanuk ze sladkého masového párku, z něhož se zvedal žaludek i jinak otrlým jedincům.

Čengde krásně odhalilo, jak se skutečná Čína lišila od umělého olympijského prostředí. Cizinci neasijského vzezření tu představovali prvotřídní senzaci, v očích domorodců se mísila zvědavost s podezřívavostí. Neuniformovaná přísná matrona s výrazem důležité domovnice na nás například chtěla na ulici okamžitě doklady. Nic jsme jí neukázali, a tak si šla za pobouřeného klení po svých.

Přesto si Čengde nezaslouží, aby se na něj pyšný Evropan díval skrze prsty. Právě zde si císaři z dynastie Čching v 18. století vystavěli své letní horské sídlo, utíkali sem před pekingským vedrem. Panovník Kchang-si tu nechal vybudovat úžasně rozlehlou zahradu, kde postupně vyrostly kopie divukrásných staveb z celé říše – třeba Věž mlhy a deště z Ostrova zeleného lotosu nebo zmenšený dvojník slavného tibetského chrámu Potala.

Nejen pekingská velkopanskost, nejen politická perzekuce. I půvabný park mezi horami a jezírky, s mnoha chrámy, pagodami, paláci, altánky a krotkými jeleny zvanými „lolo“ vystihuje, co je Čína zač.

Nebo byla?

Asi žádná jiná země na světě se nerozvíjí tak dynamicky. Kdysi navštívená místa bych dost možná už nepoznal, celé tohle vzpomínání na časy dávno před covidem připomíná ze všeho nejvíc listování zaprášeným fotoalbem.

Peking 2022 přinese jiné příběhy.

Jen si nejsem jistý, že ten posun bude vždycky ku prospěchu.

Číňané budou dozajista chtít být opět perfektní. Pyšně to světu natřít. Jen je otázka, co si budou moci se všemi těmi respirátory na tváři, mraky pozitivně testovaných sportovců a vzrůstající nelibostí ostatních národů k čínské expanzivnosti dovolit.

Když v roce 2008 skončila olympiáda, prázdným Ptačím hnízdem zněla zaseklá píseň We Are The Champions od skupiny Queen. Přeskakovala mezi opuštěnými ochozy jako na starém gramofonu, vzhledem k předchozí dokonalosti Her šlo o nenadále šokující kaz.

Kdyby se letos Číňanům zadrhlo jenom tohle, asi by jim bylo hej.

Přestože jsou jinak daleko sebevědomější než byli tenkrát; v té nenávratně odváté éře stovkařského rekordmana Usaina Bolta, osminásobného šampiona Michaela Phelpse a dívčího pláče za zraněného Liu Sianga.