Zdaňme říhání krav, navrhuje novozélandská vláda. Farmáři se bouří a vyrazili do ulic

Socialistická vláda na Novém Zélandu přišla s „revoluční myšlenkou“. Jako první země na světě chce zdanit skleníkové plyny, které produkují hospodářská zvířata. Premiérka země Jacinda Ardernová daň pokládá za důležitý milník v přechodu k bezuhlíkové budoucnosti. Proti nápadu se ostře vymezili zemědělci, podle nich je daň znevýhodní a poškodí. Popularita Ardernové v posledních měsících poklesla k rekordnímu minimu.

„Pro Nový Zéland se jedná o důležitý krok vpřed v přechodu k nízkoemisní budoucnosti…,“ pochvalovala si nápad premiérka Ardernová. Pětimilionový Nový Zéland chová více než 10 milionů krav a 26 milionů ovcí. Labouristická vláda si spočítala, že jedna farma s 40 krávami vyprodukuje 1 307 tun metanu za jeden rok. „Žádná jiná zem na světě zatím nepřišla se systémem stanovení cen a snížením zemědělských emisí. Naši farmáři tak budou těžit z toho, že jsou mezi prvními,“ zdůvodnila si daň Ardernová.

Farmáři ani opozice si ale nic takového nemyslí. Stovky zemědělců vyjely do několika desítek měst po celém Novém Zélandu. Podle organizace Groundwell, která bojuje za práva novozélandských farmářů, bude mít „zdanění říhání“ katastrofální dopady pro celý zemědělský venkov. „Je to nejhorší útok na farmáře a zemědělskou komunitu za celou generaci,“ uvedl spoluzakladatel organizace Bryce McKenzie.

New Zealand farmers across the country protest against the gov't's plan to tax emissions from farm animals https://t.co/cBvySSeG4V pic.twitter.com/Q7SOjbI8CH

— Al Jazeera English (@AJEnglish) October 21, 2022

Zemědělství je pro ekonomiku Nového Zélandu klíčové. Mléčné výrobky jsou největší vývozní komoditou Nového Zélandu. V minulém roce činil objem vývozu mléčných výrobků asi 12 miliard dolarů (přes 302 miliard korun). Zemědělci i opozice se společně domnívají, že nová daň utlumí místní produkci a přesune ji do jiných zemí, kde se paradoxně nebudou dodržovat žádné emisní limity.

Ardernová nezvládá hospodářské řízení země

Nová ekologická daň zapadá do ambiciózního plánu Ardernové pro boj s klimatickými změnami. Labouristé si vytyčili za cíl zbavit Nový Zéland závislosti na fosilních palivech a podobně jako lídři EU chtějí mít zemi do roku 2050 uhlíkově neutrální. Vedle regulace průmyslu a trhu s nemovitostmi také Ardernová rozšířila sociální podporu nízkopříjmovým rodinám a zvýšila minimální mzdy. V reakci na střelbu ve městě Christchurch navíc zpřísnila zákony o zbraních.

Za svůj postoj ke klimatu, feminismu, sociální politice a držení zbraní si okamžitě získala uznání liberálních politiků na evropském i americkém kontinentu. Na domácí scéně se ale popularita Ardernové za pět let po jejím nástupu do čela země hluboce propadla. I přes její líbivou rozdávačnou sociální politiku by ji v září toho roku volilo podle volebního průzkumu 1News/Kantar jen 34 procent voličů.

Společně s ostatními levicovými stranami by tak už ani nesestavila vládní většinu. Oproti tomu konzervativci a libertariáni v průzkumech neustále posilují. Na vině je hlavně nezvládnutá hospodářská politika a zpackané sociální reformy. Ardernová uzavřela v průběhu pandemie koronaviru hranice země a zavedla tvrdé lockdowny.

Uzavřením hranic se jí sice podařilo minimalizovat počet úmrtí souvisejících s koronavirem, zároveň tím ale uvedla zemi do ekonomické recese. Vládní opatření nejtvrději dopadla na podnikatele, podle deníku The Bay of Plenty Times vyhlásilo bankrot 26 774 firem. Zvýšení státních výdajů v kombinaci s expanzivní měnovou politikou a tvrdými opatřeními proti koronaviru navíc způsobilo rozpočtové schodky a nejvyšší inflaci za posledních 32 let.

Řešení bytové krize dopadlo fiaskem

Premiérce se také nepovedlo od jejího nástupu stabilizovat realitní trh a ceny nemovitostí. Drahé bydlení se snažila Ardernová řešit různými způsoby. Před čtyřmi roky schválila vláda zákon, který zakázal většině cizinců nákup nemovitostí na Novém Zélandu. Výjimku dostali pouze obyvatelé Austrálie, Singapuru a cizinci s povoleným pobytem. „Pokud máte právo trvale pobývat na Novém Zélandu, tak máte i právo zde nakupovat. V opačném případě takové právo nemáte. Je to privilegium,“ hájil zákon v parlamentu ministr hospodářství David Parker.

Od odebrání práva cizinců na nákup nemovitostí si socialisté slibovali snížení počtu zájemců o nedostatkové bydlení. Tento problém se nicméně do určité míry týkal pouze dvou regionů, včetně největšího novozélandského města Auckland, kde si nemovitosti na jaře roku 2018 koupilo asi sedm procent cizinců. Na Novém Zélandu si dohromady pořídilo nemovitosti za dané období jen tři procenta cizinců.

Na nesmyslnost a škodlivost zákona poukázal vedle opozice a realitních společností i Mezinárodní měnový fond. „Zákon, který zakazuje nabývání nemovitostí cizincům může potenciálně odradit přímé zahraniční investice, které můžou napomoci postavit více domů,“ napsal MMF ve zprávě. Ardernová doporučení MMF ignorovala a místo toho představila další plán, který měl stabilizovat ceny nemovitostí – program na podporu výstavby domů.

Labouristé si v roce 2018 dali za cíl vybudovat do deseti let 100 tisíc domovů pro mladé Novozélanďany. Na první tři roky vláda do programu nalila v přepočtu více než 28 miliard korun. Program výstavby navíc doprovázejí další substituce jako například finanční výdaje pro uvolnění více stavebních pozemků a štědrá sociální politika včetně nízké pětiprocentní zálohy na státem zajištěnou hypotéku. Už v lednu roku 2019 ale představitelé vlády přiznali, že ze slíbených 1 000 domů, které měly být do července roku 2019 postaveny, bude postaveno jen 300 domů.

Podle deníku The New Zealand Herald byla navíc část těchto domů postavena na místech s malou poptávkou. Ostudné fiasko se socialisté nejprve snažili vyřešit personálními změnami, nakonec od plánu na výstavbu 100 tisíc domovů upustili úplně. Vládní plánovači otevřeně přiznali, že jejich plány byly až „příliš ambiciózní“. Situace na realitním trhu se mezitím ještě zhoršila. Nový Zéland zažil v minulém roce společně s Maďarskem, Českou republikou a Portugalskem nejvyšší nárůst reálných cen nemovitostí mezi vyspělými zeměmi oproti roku 2015.

Zoufalí politici se uchylují k zoufalým řešením

Zpackanou situaci se labouristé rozhodli řešit dalším netradičním způsobem – rozšířením působnosti centrální banky. Ta měla vládě pomoci stabilizovat ceny bydlení. Guvernér centrální banky Adrian Orr se proti nápadu socialistů vymezil, argumentoval tím, že cílení na vyšší úrokové sazby povede k nižší zaměstnanosti a k ještě méně dostupnému bydlení. „Rozšíření cílů monetární politiky o ceny bydlení by byl světový unikát, který by mohl vést ke snížení účinnosti měnové politiky a ovlivnit efektivitu finančního trhu,“ uvedl Orr.

Pochybnosti o schopnostech centrální banky působit na ceny nemovitostí konečně vyjádřil už v roce 2002, tehdy ještě budoucí šéf FED, Ben Bernanke. „Měnová politika není užitečným nástrojem k dosažení těchto cílů. I když bychom pominuli velké potíže se samotným rozpoznáním bublin v cenách aktiv, monetární politika nemůže být řízena s takovou přesností, aby určovala ceny aktiv, aniž by riskovala vedlejší škody pro ekonomiku,“ uvedl Bernanke.

Socialisté se ale přesvědčit ekonomickými argumenty nenechali. V únoru minulého roku vláda přidala do mandátu novozélandské centrální banky klauzuli, která bance nařizuje, aby při rozhodování o měnové politice zohledňovala ceny bydlení. Podobně jako v roce 1990, kdy centrální banka Nového Zélandu jako první na světě přijala kontroverzní režim cílování inflace, i nyní musela přijmout jako první na světě „režim“ stabilizace cen nemovitostí.

Vládní nařízení vůči centrální bance ale spásu novozélandskému trhu nemovitostí nepřineslo. Za poslední dva roky se ceny nemovitostí na Novém Zélandu zvýšily v průměru o 43 procent. Situace se podle očekávání nezlepšila ani ve třetím kvartále letošního roku, kdy se Nový Zéland stále řadí mezi tři země z OECD s nejvyššími reálnými cenami nemovitostí.

Očekává se, že světový trend stoupajících cen nemovitostí se po pandemii covidu zvrátí. Bytová krize na Novém Zélandu má ale mnohem hlubší kořeny. Její řešení bude přímo záviset na lepším plánování měst, jejich silniční infastruktury, ale také na cenové dostupnosti automobilů, jak uvedl v oficiální zprávě ředitel komise pro infrastrukturu Peter Nunns. Rekordní míra sedmiprocentní inflace, rozpočtové schodky, nezvládnuté sociální programy, rostoucí míra zločinu a zavádění nových ekologických daní ekonomické ozdravení jen zpomalují a Novozélanďanům více ubližují