Radovan Jursa pracuje přes dvacet let jako kardiochirurg ve Fakultní nemocnici Ostrava, zároveň je ale i ceněným básníkem. „Nevidím rozdíl mezi vzlétnutím helikoptéry a anděla,“ přemítá v jedné básni. Aktuálně dál operuje pacienty v ohrožení života, mrzí ho však, že pandemie omezuje plánované operace i transplantace, kterými se rovněž zabývá.
Ten básnický obraz s helikoptérou a andělem je mrazivě krásný. A ilustruje i dnešní vyhroceno dobu, kdy lékaři stojí v přední linii v boji s koronavirem. Jak ten verš vznikl?
Už si ani nepamatuji, že jsem ho napsal. Ale jsem si jist, že mi šlo o tu bázeň, která obě monstra vyvolávají, když stojíte příliš blízko.
Bázeň teď máme i z nemoci COVID-19. Jak péče o nakažené ve vážném stavu ovlivňuje práci kardiochirurga?
Pandemie zastavila plánované operace, akutní a plánované operace jsou ale spojité nádoby. Co je dnes plánovaná operace srdeční vady, bude za dva měsíce akutní operace pro srdeční selhání.
To, co mohla být tento týden plánovaná operace tumoru střeva, bude za tři měsíce resekce jater pro metastázy. Pacient nepočká jako převodovka v autě. V tak velké nemocnici se v normální době dělají desítky rozsáhlých a náročných operaci denně. Dalším problémem akutní operativy jsou její zvýšené nároky na pooperační péči, jde o kapacitu lůžek na jednotkách intenzivní péče. Stručně, akutní pacienti ucpou JIPku dříve než plánovaní.
A za další, v této šachové hře není cennou figurou chirurg, ale anesteziolog. Takže doufám, že se stihnou prostřídat a nakazí se koronavirem hezky postupně. Pokud jde o naše pracoviště, zatím to jde.
Snad v souladu s vaší básní se ptám, zda teď „vrtulníkům a andělům“ nehrozí nějaké nebezpečné „přistřihnutí křídel“ také v rámci transplantačního programu, kterému se rovněž věnujete?
To zní, jako by chirurgové byli slepice (smích). A vlastně trochu jsou. Z Transplantační JIP je covidová jednotka, takže se netransplantuje. Občas děláme multiorgánový odběr, orgány se ale posílají do pražského IKEMU, ostatní transplantační centra jsou zavřená, anebo možná se ještě transplantuje v Brně.
Představuji si scénář, že někdo zahyne při autonehodě a lékaři mu odeberou orgán, který vyhovuje čekateli ze severu Moravy a Slezska. Jenže kvůli pacientům s covidem, infikovanému personálu a dalším okolnostem nelze transplantaci provést, proto se odloží. Jak je to velký problém?
V naší nemocnici se transplantují pouze ledviny, tito pacienti počkají. Ale v jejich kůži bych být nechtěl. Prvotní starostí každého politika je krýt si záda, to znamená, že se nesmí stát, aby covid pozitivní pacient neměl k dispozici lůžko. Pacient s kyčlí teď není politické téma. Další dva roky na dialýze u pacienta čekajícího na ledvinu nebo stovky probdělých nocí kvůli bolesti kloubu u pacienta čekajícího na ortopedickou operaci nejsou politicky zajímavé. Ani v nejmenším nechci zlehčovat rozšířenou kapacitu infekčních lůžek, ale na druhé straně chci připomenout daň, která se teď žádá.
Stává se, že akutní pacienti, které k vám na kardiochirurgii dopraví sanitka či vrtulník, jsou zároveň infikováni nemocí COVID-19? Skončí tedy po operaci na covidovém oddělení, kam za nimi docházíte?
Stává. Čtyřhodinová operace ve skafandru a zamlžené lupové brýle jako bonus je mimořádný zážitek. Poté se pacient přestěhuje na neurochirurgickou, nyní covidovou JIP. Všichni dělají, co můžou, ale nelze to nazvat standartní nebo adekvátní péčí. Je zkrátka mimořádná situace.
I přes mimořádnou situaci část obyvatel Ostravska stále ještě patří k hlasitými odpíračům roušek, v Ostravě se dokonce na konci léta konala absurdní demonstrace s názvem Ne diktatuře roušek! Co byste té skupině vzkázal?
Jsou to asi tři týdny, co mi soused argumentoval, že úmrtí na covid statisticky neovlivní celkovou mortalitu v zemi. Mohl jsem mu říct, že až bude o Vánocích umírat na JIPce, zajdu za jeho ženou a utěším ji tím, že smrt jejího manžela celkovou mortalitu nezhorší? Těžko. Proč se část společnosti chová jako zlobivé dítě ve třídě? Protože je frustrovaná a nechce nebo nemůže přijmout realitu. Takové dítě musíte vtáhnout do hry. Ale co chcete dělat ve škole, kde ředitel zakáže učitelce písemku z matematiky jen proto, aby se zalíbil hloupým žákům?
Když už jste otevřel téma mortality, podle Českého statistického úřadu před pandemií umíralo v republice zhruba 300 lidí denně (za loňský rok celkově 112 362), z toho polovina na nemoci oběhového systému. Nemoc COVID-19 teď k tomuto počtu přidává dalších pomalu až 200 obětí denně, někteří odborníci ale veřejnost uklidňují, že tito pacienti „zemřeli s covidem“, nikoliv „na covid“. Že trpěli vážnými chorobami, třeba právě nemocemi oběhového systému, a koronavirus „jen“ uspíšil smrt. Jak vnímáte tento pohled?
Jedna generace kardiochirurgů na jednom pracovišti v průběhu asi čtvrtstoletí prodlouží nebo zachrání život sotva deseti tisícům lidí. A naši pacienti se přitom hodně podobají těm, které ohrožuje právě koronavirus. Jinými slovy, výsledek tohoto pětadvacetiletého a těžko představitelného úsilí vyletí letos na podzim komínem. Jistě, není to zrovna vědecké srovnání, ale nabízí možný úhel pohledu. Přitom stačilo dodržovat banální epidemiologická pravidla. Je jasné, že za aktuální rozsah epidemie může lidská hloupost, ale ta může nakonec i za většinu jiných nemocí a lidského neštěstí. Jediné, co mi zbývá, je zachovat klid a pokračovat v práci. Chirurg, na rozdíl od politika, může lidské životy zachraňovat jen po jednom.
Nikdo s covidem si ale přece nepřipouští smrt ani ve chvíli, kdy ho připojují k ventilátoru, a je uveden do umělého spánku. V tomto smyslu myslím na vaši další z básní: „Na pomezí údivu / a zmrtvýchvstání / probouzí se / kdo umřel ve snu.“
Ale připouští. A slovo údiv bych pak nahradil hrůzou. Ale jinak se mi interpretace, kterou nabízíte, líbí. Tedy označit celkovou anestezii za pomezí údivu a zmrtvýchvstání.
