Říkají si lidické děti. „Žije nás posledních osm. Věrka, Libuška, Jirka...“ počítá 80letý Pavel Horešovský. V Lidicích se narodil 25. května 1942 a 10. června téhož roku nacisté v obci zastřelili 173 mužů, načež ves srovnali se zemí. „Zabili i mého tátu, kterého znám jen z fotky,“ vypráví Horešovský. Posléze zahynulo také 143 lidických žen a 88 dětí. Válku přežilo jen 17 dětí. Včetně těch, které se narodily po 10. červnu těhotným ženám z Lidic. „Měl jsem obrovské štěstí,“ děkuje osudu Horešovský.
Na vyhlazení Lidic si Pavel Horešovský nemůže pamatovat. Stejně jako většina z dnes žijících lidických děti. „Narodil jsem se dva týdny před vyvražděním obce, ale říkám vám na rovinu, že jsem o té strašné události moc nevěděl ani po válce. My jsme nebyli rodina, která by si sedla večer ke stolu, aby mi máma vyprávěla, jak to tehdy bylo,“ líčí 80letý muž.
V roce 1942 byl lidický kojenec 10. června tohoto roku vyrván z rukou matky, jež byla téhož dne odeslána do Terezína. A měsíc poté do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Patnáctidenní Pavlík skončil v zemské porodnici na Karlově náměstí v Praze.
Zlobil, nespal, pak přišlo gestapo
Všední poválečné starosti převážily nad vzpomínkami a Pavlova maminka Olga, která pobyt v německém koncentráku šťastně přežila, se v roce 1947 podruhé vdala. Novým otcem se stal policista Ladislav Zámečník, který sice nějaký čas patřil k pátrací skupině, jež hledala po Evropě zavlečené lidické děti, ale doma se o tragédii nemluvilo.
Navíc do famílie přibyl i Pavlův nevlastní bratr. „V Lidicích samozřejmě byly i rodiny, které pořád žily minulostí, ale já se od maminky postupně dozvídal spíš takové střípky,“ vypráví Horešovský. Dramatický životní příběh lidického dítěte tak skládal postupně, celá desetiletá. A cíleně po svém osudu začal pátrat až kolem roku 1985.
„Něco jsem ještě zjistil od mámy, něco od sousedek, které přežily koncentrák,“ říká muž, který je dnes jakýmsi „předákem“ lidických dětí. Dokonce ještě stačil nahrát i krátký magnetofonový záznam s maminkou Olgou, která vyprávěla: „Měla jsem čtrnáctidenního chlapce Pavla, který zlobil, nespal, a proto jsem odpoledne 9. června 1942 šla s manželem Bohumilem do sousedních Makotřas na návštěvu k mým rodičům. Poprosila jsem maminku, aby šla se mnou do Lidic a Pavla pohlídala, že se trošku vyspím.“
Babička Pavla Horešovského vyhověla, až v Lidicích ale zjistila, že doma zapomněla doklady, tak požádala syna Jirku, aby pro průkazy zajel na kole. Oba pak zůstali v Lidicích na noc. „Večer byl normální, až v noci nás probudily dvě rány na dveře,“ vzpomínala dále Olga Horešovská. Otevřel manžel Bohumil, za dveřmi stáli dva gestapáci.
Napřed zničili kočárky
Všichni museli z baráku, pro čtrnáctidenního Pavla si měli rodiče vzít plenky a další věci asi na tři dny. „Šli jsme ke škole, kde jsem se musela rozloučit s manželem, kterého někam odvedli. Před školou mi vojáci vzali kočárek a odhodili ho stranou, Pavla jsem vzala do ruky. Ve škole už byly některé další ženy, musely jsme odevzdat náušnice i prstýnky.“
Těmito řádky skončilo oficiální svědectví maminky Pavla Horešovského. Ostatní události musel Pavel rekonstruovat z výpovědí přeživších sousedek a historických pramenů. Ženy s dětmi byly z Lidic odvezeny ještě předtím, než začaly popravy mužů. Mezitím už ale vojáci začali s likvidací obce. Jedna ze sousedek Helena Leflerová (1921–1979) později vzpomínala:
„Asi o 5. hodině ranní nás vyhnali ze školy do krytých nákladních aut. Děti se držely úzkostlivě matek. Nikdy nezapomenu na poslední pohled na náves. Na schodišti školy byly převráceny dětské kočáry. Po návsi za autokary pobíhali kňučící psi. Auta se dala do pohybu a my jsme přes poodkrytou plachtu uviděly muže, jak stojí ve dvoře Horákova statku. Viděly jsme, jak esesmani vyhazují z oken domů peřiny a prádlo. Pak naše drahá vesnička zmizela v oblacích prachu vířícího za auty a jedna žena vykřikla: ‚My se již nikdy nevrátíme!‘“
Sedm zachráněných kojenců
Muži zadržení v Horákově statku byli brzy ráno popraveni, celkem jich padlo 173. Hutníci a horníci pracující v nedalekém Kladně, řemeslníci, živnostnicí či zemědělci, nikdo z nich neměl nic společného s atentátem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Gestapo ovšem tvrdilo, že získalo přímé důkazy o spojenectví Lidic s parašutisty, kteří Heydricha odstranili.
„Lidice se staly naprosto nevinnou obětí, obec se nijak nezapojila do atentátu a byla nacisty vybrána naprosto náhodně. Dospělá mužská populace byla vyvražděna, ženy byly odeslány do koncentračních táborů na doživotí, většina dětí povražděna a jen hrstka poslána na takzvané náležité vychování,“ shrnuje zlovůli nacistického režimu Eduard Stehlík, ředitel Památníku Lidice.
Režim potřeboval exemplární případ, kterým by vystrašil celý protektorát, a volba padla na Lidice. Obec na Kladensku vybral státní tajemník Úřadu říšského protektora Karl Hermann Frank, původně knihkupec z Karlových Varů.
„Z Lidic mě společně s maminkou převezli nejprve do budovy kladenského gymnázia. A ještě ten den jsem skončil s dalšími kojenci z Lidic v porodnici na pražském Karlově náměstí,“ vypráví pro CNN Prima NEWS Pavel Horešovský. Cekem šlo o sedm dětí.
Povražděné děti z Lodže
Na kladenském gymnáziu se odehrávaly srdceryvné scény. Ratolesti byly odervány od matek a tři z nich na místě vybrány k poněmčení. Ostatní děti byly odeslány do Lodže, zatímco jejich matky byly z gymnázia rovnou transportovány do koncentračního tábora v Ravensbrücku.
„To všechno jsem se až později dozvěděl od lidických sousedů. Třeba od Marušky Šupíkové, která zemřela loni v březnu, bylo jí 88 let,“ vypráví Horešovský. Paní Šupíková sice loni šťastně překonala covid, záhy ale zemřela na jiné zdravotní komplikace.
K smrti se však těsně přiblížila už ve sběrném táboře v Lodži, kde nacistický rasový a přesidlovací úřad rozhodoval, které lidické děti jsou „vhodné k poněmčení“. Z 88 dětí od jednoho roku do patnácti let jich bylo vybráno pouhých sedm, mezi nimi i Marie Šupíková, tehdy Doležalová. Zbylých 81 dětí nacisté povraždili.
Pavel Horešovský měl coby kojenec podobné štěstí. Sedm lidických mimin bylo z kladenského gymnázia odesláno do již zmiňované Zemské porodnice a ústavu pro péči o dítě v Praze na Karlově náměstí. Mohly je doprovodit i matky, což na ostatní ženy v kladenském gymnáziu zapůsobilo uklidňujícím dojmem.
„Maminku a další ženy ovšem z Karláku transportovali rovnou do Terezína a za měsíc za dalšími ženami do Ravensbrücku,“ vypráví pamětník a zároveň nepamětník. „Nepamatuji si nic, snad až matně svůj odjezd z Prahy, když mě po osvobození v květnu 1945 vezli za babičkou do Makotřas. Vybavuji si dodávku, zadní sedadlo, je to spíš pouhý dojem.“
Navštěvovali mě babička i děda
Z porodnice na Karlově náměstí byly lidické děti 1. ledna 1943 odvezeny do německého útulku Masarykových domovů v Praze-Krči. „Nějak se to podařilo, že mě tam pravidelně navštěvovala babička i děda z Makotřas, což si vůbec nepamatuji,“ vypráví Horešovský. Příbuzný Lumír Rot z Buštěhradu, který vlastnil fotoateliér, dokonce malého Pavla v ústavu několikrát vyfotografoval a jeden zmenšený snímek nalepený na kostce cukru se dostal i k mamince Olze do Ravensbrücku. A to byla zpráva k nezaplacení, neboť se dozvěděla, že Pavlík dýchá.
Osmdesát let po vyhlazení Lidic žije posledních osm lidických dětí: „Nejstarší je Věrka Čepelová, ta se narodila už v roce 1935. Žije v domově důchodců v Kladně a mám příslib, že ji v neděli 12. června přivezou do Lidic na pietní akt,“ těší se Pavel Horešovský.
„Eva Kubíková Bullock je o dva roky mladší, ale jejím domovem je Kanada a zdravotní stav jí neumožní přiletět. „My zbývající jsme lidičtí kojenci narození v roce 1942. Někteří až jako pohrobci, protože v době vypálení Lidic bylo několik žen těhotných.“
Jednostranné zprávy z Ukrajiny?
Před pěti lety Pavel Horešovský dokonce reprezentoval lidické děti v mexickém hlavním městě, kde byla na počest vyhlazené české obce jedna čtvrť přejmenována na San Jerónimo-Lidice. „Do mexických Lidic jsem přijel jako vůbec první občan, který žil v Lidicích v době vyhlazení obce. Bylo to emotivní sekání, moc dojemný pietní akt, všechno tam na mě velmi zapůsobilo.“
A jak působí na lidické dítě válka na Ukrajině, kde se zvěrstva podobná těm v Lidicím odehrávají každý den? Totální zničení a vyhlazení ukrajinského města Popasna dokonce prezident Zelenskyj přímo označil jako „ukrajinské Lidice“.
Pavel Horešovský kupodivu takové srovnání slyší nerad. „Zničení Lidic, to byla součást světového konfliktu, ale teď se na východě odehrává jen válka mezi dvěma státy,“ říká. „Navíc v Česku dostáváme jednostranné zprávy. Myslete si o mně, co chcete, ale nedokážu pochopit, jak americký prezident Biden může na Ukrajinu posílat zbraně bůhví za kolik miliard. A stejně tak Česko a další státy.“ A má jasné řešení na ukončení konfliktu: „Kdybychom ponechali Ukrajince jen s jejich zbraněmi, tak už bylo dávno po válce.“
Ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík se s podobnými postoji setkává nejen u pamětníků druhé světové války. „Snažím se s takovými názory polemizovat. Říkám těm lidem, že válka na Ukrajině skončí, až když přestane válčit Rusko. Ale když by přestala bojovat Ukrajina, tak z mapy zmizí celá Ukrajina, a Slovensko s Polskem budou sousedit s Ruskem. Většinou nevědí, jak mi na to odpovědět,“ říká Stehlík.
Dobré ráno, mamčo!
Ale vraťme se do doby druhé světové války. Pavlu Horešovskému německá okupace Československa vzala mladičkého tatínka. Bohumil Horešovský byl v Lidicích zastřelen 10. února 1942, v březnu téhož roku přitom oslavil teprve sedmadvacáté narozeniny. S novomanželkou Olgou se do podnájmu v Lidicích přestěhovali v roce 1941 ze sousedních Makotřas, aniž by tušili, jak je to osudové rozhodnutí.
„Pokaždé, když přijdu tady v Lidicích k hromadného hrobu, kde otec leží spolu s ostatními zastřelenými muži, vždycky ho pozdravím: ‚Ahoj, tati!‘“ A každé ráno, když se probudí a podívá se na svatební fotografii Olgy a Bohumila Horešovských, tak jim popřeje: „Dobré ráno, mamčo! Dobré ráno, tati!“
