Ukrajinská konzulka v Brně Anna Proško si všímá, jak jsou Češi unaveni informacemi o více než 1 000 dnů dlouhé válce na východě Evropy. „Nezvykejte si na to, že ruští okupanti zabírají naši zemi. Pokud si na to začnete zvykat, postupně se stanete lhostejnými,“ upozorňuje občany České republiky. Lhostejnost Evropanů je přitom pro Kreml a jeho dobyvačné plány výhodná. „Časem člověk zvykne všemu,“ varoval již český buditel Karel Havlíček Borovský (1821 až 1856), když kritizoval českou loajalitu s rakouskou monarchií, která Čechům upírala mnohá práva. Především samostatný stát.
Netečnost, nevšímavost a ignorace, to jsou různé výrazy pro lhostejnost. Ukrajinci však nyní potřebují pozornost celého demokratického světa. „Oběťmi totální války s Ruskem už jsme více než 1 000 dnů, ale to neznamená, že si na ni Ukrajinci zvykli,“ říká ukrajinská konzulka v Brně Anna Proško. „Na válku si nelze nikdy zvyknout,“ dodá.
1 000 dnů války vs. 1 500 dnů druhé světové
Konzulka Anna Proško srovnává více než 1 000 dnů současné války s druhou světovou válkou, která na území bývalého Sovětského svazu trvala zhruba 1 500 dnů (od 22. června 1941 do 8. května 1945). Ten rozdíl už není velký, a každý den se zmenšuje.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Slovenský starosta předal v Moskvě 52 tisíc eur na Kurskou oblast. Přispěli i Češi, tvrdí Rusko
„S Ruskem už bojujeme téměř tři roky a druhá světová válka trvala čtyři roky. Když jsem se jako školačka o válce učila v hodinách dějepisu, vždycky mě děsilo, jak byla ta válka dlouhá. Během čtyř let můžete dokončit druhý stupeň základní školy nebo vystudovat univerzitu. Zamilovat se, oženit se a mít dvě děti anebo zažít mnoho jiného,“ přemítá Anna Proško pro CNN Prima NEWS. Dějiny jsou ovšem kruté, protože i nejtragičtější události se znova opakují: „Za druhé světové války byli všichni Ukrajinci brutálně vytrženi z mírového života a narušilo to život pro celé generace. A teď se to odehrává znova.“
Opět se umírá na bojištích i v zázemí během nepřátelských náletů. „Desetitisíce mrtvých, tisíce zničených domovů, tisíce pohřešovaných, tisíce zmrzačených, tisíce umučených Ukrajinců v ruských věznicích. A tisíce zastřelených jen proto, že bránili svou vlastní zemi. K tomu miliony uprchlíků, kteří putují světem. Válečná brutalita na planetě Zemi nemá konce,“ sumarizuje konzulka brutalitu současné války.
Válka 400 kilometrů od Česka
Ukrajinci si na válku nezvykli, mírová část Evropy už ale zpravodajství o ruské invazi na východě kontinentu mnohdy příliš nevnímá. „Nezvykejte si na to, že Ukrajinci umírají. Nezvykejte si na to, že naši vojáci jsou drženi v zajetí, nezvykejte si na válku, jako si na ni nikdy nezvyknou Ukrajinci,“ nabádá Anna Proško české občany.
Oranžová revoluce na Ukrajině: Promarněná historická šance a předehra Euromajdanu
Od oranžové revoluce na Ukrajině uplynulo 20 let. I když tyto protesty měly podobný cíl jako Euromajdan – tedy zbavit Ukrajinu proruského směřování – v mnoha ohledech se od událostí z let 2013 až 2014 lišily. Oranžová revoluce se totiž obešla bez krve i bez zásahu ruské armády. Přesto počátek politických změn z listopadu 2004 nakonec skončil daleko za očekáváním. Oranžová vlna se odplavila s podobnou rychlostí, jako když přišla. Budoucí ruské agresi zabránit nedokázala.
Jenže Češi si na zprávy z války navykli, respektive jim přestávají věnovat pozornost. Informace o bojích na Ukrajině už nejsou prioritou ani ve veřejnoprávních relacích, třeba Česká televize je často řadí až do druhé půle hlavního zpravodajského pořadu Události.
Anna Proško proto připomíná, že Rusové vtrhli do státu, který je od Moravy vzdálen pouhých 400 kilometrů. Od Nové radnice v ostravské čtvrti Moravská Ostrava je to na ukrajinské hranice jen 417 kilometrů, což je blíže než do Plzně. A ani z Brna není na ukrajinské hranice daleko. Když se v roce 1991 rozpadl Sovětský svaz a světové společenství uznalo svrchovanou Ukrajinu, mělo Československo s tímto novým státem i společnou státní hranici.
Aktivista: Vyndejme si špunty z uší
„Bohužel, události na Ukrajině už dnes obyvatele Brna příliš nezajímají. Anebo se stále nižší intenzitou,“ všiml si brněnský aktivista Pavel Šuhájek, který občas pomáhá se zajištěním humanitární pomoci pro napadenou zemi.
„Před dvěma týdny Rusové rozbombardovali hotel v ukrajinském městě Kryvyj Rih, ve kterém jsem nedávno spal,“ vypráví Šuhájek. „A letos 11. listopadu při dalším z útoku na Kryvyj Rih zase Rusové zabili paní Olenu a její tři děti. Přežil pouze otec Maxim. Po smrti je desetiletý Kirill, dvouletý Demid a osmiměsíční Uljana,“ informuje aktivista.
DÁLE ČTĚTE: Putin: Použili jsme proti Ukrajině raketu středního doletu. Jde o reakci na počínání Západu, řekl
I když na tuto tragickou událost ve městě Kryvyj Rih upozornil také konzulát Ukrajiny v Brně, lidé v České republice si podobných tragických zpráv „kdesi na východě“ příliš nevšímají. Spíše se jim brání. „Když jsem přespával v tom ukrajinském hotelu, dával jsem si na noc do uší špunty, aby mě pořád nebudily sirény,“ líčí Šuhájek. Z Brna teď ale vysílá směrem k občanské veřejnosti jiný vzkaz: „Vyndejme si špunty z uší, tato válka je i naše, protože ohrožuje i Českou republiku.“
Spánek pod sirénami
Když válku na chvíli nechtějí slyšet samotní Ukrajinci, je to něco jiného, než když na ni zapomenou Češi. „Mnozí Ukrajinci dnes chodí spát s pevně zavřenými okny a vypnutým poplachem na telefonu, neboť sirény často houkají i více než 12 hodin v kuse. To neznamená, že jsou na letecké útoky zvyklí, ale každé ráno musí do práce, stejně jako lidé v míru. Musí živit své rodiny, a musí se před prací trochu vyspat,“ popisuje konzulka zvrácený svět války.
Je to obranná reakce, bez spánku člověk vydrží maximálně dvě noci, nikoliv 1 000 nocí. „Aby lidé mohli ráno pracovat, musí potlačit pud sebezáchovy a jít spát i za zvuku sirén,“ pokračuje. „Ráno pak zjišťují, co bylo v jejich městě zničeno, a kdo nepřežil.“
Ukrajinci válku ignorovat nemohou
Podrobné údaje o každodenním ruském teroru jsou občanům České republiky běžně dostupné. Zprávy o počtech i následcích ruských vzdušných útoků, obětech mezi civilisty nebo o aktuální situaci na frontové linii přináší řada důvěryhodných zpravodajských kanálů.
Ukrajinský manažer rukoval do války až v 58 letech. K ženistům. Miny mu vzaly kamarády
V rozhovoru pro CNN Prima NEWS u příležitosti Dne veteránů napřed zapochybuje, zda Čechům dokáže boje na Ukrajině dostatečně popsat. „Vysvětlit lidem žijícím v míru, co je to válka, je hrozně těžká věc,“ přemítá 60letý ukrajinský veterán Andrij Kyrchiv. V pozici velitele ženistů kladl ruským okupantům do cesty minová pole, zároveň ale musel zajišťovat odminování osvobozovaných území. „Na frontě jsem přišel o čtyři nejlepší spolubojovníky, a z mnoha dalších se stali invalidé,“ vypráví. Povoláním manažer energetické společnosti ze západoukrajinského Lvova válčil od 24. února 2022 do července 2024, nyní se vrátil k původní profesi.
Paradoxní je, že Češi zprávy z ukrajinských bojišť mohou bezpečně ignorovat, ale lidé na Ukrajině takovou možnost nemají. „Miliony Ukrajinců dnes žijí přímo v dosahu fronty. Válka přišla až před dveře jejich bytů a rozhodnutí opustit domov je pro ně poměrně těžké,“ vysvětluje konzulka. „Lidé jsou obecně nastaveni tak, že vlastní domov se jim zdá být nejbezpečnějším místem na světě,“ dodává. A domovem takové místo zůstává, i když nad ním hučí sirény, drony a rakety.
Na takové extrémní situace se nelze předem připravit, přináší je až skutečná válka. Na Ukrajině zase pomalu zapomínají, co je to mír. „Pro běžného Ukrajince je stále těžší si představovat, že jinde v Evropě pořád panuje klid a mír.“ A znovu zopakuje: „Na válku jsme si ale nezvykli a nezvykneme.“ Konzulka také děkuje České republice, že přijala více než 300 tisíc válečných uprchlíků, v Brně čeká na konec války až desetina z uvedeného počtu běženců.
Lhostejnost ubližuje Ukrajině
„Časem člověk zvykne všemu,“ upozorňoval již český žurnalista Karel Havlíček Borovský (1821 až 1856), když kritizoval českou loajalitu s rakouskou monarchií, která Čechům upírala mnohá práva. Především právo na svrchovaný český stát. Pro své radikální názory byl Havlíček dokonce internován v Brixenu, jeho odvážné postoje a články ale mocně přispěly k národnímu obrození, jehož pozdějším důsledkem byl vznik samostatné republiky v roce 1918.
Havlíček varoval, že zvyk je sourozencem otupělosti či apatie. Totéž si myslí ukrajinská konzulka v Brně: „Nezvykejte si proto v Česku na to, že ruští okupanti zabírají stále další území svrchovaného státu. Protože pokud si na to začnete zvykat, postupně se stanete lhostejnými, a pak Ukrajina nebude schopna tento boj vydržet. Jen solidarita nám pomůže přežít, zatímco lhostejnost ublíží nejen Ukrajině, ale v důsledku i celé Evropě.“
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Tragédie, která dodnes děsí. Tsunami v Dolomitech bylo jako atomovka, zemřely tisíce lidí
