Železná lady, která provedla Izrael nejtěžší hodinou. Meirová byla „jediný chlap“ ve vládě

Od smrti Goldy Meirové uběhlo 45 let. Rázná izraelská politička sloužila dlouhé roky jako ministryně zahraničí, poté se stala premiérkou. Historicky první a dodnes jediná žena v tomto úřadě se musela vypořádat s mnichovským masakrem 1972. O rok později byl Izrael napaden arabskou koalicí a vypukla krvavá jomkipurská válka. V té židovský stát i přes počáteční zaváhání nakonec zvítězil. Meirová si za svůj nekompromisní přístup v politice vysloužila přezdívku „železná lady Izraele“. První izraelský premiér David Ben Gurion ji kdysi označil za „jediného chlapa v kabinetu“.

Vypuknutí jomkipurské války a nynějšího konfliktu mezi Izraelem a Hamásem od sebe dělí přesně 50 let a jeden den. V obou případech byl židovský stát útokem nepřátel v období největšího izraelského svátku zaskočen. I proto příběh Goldy Meirové, která zemřela před 45 lety, působí v současnosti velmi aktuálně.

Jak už to u většiny významných státníků bývá, její cesta na vrchol izraelské politiky nebyla zrovna jednoduchá. Golda Meirová se narodila 3. května 1898 v židovském ghettu v Kyjevě, tehdejší součásti carského Ruska. Protižidovské pogromy zahrnující ničení majetku, bití i vraždy tam nebyly něčím neobvyklým.

VIDEO: Připomeňte si okolnosti útoku Hamásu na Izrael ze 7. října 2023

Meirová ve své autobiografii uvedla, že mezi její nejstarší vzpomínky patří událost, kdy její otec zabednil vchodové dveře i okna domu, aby rodinu ochránil před rozlíceným davem lidí, kteří na Židy útočili. Meirová si rovněž pamatuje na to, jak se celá rodina schovávala ve sklepě.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Největší mýty o Izraeli a Palestině. 75 let okupace, Gaza jako velké vězení i činy osadníků

„Z Ruska jsem si neodnesla jedinou radostnou vzpomínku, jen ty smutné a tragické – noční můru pogromů a brutalitu kozáků,“ popisovala s tím, jak se kozáci často opíjeli a poté útočili na Židy. „Bili je přímo na ulici jen tak pro zábavu,“ dodala Meirová. Její zkušenosti v budoucnu zapříčinily, že se stala sionistkou.

Otec Meirové se kvůli rostoucímu antisemitismu v Rusku rozhodl pro emigraci. V roce 1903 odcestoval do Spojených států. Zhruba o dva roky později vydělal dostatek peněz, aby do USA mohl dostat celou svou rodinu.

Ta se usadila v Milwaukee. V roce 1913 se ale Meirová po neshodách s matkou odstěhovala nakrátko do Denveru, kde žila se svou již vdanou sestrou. Rodina v domě pořádala intelektuální večírky, při nichž mladá Golda přičichla k debatám o sionismu, literatuře, ženských právech či odborových svazech. Všechna tato témata se stala významnou součástí její budoucí politické kariéry.

V Denveru se také seznámila se svým budoucím manželem Morrisem Meyersonem, písmomalířem a litevským židovským imigrantem. V roce 1917 proběhla svatba a v roce 1921 se pár na přání Goldy přestěhoval do Palestiny, kterou již spravovala Velká Británie.

Zdatná a přesvědčivá diplomatka

Meirová nejdříve pracovala v kibucu Merchavja, kde sbírala mandle, sázela stromy a chovala drůbež. Díky svým vůdčím schopností se však vyšvihla do nejvyšších pater vedení sionistického hnutí, přestěhovala se do Tel Avivu a později zamířila do Jeruzalému. V tomto městě se jí v roce 1924 a 1926 narodily dvě děti. I kvůli jejímu obrovskému pracovnímu vytížení se s manželem koncem 30. let nakonec rozvedli.

V období druhé světové války a po ní se Meirová naplno angažovala v pomoci židovským uprchlíkům před nacismem. Byla jedním z představitelů, kteří jednali se západními státníky u budoucím uspořádání na Blízkém východě.

Při britskému zásahu v Palestině v červnu 1946 bylo zatčeno velké množství osobností sionistického hnutí. Mezi uvězněnými byl i tehdejší ředitel politického oddělení Židovské agentury (a budoucí izraelský premiér) Moše Šaret. V jeho funkci ho zastoupila právě Meirová. Politické oddělení měla na starosti až do založení Izraele v roce 1948.

První izraelský premiér David Ben Gurion později uvedl, že role Meirové, coby židovské ženy, která sehnala peníze, jež umožnily vznik státu, jednoho dne vejde do učebnic historie. Věhlasný státník připomínal události z ledna 1948, kdy pokladník Židovské agentury dospěl k přesvědčení, že se nepodaří získat požadovaných sedm milionů dolarů od americké židovské komunity. Meirová se následně vydala do Spojených států, kde zajistila zhruba 50 milionů dolarů. Získané prostředky pak Izrael využil k nákupu zbraní, díky nimž se mohl ubránit během první arabsko-izraelské války.

Jediná žena, nebo jediný muž v kabinetu?

Po vzniku židovského státu Meirová působila krátce jako izraelská vyslankyně v Sovětském svazu. Když ji však lidé roku 1949 dali dostatek hlasů, aby se stala poslankyní, vrátila se do Izraele. Zároveň se v první vládě Ben Guriona stala ministryní práce. Tento post zastávala do roku 1956.

Jejím hlavním úkolem byla výstavba silnic a bytů, ale i získávání finančních prostředků od židovských komunit po celém světě. Jak ukázala již v roce 1948, v této roli uměla být mimořádně přesvědčivá. Kontakty, které Golda získávala v zahraničí, se jí skvěle hodily pro její další funkci. V roce 1956 byla jmenována ministryní zahraničí v již páté vládě Ben Guriona.

Dlouholetý izraelský ministerský předseda Meirovou díky jejímu nekompromisnímu přístupu a umění přesvědčit své politické partnery i oponenty označil za jediného chlapa v izraelském kabinetu. Ironií tohoto bonmotu představovala skutečnost, že Meirová byla ve vládách Ben Guriona jedinou ženou.

Ve funkci šéfky diplomacie upevňovala vztahy se Spojenými státy. Zároveň se zasadila o vznik četných bilaterálních vztahů se zeměmi Jižní Ameriky a rovněž iniciovala pokusy o navázání vztahů s asijskými zeměmi i s některými vznikajícími africkými státy.

V září 1956 – dva měsíce poté, co Egypt znárodnil Suezský průplav – vedla Meirová izraelskou delegaci na tajných jednáních ve Francii. Výsledkem byla dohoda o izraelsko-britsko-francouzském útoku, který si později vysloužil označení sinajská válka.

Proti Egyptu Meirová velmi ostře vystoupila před Valným shromážděním OSN: „Izrael šel do pouště, aby založil nové vesnice a vybudoval silnice, domy, školy i nemocnice, zatímco arabští teroristé přicházející z Egypta a Jordánska byli posíláni, aby zabíjeli a ničili. Izraelci kopali studny, rozváděli vodu na dlouhé vzdálenosti. Egypt vysílal fedajíny, aby vyhazovali studny a vodovody do vzduchu.“ Během projevu také obhajovala izraelskou přítomnost na Sinajském poloostrově, který Izrael během zmíněné války dobyl.

Zhoubný nádor a politický comeback

V roce 1963 se jí během návštěvy USA podařilo dojednat vůbec první americkou dodávku zbraní schválenou Bílým domem. Začátkem roku 1966 však na post ministryně zahraniční rezignovala z důvodu nemoci. Už na počátku 60. let jí lékaři diagnostikovali zhoubný nádor.

Netrvalo dlouho a došlo k velkému politickému comebacku. V únoru 1969 zemřel izraelský premiér Levi Eškol. Tamnímu vedení bylo jasné, že by mělo do čela kabinetu dosadit osobnost s velkými zkušenostmi – a tou byla právě Meirová. Ještě v roce 1969 se vrátila z důchodu zpět do vrcholné politiky a stala se historicky první izraelskou premiérkou.

Ani na postu předsedkyně vlády Meirová neměnila svůj politický styl – plný ostrých prohlášení či trefných bonmotů. Velmi známý je například její dialog s tehdejším americkým ministrem zahraničí Henrym Kissingerem, který zemřel letos v listopadu. „Goldo, nezapomínejte, že na prvním místě jsem Američan, na druhém ministr zahraničí a až na třetím místě jsem Žid,“ sdělil zástupce USA, když s premiérkou probíral situaci na Blízkém východě. „Henry, zapomínáte, že v Izraeli čteme zprava doleva,“ připomněla Meirová.

Svou zemi vedla ve velmi složitém období. Stále zuřila opotřebovací válka, kterou Egypt rozpoutal krátce po šestidenní válce. V roce 1972 navíc přišel obrovský šok v podobě masakru na olympiádě v Mnichově. Palestinská skupina Černé září vtrhla do olympijské vesnice a nakonec zabila jedenáct izraelských sportovců.

Tvrdá odplata za Mnichov

Tragédii umožnilo mimo jiné absolutní selhání tamních bezpečnostních složek i zpackaná německá operace, která měla zajistit záchranu zajatých sportovců. Většina teroristů byla zabita, dva se podařilo zatknout. Jenže ti byli později vládou německého spolkového kancléře Willyho Brandta propuštěni výměnou za unesené letadlo německé letecké společnosti Lufthansa.

Události mnichovské olympiády jsou pro Izraelce dodnes velmi traumatizujícím tématem. Meirová se v reakci na masakr rozhodla pro tvrdou odplatu – nařídila Mosadu, aby vypátral a zavraždil vůdce Černého září a všechny osoby, které za masakr nesly odpovědnost.

Rozeběhla se rozsáhlá akce známá pod označením operace Boží hněv. Kromě Mosadu se na ní podílely i další izraelské zpravodajské služby, jako jsou Šin bet či Aman. Cílem Izraele nebyla jen likvidace odpovědných osob, ale rovněž vyvolání strachu v palestinských řadách.

Bližší podrobnosti operace sice nejsou dodnes známé. Faktem zůstává, že příslušníci izraelských tajných služeb během 70. let zlikvidovali hned několik příslušníků či spolupracovníků palestinské organizace Černé září. K jednotlivým atentátům docházelo často v evropských zemích, například v Itálii, ve Francii či na Kypru.

Drsná rána na Jom kipur

Vůbec nejtěžší zkoušku musela vláda Meirové absolvovat až ke konci jejího funkčního období. V létě 1973 začaly izraelské zpravodajské služby získávat zprávy o pohybu egyptských a syrských vojsk v blízkosti hranic.

Nutno zmínit, že židovský stát tehdy kontroloval obrovské území, které získal po šestidenní válce v roce 1967, když rozdrtil arabskou koalici v čele s Egyptem a zmařil další arabský pokus o zničení Státu Izrael. V důsledku toho měl kontrolu nad Sinajským poloostrovem, Pásmem Gazy, Západním břehem Jordánu (včetně východního Jeruzalému) a na severu zabral Golanské výšiny.

Možná i kvůli výsledku šestidenní války ministr obrany Moše Dajan ani nejvyšší představitelé izraelské armády zpočátku nevěřili, že by během podzimu 1973 hrozila další válka. To byl však fatální omyl. V den 6. října, což vycházelo na Jom kipur (nejposvátnější den židovského roku), koalice arabských armád vedená Egyptem a Sýrií překvapila Izrael masivním útokem ze všech možných stran.

Válečný kabinet Meirové se musel vypořádat s početnou přesilou. Izraelská armáda se v prvních dnech ocitla v defenzívě a zaznamenala těžké ztráty. Teprve po několika dnech, kdy země dokončila mobilizaci, se izraelským silám povedlo arabské útoky potlačit.

Válka skončila o tři týdny později naprostým zvratem ve prospěch Izraelců, kterým se podařilo obklíčit 30 tisíc egyptských vojáků. Zároveň armáda židovského státu postupovala hluboko do území Egypta i Sýrie, přičemž se blížila ke Káhiře a k Damašku. Její postup zastavila až „vyšší hra“ na poli probíhající studené války mezi Spojenými státy (podpora Izraele) a Sovětským svazem (podpora arabské koalice).

VIDEO: Úryvek z filmu Golda: Železná lady Izraele (2023)

Sovětský svaz v reakci na průběh konfliktu pohrozil Izraeli intervencí a zahájil částečnou mobilizaci. Prezident USA Richard Nixon a Henry Kissinger se i kvůli tomu snažili přesvědčit izraelskou vládu k zastavení postupu, což se jim nakonec povedlo. Ještě koncem října bylo vyhlášeno příměří.

I přes jednoznačný vojenský triumf se poválečná atmosféra v izraelské společnosti nenesla zrovna v duchu vítězné nálady. Skoro každý Izraelec totiž znal rodinu, jejíž syn v důsledku války zemřel nebo byl zraněn. Tamní veřejnost vinila svou vládu z podcenění situace, konkrétně Goldu Meirovou a Mošeho Dajana, který byl přitom ještě pár měsíců nazpět nejpopulárnějším politikem v zemi.

„Dajan byl skvělý voják, který ale udělal hroznou chybu. Když jsme spolu šli navštívit hrobky padlých vojáků, byl to jeden z nejhorších dnů v mém životě. Rodiny pozůstalých na Dajana plivaly a křičely, že je zrádce,“ vzpomínal zpětně Šimon Peres v dokumentu Nikdy nepřestávejte snít. Sám v době jomkipurské války sloužil jako ministr dopravy.

Očišťující zpráva Agranatovy komise

Přesto strana Meirové v prosincových volbách 1973 zvítězila, přičemž ztratila pouze pět mandátů. V dubnu příštího roku vyšla zpráva takzvané Agranatovy komise, která měla vyšetřit izraelskou nepřipravenost v předvečer jomkipurské války. Meirovou očistila z přímé odpovědnosti, a dokonce se o ní pochvalně vyjádřila.

„Rozhodla moudře, se zdravým rozumem rychle, ve prospěch plné mobilizace záloh, jak doporučoval náčelník generálního štábu, a to navzdory těžkým politickým okolnostem, čímž vykonala nejdůležitější službu pro obranu státu,“ stálo ve zprávě, která zohledňovala i skutečnost, že Meirová a Dajan měli navzdory varovným signálům částečně svázané ruce, jelikož reflektovali žádost Spojených států, že by neměli útočit jako první. Měli tak „schytat první ránu“.

Izraelské zpravodajské služby, které sice měly veškeré informace o rozmístění arabských sil, navíc údajně nedokázaly vážnost těchto zpráv vhodně interpretovat vládě. Závěry Agranatovy komise však nic nezměnily na negativních náladách v izraelské společnosti. Meirová nakonec pod tíhou kritiky rezignovala 11. dubna 1974. „Pět let stačí. Bylo by nad mé síly nadále nést toto břímě,“ konstatovala. Demisi později podal i Dajan.

V roce 1975 Meirová obdržela Izraelskou cenu, která patří mezi nejvyšší izraelská státní vyznamenání. Dne 7. prosince 1978 ji zdravotníci hospitalizovali v jeruzalémské nemocnici, kde upadla do kómatu. Zemřela o den později v důsledku rakoviny, bylo jí 80 let. Jméno Goldy Meirové nese na její počest řada míst a institucí v Izraeli i ve Spojených státech. Jde bezpochyby o jednu z nejikoničtějších a nejvlivnějších politických vůdkyň 20. století.

Tagy: