Sedm let stopoval do Austrálie, přes moře a poušť Gobi. Vezl ho buvol i velbloud

Kolikrát jste se proklínal, že jste si s sebou nevzal ani stan?
Mockrát ne. Cestu jsem si naplánoval tak, abych se na zimu dostal do tropů. Abych se, pokud možno, vyhnul monzunovým obdobím. Jasně, v noci jsem pak stejně mnohokrát zmoknul. Většinou se to ale dalo vyřešit – schoval jsem se buď pod pončem, nebo jsem si vyhlédnul nouzový přístřešek. Se stanem by to možná někdy bylo jednodušší, znamenalo by to však i spoustu negativ. Předně je těžký a objemný. A pak – je ze všech stran vidět. Já přitom při spaní venku v neznámém prostředí považoval za zásadní, aby mě nikdo neobjevil. V přírodě to není problém, poblíž civilizace by ale každý stan přitahoval nevítanou pozornost.

Jak jste tedy přespával, když vás noc zastihla ve velkém městě?
Pokud nebylo zbytí, vyhledal jsem parčík, v němž jsem se zašil do křoví. Nalámal jsem si větvičky, zabodal je kolem sebe, vytvořil maskovací živý plot. Navykl jsem si nocovat na tribunách fotbalových stadionů, v různých altáncích; to se osvědčilo. Platilo však: čím větší město, tím víc lumpů. Takže když jsem se třeba někde v parku schoval do altánku, používal jsem taktiku imaginární převahy. Roztáhnul jsem vedle sebe oba své spacáky, do prázdného jsem nacpal batoh a další věci, vedle položil tenisky. Najednou jsme tam leželi dva. K tomu jsem se pojistil i další vychytávkou: Přes přístupovou cestu jsem natáhnul nit, na jejíž konec jsem přidělal plechovku, aby to případně udělalo randál a já se včas vzbudil.

Došlo na to někdy?
Nepříjemných probuzení bylo jen pár. Pro všechny případy jsem měl přesto v noci na ruce zavěšený pepřový sprej, kdyby mělo jít opravdu do tuhého.

Použil jste ho?
Spíš jsem ho měl pro svůj klid. Ono vždycky záleží na okolnostech. Hodně blízko k průšvihu jsem byl třeba ve Vietnamu, když jsem v noci vyrazil k výpadovce ze Saigonu, abych mohl hned po rozednění zamířit na stopa. Už jsem byl hodně unavený, když jsem u cesty spatřil zastřešenou plošinu na čtyřech kůlech. Navzdory svému přikázání „hlavně nebýt vidět“ jsem se na ní uvelebil – konejšil jsem se, že nejde o obytnou zónu, daleko široko nikdo nebyl. Neležel jsem pak ale ani půl hodiny, když ze tmy přijel na motorkách gang raubířů. Na mašinách seděli většinou po dvou, v rukou měli řetězy a kyje, působili zfetovaně, opile. Obestoupili mě, jeden agresivnější kluk místo pozdravu udeřil klackem do přístřešku. Pochopil jsem, že je zle. Vylezl jsem z moskytiéry a ocitl se v ringu předem prohraného boje. Přemýšlel jsem, jak si zachránit alespoň nejdůležitější: doklady, nafocené filmy, deník. Pustil jsem se do hovoru s velitelem gangu.

Co jste mu říkal?
V každé zemi jsem se hned po překročení hranice snažil naučit alespoň několik základních frází. Tak jsem se mu pokusil vietnamsky vysvětlit, že jsem autostopař z Československa – Česko by mu nic neřeklo. Drmolil jsem, že tu chci jenom přespat a ráno jet na sever. Snažil se porozumět. Zdálo se mi, že jsem v jeho očích zahlédnul záblesk sympatie, tak jsem s úsměvem začal opakovat, co už jsem třikrát řekl. Nastalo něco, s čím zbytek gangu nepočítal: Kápo rozhodl, že mě nechají být. V jeho bandě to zahučelo, viděli ve mně lup noci; autorita šéfa však remcání ostatních přebila. Byl zřejmě potěšen, že jsem se alespoň pokusil komunikovat v místním jazyce. A asi se chtěl ukázat, že pár anglických slovíček taky ovládá, tak mi podal ruku a pomalu, soustředěně pronesl: „See you again.“ Rozloučili jsme se, hoši sedli na motorky a vyrazili hledat štěstí jinam.

Takhle rychle jste si dokázal získat důvěru i u řidičů, které jste při své cestě stopnul?
Jakmile u vás řidič zastaví, už se dá očekávat, že bude malinko na stejné vlně. Párkrát se mi pochopitelně stalo, že zastavil někdo, kdo byl třeba evidentně opilý nebo zfetovaný. Jakmile jsem si toho všiml, nabídnul jsem mu, že řídit budu já. Anebo jsem v lepším případě do vozu ani nenastoupil. Měl jsem pro podobné situace připravenou fungující strategii: Záměrně jsem se zeptal, zda jede na místo, které se nacházelo v protisměru jeho jízdy. Tak se z toho dalo bez urážky vycouvat.

Kudy vůbec vedla vaše cesta?
Když jsem v roce 2002 vyrážel ze Štěpánkovic u Opavy do Austrálie, měl jsem to naplánované přes Indii, jihovýchodní Asii. Kudy přesně? To bylo ve hvězdách. S prvním přesunem mi pomohl kamarád ze speditérské firmy, díky němuž jsem se dostal do Maďarska. Pak už to pokračovalo postupně – Balkán, Turecko, Írán, Pákistán, Indie.

Kde bylo nejtěžší chytit stopa?
V Mongolsku. Mají 46 tisíc kilometrů silnic a asi jen dva kilometry z toho jsou asfaltové. Potřebujete mít buď spoustu času, nebo peněz. Naštěstí jsem předtím v Číně trochu odlehčil batoh, schoval jsem si polovinu věcí u známého. Pak pro mě nebyl problém chodit po mongolských údolích pěšky. A bylo to krásné cestování. Toulal jsem se travnatými pláněmi pod tmavě modrou oblohou, občas jsem narazil na jurtoviště. Kouzelné! Mongolové jsou navíc nejpohostinnější národ na světě. Jakmile to vypadá, že byste snad jejich jurtu mohl minout, už z dálky na vás mávají. Jako je u nás běžné se pozdravit, u nich se návštěvníkům okamžitě podává občerstvení. Lili do mě kumys, mírně alkoholické koňské mléko, které jsem pil skutečně po litrech. Pro mě byla obrovská klika, že ještě umím rusky. To mi otevřelo dveře do spousty jurt.

Co všechno se dá stopnout?
Skoro všechno. Koně, jachtu, cyklistu. Nebo buvola, oslí a kravské povozy. Jednou jsem byl v indickém pouštním městě a viděl, jak kluk nakládá obilím povoz tažený velbloudem. Než vyrazil, zeptal jsem se ho, zda bych se s ním mohl kousek svézt. Ptal se, kam mám namířeno. Odpověděl jsem, že přesně tam, kam on. Tak mě vybídnul, abych si nasednul, že před sebou máme dlouhou cestu. Vyjeli jsme z městečka přes písečné duny, dostali jsme se do velmi vzdálené vesničky, kde jsem přespal v jeho příbytku s rodiči.

Na přednáškách tvrdíte, že stopem lze přejet i poušť Gobi.
Když máte obrovské štěstí. Jel jsem zrovna z Číny do Ulánbátaru, veškerý provoz je tam veden po kolejích, napříč Gobi toho moc nejezdí. Já si přesto večer stoupnul za osadu, kde končil čínský asfalt a začínaly vyjeté koleje v písku. Občas se nějaké to staré ruské auto přece jen ukázalo. A jeden chlapík mě kupodivu vzal. Smál se: „Blázne, vždyť nejbližší město je odsud vzdálené 250 kilometrů! Tímhle směrem už dnes nikdo nepojede!“ Svezl mě do jakéhosi jurtoviště, kde žili jeho známí. Pouštní život mě úplně ohromil, lidé se chovali moc mile. Když viděli mé nadšení, nabídli mi přespání pod svou střechou, nechali mě jezdit na velbloudu; prostě úžasný zážitek. Ráno jsem se pěšky vydal zpátky. Opět jsem měl nesmírnou kliku – potkal jsem totiž kluka, který v Pekingu právě koupil náklaďák a mířil s ním do Ulánbátaru. Jeli jsme pak spolu dva dny, v Ulánbátaru jsem u něj i přespal. A šel znovu po svých.

Těch sedm let jste necestoval čistě jen stopem, třeba v Indii jste jezdil i vlakem. Co jste zažil v tamní nejnižší třídě?
To je dobrodružství samo o sobě. Popíšu vám konkrétní jízdu: Jediný vagon pro lidi bez rezervace byl naprosto plný. Stál jsem na schůdcích s batohem na zádech a snažil se vší silou otevřít dveře. Lidé stojící za mnou tlačili jak do dveří, tak do mne – aby se ještě dostali dovnitř. Indové, kteří byli ve vlaku, tlačili do dveří také – aby se naopak dovnitř už nikdo nedostal. Po přetlačování a slovních potyčkách jsem se nakonec procpal za dveře. Nebyl tam prostor ani na to, abych stál na obou nohách, natož abych si sundal batoh ze zad. Neuvěřitelně skladní Indové byli všude. Jeden vedle druhého seděli i na úzkých přihrádkách pro zavazadla při stropu. Jiní si zalezli pod sedadla, kde se mohli alespoň natáhnout. Mezi tím vším se válely těžko identifikovatelné pytle a balíky. Po pár minutách se můj batoh na zádech stal bolestně nesnesitelným, za nějakou dobu se to však ve vlaku jaksi uhňácalo a já jej kupodivu mohl odložit. Ve vagónu se velice rychle vydýchal vzduch, těžce to nesli především kuřáci, jimž kvůli nedostatku kyslíku špatně hořely cigarety. Problém měli i ti, kteří žvýkali betel. Pro ně bylo velice složité vyplivnout do ruda obarvenou slinu tak, aby dopadla na zem. Do toho řvaly malé děti, křičeli protlačující se prodejci čaje a buráků. No ano, občas má takové cestování na dlouhé vzdálenosti příchuť hororu. Přesto jsem se nikdy nesnížil k tomu, abych si koupil lístek do vyšší třídy.

Zajímavé věci jste zažil i na Srí Lance. Jak jste se třeba dostal k tomu, že jste s veterinářem v pralese ošetřovali nemocného slona?
Doktor Suhada měl na starost divokou zvěř v národních parcích, seznámil jsem se s ním při stopování. Můj způsob cestování mu přišel sympatický. Nabídnul mi, abych se ozval, až se dostanu k nim do Polonnaruwy – vezme mě prý do divočiny. Tak se potom i stalo. Spolu se mnou a s doktorem vyráželi v džípu ještě dva střelci. Nechápal jsem proč. Doktor mi to vysvětlil: Sloni mají své po generace stejné migrační trasy, farmáři ovšem občas obdělávají půdu i na nich. Slon si dobře zapamatuje, kdy je úroda, tím se však dostává do konfliktu s těmi, kteří předtím zaseli. Jelikož dospělý jedinec sežere za den až 150 kilogramů rostlinné potravy, stádo může farmářům způsobit velké škody. Proto si lidé svá pole chrání, k zastrašení a zahnání používají dělobuchy, petardy a světlice. A to přináší problémy: Jakmile slon cítí ohrožení, může zaútočit a zabít. Přestože tedy patří ke chráněným zvířatům, situace se často dostane do bodu kdo s koho. Proto jezdí na zásahy vedle střelce-zdravotníka i střelec pro kritické situace.

Jak to bylo v tomto případě?
Místní nám oznámili, že nemocný slon se nachází uprostřed vodní plochy za osadou. Doktor usoudil, že zvíře má horečku, ve vodě se chladí. Z okraje zarostlého jezera jsme zjistili, že slon se zdržuje mimo dosah projektilů. Co bylo dál vám s dovolením odcituji ze své knihy, abych nezapomněl na nějaký detail:

Suhada domluvil od místních půjčení dvou loděk a připravuje střelu s antibiotikem. Já si připravuji foťák. V první loďce plují dva místní a střelec připraveného projektilu, ve druhé jen my dva. Pádlo v ruce, foťák na krku, nabitá puška v klíně odstřelovače. Slon stojí ze tří čtvrtin ve vodě. Pomalu se k němu přibližujeme. První loďka obezřetně připlula ke slonovi na vzdálenost deseti metrů. My se držíme dál. Chvíle klidu. Chvíle napětí. Výstřel. U loďky se vytvořil obláček dýmu a nad hladinou se nese sloní zakvílení. Zásah. Jenže se stalo to, čeho se všichni obávali. Slon se rozzuřil a vyrazil na útočníky. Všichni v momentě zabírají vší silou do pádel. Slon začíná první loďku pronásledovat. S napětím sledujeme, kdo bude rychlejší. – Slon! Už je jen pár metrů za plavidlem. Střelec přede mnou stojí v loďce s připravenou puškou. Dva metry. Metr. A slon už dosáhl chobotem na vahadlo. Loď je jeho. Všichni rázem skáčou do vody. Slon strhává první loď pod vodu. Z gejzíru amoku stříkala voda a lítaly třísky, to jak slon zuřivě ničil loď. Všichni napjatě koukali, kde se ti tři vynoří. Jedna hlava. Druhá. Rychle se nadechly a znovu zmizely pod vodu. Jen třetí muž nikde nebyl! Snad ho slon nedrtí i s lodí! Ne! Konečně se také vynořil! Uff! Každý si oddechl. Tohle bylo o fous. Slon se velkým vyčerpáním zklidnil. A já byl rád, že třebaže umím plavat, tak jsem seděl ve druhé loďce…

Jak to se slonem dopadlo?
Za deset dní ho jel Suhada zkontrolovat, aplikoval další dávku léčiv. Jak mi pak psal, slon se pomalu zotavoval. Měl zánět na noze.

Nebylo to naposledy, co jste měl na Srí Lance namále. Taky vás tam uštknul had.
Přihodilo se to krátce po příhodě se slonem. Po setmění jsem se pod malým stromem shýbnul k sundanému batohu a na ruce najednou ucítil velmi prudké a bolestivé pálení. Na batohu byl stočený had! Jako by mi bolest otupila myšlení. Dlouho jsem přemýšlel, co mám dělat. Rychle jsem si ránu zaškrtil a ještě chvíli si hada prohlížel kvůli pozdější identifikaci. Hodil jsem batoh na záda a chvatně vyrazil k městečku. V okrskové nemocnici mi dali protitetanovku, přivolali sanitku. Ruka začala bobtnat. Než jsme dorazili do nemocnice v Anuradhapuře, měl jsem ji nafouklou jako gumovou rukavici. „Tenhle!“ ukazuji doktorovi prstem zdravé ruky na hada v atlasu. Vidím, jak se lékařova tvář mění v nejistou. „Ten to zřejmě nebyl, to bys tady nejspíš takhle neseděl,“ argumentuje. „Zmije paví je jeden z pěti nejjedovatějších hadů, které u nás máme.“ Doktor kontroluje srážlivost krve. Krevní destičky fungují. „Co hodinu vypiješ litr vody a budeš měřit, kolik moči ze sebe dostaneš. Uvidíme, zda a jak pracují ledviny. Zatím se organismus pere dobře. S případným sérem raději počkáme. Volbou nesprávného bychom mohli situaci zkomplikovat.“ Po druhém měřeném průplachu byl lékař rozhodnut, že mi nic aplikovat nebude, pro každý případ si mě tam pár dnů nechal. Když jsme se loučili, tak říkal, že stále neví, zda to byla zmije paví. „Pokud ano, zřejmě nebyla v kondici. Možná použila jed krátce předtím. Třeba se jednalo jen o povrchový skus, kdy se do organismu dostalo minimum jedu.“

Přinesla vaše cesta i další nepříjemné chvíle?
Jistě, jen třeba nešlo o podobně zásadní okamžiky. Pro mě třeba bylo dost obtížné se dostat z Asie do Austrálie. Původně jsem chtěl udělat všechno pro to, aby to nebylo letecky. Poptával jsem se na přeplutí v různých jihoasijských přístavech. Na Bali mi nabídli pomoc klučinové z malých rybářských člunů, jen jsem se měl připravit na to, že to bude velmi drahé a nebezpečné – šlo o pašeráky lidí, takže jsem je s díky odmítnul... V timorském Kupangu mi zase v jedné přístavní knajpě doporučili dohodnout se s Australany, kteří kotvili kousek od břehu. Svlékl jsem se tedy do plavek, skočil do vody a doplaval k jejich člunům. Kapitán mě vytáhnul na palubu, odvyprávěl jsem mu svůj příběh – že už jsem téměř rok na cestě z Česka, že mi na stránce školního atlasu zbývají poslední dva centimetry cesty. Byl nadšený, musel bych s ním ovšem počkat měsíc, než mu místní dodají objednanou součástku motoru. Tak dlouho jsem čekat nemohl, mezitím by mi vypršelo vízum. Po mnoha peripetiích jsem proto přece jen sednul na letadlo a s předraženou letenkou se přepravil do australského Darwinu. Rok poté, co jsem vyrazil na cestu.

Ve světě jste však pobyl ještě dalších šest let.
Domů jsem nespěchal. Naučil jsem se žít úsporně, sem tam si něco přivydělal na farmách. Pendloval jsem mezi Asií a Austrálií. Už tehdy jsem měl v hlavě, že bych rád podnikl cestu kolem světa, myslel jsem si na Jižní Ameriku. Jenže roky míjely. A jelikož rodiče doma mezitím zešedivěli, tak jsem se po sedmi letech sbalil a odjel zpátky do Česka.

Ne na dlouho.
S jedním starším kapitánem jsme byli dohodnuti, že se na jeho opravené plachetnici vydáme do Brazílie. Jenže to nakonec neklaplo. Přemístil jsem se tedy sám na Kanáry, které jsou považovány za bránu do Atlantiku. A po kratším hledání jsem narazil na jachtu, která mířila do Karibiku. Tam jsem pak strávil půl roku, než jsem se dalšími lodními stopy dostal až do Kolumbie. Poslední pětidenní etapa téhle výpravy se proměnila v děsivý zážitek, kdy jsme se připravovali i na nejhorší.

Co se přihodilo?
Vpluli jsme do jednoho z pěti nejnebezpečnějších jachtařských úseků světa, kde musíte hodně pečlivě vybírat chvíli se správným počasím. My jsme se jí dočkali. Těsně nás však minula varovná zpráva od kamarádky jachtařky, že se podmínky mají vzápětí zase zhoršit. Třetí den plavby to přišlo – objevily se desetimetrové vlny. Bohužel jsme nestačili včas sundat plachtu, pod plným větrem jsme svištěli po vlnách, které na nás chodily ze dvou směrů. Museli jste si hlídat, abyste jeli opravdu po vlně. Pokud byste sklouzli jen trochu bokem, vlna by vás semlela. Svištěli jsme dolů, půl lodě se co chvíli zabodlo pod vodu. Hrozilo, že se překlopíme. Kapitán připustil, že to nemusí dopadnout dobře. Přes satelitní spojení vyslal svým známým prosbu o modlitbu. A mě zaúkoloval, abych do nepromokavého vaku sbalil pasy, trochu vody a jídla, malou navigaci, světlice, platební karty; zkrátka to nejdůležitější na přežití. Nepříjemná chvíle! Navíc se přiblížil večer. Hrozilo, že jakmile se setmí a my neuvidíme, odkud vlna přichází, tak to neukočírujeme. Existovala jediná možnost, jak stáhnout plachtu: Otočit loď do protisměru. S tím, že vítr z plachet se vyfoukne a pak se celá rychle stáhne. Nesměli jsme ale udělat sebemenší chybu, jinak by vlny smetly loď na bok. Byl to riskantní manévr buď – anebo.

Zvládli jste ho?
Museli jsme. Když byla plachta dole, vyhodili jsme ještě vodní brzdicí kotvu – něco jako malý padák. Svižně jsme zalézali do kajuty. Ještě než jsme za sebou zavřeli poklop, převalila se přes nás obrovská vlna. Uvnitř bylo všechno mokré, létající věci vytrhaly dráty z nabíjení, takže nám nešla navigace. Bez plachty a s kotvou jsme už ovšem věděli, že to nějak přečkáme. Oklepali jsme se. Jakmile se vyčasilo, znovu jsme vytáhli plachty a fofrovali do kolumbijské Cartageny. Známí na nás v přístavu už čekali. Jak nám mávali, úplně mi zvlhly oči. Na břehu jsem si potom koupil třílitrovou lahev rumu, padla téměř celá.

Pak už jste zůstal na pevnině?
Ano. Měl jsem v plánu cestovat pár let po Jižní Americe. Jenže do toho přišel koronavirus a já uvíznul. Shodou okolností právě v době jeho nástupu jsem nastydnul, neustále jsem pokašlával, bylo mi tedy blbé s tím stopovat a lézt někomu do auta. Raději jsem se na týden odebral do národního parku na severu Chile, kde jsem se chtěl v klidu vyléčit. Neměl jsem tam žádný přístup ke zprávám, byl jsem absolutně odříznutý. Takže když mě pak na jednom krásném útesu načapali Rangers a popisovali, co se děje, byl jsem dost překvapený. Tehdy mi došlo, že se brzo mohou zavírat hranice. Napadlo mě: Když už mám někde uvíznout, tak spíš v Peru, kde je mnohem levněji a kde mám pár známých. Spěchal jsem tedy do Peru, jen jsem se ještě zastavil u chilského kamaráda pro své věci. Uzemnil mě tím, že nemusím kvaltovat – hranice už byly dva dny zavřené. Prvotní informace zněla, že to tak zůstane dva týdny. Říkal jsem si: „Co tu budu takovou dobu dělat?“ No, nakonec jsem u kamaráda uvízl na pět měsíců.

Jak jste je strávil?
V Chile se opatření tak dlouho zpřísňovala, až jste téměř nemohli vyjít ven. Z balkonu jsem koukal přímo na oceán, jenže se nesmělo chodit ani po pláži. I na nákup jste mohl vyrazit pouze se speciálními on-line propustkami, které na ulicích kontrolovala armáda a policie. V Česku bylo léto, pandemická situace se zlepšovala, v Chile se to ale ne a ne zlomit. Kamarád byl naštěstí v pohodě, moje přítomnost mu nevadila. Koupil jsem si materiál a nářadí, na balkóně si zařídil truhlářskou dílničku. Karanténu jsem trávil tím, že jsem mu vyráběl stoly, lampy. Byl rád, že jsem mu udělal bytelný nábytek. Chválil mě: „Romane, u tvého stolu budou jídávat ještě moje vnoučata.“ To bylo milé, postupem času se ale přidávalo tolik dalších a dalších komplikací, že v srpnu nakonec nebylo jiného východiska, než si koupit letenku do Evropy a vrátit se domů.

Ale jednou tu výpravu dokončíte, že?
Do svého deníku jsem si obyčejnou tužkou napsal, že cestu přerušuji na nezbytně nutnou dobu. Dá se to gumou vymazat. Až pandemie zmizí, zase budu pokračovat. A tvářit se, že k téhle přestávce nikdy nedošlo.

4x s cestovatelem:

Kde na světě mi bylo nejlíp?
Tam, kde jsem potkal dobré lidi.

Cestuju radši sám, nebo s někým?
Hodně lidí se pozastavuje nad tím, že tolik cestuji sám. Jenže člověk je pak mnohem vnímavější. Nemusí velet, nemusí se podřizovat. A hlavně – mizí bariéra mezi mnou coby cizincem a místními lidmi. Skupinku turistů neosloví nikdo. Jakmile si ale místní všimnou samotného člověka, mnohem dříve se osmělí a navážou sami kontakt.

Mám pořád zapnutý mobil?
Při své sedmileté cestě jsem mobil neměl. Teď ho mít musím – používám jej kvůli internetovému bankovnictví, mapám. Když si dneska představím, že jsem kdysi bloudil v desetimilionovém čínském městě, kde se vůbec nedomluvíte, bez jakékoli mapy, tak nechápu, jak se to dalo zvládnout.

Za jak dlouho se mi začne stýskat po Česku?
Upřímně? Nestýská se mi.