Poslední školní den často provázely tělesné tresty, a to ještě v devadesátých letech. „Když jsem přinesl na vysvědčení čtyřku z češtiny nebo z matiky, dostal jsem vařechou,“ vzpomíná 38letý Václav Zdrhal. Za komunismu někteří rodiče špatné vysvědčení „odměňovali“ i důtkami, fyzické násilí v rodinách bylo běžné i v meziválečném Československu a za monarchie. Strach z výprasku mnohdy vedl i k sebevraždám dětí a teenagerů.
Václav Zdrhal navštěvoval základku v ostravské Kounicově ulici, což rozhodně nebyla elitní škola. Ještě v devadesátkách tam kantoři těm nejdrzejším žákům občas dávali i políčky. „A doma jsem to za špatné vysvědčení schytal také,“ vypráví Zdrhal. „Matika ani čeština mi moc nešly a podle toho vypadala i vysvědčení,“ přiznává. Jeho otec však čtyřky na vysvědčení hrozně nerad viděl. „Trestal mě, normálně jsem dostával vařechou na zadek, i když se mě máma snažila bránit.“
Po výprasku přišel další trest, který byl na začátku prázdnin obzvláště nepříjemný. „Sedni si a u těch knížek budeš sedět tak dlouho, až se to všechno naučíš,“ slyšel Václav Zdrhal od otce. „Dostal jsem zaracha, samozřejmě to nebylo na celé prázdniny,“ vypráví.
Hrozba důtkami
Na školní léta vzpomíná i 78letá Anna Kratochvílová. „Do školy jsem chodila v Kroměříži, ale protože jsem na vysvědčení nosila samé jedničky, pochopitelně jsem doma nezažívala ani žádné tělesné tresty,“ vzpomíná. „Horší to měli spolužáci, kterým učení moc nešlo. Dodnes je mi líto spolužáka, který neblahá vysvědčení pokaždé odnesl výpraskem důtkami. Ten měl pak záda samý šrám,“ vybavuje si žena.
Důtky čili víceramenný kožený bič používali rodiče k tělesným trestům dětí ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech, dnes je to už jen drsná pomůcka v erotických salonech.
„Za mého dětství to někteří rodiče s trestáním dětí za špatné známky docela přeháněli. Dnes by asi tátu toho mého spolužáka z Kroměříže zavřeli za týrání dítěte, takže je dobře, že takové drakonické tresty z rodin zmizely. Výchovná facka ale podle mě není ničím špatným ani dnes,“ myslí si Kratochvílová. Občasný pohlavek by nezakazovala. „Děcka si dnes dovolí úplně všecko, to také není dobré. Jdeme od jedné krajnosti ke druhé.“
Za vysvědčení pořádný výprask anebo zaracha
Na výprasky za neuspokojivá vysvědčení vzpomíná i Tomáš Pastrňák, který v devadesátých letech chodil do základní školy na náměstí Jiřího z Poděbrad v ostravských Vítkovicích.
„Táta už to měl nacvičené, jak mě odměnit za vysvědčení. Nejdřív to byla rána na zátylek, pak jsem dal čelo o stůl, a pak přišel další pořádný pohlavek na zátylek,“ vypráví.
I jeho čekal smutný začátek prázdnin: „Dostal jsem zaracha, táta napřed vyhrožoval, že to bude na celé léto,“ vzpomíná Tomáš a vybavuje si větu, kterou otec „zaracha“ zdůvodňoval: „Chceš ven? Ani náhodou! Teď budeš dělat to, co jsi měl dělat předtím ve škole.“
Pavel Moravec se narodil v roce 1969 a vyrůstal na porubských sídlištích v Ostravě: „Měl jsem dobré rodiče. Známky nic moc, přesto mě nikdy fyzicky netrestali. Spolužáci to měli horší a někteří dostávali za škaredé vysvědčení pořádný výprask anebo zaracha.“ Také on si vybavuje, že se tehdy u kamarádů doma trestalo i důtkami.
Když propadneš, bude ran
Tělesné tresty za vysvědčení patřily k realitě v devadesátkách, za komunismu, v meziválečném Československu i za monarchie. A proto také spisovatel Karel Poláček v proslulé novele Bylo nás pět přiznal rodičům i nárok na výprask:
„Příštího týdne jsem měl porád radost a dováděl jsem a dospělí mne napomínali, že neposedím. Poněvadž byl konec školního roku. A největší radost jsem měl ve středu, protože jsme dostávali vysvědčení, a Kristýna pravila: ‚S tebou čerti šijou.‘ Toho dne ráno jsem si neudělal v peřinách doupě, ale sám jsem vyskočil z postele a křičel jsem: ‚Vysvědčení – vystrčení! Vystrčení za dveře, bude dobrá večeře!‘ Kristýna se ušklíbla a pravila: ‚Jenom jestli! Když propadneš, bude ran jako maku, ne-li, dobrá večeře.‘“
Poláček o vysvědčení vyprávěl spíše rozmarně, realita tak žertovná nebyla. „Sebevražda studenta pro špatné vysvědčení. Z Králova Dvora. Žák V. třídy zdejšího gymnázia Josef Ježek dostal vysvědčení, na němž měl z řečtiny a latiny známku nedostatečnosti. Student obdržev vysvědčení vrazil si před svými spolužáky a profesorem nůž do prsou a ihned skácel se mrtev k zemi. Zasáhlť nožem srdce přivodil si ihned smrt. Případ ten vyvolal nemalé vzrušení,“ uvedly Lidové noviny v roce 1903. Obával se Josef Ježek výprasku od rodičů? Nevíme, ale bylo to pravděpodobné.
Sebevražd ubylo
Děsivě působí i zpráva z černé kroniky deníku Národní politika z roku 1914: „Student se dal přejeti vlakem pro špatné vysvědčení. Konduktér státních drah Petr Hahn oznámil, že z domova odešel jeho 16letý syn Petr, žák V. třídy české reálky, a více se nevrátil. Poněvadž se předtím loučil syn na hlavním nádraží se svým spolužákem a prohlásil, že si už pro vysvědčení nepřijde, chová otec obavu, že si syn vzal život. Po zmizelém studentu bylo zahájeno pátrání a zjistilo se, že se vrhl u Rokycan před jedoucí vlak a byl lokomotivou usmrcen. Tělo jeho bylo hrozně zohaveno.“
A kolik nešťastníků se zabilo kvůli vysvědčení třeba za posledních 150 let? Takovou statistiku nikdo nevede, smutný jev ale nevymizel. Třeba v roce 2009 skočil kvůli špatným známkám z balkonu v šestém poschodí student střední školy z Chomutova. A vážným zraněním podlehl. V roce 2003 se zase oběsil třináctiletý žák Základní školy Otokara Březiny v Jaroměřicích nad Rokytnou, který dostal na vysvědčení dvojku z chování. Kvůli vysvědčení vyhasl v roce 2016 i život dívky z Buštěhradu.
Psychologové z linek bezpečí naštěstí hlásí, že počet dětí, které kvůli vysvědčení zoufale uvažují o sebevraždě, v posledních letech ubývá. Důvodem je například digitalizace známkování, rodiče mají díky on-line komunikací se školami svých dětí detailní přehled o výsledku každého zkoušení či písemky. A předem znají i vysvědčení, takže v poslední den školního roku už papírová vysvědčení nezpůsobují rodinné pohromy.
Výhody slovních známek
Pomáhá i slovní hodnocení, které na mnohých školách nahrazuje známky. Cholerické otce dokáže čtyřka rozzuřit k nepříčetnosti, ale opatrná formulace kantora ve slovním vysvědčení ho k takové reakci nepřiměje. „Známkou nikdy nemůžete žáka zhodnotit tak jako slovy. Píše-li žáček pod psa, ale výborně čte, tak tento rozpor žádná známka na vysvědčení nemůže akceptovat,“ vysvětluje středoškolský ředitel Břetislav Kožušník, který šéfuje SOŠ waldorfská v Ostravě.
Slabší žáky lze slovním vyzdvihnutím toho, v čem se jim daří, podpořit v dalším úsilí. „A třeba pečlivým holčičkám, které z nudy přešlapují na místě, můžeme vyčíst jejich strnulost a vést je k větší kreativitě. Ve známce pobídku nenajdete, ve slovech ano,“ přemítá ředitel Kožušník. Tělesné tresty za vysvědčení pochopitelně odmítá jakožto přežitek středověku, který ale v českých rodinách přetrval až do počátku devadesátých let.
