Ne vždy je růst cen negativním jevem. Musí mít ale rozumnou míru a nedostat se mimo kontrolu. Zdroj: Profimedia.cz
Inflace v Česku je nejvyšší od roku 2008. Inflace znehodnocuje úspory a snižuje kupní sílu mezd. Rozumně vysoká inflace je pro ekonomiku zdravá. Inflace je přijatelnější než deflace, ale zase se nesmí vymknout kontrole. O inflaci koluje celá řada omylů, polopravd a mýtů, a tak je třeba uvést různá tvrzení na pravou míru. Co je její příčinou, kdy vadí a kdy naopak může prospívat?
Většina z nás má inflaci spojenou se zdražováním. Taková linka je v zásadě správná. Vždyť kdo by si přál, aby zboží, které nakupuje, bylo stále dražší a dražší? Jenže i v tomto případě platí, že věci se mají trochu jinak, než si lidé všeobecně myslí. „Inflace může být za určitých okolností dobrý sluha, nesmí se ale vymknout kontrole,“ uvedla pro CNN Prima NEWS Veronika Hedija, ekonomka z jihlavské Vysoké školy polytechnické.
Kdy ale máme inflaci pod kontrolou a kdy už začíná vadit? Centrální banky se už více než čtvrtstoletí snaží svou politiku dělat tak, aby se průměrné tempo růstu cen v ekonomice blížilo dvěma procentům ročně. Přitom daleko logičtější se zdá být úsilí o inflaci nulovou, protože jen v podmínkách cenové stability je možné dosahovat dlouhodobé prosperity země.
Prevence před recesí
Vysvětlení, proč dvě a nikoli nula procent, je několik. „Jedním z nich je nemožnost skutečnou inflaci zcela přesně změřit. Využívá se k tomu takzvaný index spotřebitelských cen, respektive jeho změna, u něhož se ale nevyhneme některým zjednodušením,“ vysvětluje Hedija. Jedná se například o stanovení určitého koše zboží a služeb, který nakupuje průměrný spotřebitel, a přiřazování cen jednotlivým položkám v tomto koši.
„Z toho pak vyplývá, že takto zjištěná inflace je o něco vyšší než inflace skutečná. Pokud tedy centrální banky chtějí udržet dvouprocentní růst cen, jenž je počítaný přes index spotřebitelských cen, ve skutečnosti je pohyb cenové hladiny asi o procentní bod nižší,“ dodává Hedija. Zjednodušeně řečeno, dvě procenta na papíře znamenají jedno procento ve skutečnosti. Když k tomu přičteme pásmo, v němž centrální banky pohyb inflace tolerují (to je zpravidla stanoveno na 1 až 3 procenta ročně), je tím vždy zaručeno, že ceny nebudou klesat.
„Dalším argumentem pro mírný růst cenové hladiny je fakt, že v prostředí nepatrného zdražování domácnosti nemají důvod odkládat svoje nákupy. Jestliže tedy počítáme s tím, že ceny stále rostou, chováme se ve spotřebě stabilně a předvídatelně. S trochou nadsázky lze říci, že dvouprocentní inflace je jakousi prevencí před zabřednutím ekonomiky do recese způsobené poklesem poptávky,“ vysvětluje dále ekonomka. Právě spotřeba domácností tvoří 50 až 70 procent celkové poptávky v ekonomice, podíly se v různých zemích liší.
Ceny–mzdy–ceny
Znamená to tedy, že když inflace překročí vymezený koridor (dostane se nad 3 procenta ročně), začnou domácnosti nakupovat více a fakticky to ekonomice prospívá? Nikoli, pak už zpravidla dochází k poklesu kupní síly mezd, protože jejich růst je pomalejší než růst cen. A zrychlit růst mezd pomůže jen krátkodobě. „V takovém případě se může rozpoutat mzdově-inflační spirála, kdy růst cen vede k rychlejšímu růstu mezd a rychlejší růst mezd následně vyvolá ještě rychlejší růst cen. A tak stále dokola, až se dostaneme klidně na dvou-, tří-, pěticiferné míry inflace. Takových příkladů zná historie mnoho,“ dodává Veronika Hedija.
Tím se dostáváme k příčinám inflace. Někdejší slavný americký ekonom Milton Friedman vstoupil mimo jiné do dějin tvrzením, že inflace je čistě peněžní jev. Co tím myslel? „Jakmile se do ekonomiky dostává příliš vysoké množství peněz, začne se to projevovat zrychlujícím růstem cen. Pokud chceme cenovou stabilitu, peníze by v hospodářství měly přibývat stejným tempem, jakým se zvyšuje objem vyrobeného zboží,“ říká Hedija.
Inflace je peněžní jev
Podle ní je tedy současná nezvykle vysoká míra inflace peněžním jevem. Přestože občas slyšíme, že na vině je růst nákladů. „Jistěže kvůli covidu došlo k nabídkovému šoku, kdy se zmenšilo množství vyrobeného zboží a služeb. Jenže kdyby nepřišla reakce vlád a centrálních bank, jejichž cílem bylo za každou cenu držet vysoko poptávku, k takové inflaci by nedošlo. Vzpomeňme, jak vlády rozdávaly peníze prostřednictvím nejrůznějších podpůrných programů. V USA dokonce domácnosti dostávaly peníze od státu na ruku. Tím se jich do oběhu dostalo příliš mnoho, na trzích vznikal převis poptávky nad nabídkou a přirozeným ventilem této nerovnováhy je růst cen,“ vysvětluje Hedija.
Inflace navíc přišla nečekaně, a tak se začal projevovat další její neduh. Totiž přerozdělování příjmů a bohatství. Na inflaci, se kterou nikdo nepočítá, vydělávají dlužníci na úkor věřitelů, zaměstnavatelé na úkor svých zaměstnanců a stát na úkor svých občanů. „Představte si zboží, které loni stálo tisíc korun. Když k němu připočtete daň z přidané hodnoty 21 procent, stát získal 210 korun do rozpočtu. Jestliže toto zboží zdraží za rok o deset procent, tedy na 1 100 korun, najednou DPH činí 231 korun. Stát tedy jen díky inflaci získal 21 korun navíc,“ poukazuje ekonomka.
Jak na nečekaném růstu cen vydělávají lidé, kteří mají dluhy? A za jakých okolností inflace způsobí zmatek v cenách? O tom zase někdy příště.
