Rudá věž smrti. Děsivé uranové peklo zabíjelo ve jménu komunismu hrdiny, umělce i mistry světa

Nejhorší místo ze všech. Konečná stanice.

Věž smrti.

Nic z toho není přehnané, když se mluví o zdánlivě nenápadné sedmipatrové stavbě z červených cihel, která se vypíná k nebi kousek za Ostrovem nad Ohří. V jejích zdech docházelo v 50. letech k brutálnímu bezpráví, které na nevinných politických vězních páchal komunistický režim.

Ano – ten režim, po němž se některým Čechům ve 21. století stýská.

Právě sem se svážela uranová ruda z celé země, především z nedalekých jáchymovských dolů. Právě tady se upravovala, plnila ocelové barely, které vzápětí putovaly do SSSR. Režimu nepohodlní muklové z tábora L (L jako likvidační) tu s ní pracovali bez sebemenších ochranných pomůcek.

ČTĚTE TAKÉ: Revoluce, válka, okupace a já. Jak mi do života vstupovaly velké dějiny, popisuje Miloň Čepelka

Všudypřítomný radioaktivní prach dýchali i polykali. Neměli šanci, jak se mu vyhnout.

„Většina z nich proto také brzy zemřela. Ostatní to zpravidla dohnalo později,“ říká Lubomír Modrovič, znalec historie jáchymovských lágrů, kterými v letech 1949-61 prošlo zhruba 70 tisíc vězňů.

Třídila a drtila se tu uranová ruda. Způsobem, který jeden z muklů nazval „prachsprostým sovětským primitivismem“.

Co přesně se v Rudé věži smrti dělo?
Třídila a drtila se tu uranová ruda. Způsobem, který jeden z muklů nazval „prachsprostým sovětským primitivismem“. Každý z naplněných barelů musel vážit 85 kilogramů; než se v roce 1952 k jejich přesnému nadávkování začal používat elektrický třasák, čtyři chlapi do rudy bušili desetikilovými palicemi. Zkuste si to představit: Neustále tady hučel velký drtič. Rachotily i ty pomocné, rámusila síta. Vedle strašného hluku ve vzduchu poletovalo nesmírné množství prachu z drcené uranové rudy. Pamětníci vzpomínali, že nebylo vidět ani vlastní předpaženou ruku. Drtivá většina z muklů proto zemřela na rakovinu plic.

Ještě během věznění?
Někteří dříve, jiní později; většinou krátce po propuštění. I ty, kteří se přece jen dožili vyššího věku, to nakonec dohnalo. Máme svědectví, že když byla bedýnka s nákladem opravdu bohatá, citlivějším chlapům se samovolně spouštěla krev z nosu, otékaly jim chámovody. Většina vězňů měla po pár dnech práce přinejmenším vysokou horečku. Když byla napevno uzavřená okna, tak to s pomocí vzduchotechniky odváděli do hermetického sběrače jemného uranového prachu. To byly betonové kobky, kde se prach usazoval.

Jednou poslali čistit tuto kobku uvězněného akademického sochaře Jaroslava Šlezingera. Čistil ji týden. Načež onemocněl rakovinou, velmi brzy zemřel. A takových bylo! Třeba nedávno blahořečený řeholník Ján Havlík kvůli uranu zemřel v pouhých 37 letech. Byl odsouzen za velezradu jen proto, že nelegálně studoval bohosloví. Roku 1962 byl sice propuštěn, už o tři roky později však podlehl rakovině.

Vážně vězni jako on neměli při práci vůbec žádné ochranné prostředky?
Zdejší tábor se od těch ostatních na Jáchymovsku lišil tím, že tady chlapi fasovali mléko. Tvrdilo se totiž, že jeho pitím dostanete rakovinu z těla.

Což se asi příliš nepotvrdilo.
Nepotvrdilo. Vězeň Václav Findejs ostatně vzpomínal, jak mu u věže smrti říkali: „Sem jdeš pěšky, zpátky na lopatě…“

Muklové Gottwaldova a chvíli i Zápotockého režimu se ani nesměli převlékat z oblečení, v němž ve věži osm hodin pracovali!

Báňské ředitelství v Karlových Varech přitom takzvanou jáchymovskou nemoc řešilo již v roce 1930. Staří horníci z Jáchymovska se totiž nedožívali ani 35 let. V roce 1930 proto byly přijaty první předpisy na ochranu zdraví, které se dodržovaly i během druhé světové války, kdy zde pracovali francouzští či sovětští zajatci. Jenže po válce, kdy se republika ocitla hospodářsky na huntě, se na to přinejmenším do roku 1954 prostě kašlalo. Muklové Gottwaldova a chvíli i Zápotockého režimu se ani nesměli převlékat z oblečení, v němž ve věži osm hodin pracovali! Umíte si tedy představit, v jak intenzivním kontaktu s radioaktivním prachem byli.

Učitel Jaroslav Brodský v této souvislosti vzpomínal, že s kamarády smrkali černé bláto. Také si vybavoval každoměsíční podivnou brigádu. To se vybrali čtyři chlapi, kteří vzali speciální barely s nápisem UZO, do nichž poctivě vybírali obsah vězeňských latrín. Nedivte se – i v lidských výměšcích mohlo být mnoho rudy, pro Sověty tak cenné, kterou muklové ve velkém napolykali, nadýchali se jí. Po vybrání z latrín se to pražilo. Brodský říkal: „Maminka mě učila, že dobrá česká hospodyňka pro pírko i přes plot skočí. Čas překonal hospodyňku.“

Co byli zdejší muklové vůbec zač?
To byla pestrá společnost! Šlo o vězně politické, kriminální, ale i o válečné kolaboranty. Když v roce 1968 vznikl Klub K 231, popisoval složení politických vězňů ve svém prohlášení takto: „Ozubená kola tohoto obludného, totalitně ideologického mechanismu zachytila všechny vrstvy našich národů bez rozdílu. Katolíky, evangelíky, všechny věřící křesťany, věřící židy i ateisty, právě tak jako komunisty, socialisty všech denominací, muže i ženy, horníky, hutníky, dělníky z továren, mládež a studenty, sokoly, orly, skauty, milosrdné sestry, všechny spiritualisty, faráře i arcibiskupy, filozofy, doktory teologie a věd, spisovatele a umělce, politiky, právníky, inženýry i lékaře, Čechy, Moravany, Slezany, Slováky, Ukrajince, Poláky, Němce i Maďary…“

Ve věži smrti nebyly z toho snad jen ženy. Končili tu lidé, kteří mohli být režimu nebezpeční, protože v sobě měli pevný hodnotový systém. Jedinci, kteří za války prokázali odvahu postavit se německým okupantům, takže se nabízelo, že se můžou vzepřít i komunistickým mocipánům. Nešlo jen o západní letce, ale také o vojáky Svobodovy armády, partyzány z Moravy a ze Slovenska. Vždyť tu byli třeba i partyzáni z oddílu Olga, kterým se na jaře 45 podařilo na jižní Moravě zmocnit jistého německého generála!

Vykmanov se stal nedobrovolným domovem též pro lidi, u nichž pouze panovala obava, že by mohli emigrovat stejně jako úspěšná krasobruslařka Ája Vrzáňová – to byl případ slavných hokejových reprezentantů Stanislava Konopáska a Václava Roziňáka. Zavřený tu byl i Jan Haluza, první trenér Emila Zátopka. Nebo spisovatel Karel Pecka, který dostal 11 let. Pokud bych to měl shrnout obecněji, zdejší politické vězně řadím do dvou skupin.

Do jakých?
První tvořili mladí, fyzicky zdatní muži. Jejich přítomnost byla daná poptávkou po pracovních silách ze strany jáchymovských dolů. Ještě v roce 1949, když vás chytili u státních hranic, jste stejně jako v případě šíření protirežimních letáků vyfasoval pokutu, případně vás zavřeli na dva, tři týdny do tábora nucených prací. Jenže pak někoho napadlo, že chlap, který přejde na Západ, přece může mluvit i o tom, kde sloužil. Může nepříteli ledacos prozradit o zbraních i důstojnících československé armády. A tím se již dopustí velezrady, špionáže.

Na základě tohoto výkladu zákona byl už v červenci 1949 odsouzen obyčejný voják Jaroslav Lukeš. Dali mu 14 let. Z Vykmanova se rozhodl utéct, pomáhat mu v tom měl jeho kamarád, pan Morkus. Za prchajícími vězni vyrazil strážný Bohumil Vlčiha, který Lukeše zastavil střelbou do zad. Ležícího uprchlíka chtěl ještě dorazit ranou do hlavy. Lukeše zázračně zachránilo, že se k Vlčihovi na poslední chvíli otočil tváří. Přežil. Smutný paradox: když se po revoluci pokusil Vlčihu pohnat k soudu, nepochodil. Případ skončil jako promlčený.

Docházelo často k pokusům o útěk?
Na Jáchymovsku jich mohly být stovky. Jenže často byly jen naaranžované StB, nebo prozrazené bonzáky. V roce 1951 třeba z Horního Slavkova uteklo jedenáct chlapů; u Stanovic byla většina z nich postřílena. Na „elku“ se zase dlouho vyprávělo o Jaroslavu Urbánkovi. Utekl tak, že se schoval pod nákladní Tatru. Dostal se až na hranice, tam ho ale bohužel chytili. Nebo mohu zmínit pana Vokouna, který se kvůli údajnému „útěku“ týden schovával u transformační stanice. Pak vylezl ven a všechny, kteří mu během té doby pomáhali, bez skrupulí nahlásil.

Trochu jsme ale zamluvili vámi naznačenou druhou skupinu politických vězňů.
To byli zástupci jiných politických stran. Nebo i komunisté, kteří se přesvědčili, že je tahle ideologie k ráji nepřivede. Víte, boží mlýny sice melou pomalu, ale přesto melou. Takže sem byli zavíráni i komunisté z procesu se Slánským, a to čistě kvůli mocenským bojům ve straně. Vidíte – i o nich se dnes říká, že šlo o politické vězně. Ono tady docházelo k dosti zvláštním setkáním.

Třeba?
Známe příběh zástupce velitele StB v Bratislavě, poručíka Šimona Čermáka (Porgese), který byl v roce 1951 odsouzen na 18 let. Šlo o člověka, který už v roce 1947 likvidoval na Slovensku Demokratickou stranu. Přičemž jedním z vězňů tohoto tábora byl i někdejší generální tajemník této strany. Potkali se staří známí…

Pan Čermák likvidoval i slovenské partyzány, popravil pana Žingora a další. Když se tedy pod věží smrti najednou viděl s někým z bývalých Žingorových kamarádů, asi to pro něj nebylo jednoduché. Lidi jako on tu byli biti. Jedním z vězňů tohoto tábora byl ostatně i bývalý interbrigadista a komunista Ladislav Holdoš. Po válce byl pověřencem pro věci církevní na Slovensku. Tento chlap vyloženě organizoval likvidaci církve, rušil kláštery. Jenže v procesu s Husákem a Novomeským byl odsouzen jako slovenský nacionalista, dostal se tedy i na tento tábor; rovněž si užil své. A hodně zajímavý je i příběh Břetislava Jeníčka.

To byl známý kolaborant gestapa.
Ano, v lednu 1946 za to byl odsouzen na 20 let. Praxe však byla taková, že právě z takových jako on dělali komunisté v lágrech rádi barákové, kteří měli nad běžnými vězni velkou moc. Jeníček tedy na nedalekém táboře Nikolaj proslul tím, že organizoval takzvané pašijové hry. Přeloženo – bití politických vězňů těmi kriminálními. Pašijové hry pak nicméně rychle skončily. Proč? Protože mezi politické vězně zamířili i bývalí commandos v čele s Rudolfem Pernickým. A to byli jinačí machři. Hrozně to od nich schytal!

Máme v archivu ABS i stížnost kriminálního vězně pana Boháče, že byl od politických často bit. Prý: i když se dostal na tábor, kde ho nikdo neznal, bachař jeho „zásluhy“ přede všemi prozradil. Takže i tam dostal nakládačku. A když už jsme u těch zvláštních setkání, podívejte se tamhle na tu nástěnku. Čí jméno tam vidíte?

Generála Václava Palečka.
Ano. Neplést, prosím, s Františkem Palečkem, sadistickým velitelem nedalekého jáchymovského lágru Rovnost. Tento Paleček měl sice rodinu a děti, přesto odešel za války do Francie a Anglie bojovat proti nacistům. Jeho zásluhou byl 17. listopad uznán jako Mezinárodní den studentstva. Po válce mu byla propůjčena generálská hodnost, zastupoval Československo v Berlíně ve Spojenecké radě, která dohlížela na demilitarizaci a denacifikaci Německa. Jenže v roce 1949 jej komunisté zatkli a zahrnuli do procesu s Miladou Horákovou. Byl jedním z mála lidí, kterého sice vyslýchali sovětští experti působící u ministerstva vnitra, včas se jim ho však nepovedlo zlomit. Proto nebyl odsouzen s Horákovou, ale až v navazujícím procesu. Dostal 13 let.

Vedle tábora Nikolaj a Bytízu byl i na „elku“. A podle vzpomínek Brodského měl na cimře hned přes uličku nacistu a válečného zločince Adolfa Adlera… On, statečný protinacistický bojovník. Hrozná potupa! On tu ostatně seděl i Vavro Hajdů, jeden z komunistů odsouzených v procesu se Slánským. Toho dali radši na barák ke kněžím, aby ho před bitím jiných vězňů ochránili… Pozoruhodný je i příběh Alexandera Kordy.

Povídejte.
To byl podplukovník československé armády a hrdina SNP. Korda byl za povstání velitelem obranného úseku Hron, v listopadu 44 jej těžce zranili, skončil v německém zajateckém táboře. Po válce působil ve funkci zástupce velitele vojenské akademie v Hranicích, jenže po Únoru vytvořil protistátní skupinu. Za to mu na Pankráci prokurátor Vieska navrhnul trest smrti. Po přečtení rozsudku se v soudní síni postavil Sašův bratr Evžen a vykřikl: „Za tento stát já jsem bojoval? Jeden náš bratr zahynul jako partyzán a vy mi pověsíte i toho dalšího?“

Saša Korda nakonec dostal „jen“ trest doživotí, dostal se do tohoto tábora. A proč to říkám: na svém baráku byl jak s bývalými partyzánskými veliteli, tak i se členy pohotovostního oddílu Hlinkovy gardy Zauškou a Lichtneckerem, kteří po potlačení SNP nejen že partyzány chytali, okrádali a stříleli, ale taky pálili jejich mrtvoly ve vápenkách. Jakmile v letech 1960-62 došlo na první amnestie pro politické vězně, Zauška a Lichtnecker byli propuštěni. Kordu už komunisté propustit nemohli, mezitím totiž zemřel na rakovinu.

Jací lidé jáchymovským lágrům a věži smrti veleli? Kdo tu vězněné hlídal?
Chlapi obecně tvrdí, že nejlepší byly na Jáchymovsku roky 1949-51. Ze dvou důvodů. Prvním bylo, že vnitřní správu táborů vykonávali příslušníci sboru vězeňské stráže, kteří patřili pod ministerstvo spravedlnosti. Ti měli ještě povědomí o právních předpisech, o patřičném zacházení s vězni. A druhý důvod? Na šachtách byli sovětští experti. Snažili se vytěžit rudy co nejvíce, takže víme o řadě případů, kdy zasáhli ve prospěch vězňů. Když třeba procházeli táborem a našli mukly zavřené v korekci, vyhazovali je z ní ven, aby se tam neflákali.

Jenže v polovině roku 1951 se situace mění. Ministerstvo spravedlnosti je vyšachováno, vnitřní správu táborů přebírá ministerstvo národní bezpečnosti. Dovnitř se dostává i útvar SNB Jeřáb. Pro mukly nastává údobí hladu, šikany, buzerace, zmaru. Šlo vyloženě o fyzické přežití. Tahle fáze je na „elku“ spojena se jménem náčelníka Miroslava Pibila, na Rovnosti s již zmíněným Františkem Palečkem.

Co byli zač?
Paleček zacházel s vězni velmi krutě. Rád jim jen tak rozdával rány svazkem klíčů. Vězně Symerského udeřil pistolí do přirození tak brutálně, až postižený musel po operaci podstoupit kastraci. Paleček byl známý hlavně tím, že s oblibou nechával stát mukly v lehkém oblečení na mrazu; tuto metodu používal zejména proti svědkům Jehovovým. Ti kvůli němu v hrozné zimě trpěli i několik dnů.

A Pibil?
To byl původně řezník, přesvědčený komunista, který se k vězňům také choval sadisticky. Za sebemenší prohřešek, i ten smyšlený, je zavíral do korekce. K němu i bachaře dávali za trest, aby do nich dostal tvrdost. Obvykle to dokázal.

V roce 1968 nadšeně vítal příchod vojsk Varšavské smlouvy. Dokonce tvrdil, že on a jeho soudruzi se už ozbrojovali a pokud by nepomohli Sověti, sami by zasáhli zevnitř. Vidíte – přitom pocházel z malorolnické vesnice u Chotěboře. V Pibilově posudku nalezneme zmínku o jeho rodičích, kteří „jsou věřící a nesouhlasí s naším zřízením, nezamlouvá se jim kolektivizace a združstevňování“. Jenže on tomu zkrátka věřil.

Nedávno jsem ve věži smrti provázel člověka z Pardubic, který prý bydlel ve stejném vchodě jako Pibil. A tvrdil mi, že ke stáru už byl jiný. Pibil údajně slyšel tátu toho pána, jak nadává na komunisty. A nikdy ho neudal. Ať už je to jakkoliv, Pibil odešel v roce 1976 do důchodu s několika vyznamenáními. Už dřív během vyšetřování popřel, že by se dopustil jakýchkoliv násilností.

Muklové by asi mluvili jinak.
Rozhodně. Často trpěli strašně moc ještě před tím, než se vůbec na „elko“ dostali. Jako již zmíněný Zátopkův trenér Haluza. Po Únoru ho jako lidovce nejdřív obvinili ze zločinu „přípravy úkladů o republiku a hospodářské špionáže“, později i z napojení na skupinu kolem Horákové.

Při vyšetřování byl kvůli tomu v Uherském Hradišti mučen elektrickým proudem, přivazovali ho k železné posteli, chodidla mu rozmlátili do krve. Posmívali se mu: „Vrcholný sportovec přece musí vydržet mnohem víc.“ V pověstném pražském Domečku byli ostatně od štábního kapitána Františka Pergla, zvaného Suchá lípa, mučeni i hokejoví mistři světa.

Člověka napadá otázka: mohou se ty hrůzy někdy opakovat?
Takhle se sám sebe ptal i spisovatel Karel Pecka. Napsal: „Bylo by možné v této zemi znovu rozpoutat teror zatýkání a věznění, znovu vybudovat koncentrační tábory a naplnit je lidmi, třeba jen za zločin jiného smýšlení, než je oficiální? Bylo by možné opětně podminovat základní etické normy a poplivat všechna lidská práva, sotva s nimi byli občané alespoň obeznámeni?

Chybí idea, neboť ani Palečkové mačkající spoušť revolveru nejsou převážně sadisté, to jen záštita víry, že pracují pro svatý cíl, v nich potřebnou dávku sadismu uvolňuje. Není dostatek ochotných, kteří by nastoupili na místa bachařů do věznic a lágrů. Není dost soudců, kteří by se propůjčili k vynášení předem připravených rozsudků. Je pramálo žurnalistů, kteří by vytvářeli atmosféru, v níž by se mohlo soudit. Opatrnosti však nezbývá. Tráva roste rychle.“

I já mám obavy, že jsme jako lidé nepoučitelní. Že se historie jednou bude opakovat.

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Kašlete na naše děti a vnuky, zajímá vás jen volební výsledek, vyčetl Schillerové Vystrčil