Není to železná opona, pro většinu Čechů a Slováků je ale společná hranice opět nepropustná. Reportér CNN Prima NEWS navštívil osadu Konečná v Beskydech, která je od pátku rozpůlená do dvou států. „Když ke mně přijde Slovák na pivo, po návratu riskuje pokutu 1659 eur,“ rozčiluje se hospodský v české části Konečné, větší část štamgastů totiž tvoří Slováci. Češi si o stejnou pokutu koledují, když půjdou „za čáru“ třeba na houby.
Hraniční osada Konečná leží na silnici číslo 484 ze Starých Hamrů do slovenské Turzovky. V nadmořské výšce kolem 750 metrů, turistický ruch je tu však mizivý. „Konečná. Je to tady opravdu jak na konci světa,“ říká 77letý starousedlík Ondrej Brezina, který žije v české části dědiny. Nevelkou vesnici totiž mezi dva státy dělí klikatá hraniční čára, která prochází přímo jejím středem. Do nejbližší české obce je odtud deset kilometrů prudkými serpentýnami. „Nedávno se kus silnice propadl a objížďka do Česka měřila 50 kilometrů. Je tady strašně těžký život,“ vstupuje do hovoru Ondrejova 75letá manželka Miroslava Brezinová.
Druhý návrat „čáry“
Na přísně střežené slovensko-české hranici žili domorodci z Konečné 14 let, v letech 1994 až 2007, pak konečně i Česká republika vstoupila do Schengenského prostoru a zdejší hranice se vypařila jak pára nad hrncem. „Už jsem chtěla věřit, že navždy, ale to nám nebylo přáno,“ lituje paní Brezinová. Letos v březnu v době nouzového stavu se do vesnice „čára“ vrátila, i s početnými policejními hlídkami z obou bratrských států. A od pátku 18. září znova! „Proč? Tady je všechno propojené, na slovenské straně máme spoustu příbuzných. Děcka si hrají spolu a teď je zase dělí hranice,“ zoufají si Brezinovi.
V pátek se slovenští policisté přímo v osadě neobjevili. Bratislavská vláda oznámila, že nechce žádné policejní manévry a věří ve zdravý rozum občanů České i Slovenské republiky, kteří nebudou mezi státy korzovat bez testů v kapse. „Policajti zatím auta namátkově kontrolují tři kilometry odtud u motorestu ve slovenském Klokočově,“ informují se vzájemně obyvatelé Konečné.
Pokuta za pivo až 44 tisíc korun
Jediná hospoda na Konečné leží na české straně a provozuje ji Martin Konečný. Nomen omen. Od půlky března do začátku června musel výčepní utáhnout kohouty s pivem kvůli nouzovému stavu. Tento pátek zase přišel o část nejlepších štamgastů, většina z nich totiž žije ve slovenské části osady. „Co si budeme vykládat, je to hrozný bordel,“ kroutí hlavou. „Včera mi zakázali více než deset hostů na stojáka, dneska zakazují Slováky,“ kroutí hlavou a přemítá, zda vůbec vydělá na nájem, krčmu si jen pronajímá. Tržby teď paradoxně závisí na zodpovědnosti slovenských sousedů. A na strachu z pokuty.
Když mi hosta někdo udá, tak ho pivo může vyjít na 1659 eur
Na Slovensko je to z hospody jen asi dvě stě metrů. „Pokuty jsou sice vysoké, někteří to ale určitě risknou,“ myslí si Brezina žijící v české polovině dědiny. Bratislavský Úřad veřejného zdravotnictví sice žádnému Slovákovi nezakazuje, aby svobodně překročil hranice s Českou republikou, při návratu však pro něho platí stejně striktní pravidla jako pro majitele českých občanek. „Když mi hosta někdo udá, tak ho pivo může vyjít na 1659 eur,“ počítá hospodský. Tedy asi 44 tisíc korun. Právě tak vysokou pokutu vyhlásil zmíněný úřad za porušení epidemiologických opatření při překročení státních hranic s Českem.
Vypít si v české části osady pivo anebo štamprli bez hrozby pokuty je pořád možné, ale s velkými komplikacemi. Slovenský občan se před zpáteční cestou musí nechat otestovat na nemoc COVID-19, což je tady v hlubokých lesích nemožné a musel by napřed do 50 kilometrů vzdáleného Frýdku-Místku. Druhou možností je se po návratu z hospody odebrat do desetidenní domácí karantény, kterou slovenské úřady hodlají bedlivě hlídat namátkovými kontrolami i trackováním mobilních telefonů. Stejně jsou na tom třeba čeští houbaři, kteří bez testu v kapse risknou houbařský výlet za hranici. A kolem Konečné teď rostou „jak o dušu“…
Věčná „buzerace“
Trvalá adresa na hranicích je nezáviděníhodná. „Co sem v roce 1993 po rozpadu Československa přišli pohraničníci a celníci, začalo hotové peklo,“ vypráví Brezinová. „Polovina z nich – jak to slušně říct – no to byli úplní magoři, které oba nové státy narychlo navlékly do uniforem,“ dodává.
Věděli, že bydlíme na české straně, ale museli jsme přes celnici, kde nám pořád dokazovali, jakou mají moc
Absurdní též bylo, že společná hraniční stanice byla vybudována před vstupem do obce na české straně. „Takže nás 14 let buzerovali, když jsme vlastně jeli jen z České republiky do České republiky. Věděli, že bydlíme na české straně, ale museli jsme přes celnici, kde nám pořád dokazovali, jakou mají moc,“ říkají Brezinovi. Prohlídky prý někdy byly tak důkladné, jako by mezi Slováky a Čechy probíhala válka.
„Bylo to všechno na hlavu a teď se to kvůli pandemii vrací,“ povzdechnou si manželé. Během nouzového stavu se policie opět usadila před vsí na české straně. K rozmluvě se přidává i 19letý vnuk Matěj Brezina, který studuje angličtinu na Univerzitě Palackého v Olomouci: „Kolikrát mě letos na jaře policajti vůbec nechtěli pustit domů. Tak jsem jim trpělivě říkal: Pojďte se mnou, já vám ukážu hraniční patníky, a dokážu vám, že bydlím ještě na české straně.“
Nemohli si odpustit moře?
V české části Konečné mají jen hospodu, nikoliv obchod. Na slovenský díl přímo navazuje rozlehlá obec Klokočov, v níž je několik krámů. A slovenští sousedé tam často nakoupili i pro rodinu Brezinových. Teď se znova komplikuje i zásobování. Miroslava Brezinová je žena od rány a z druhé vlny pandemie viní všechny Čechy a Slováky, kteří si letos nedokázali odpustit dovolenou u moře. „Je to banda! Nemohli to rok vydržet bez moře? Dovlekli to sem znova a teď máme problém až do jara,“ myslí si.
Procházím se po cestě, která tvoří hranici. Domy vlevo jsou slovenské, ty vpravo české. Tady na „čáře“ mi snad nikdo nemůže dát pokutu. Nakláním se přes plot na slovenské území, abych zjistil i názor z druhé strany. „Kde ti naši nabrali takové pokuty?“ diví se 83letá starousedlice Veronika Kubošková, když jí oznámím, jaká pokuta jí teoreticky hrozí, když půjde navštívit do Česka třeba rodinu Brezinových a vrátí se domů bez testu, anebo se odmítne izolovat. „Propánaboha,“ lomí rukama. A začne vzpomínat ještě na jednu hranici, kterou si na Konečné dobře pamatuje z dětství. „Mezi Slovenským státem a protektorátem. Na vaší straně byla německá kasárna, pořád tam stojí,“ ukazuje k dřevěné budově nad hospodou. Státní hranice, to je na Konečné nekonečné trauma.
