Ve svých 48 letech přivedla na svět chlapečka Josefa a stala se inspirací pro řadu žen, které po čtyřicítce touží po miminku a nedaří se jim to. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS popsala, jak porod během koronavirové pandemie probíhal, čím se v rámci své nadace Kapka naděje snaží v boji proti viru pomáhat, ale i to, jak se vyrovnala se smrtí své čtyřleté dcery Klárky, od jejíhož skonu letos uplynulo 20 let.
Po miminku jste toužila mimo jiné i proto, že o 16 let mladší manžel Josef, na rozdíl od vás, dosud děti neměl. Zůstávala jste i s přibývajícími roky stále optimistkou?
I když mého syna Jakuba (otcem byl zesnulý hudební skladatel Karel Svoboda, pozn. red) má jako svého, moc jsem si přála, aby zažil to, čemu se říká otcovská láska. Ale nelámala jsem to přes koleno, říkala si, že to necháme na vyšší moci. Jsem šťastná, že to vyšlo. Už jenom to, že se narodil na manželovy narozeniny, je prostě neuvěřitelné.
Co byste poradila ženám, kterým se otěhotnět nedaří?
I já jsem dostávala spoustu rad. Lidé mi doporučovali nejrůznější bylinky, kontryhel a všemožné babské rady. Těch v uvozovkách zaručených zpráv bylo strašně moc. Nakonec tomu náhoda chtěla. Je to především o štěstí, fyzické stránce každé ženy a důležitou roli hraje také psychika. Měly by zůstávat stále pozitivní a nechtít něco za každou cenu. Když někdo něco strašně moc chce a užírá se tím, tak se pak obvykle věci nedaří. Všem bych chtěla vzkázat, že mají naději, a moc jim přeji, aby to vyšlo.
První dítě jste měla ve 23 letech. Jak moc velká změna to nyní pro vás je?
Rozdíl v tom určitě je. Poprvé jsem byla zmatenější a neklidná, že mi třeba něco uteče... Dneska mám pocit, že na všechno mám spoustu času a naprosto si to užívám. Dokonce i to šestinedělí, které bývá velkým strašákem nejen pro ženy, ale i pro jejich muže. Můj manžel dostával od kolegů rady, ať se na to důkladně připraví, že ho čeká těžké období, ale sám vidí, že je všechno úplně v pohodě. Jsem doma a v klidu. Vůbec nic se neděje.
Jak Josífka přijal jeho starší bratr, 15letý Jakub?
Opatrně ho pochoval, je na něj hrozně maličký. Říkal, že se těší, až bude trochu větší, začne něco dělat a budou spolu moci blbnout. On měl jedinou obavu, aby Pepíček neměl na břiše stejný pekáč buchet jako jeho táta. (smích) Jakub studuje střední odbornou školu veterinární, kde měla být hodně praxe u zvířat, ale o tohle všechno teď přišli a mají jen dálkovou výuku.
Rodila jste 13. října, tedy v době, kdy pandemie koronaviru v ČR dosahovala vrcholu. Neměla jste z toho obavy?
Abych pravdu řekla, tak ne. Před porodem mi dělali různé testy, z nichž se ukázalo, že jsem COVID-19 v uplynulých třech měsících už prodělala. Naštěstí bez příznaků a žádných komplikací. Samozřejmě nebylo úplně komfortní rodit v roušce, ale co se dalo dělat. Největší radost jsem měla z toho, že mohl být u porodu můj manžel. Velice mě překvapil, s jakou něhou přivítal malého do naší rodiny. To, že za mnou do porodnice nemohly návštěvy, mi naopak vůbec nevadilo. Pamatuji si, když jsem porodila Klárku a Kubu, jak za mnou chodily davy, přitom asi každá žena vám potvrdí, že je člověk tak utahaný, že je nejraději v klidu. Takže všechno zlé pro něco dobré. Po třech dnech jsme s Josífkem byli doma.
Pomáhá vám s miminkem manžel?
Je úžasný a stará se krásně, mám v něm velkou oporu. Navíc mám mladou tchyní, která se, doufám, také osvědčí. (smích)
Je podle vás COVID-19 hrozbou pro společnost, nebo se z něj dělá zbytečný strašák?
I když jsem ho prodělala s bezpříznakovým průběhem, nemám právo to hodnotit. Na různých případech ale vidíme, že to legrace rozhodně není. V mém okolí je hodně nemocných, dokonce otec mojí kamarádky byl v kritickém stavu, několik dní ležel v umělém spánku a nevypadalo to vůbec dobře. Vím, co ta rodina prožívala... V rámci Kapky naděje jsme rozjeli novou kampaň, žádáme v ní občany, kteří koronavirus už měli, aby darovali plazmu. Mohou tím zachránit život jinému člověku, který se kvůli tomuto viru zrovna nachází v kritickém stavu.
Jaká je zatím odezva? Chtějí občané pomáhat?
Spočítat se to přesně nedá, ale hlásí se jich hrozně moc, za což jim moc a moc děkuji! Jsem šťastná, že na to lidé velice pozitivně reagují. Snad tento trend bude nadále pokračovat. Je vidět, že to s naší společností není tak špatné, jak se říká.
Jak se stavíte k vládním opatřením?
Naštěstí nejsem ve vládě. Řídí se nařízením epidemiologů a lékařů, kteří tomu rozumí. Podle mě nezbývá nic jiného než počkat na vakcínu.
Nejenom šťastné události vás v letošním roce potkaly. V srpnu to bylo 20 let, co na leukémii zemřela v pouhých čtyřech letech vaše dcera Klárka. Dokáže její odchod vůbec někdy přebolet?
Ani za tu dobu se s tím člověk nesrovná. Od problémů, které jsem mohla mít, kdybych zůstala doma a utápěla se v žalu, mi ale pomohlo založení nadace Kapka naděje. Kvůli nemoci Klárky jsem viděla, co všechno v nemocnicích chybí, co všechno je potřeba... Když se za tím ohlédnu zpátky, je neskutečné, jak příběh jedné malé holky, dokázal oslovit firmy i na druhé straně světa a za těch 20 let se nám do českých nemocnic podařilo získat 200 milionů korun. Věřím, že je z nás cítit, že tu práci děláme opravdu ze srdce. Klárce by dnes bylo 24 let, tak mi v hlavě blesklo, co by asi říkala, že máma v 48 letech porodila... (smích) Ona na svůj věk byla abnormálně moudrá. Ladislav Štaidl, který v té době bydlel vedle nás, si s ní moc rád povídal a říkal, že to není ani možný.
Vendula Pizingerová (48)
Prezidentka nadačního fandu Kapky naděje byla za svou činnost několikrát oceněna titulem Žena roku. Jejím prvním manželem byl zesnulý hudební skladatel Karel Svoboda, s nímž měla dvě děti. Dcera Klára zemřela ve čtyřech letech na leukémii, synovi Jakubovi je 15 let a studuje střední veterinářskou školu. Po smrti manžela, který spáchal sebevraždu, se provdala za podnikatele Patrika Auše. Po třech letech se jejich manželství rozpadlo. Jejím současným manželem je o 16 let mladší Josef Pizinger, kterého si brala před pěti lety. V říjnu se jim narodil syn Josef.
