reklama

Čína je predátorský stát a nezastaví se před ničím, říká novinářka Pavla Jazairiová

Pavla Jazairiová (vpravo) na cestách nestojí stranou. Zajímá se o život místních.
Zdroj: Archiv

„Neomezený růst se nazývá pokrokem, novým náboženstvím se stal zisk za každou cenu. Přitom ti opravdu chudí dál chudnou,“ říká novinářka Pavla Jazairiová. Čínu považuje za predátorský stát, obavy má o životní prostředí, ale naději upíná k mladým lidem. Přinášíme druhou část rozhovoru.

reklama

Lidstvo by podle vás mohlo kvůli svému přístupu k životnímu prostředí skončit jako v té pohádce Sůl nad zlato – budeme mít hodně peněz, ale nic z toho. Zůstaneme bez pitné vody, bez kvalitní půdy. Opravdu do takového stavu míříme?

Zdá se, že ano. V obchodech je tolik lákavého zboží, které nepotřebujeme. Obklopujeme se předměty, kterým často jen sloužíme. Když cestuji, ráda zajdu na trh a pokaždé žasnu, když vidím ty záplavy triček, bot i rozličných suvenýrů. To přece nikdo nemůže vykoupit ani za spoustu let. V poslední době se Indie otevřela světu, střední třída zbohatla. Města, městečka ale i venkov se pokryly plastovým odpadem. Přesahuje to představivost. Mizí lesy a s nimi domov pro původní národy a pro vše živé. Z řek se staly stoky, orná půda se pokrývá betonem. Neomezený růst se nazývá pokrokem, novým náboženstvím se stal zisk za každou cenu. Přitom ti opravdu chudí dál chudnou.

Kde se v lidech vzala neúcta k půdě?

Zdá se, že alespoň v Evropě se návrat k přírodě dostává do módy. V poslední době tomu trochu pomohl koronavirus. Zemědělci ovšem cenu půdy a pastvin znají a ti menší, které znám, si zoufají nad velkovýrobou, lány, které ničí monokultury jako řepka nebo kukuřice. No a ti, kteří z přírody chtějí bezohledně vytěžit co nejvíc, jsou v mých očích škůdci. Pokud je společnost nechá naši zem takto drancovat, velmi bolestně na to doplatí.

Pavla Jazairiová (75)

Novinářka, spisovatelka a tlumočnice se narodila ve Francii české matce a nizozemskému otci. Dětství trávila střídavě ve Francii a v Československu, kam jezdila za prarodiči. O takzvaný třetí svět se zajímá od chvíle, kdy v Československém rozhlase roku 1965 nastoupila do vysílání pro Afriku. V hlavní redakci vysílání do zahraničí potkala svého prvního manžela – iráckého novináře Mufida Jazairiho.

Z rozhlasu odešla roku 1970, pracovala jako tlumočnice, cestovala a psala. K mikrofonu se vrátila až po dvaceti letech. Známé jsou její rozhlasové a knižní reportáže z Blízkého i Dálného východu, ze severní Afriky, z Indie, Mexika a dalších zemí. Nejnovější kniha Z Etiopie a odjinud je v pořadí její dvacátou.

Pavla Jazairiová má dva syny – Nisan Jazairi je podnikatel, Martin Jazairi novinář.

Tvrdíte, že současná pandemie tvrdě dopadne na třetí svět. K tomu sucho, hlad, války a mizivé vyhlídky vyhánějí z domovů „za lepším“ hlavně mladé lidi bez perspektivy. Čeká Západ exodus ze třetího světa, který zcela přenastaví zavedené pořádky?

Migrace existovala odjakživa. Pokud lidé nemohou někde žít, nutně se snaží odejít jinam. Říkalo se tomu stěhování národů. Já osobně doufám, že k takovému exodu nedojde, že rozvinutý svět pomůže tomu chudému tak, aby se jeho obyvatelé dokázali uživit a mohli zůstat doma. Oni si totiž ve skutečnosti nic jiného nepřejí. Navíc bohatý svět k chudým lidem z cizích kultur není vstřícný a bude čím dál tím méně. Bohužel na svět nyní dopadají klimatické změny. Pokud se některé kontinenty ocitnou pod vodou, zůstane každá snaha marná. Lidé by už měli začít brát varování vědců vážně a nevěřit fámám a manipulátorům.

Proč mají podle vás Češi tak ohromný problém s přijímáním cizího. Kde se bere strach postarat se třeba o pár malých dětí, které trpí v uprchlických táborech?

Je to strach z neznáma, strach z čehokoliv cizího, možná atavismus. Jsme malá země uprostřed Evropy, jakási křižovatka. Přehnalo se přes nás tolik dějinných události. Žiji ve Frýdlantském výběžku, jenom když se podíváte na dějiny tohoto malého kousku země – nikdy zde nebyl klid. Jsme nedůvěřiví, ze všeho vyděšení, odmítaví, natolik zapouzdření, že nám to bere nejen empatii, ale i rozum. Bráníme se vědeckým poznatkům. Dnes dokonce očkování, bráníme se EU, společné měně, ovšem nikoliv penězům, které nám poskytuje.

Příkladů je bezpočet. Tu zrůdnost s odmítnutím pomoci čtyřiceti malým dětem nastartovali ovšem naši vrcholoví politici a opírali se přitom o nejhorší rysy naší povahy. Asi věděli, proč to dělají. Je pravda, že ohledně soužití různých kultur nemáme zkušenosti, ale jsme přece lidé, měl by u nás fungovat když ne soucit, tak alespoň lidský pud ochraňovat mláďata. Opravdu doufám, že nová přicházející generace bude mít jiné instinkty než ta předešlá a k vlastnímu prospěchu se otevře světu. Protože kolik člověk dává, tolik také dostává.

Netajíte se kritikou Číny a Číňanů, o nichž otevřeně mluvíte jako o predátorech. V čem vidíte největší nebezpečí?

Ten stát je predátorský a nejen navenek. Tyranský vůči vlastním občanům. V Číně jsem nikdy nebyla, ale viděla jsem, jakou dělá v Africe politiku. Obrovská země s obrovskou mocí se nezastaví před ničím.

Ze svých výprav jste si odvezla mimo jiné jeden poměrně zásadní poznatek – že lidé jsou všude po světě v základu stejní. Co vás o tom přesvědčilo?

Stejně vnímají bolest, lásku, starost o rodinu, mají hlad a žízeň, mají soucit. Naprosto stejné jsou především děti. Jsou stejně důvěřivé, zvědavé, dychtivé, nevinné a je srdcervoucí vidět, když strádají, když jim chybí to základní, nač mají právo, jako jsou jídlo, teplo nebo péče. Naposledy v Indii jsme v jednom městě zůstali viset. V tom městě se náhodou konala velká slavnost a hotely praskaly. Šel proti nám mladý muž, neuměl anglicky, ale viděl, že jsme v nouzi, navíc ve věku jeho rodičů. Za deset minut jsme u něj bydleli, za půl hodiny večeřeli. Peníze nechtěl. Strávili jsme spolu krásný večer.

K tématu

Několikrát jste zmínila, že jste kvůli dětství stráveném na různých místech i vlastní povaze jiná a lépe si rozumíte s lidmi, kteří jsou rozdílní. V čem vaše jinakost spočívala a spočívá?

Jsem taková bílá vrána. V dětství jinak oblečená, což ve škole velmi vadilo. Moje maminka žila ve Francii. Ale toužila jsem být jako místní děti. A ve dvaceti jsem stejně silně toužila zapadnout mezi lidi svého věku, kteří by měli podobné zájmy. Moc se to nedařilo. Ne, že bych byla horší nebo lepší, prostě jiná ve spoustě maličkostí. Vyrůstala jsem mezi dvěma zeměmi. Teď žiji na venkově, píšu, což málokdo zde považuje za práci. Poslouchám jinou hudbu než moji sousedé a už šest let mi se zahradou pomáhá pan Bohouš, kterého v neděli zvu na oběd. Některé lidi to ještě šokuje, pan Bohouš je totiž Rom.

Líbilo se mi, že se přiznáváte k citlivosti a zdůrazňujete, že posláním žen je chránit život. Co vás formovalo nejvíc? Které období bylo nejtěžší?

Určitě mě formovaly moje cesty, naštěstí početné a často ve velkém nepohodlí, což mi umožnilo vidět věci, kterým se běžný turista vyhne. Nejtěžší bylo asi období normalizace, doba, kdy mě vyhodili z rozhlasu, a potom když zemřel můj druhý manžel Jan Zaorálek a já jsem tady na venkově zůstala na všechno sama.

Co je v životě vaší nejsilnější hnací silou?

Řekla bych, že život sám. Touha vidět nové věci, pochopit, co se děje u nás i ve světě. Něco vytvářet. Největší sílu čerpám z přírody, uprostřed které žiji.

Pavla Jazairiová: Z Etiopie a odjinud (nakl. Grada)
Pavla Jazairiová: Z Etiopie a odjinud (nakl. Grada)

V nejnovější knize Z Etiopie a odjinud popisujete moravské příbuzné a píšete, že „u nás ženy poslúchajú“. Vy jste jako mladá dívka a žena asi moc neposlouchala. Lpíte na nezávislosti. Jste solitérka, která si chce dělat věci po svém?

Je pravda, že jsem tvrdohlavá a vždy jsem chtěla dělat všechno po svém. Ale k tomu mě i vychovali – v dětství se o mě nikdo moc nestaral. Věděla jsem, že co si nezařídím, k čemu se neprobojuji, to nebudu mít. Později jsem byla mnohdy naštěstí obklopena láskou, ale ta povaha mi zůstala. Pro lidi kolem mě to není vždy snadné ani zábavné.

Vraťme se ještě k této vaší poslední knize, v níž líčíte zkušenosti jak ze Sardinie, tak i ze zmíněné Moravy. Co mají tato místa společného?

Společná je doba v našem globalizovaném, propojeném světě, kdy se dozvídáme věci, které ani nechceme vědět, ani si je neumíme dát do souvislostí. Ale to je náš svět, naše doba i naše společné dějiny, společná paměť. Nejvíc prostoru v knize zabírá Etiopie, která se vždy úspěšně bránila cizímu dobývání. Globalizaci však uniknout nelze.

Zařadila jste také reportáž z Bruselu. Já jsem svou zkušenost z tohoto komplikovaného města přenesla do knihy Jak jsem potkala Brusel. Jaký byl ale ten „váš“ Brusel?

Brusel vlastně neznám, takže návštěva byla velmi objevná. Bavila a zajímala mě každá maličkost. Měla jsem mnoho čerstvých zážitků. V Bruselu je hodně cizinců, jsou tam zajímavá muzea, krásné parky, sídlo EU a pak palác, ve kterém zůstala africká expozice belgického monarchy Leopolda II., člověka, který měl v osobním majetku Kongo. Fantastická výstava a zároveň otřesné zjištění, jak se tento rádoby civilizovaný člověk choval.

Píšete, že nemáte ráda islámský šátek. V Bruselu jste jich na ulici možná viděla tolik jako v muslimských zemích. Čím si to vysvětlujete?

Ty muslimské ženy a dívky se většinou zahalují zcela dobrovolně. Je to projev identity. Vymezují se tak proti společnosti, v níž žijí.

Kdybyste mohla cestovat časem a mohla si vybrat zemi a dobu, kam a do jaké éry byste vyrazila?

Nikdy mě nenapadlo, že bych chtěla cestovat časem. Je jistě lákavé podívat se například do starých západoafrických království, do zlaté doby panování indického císaře Ašóky nebo do renesanční Florencie.

Co očekáváte od letošního roku?

Nejvíc ze všeho věřím na sílu, optimismus a tvořivost mladých lidí. Důvěřuji jejich rozumu, přála bych si, aby smetli staré pořádky, dychtili po poznání a ctili vše cenné, co v naší krásné zemi máme. Aby zastavili ničení naší planety, chránili přírodu, věřili ve skutečný pokrok a také, aby se nechali očkovat.

K tématu

reklama
reklama

Další hlavní zprávy

Nehody

Zeman obvinil islámské radikály. Za pád vrtulníku s Češkou však může závada

Zeman obvinil islámské radikály. Za pád vrtulníku s Češkou však může závada

Tragická nehoda helikoptéry na Sinaji, při níž zahynulo sedm spojeneckých vojáků včetně Češky Michaely Tiché, je objasněna. Podle zprávy amerických vyšetřovatelů se vrtulník Black Hawk 12. listopadu 2020 zřítil kvůli špatně fungujícímu stabilizátoru. Jak vyplývá z dokumentu, který zveřejnil americký web ArmyTimes.com, helikoptéra UH-60 Black Hawk se zřítila při letu na ostrov Tiran, který leží mezi Sinají a Saúdskou Arábií. V podvěsu právě nesla měch na vodu.

EURO 2021

Sledujte ŽIVĚ Co Čech, to trenér! s Limberským i Bednářem: Má český tým proti Skotům šanci?

Sledujte ŽIVĚ Co Čech, to trenér! s Limberským i Bednářem: Má český tým proti Skotům šanci?

Čeští fotbalisté se připravují na důležitý zápas. Premiéru na Euru si zahrají v pondělí v 15:00 a nebudou mít snadného soupeře. Jako první se ve skupině D utkají se Skotskem, kterému na podzim v Lize národů dvakrát podlehli. Jak se manšaft na zápas připravuje a jak zásadní je pro něj vyhrát? Na to v pořadu Co Čech, to trenér! na CNN Prima NEWS odpoví bývalí reprezentanti Roman Bednář a David Limberský a atletka Nikola Bendová.

Nejtragičtější měsíce v historii. V prvním čtvrtletí zemřelo přes 46 tisíc lidí
S Babišem ne, s ANO možná ano. Politici řekli, jak může vypadat povolební spolupráce
Na světě je osm kontinentů: Zélandie je opředená tajemstvím a velká jako Austrálie
Česká senzace. Krejčíková stoupá na vrchol žebříčku, v deblu už je světovou jedničkou
reklama
reklama
Havlíček: Uděláme vše, abychom znovu nezavřeli ekonomiku. Vyloučit to ale nemůžeme

Partie

Domácí zpravodajství

Unikátní snímky sovětských okupantů Československa kolují na ruských veteránských fórech
Nejméně nakažených za poslední rok. V neděli přibylo 42 případů covidu
Pirátka Šípová: Zaráží mě, že má Kalousek čas na mé bláboly. Ať se mnou řeší exekuce
Další články
reklama
reklama