ON TOPIC: Psychiatr a hudebník František Šalanda alias Saxofrancis
František Šalanda působí jako psychiatr v Ústřední vojenské nemocnici v Praze a kromě toho většinu svého volného času věnuje hudbě – vystupuje jako saxofonista, DJ a hudební producent pod pseudonymem Saxofrancis. Svou prací povzbuzuje lidi k tomu, aby nezapomínali na své koníčky, které mohou mít zásadní vliv na náš vnitřní klid a pohodu. Co říká na využívání umělé inteligence jako terapeuta a proč podle něj přibývá lidí s duševním onemocněním?
Zdá se ti, že toho mají v dnešní době lidé víc, že si toho na sebe nakládají až příliš moc?
Řekl bych, že se na to dá dívat z vícero úhlů, protože určitě je daleko více možností, daleko více stimulů, zkrátka obecně více věcí, které můžeme dělat. A také bych řekl, že je tu hodně „vaty“, jako je například nějaký typ obsahu na sociálních sítích nebo některé pořady na streamovacích službách. U nich můžeme trávit hodně času a nic nám to nedává. Je potřeba najít nějakou rovnováhu a podle mě většina lidí, kdyby se podívali na čas strávený u obrazovky, tak zjistí, že by se z něj dalo dost „ukousnout“. Najednou by tento čas mohli mít volný pro jiné činnosti, ať už je to odpočinek, anebo něco produktivního. Když to shrnu, tak v dnešní době máme obecně tendenci si na sebe nakládat vícero věcí, ale zároveň třeba můžeme mít i větší tendenci k tomu netrávit čas efektivně a sklouzávat k prokrastinaci.
DÁLE ČTĚTE: Vytrvat v předsevzetí? Pomohou malé kroky i podpora, říká psychiatr. Zásadní věc ale lidé opomíjí
Také stále stoupá počet lidí s duševním onemocněním. Čím to může být?
Je to tak. A zase těch faktorů může být celá řada. Jednak určitě hraje roli to, že se psychiatrii obecně jako obor daří více detabuizovat. To znamená, že lidé o tom více mluví, už se třeba tolik nebojí si o pomoc říct, takže se na jednotlivé diagnózy přijde dříve a dostanou adekvátní péči. To je super a bylo by dobré, aby se v tom pokračovalo, protože určitě ještě nejsme tam, kde už bychom v tomto ohledu potřebovali být.
Zároveň je ale fakt, že se stále se zvyšujícími nároky společnosti, s větším tlakem na výkon obecně a s vyšší mírou stresu přichází úzkostně depresivní obtíže daleko dříve, častěji. A stejně tak syndromy vyhoření. Určitě tomu nepomohl ani covid, který způsobil vyšší míru sociální izolace. To samé sociální sítě – i když teď můžeme být během vteřiny v kontaktu s kýmkoliv, tak se paradoxně sami od sebe vzdalujeme. Míra sociální izolace stoupá a může to způsobovat další úzkost a další psychické obtíže…
V dnešní době se čím dál více pracuje s umělou inteligencí a někteří (především mladší) lidé ji využívají jako terapeuta tak, že si s ní o svých problémech píšou. Co si o tom myslíš?
Řekl bych, že záleží, jaká forma umělé inteligence to je. Jestli se bavíme o třeba ChatGPT, tak to může být ve výsledku nebezpečné v tom smyslu, že není natrénovaná, nemá žádné mantinely stran duševního zdraví, neví, kam by měla člověka vést. Takže hrozí, že by se mohl třeba různými dotazy dozvědět, že život nedává smysl nebo že jsme tady postradatelní a podobně.
Pak ale existují modely, které jsou připravené vyloženě pro péči o duševní zdraví, u těch bych řekl, že může jít o dobrou první pomoc. Především proto, že je jejich dostupnost rychlejší, než když se budeme snažit objednat k terapeutovi, kde mohou být čekací doby dlouhé. Nicméně musím říct, že tohle téma zatím nemám nijak zvlášť prostudované.
Kam by se lidé mohli obrátit pro podobnou první pomoc v případě potíží s duševním zdravím místo umělé inteligence?
Těch možností je více, můžu doporučit třeba pěkný web nevypustdusi.cz, který provozuje neziskovka Nevypusť duši. Ta se zabývá právě tématem duševního zdraví, péče o duševní zdraví, prevence… Je tam spousta super infografik, včetně užitečných odkazů a kontaktů, kam se obrátit. Případně jsou třeba různá krizová centra, jako Centrum krizové intervence v Bohnicích nebo Krizové centrum Riaps. Jsou tam většinou k dispozici týmy, v nichž jsou psychiatr i psycholog, a ti vás pak mohou nasměrovat, kam dál.
Nerada se ptám na obecné rady, protože většinou nefungují, ale co by podle tebe mohlo pomoci lidem, aby byli šťastnější?
Žádný univerzální recept asi nemám, ale myslím si, že jedním ze zásadních aspektů jsou sociální vazby. Mám rád citát od Christophera McCandlesse „happiness only real when shared“. To znamená „štěstí je reálné pouze tehdy, je-li sdíleno“. Myslím, že je velmi důležité udržovat vazby, ať už je to s rodinou, s přáteli nebo s partnerem či partnerkou, a tím myslím vazby face to face, osobně, ne jenom virtuálně. I když samozřejmě, když tam hraje roli nějaká delší vzdálenost, tak aspoň si zavolat, nějak udržovat kontakt a snažit se, abychom o vztahy pečovali. Pak jsou samozřejmě věci, co zní jako klišé, ale fungují: pohyb, zdravá strava, spánková hygiena… Spousta lidí teď trpí digitální nespavostí, mají problém se spánkem, spí kratší dobu, než by měli, a je to třeba jen tím, že konzumují obsah na sociálních sítích nebo koukají na televizi. Tím, že koukají do modrých obrazovek, si narušují sekreci melatoninu a tak dále.
A ještě se mi také líbí japonský koncept Ikigai, který se dívá na smysl života i z pohledu, abychom dělali něco, co nás baví, má to zároveň třeba nějaký přínos pro společnost a z čeho samozřejmě máme i peníze. Ne vždycky to jde, ale když se budeme snažit najít nějakou zlatou střední cestu, tak to také přispěje k obecné spokojenosti.
Když jsi na psychiatrickém oddělení nebo na ambulanci, poznávají tě pacienti i jako hudebníka Saxofrancise?
Stává se to. Ne tedy moc často, ale někdy jo. A musím zaklepat, že zatím spíš jen v pozitivním duchu. I když je mi jasné, že jednou přijde třeba i negativní ohlas. Přece jenom pacienti potřebují mít důvěru v lékaře a já se pohybuji v zábavním sektoru, na pódiích – a vystupuji veřejně. Jednou se asi najde někdo, komu to nebude úplně po chuti, ale musím říct, že se mi to zatím nestalo a zatím to spíš vedlo k tomu, že se nám třeba ten terapeutický vztah podařilo lépe navázat, že to odbouralo nějaké bariéry a komunikačně to pak bylo s daným pacientem snazší.
Jestli se nepletu, tak ty zatím hudbu pro medicínské účely nevyužíváš, i když existuje muzikoterapie, tak té se nevěnuješ?
Nevěnuji. Já jsem, dalo by se říct, ještě pořád na začátku své praxe. Pracuji na kmenové zkoušce, na atestaci, a teď teprve všechno z té všeobecné psychiatrie nasávám. Nicméně bych rád tyto dvě sféry spojil. Shodou okolností budu brzy v rámci naší hospitalizace s DBT prvky – DBT znamená dialektická behaviorální terapie – ráno na komunitě i hrát. Ale ne na saxofon, ale na handpan, který jsem si nedávno pořídil. To je takový perkusivní nástroj z nerezové oceli s krásným podmanivým zvukem a je využívaný v terapiích. To bych určitě rád dělal častěji a využíval to třeba v průběhu relaxací, které máme na oddělení. Na saxofon jsem tedy ještě na oddělení nehrál, to je přece jenom docela výrazný nástroj, hlasitý. K tomu jsem se ještě neodhodlal.
Jak se Františkovi Šalandovi podařilo vystudovat medicínu a konzervatoř zároveň, jaké bylo prorazit ve sféře hudby a medicíny a kdy měl sám blízko k syndromu vyhoření? Pusťte si celý díl podcastu ON TOPIC. Najdete ho v úvodu tohoto článku, ale také v podcastových aplikacích, na YouTube a brzy i na Streamu.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Komentátorská legenda a otec slavného herce Jaroslav Suchánek: Prožívám nejblbější část života
