Milníky války Izraele s Hamásem
O vleklém izraelsko-palestinském konfliktu koluje mnoho mýtů, které ta či ona strana využívá ve svůj prospěch během informační války. Jaká jsou fakta v případě údajné 75leté okupace Palestiny, gigantického vězení v Pásmu Gazy nebo činnosti židovských osadníků na Západním břehu Jordánu?
„Izrael okupuje Palestinu více než 75 let“
Narativ o 75leté okupaci Palestiny Izraelem je nesmyslný hned z několika důvodů. Když od roku 2023 odečteme 75 let, dostáváme se do roku 1948, který je pro nekončící konflikt na Blízkém východě naprosto klíčový. Celý problém se totiž mohl jednou provždy vyřešit, a to plánem OSN na rozdělení Palestiny.
Toto historické území po první světové válce a rozpadu Osmanské říše připadlo Britům. Již tehdy tam panovalo napětí mezi Židy a Araby, zvláště kvůli židovské imigraci do Palestiny v důsledku pogromů a zvyšujícího se antisemitismu v Evropě během meziválečného období.
Britové se poprvé pokusili rozdělit Palestinu v roce 1936, posléze ale změnili názor a snažili se omezit židovskou imigraci z Evropy na minimum. Sionisté, jejichž cílem bylo vybudování židovského státu, tento krok vnímali jako zradu, zvláště kvůli začínající perzekuci Židů v hitlerovském Německu. Ani po druhé světové válce se Britům nedařilo najít řešení, které by uspokojovalo Araby i Židy.
V roce 1947 se tak zrodil plán OSN na rozdělení Britského mandátu Palestina, který počítal se vznikem židovského i arabského státu. Arabský měl zaujímat 7 200 kilometrů čtverečních (804 tisíc Arabů, 10 tisíc Židů), židovský 8 800 kilometrů čtverečních (538 tisíc Židů, 397 tisíc Arabů), ovšem jeho velkou část by tvořila Negevská poušť. Široké okolí Jeruzaléma včetně Betléma mělo být pod mezinárodním dohledem.
Země měly sdílet telegrafickou, poštovní, železniční a silniční síť i měnu, židovský stát by navíc arabskému každý rok platil čtyři miliony liber kvůli předpokládané vyšší technické vyspělosti. Rezoluci OSN podpořilo 33 států včetně USA a Sovětského svazu, proti bylo 13 zemí.
V květnu 1948 tak podle plánu vznikl Stát Izrael, Arabové ale myšlenku dvoustátního řešení odmítli a nezávislý Stát Palestina nezaložili. Místo toho arabská koalice v čele s Egyptem započala válku s cílem zničit Izrael. Konflikt trval déle než rok, skončil až v červenci 1949.
Izraelskému státu se povedlo uhájit svou existenci, navíc rozšířil svá území do současných mezinárodně uznaných hranic. To lze ovšem jen těžko považovat za okupaci, a to hned z mnoha důvodů.
- Izrael území získal během obranné války.
- Stát Palestina v roce 1949 neexistoval, jelikož rok předtím nebyl vyhlášen.
- Arabské státy na teoretické vrácení území neměly nárok, protože místo věcné diskuse přijaly doktrínu „tří ne“ – ne jednání s Izraelem, ne uznání Izraele a ne míru s Izraelem.
- Ani dnešní Stát Palestina si nenárokuje území, o která Arabové přišli v důsledku první arabsko-izraelské války.
V současnosti si Palestinci (alespoň jejich vedení na Západním břehu) nárokují Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy. Zde je dobré připomenout, kdo tato území kontroloval po roce 1949. Západní břeh anektovalo Jordánsko (tehdy Zajordánsko) a Pásmo Gazy Palestincům sebral Egypt. V obou případech se situace změnila až v roce 1967, kdy Izrael drtivě zvítězil v šestidenní válce.
Anyone sharing the top image is either ignorant or lying to you pic.twitter.com/JRqI4Fp51w
— Kiyah Willis (@kiyahwillis) November 22, 2023
Pokud tedy kritici Izraele nyní mluví o 75leté okupaci palestinských území, měli by rovněž zmínit, že do roku 1967 tuto okupaci provozovali představitelé Egypta a Jordánska, nikoliv Izrael. Jelikož první židovské osady na Západním břehu vznikly až v roce 1968, je možné mluvit o 55leté izraelské okupaci. Číslo 75 je však v tomto ohledu holým nesmyslem.
„Izraelská blokáda a Gaza největším vězením na světě“
Jak už bylo naznačeno, Izraelci během šestidenní války v roce 1967 zmařili další arabský pokus o zničení židovského státu a zároveň rozdrtili nepřátelskou koalici v čele s Egyptem. Získali navíc ohromné území – Pásmo Gazy, Sinajský poloostrov, Západní břeh Jordánu včetně východního Jeruzaléma a Golanské výšiny.
A jak Izrael s tímto územím naložil? Východní Jeruzalém a Golanské výšiny anektoval. Část Západního břehu dodnes okupuje, na jeho území staví také ilegální židovské osady. Ty vznikaly i na území Sinajského poloostrova. Jenže po podepsání převratné egyptsko-izraelské mírové dohody z roku 1979 je Izrael postupně vyklidil a v roce 1982 celý Sinajský poloostrov vrátil Egyptu.
Podobný vývoj měly – alespoň zpočátku – události v Pásmu Gazy. I tam Izrael po roce 1967 vybudoval židovské osady. V 90. letech na základě dohod z Osla předal částečnou kontrolu nad Gazou Palestinské samosprávě. Kompletní stažení Izrael podnikl v roce 2005, přičemž vyklidil všechny do té doby postavené osady.
Palestinci dostali historickou šanci spravovat Pásmo Gazy podle své libosti. V roce 2006 však v parlamentních volbách zvítězilo extremistické hnutí Hamás, které se otevřeně hlásí k myšlence zničení Státu Izrael. Hamás krátce po svém volebním vítězství drtivou většinu opozice v Gaze zlikvidoval nebo vyhnal, a to včetně umírněného Fatahu – hlavní politické síly na Západním břehu.
Izrael v důsledku volebního vítězství Hamásu přijal společně s Egyptem rozhodnutí o společné blokádě Pásma Gazy. Právě účast Egypta na této blokádě kritici Izraele velmi často cíleně opomíjejí. Nehodí se jim totiž do narativu o zlém Státu Izrael, který kompletně blokuje Pásmo Gazy, aby škodil palestinským obyvatelům a aby vytvořil „největší vězení na světě“.
Zároveň pak upadá v zapomnění fakt, že za osud palestinských civilistů v Gaze je přímo odpovědné hnutí Hamás, a to pokud jde i o současnou bezpečnostní a humanitární situaci. Perfektním příkladem pro bezpečnostní situaci je nevysvětlitelný útok Hamásu na Izrael ze 7. října, který pochopitelně vedl k masivní izraelské odvetě v podobě bombardování Pásma Gazy.
Bídnou humanitární situaci dobře ilustruje video, na němž členové Hamásu vyrvali ze země vodovodní trubky pocházející z časů izraelských osad. Poté je nařezali a vyrobili z nich rakety, které pak využívali pro bombardování Izraele.
V tomto kontextu se pak izraelsko-egyptskému postoji k blokádě Gazy lze jen těžko divit. Izrael tento krok vysvětluje snahou zajistit vlastní bezpečnost a omezit vyzbrojování Hamásu. Zástupci Egypta připomínají, že zrušení blokády by mohlo být považováno za uznání legitimity Hámasu, což by oslabilo vliv Palestinské autonomie na Západním břehu.
„Izrael cíleně zabíjí palestinské civilisty“
Zatímco Hamás obvykle na izraelské území pálí rakety s tím, že je mu úplně jedno, zda zasáhne vojenské, nebo civilní cíle, Izrael podniká určité kroky pro minimalizaci civilních obětí v Pásmu Gazy.
Tuto skutečnost lze názorně ukázat na událostech, k nimž došlo 7. října. Hamás během jediného dne vypálil na Izrael více než 2 200 raket. Většinu z nich zachytil izraelský systém protivzdušné obrany Iron Dome. Díky tomu raketové údery z Gazy nemají zásadní dopad na izraelská města.
VIDEO: Jak funguje izraelský systém protivzdušné obrany Iron Dome?
Otázkou je, jak měl Izrael na útok ze 7. října – tedy na nejmasovější vyvražďování Židů od holokaustu – zareagovat. Na nízkou rozlohu Pásma Gazy o zhruba 360 kilometrech čtverečních připadají asi dva miliony obyvatel, z nichž si ozbrojenci Hamásu velmi rádi dělají živé štíty.
Last 30 days of rocket sirens in Israel, visualized in 30 seconds.
— Yoav Tepper (@TepperYoav) November 7, 2023
War is ugly but @DataIsBeautiful ([OC]). pic.twitter.com/mwdecQHwaB
Zatímco na Izrael létají rakety z obytných oblastí v Gaze, teroristé se často schovávají v rozsáhlých podzemních tunelech a čekají, až si izraelský protiúder vyžerou palestinští civilisté. A čekat, že Hamás bude investovat do protivzdušné obrany, aby ochránil vlastní lid? Velmi naivní představa. Není divu, že hrůzné záběry z Gazy obsahující rozbombardovaná sídliště a mrtvá těla pak částečně obracejí veřejné mínění proti Izraeli. Koneckonců o to Hamásu právě jde. Celosvětové vnímaní nezměnila ani izraelská strategie „zaklepání na střechu“.
V čem tento fenomén spočívá? Jako Palestinec máte před izraelským leteckým úderem dostatek času na evakuaci, nestihnete ale z budovy vynést hromady munice. Civilistovi z Gazy v ideální kombinaci nejdříve zazvoní telefon, během hovoru mu izraelský voják sdělí, že armáda brzy (zhruba za pět minut) udeří na nedalekou budovu. Poté následuje takzvané zaklepání na střechu, což znamená shození menší bomby na střechu budovy, kterou Izrael odsoudil k likvidaci.
Pro palestinské civilisty jde o poslední varování. Po menším výbuchu na střeše mají asi čtvrt hodiny na to, aby utekli do bezpečí. Když uplyne patnáctiminutová lhůta, izraelské letouny dům srovnají se zemí. Cílem zmíněné taktiky, kterou Izrael často využíval například v roce 2014 během operace Ochranné ostří a omezeně ji uplatňuje i během současné války, je minimalizace počtu civilních obětí.
Záběry ukazující „zaklepání na střechu“ se začaly objevovat krátce po útoku Hamásu. Jedno z videí zveřejnila například agentura AP, další zaklepání vyrušilo živý vstup reportérky kanálu Al Jazeera, která tou dobou stála několik desítek metrů od exploze. Není ovšem známo, jak často tuto taktiku Izrael využíval v posledních týdnech.
Že Izraeli primárně nejde o likvidaci palestinských civilistů, se ukázalo již v prvních dnech války, kdy představitelé Jeruzalému vyzývali obyvatele Gazy, aby se přesunuli do jižní části pásu. Už tak složitou evakuaci však Hamás kompletně zablokoval.
„Nikdy se nejednalo o míru“
Za poslední dekády několikrát svitla naděje, že by na Blízkém východě mohl jednou zavládnout mír. Jenže všechna přelomová jednávání se nakonec nějakým způsobem zadrhla a uzavřené dohody nebyly dotaženy do konce. Velkou naději v tomto ohledu představovaly známé dohody z Osla (1993 a 1995). Tehdy Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) uznala Stát Izrael a Izrael uznal OOP jako zástupce palestinského lidu a jako partnera při jednáních.
Dohody z Osla rovněž vedly ke vzniku Palestinské autonomie, nicméně nezajistily vznik palestinského státu. Mír měly do samotného konce dotáhnout jednání v americkém Camp Davidu v roce 2000. Summit hostil americký prezident Bill Clinton, kterého „navštívili“ izraelský premiér Ehud Barak a šéf Palestinské samosprávy Jásir Arafat.
I když se alespoň zpočátku zdálo, že jednání povedou ke vzniku Státu Palestina, který uznají i země Západu a Izrael, nakonec se tak nestalo. Izrael byl ochoten odevzdat Palestincům drtivou většinu území Pásma Gazy i Západního břehu. Jenže Barak a Arafat se neshodli například na budoucnosti východní části Jeruzalému.
O další mírová jednání se Izrael pokoušel v roce 2008, když Palestincům nabídl, že jim přenechá drtivou většinu území Západního břehu (Pásmo Gazy již bylo tři roky vyklizené). Ani v tomto případě nedošlo k dohodě.
V posledních letech konstruktivnější jednání o míru komplikovaly teroristické aktivity Hamásu v Pásmu Gazy. Izrael i zástupci palestinského Fatahu se očividně obávají, aby podpora Hamásu nezačala masivně růst i na Západním břehu. Počet násilných incidentů od 7. října roste i v tomto regionu.
„V izraelské vládě nejsou extremisti“
Napjaté situaci na Západním břehu Jordánu příliš nepomáhá chování některých izraelských politiků, především pak zastánců osadníků. Výstavba nových osad a přítomnost těch starých na Západním břehu mimo jiné vytvořily Hamásu ideální podmínky pro útok ze 7. října.
- Hamás může hlásat, že masakr spáchal jako odvetu za to, že Izrael okupuje cizí území. Ukázalo se, že část veřejnosti na takový nesmyslný argument skutečně slyší.
- Mnoho vojáků izraelské armády mělo 7. října hlídat židovské osady na Západním břehu, místo aby střežili hranici s Pásmem Gazy. Izraelských obětí mohlo být daleko méně.
Výstavba židovských osad na Západním břehu představuje izraelskou okupaci tohoto regionu, což je legitimní argument umírněných Palestinců. Jenže jak na tuto skutečnost nahlíží izraelská vláda, v jejímž čele stojí od konce roku 2022 opět Benjamin Netanjahu?
Trojnásobný izraelský premiér známý pod přezdívkou „Bibi“ je často ostře kritizován za to, že svůj poslední kabinet poskládal s extremisty. Příkladem za všechny je ministr financí Becal'el Smotrič, který v minulosti proslul výrokem, že je „hrdým homofobem“. Kromě jiného chová otevřenou nenávist vůči Arabům, a to i k těm s izraelským občanstvím.
Smotrič je stoupencem segregace židovského a arabského obyvatelstva, přičemž podporuje výstavbu dalších ilegálních osad, a k tomu úplnou anexi Západního břehu. Jeho nacionalisticko-náboženská rétorika komplikuje mezinárodní vztahy Izraele i se západními spojenci včetně USA.
Podobné názory zastává také ministr národní bezpečnosti Itamar Ben Gvir, který je stejně jako Smotrič velkým podporovatelem osadnické politiky i myšlenky budoucí anexe Západního břehu. Před vstupem do politiky se netajil tím, že měl ve svém obývacím pokoji vyvěšený portrét izraelsko-amerického teroristy Barucha Goldsteina, který v roce 1994 v hebronské Jeskyni patriarchů zmasakroval 29 muslimských věřících. Portrét Ben Gvir odstranil až v roce 2020, zřejmě kvůli předvolební kampani.
Kromě jiného je známý pro své nejrůznější provokace namířené proti Palestincům. V roce 2021 byl vyšetřován poté, co se na sociálních sítích objevilo video, na němž během sporu o parkování v podzemních garážích v Tel Avivu vytáhl pistoli na arabskou ochranku.
Izrael má bezpochyby veškeré právo na obranu vlastní existence i na potrestání zvěrstev, kterých se Hamás 7. října dopustil. Už nyní je ale na místě uvažovat o tom, co bude, až Izrael Hamás zlikviduje. Pro dosažení potenciálního míru mezi Izraelci a Palestinci je nezbytné, aby tento mír opravdu chtěli představitelé palestinského Fatahu, ale také izraelští politici z krajní pravice.
