Petr Čech exkluzivně: Těším se na Mbappého. Češi? Mají šanci, skupina není z nejtěžších

Jak se vám před startem šampionátu zamlouvá český tým?
Řekl bych, že je dobře vybalancovaný. Jsou v něm mladí, ale i starší, zkušenější. Trenéři mohli nominovat 26 hráčů, což je celkem dost – můžete vzít i neokoukané kluky, kteří sice možná nenastoupí, poznají však atmosféru velkého turnaje a do dalších let to pro ně bude obrovské plus.

DÁLE ČTĚTE: Hokejové mistrovství světa překonalo divácký rekord. Přišlo přes 750 tisíc návštěvníků

Vždycky dojde na debaty, jestli ve výběru někdo nechybí. Z mého pohledu má ale Haškův tým určitě šanci, aby mu to v Německu sedlo a předvedl dobré výkony. Viděli jsme to i při hokejovém mistrovství světa. Trenér Rulík byl po nominaci pod velkým tlakem, slyšel dost kritiky, ve finále se to ale měřilo výsledkem. A tím bylo zlato.

Co by podle vás byl v Německu úspěch?
Určitě postup ze skupiny, cokoliv navíc bych chápal jako bonus. Možnosti tu ale jsou. Euro má stále více účastníků, postoupit je relativně snadnější. Při příznivém losu nemusíte ani v osmifinále narazit na nepřekonatelného protivníka. Naše skupina navíc není z nejtěžších. Jasným favoritem je v ní Portugalsko. Gruzie a Turecko jsou však na úrovni českého týmu. Všichni tři máme plus minus stejnou šanci postoupit. I pro nás je to reálné.

Zdá se, že jste celkem optimista.
Viděl jsem, že když český nároďák odehrál zápas na hranici svých možností, byl schopen porazit i papírové favority. Tyhle velké turnaje jsou ale ošidná záležitost. Každý hráč tam přijede za odlišné konstelace: jeden má odehráno dvacet zápasů, jiný šedesát. Někdo z klubu dorazil na úspěšné vlně, jiný těžce setřásá nevydařený rok. Záleží tedy na tom, jak trenéři dokáží tým naladit. Fyzicky i psychicky. Jinak toho už v poslední přípravě moc nedoženete.

Jak se vám jako bývalému skvělému brankáři zamlouvá gólmanské trio Jindřich Staněk, Matěj Kovář, Vítězslav Jaroš?
Vždycky se můžeme bavit o tom, jestli neměl být nominován někdo jiný. Třeba Vítek Jaroš zatím za nároďák nikdy nechytal, nabízelo by se tedy vzít na pozici trojky spíš Tomáše Vaclíka, který v sezoně velmi pomohl španělskému Albacete, má navíc spoustu zkušeností. Jarošovi ale tahle zkušenost může do budoucna hodně dát, takže to dává smysl. Přestože by si Vaclík za všechno, co pro reprezentaci udělal, nominaci také zasloužil.

Trenéři asi vybírali především podle formy: Staněk byl v Česku zvolen nejlepším gólmanem ročníku, dařilo se mu. Kovář nastupoval za Leverkusen do zápasů Evropské ligy a německého poháru, byl u historické sezony klubu. Vyhrál double. Stejně jako Jaroš se Sturmem Graz v Rakousku. Turnaj by podle mého zvládl odchytat kdokoliv z nich.

Jedničkou bude pravděpodobně Staněk. Je to brankář podle vašeho gusta?
V Plzni i ve Slavii dokázal jednu věc: Je to zjevně gólman pro týmy bojující o výhry, o tituly. Mohou se na něj spolehnout, dokáže své mužstvo v důležitých chvílích podržet. Je v jednotlivých dovednostech vyrovnaný. A to je důležité.

Prvním soupeřem Čechů bude Portugalsko, dost možná i s 39letým Ronaldem. Kacířská myšlenka – nebylo by bez něj silnější?
Už to není Ronaldo z roku 2019. Pořád v sobě ale má kvalitu, stále dokáže vstřelit gól. Navíc ho obklopuje spousta vynikajících spoluhráčů, kteří mu v tom mohou pomoci. Uvidíme. Bude záležet, s jakou formou přijede. Podle mého je to ale pořád hráč, který může zápas rozhodnout jak skvělým přímým kopem, tak výjimečnou individuální akcí. Sice bych ho už příliš nepřeceňoval, rozhodně ale ani nepodceňoval. Hráči jako on tyhle velké turnaje umí.

Vy jste ho na hřišti zažil hodně zblízka. Jaké to pro brankáře je, když se Ronaldo dostane k míči? Hned zbystříte?
Ani při přípravě, ani při samotném zápase jsem nikdy nedělal rozdíly mezi jednotlivými hráči. Na mezinárodní úrovni umí dát gól každý, všichni mají nadprůměrné dovednosti, byť je jasné, že hráči jako Ronaldo se dostanou ke střele nejčastěji. Nesmíte ani na moment zapomenout, že pokud dostane prostor, rád zakončuje.

Potkávali jste se na hřišti i mimo něj, jaký spolu máte vztah?
Pozitivní, respektujeme se. Jako soupeři jsme proti sobě stáli mnohokrát – jak v reprezentaci, tak v Premier League, v Lize mistrů. V Chelsea jsme navíc měli vždycky hodně Portugalců, takže když skončil zápas, obvykle se s krajany v dresu soupeře někde v šatně zašili a chvíli si povídali. Často jsme se tak s těmi kluky mohli pozdravit i my ostatní. Takhle jsem se s Ronaldem také dal párkrát do řeči. Vždycky, když se potkáme, si rádi popovídáme. Poptáme se, jak se tomu druhému daří. A samozřejmě – probíráme fotbal. Ronaldo je fotbalový fanatik, s ním se vlastně o ničem jiném ani pořádně bavit nedá (smích).

Na Euru bude více veteránů, proti kterým jste ještě hrál. Portugalci nominovali dokonce 41letého Pepeho.
Pepe je obránce; ti toho obecně tolik nenaběhají. Když si tedy udrží rychlost, vydrží jim zdraví a skvěle čtou hru, mohou být i kolem čtyřicítky velmi platní. I 39letý Brazilec Thiago Silva přece ve svém věku hraje pořád neuvěřitelně. Dnešní hráči mají skvělé možnosti regenerace. Pokud jich dostatečně využívají, mohou u fotbalu dlouho vydržet. Není náhoda, že tak dlouhověkých machrů poslední dobou přibývá.

Konkrétně Pepemu samozřejmě pomohly i špičkové kluby, ve kterých působil. A také fakt, že se mu vyhýbala zranění. Ano, je obdivuhodné, že je stále očividně fit. Stále hraje agresivně, furt je to ten samý nepříjemný hráč, který pokopá úplně každého kolem sebe. Na tom se nic nezměnilo.

Je to tak divoký rapl i mimo hřiště?
Ne, právě že vůbec! Jakmile na sobě nemá dres, působí naprosto pohodovým, klidným dojmem.

Starších mazáků, které jste zažil, bude na Euru víc. Na koho z nich jste zvědavý?
Třeba na 37letého Francouze Oliviera Girouda. Letošní Euro bude asi jeho poslední velký turnaj. Když byste ho přitom viděl bez trika, jeho věk byste mu rozhodně nehádal. Neustále na sobě pracuje, dře v posilovně. Věnuje se prevenci zranění, regeneraci. Proto je jedním z hráčů, kteří na vrcholné úrovni vydrželi tak dlouho. Takoví mají velmi vřelý vztah k fotbalu, jen to by ale nestačilo. Taky jsou důslední v tom, jak se o sebe starají. Dělají všechno pro to, aby si kariéru prodloužili.

Na koho dalšího se na Euru těšíte?
Jako mnoho jiných i mě bude zajímat, co předvede Mbappé. Určitě v něm bude pořád ještě zklamání z toho, že v PSG po všech těch letech nedosáhnul na triumf v Lize mistrů. Má za sebou velký přestup do Realu, všechny oči budou sledovat, jak se ukáže. Bude hodně záležet na tom, jak se bude Francouzům celkově dařit. Podle mého jsou rozhodně jedním ze spolufavoritů turnaje, mají hodně našlapaný tým.

To i Anglie, jejíž zlatou generaci sledujete zblízka. Co si od ní letos slibujete?
Hodně omladili. Trenér Southgate většinou sáhnul po hráčích, kteří za sebou mají povedenou sezonu. Pár jmény vyloženě překvapil. Jeho nominaci bezesporu dost ovlivnila zranění. Pokud by Grealish s Maguirem odehráli v sezoně více minut, určitě by nechyběli.

Jsem každopádně zvědavý, jak si Angličani s turnajem poradí. Tlak na ně bude obrovský. Po postupu do finále na Euru 2020 jsou mezi veřejností očekávání velmi vysoká. Pro spoustu z těch kluků to přitom bude první podobně sledovaná reprezentační akce, na níž se od nich bude čekat něco výjimečného. To platí i pro opěvovaného Judea Bellinghama – s Realem vyhrál jak Ligu mistrů, tak nejvyšší španělskou soutěž, teď ale bude v reprezentačním dresu pod ještě větším tlakem. Celá Anglie si myslí, že bude dávat góly, hrát naprosto mimořádně. Uvidíme, jak se s tím ve dvaceti vyrovná.

Hodně fanoušků šokovalo, když Southgate nevzal Grealishe, hvězdu z Manchester City. Byl jste také překvapen?
Uvědomme si, že když se dělá česká nominace, Haškovi v top ligách zas tolik fotbalistů neběhá. Angličané jsou v naprosto odlišné pozici. Z Premier League si reálně mohou vybírat třeba z devadesáti hráčů. Zda Southgate vybral dobře, to se ukáže až podle výsledků.

Stejně jako v Haškově případě. Ten se nijak netají tím, že letošní tým stavěl i s výhledem na následující mistrovství světa. A je fakt, že by bylo skvělé, pokud by se konečně povedlo postoupit i na MS. Zatímco na Euru jsme nechyběli od roku 1996 ani jednou, mezi světovou elitu jsme se po roce 1990 dostali pouze v roce 2006. A co si budeme povídat – mistrovství světa je pro český fotbal jako koření, které mu dlouhodobě chybí. Vždycky záleží na spoustě okolností. Někdy to může být pouze o fous. Mezi úspěchem a neúspěchem je ve fotbale velmi tenká hranice.

O tom víte své. I na tolik úspěšném Euru 2004 jste přece postupně prohrávali s Lotyšskem i s Nizozemskem, stav jste obrátili až v průběhu utkání. Naopak o šokujícím semifinálovém vyřazení s Řeckem rozhodla rána z ničeho.
V tomhle umí být fotbal vážně ošidný. Zejména na podobně velkých turnajích. Třeba na hokejovém mistrovství světa na jedné porážce – pokud nejde o čtvrtfinále – zas tolik nesejde. U fotbalových akcí to je jinak. Prohrajete jednou ve čtyřčlenné skupině a může být zle. Tým na Euru 2004 byl tak vnitřně silný, že i když prohrával, téměř vždycky se z toho dokázal vyhrabat. Bylo to na něm vidět. Obecně však na podobných turnajích potřebujete pořádnou dávku štěstí. Nesmí vás kosit zranění důležitých hráčů, nesmí vás srazit případná chyba rozhodčích, nesmíte v poslední minutě uklouznout, udělat kiks v nepravou chvíli.

Jako se to stalo na Euru 2008, kdy český tým vypadl po porážce s Tureckem v posledním duelu skupiny. Ještě dvacet minut před koncem jste vedli 2:0, nakonec jste prohráli 2:3.
No jistě. Někdy nastane situace, kdy máte smůlu v té nejhorší možné chvíli. Jak říkám – hranice mezi úspěchem a neúspěchem je velmi tenká.

Tenhle zápas se zlomil v český neprospěch i po vaší velké chybě. Nevrátily se vám staré noční můry, když české reprezentaci teď los znovu přisoudil Turky, navíc opět v posledním zápase skupiny?
To ne, přestože to v sobě jako vzpomínku samozřejmě pořád mám. Směrem k dnešku naštěstí minulost vůbec nic neznamená. Pro kluky v současné reprezentaci je jedno, co se stalo v roce 2008. Stejně tak jim už nijak nepomůže, že jsme v roce 2004 byli schopni porážet nejlepší týmy světa a dostali se až do semifinále.

Pro Součka a spol. jsou důležité jiné věci. Pokud byli někteří z nich před pěti lety u domácí výhry nad Anglií, pak vědí, že se za určitých okolností mohou měřit s kýmkoliv. Musíte být ale připraveni na všechno, nic nepodcenit. Současně je totiž stále možné prohrát i s někým, kdo je papírově daleko slabší. Na Euro se nikdo nedostane náhodou.

Pozná hráč už před turnajem, že jeho tým může dojít daleko?
Že to vypadá dobře, to se v týdnu před turnajem vytušit dá. Vycítíte, že mužstvo je správně naladěné. Že jste dobře fyzicky i psychicky připravený, nachystaný a motivovaný, že do toho jdete s radostí. I tak se samozřejmě může stát cokoliv. Ale o významný signál přece jen jde…

Platí to samozřejmě i naopak – pokud se nepovede závěrečná příprava, snažil jste se třeba až moc, pak můžete být pár dnů před šampionátem zavařený, bolí vás nohy, nikam nedoběhnete, nevěříte si. To jsou malé věci, které mohou ve vyrovnaných zápasech dělat velký rozdíl. I v tom je krása velkých turnajů. Nerozhoduje jen to, jak silný tým máte na papíře. Nakonec může být ve výsledku nejdůležitější, jak se trenérům povede mužstvo naladit. Jaká je v týmu jak momentální forma, tak pohoda.

Tohle tušení, že to půjde, jste měl i před Eurem v roce 2004?
Nezapomenu na jednu věc. Před tehdejším mistrovstvím se dělala dlouhá příprava, hodně času jsme pak strávili i na samotném turnaji. Přesto nepřišel ani jeden den, kdy by mě napadlo: „Ty jo, tady je to dlouhé…“ Ne. Vůbec! Nikdy jsem si v duchu nenaříkal, že kolem sebe vidím furt ty stejné obličeje, že podstupujeme stále stejný trénink. Fakt, vůbec ne. Tým si sednul tak fantasticky, že i když jsme spolu strávili tolik času, nijak se to na nás nepodepsalo. Jedině tak, že byla pořád větší a větší sranda. To bylo opravdu výjimečné. I v tom byla naše síla.

Tehdejší zápas s Nizozemskem se považuje za jednu z ikonických bitev fotbalové historie. Prohrávali jste 0:2, vyhráli jste 3:2. Na obě branky se valila jedna útočná vlna za druhou, pro vás gólmany to muselo být strašně vyčerpávající.
A víte, že ne? Ano, pořád se něco dělo, kupily se šance, střely, útoky. Jenže to je pro brankáře naopak lepší, než když stojí, nic na něj nejde a pak zničehonic dostane dva góly. Tenhle zápas byl neuvěřitelným zážitkem jak na hřišti, tak v hledišti. Pořád si vybavuji, jak se hrálo v Aveiru, kde se jinak nedalo nic moc dělat. Takže se čeští a nizozemští fanoušci společně bavili už dlouho před zápasem, skvěle si sedli, ve fanzóně popíjeli dohromady. Úžasně se to pak promítlo i do pospolité atmosféry na tribunách. Byl to ikonický zápas se vším všudy: od prostředí na stadionu, přes týmové a individuální výkony až po dramatickou zápletku.

V nizozemském týmu jste měl tenkrát několik kamarádů. Bavil jste se s nimi někdy zpětně o tomhle památném souboji?
Ano. Když jsme o mnoho let později hráli Ligu mistrů s Chelsea proti Ajaxu, probírali jsme to s Edwinem van der Sarem a Marcem Overmarsem, kteří se mezitím z vynikajících fotbalistů stali členy vedení amsterdamského klubu. Ani po tak dlouhé době jim nevypadl sebemenší detail té bitvy. Hodně jsme to samozřejmě rozebírali i s Arjenem Robbenem, se kterým jsem hrál v Chelsea. I pro něj to byl nezapomenutelný zápas. Z konečného výsledku sice tihle kluci moc šťastní nebyli, všichni mi ale potvrzovali, že to bylo něco absolutně neuvěřitelného. Přestože prohráli, okolnosti toho souboje braly dech i jim.

I zahraniční fanoušci připouštějí: V roce 2004 jste měli celé Euro vyhrát. Jak jen jste mohli s tím Řeckem v semifinále prohrát? No ano – jak?
To byla bolest, se kterou nemůžete dělat nic jiného, než ji prostě časem vstřebat. I když, časem… K něčemu se vám přiznám. Je to sice dvacet let zpátky, jenže když si na to teď vzpomenu, pořád jsem naštvaný. Pořád!

Paradoxem je, že český tým byl na Euru 1996 nejdříve první, kdo byl po zavedení nového pravidla poražen tzv. „zlatým gólem“ (kdo dá v prodloužení gól, je vítěz, pozn. red.). A v roce 2004 se pak stal zároveň i prvním a posledním týmem, který prohrál další dočasnou novinkou – „stříbrným gólem“ (pokud někdo v prodloužení vstřelí gól, dohraje se do konce jen příslušný poločas, pozn. red.). My s Řeky dostali gól po rohu v poslední vteřině prvního poločasu prodloužení, už jsme s tím tedy nemohli nic dělat. Strašné. Dodnes jsem přesvědčen, že kdyby se v Portugalsku 2004 na „stříbrný gól“ nehrálo, ve druhém poločase prodloužení bychom byli schopni minimálně vyrovnat. Měli bychom na to patnáct minut, a to bylo dost času. Bohužel.

Dodnes mě to mrzí. Hodně. Jakmile si vybavím osudný řecký roh, jsem znovu a znovu naštvanej. Náš tým měl takovou sílu, že mohl tehdejší Euro klidně vyhrát. Tři kluci od nás se dostali do All-star týmu turnaje. K čemu to ale bylo? Radši bychom nad hlavou zvedali pohár.

Sám říkáte – je to 20 let. Neděsí vás, jak rychle to utíká?
Děsí. Zní to hrozně. Během kariéry nad tím ani nemáte kdy přemýšlet, jedno utkání přichází za druhým, sezona střídá sezonu. Pokud patříte ke špičkovému klubu, hrajete každý třetí den, jen se to kolem vás míhá. Pak ale jednoho dne zastavíte, to zběsilé tempo poleví – skončíte kariéru. Teprve tehdy si uvědomíte, co všechno vás u fotbalu potkalo. A jak dávno se něco z toho odehrálo. Zbydou vám vzpomínky; hezké i smutné. Z hlavy nedostanete ani jedny, ani druhé.

Dnes o nich vyprávíte třeba dětem při pořádání letní Fotbalové školy Petra Čecha. Na co se vás nejčastěji ptají?
Zajímá je: „Jaké to je hrát proti Messimu? Jaké to je hrát proti Ronaldovi? Jaké to je vyhrát Ligu mistrů?“ Snažím se jim vysvětlit, že tohle všechno je samozřejmě hezké, jenže k fotbalu nepatří jen zvedání pohárů, nýbrž i spousta práce; někdy i dost nepříjemné. Pokud chtějí něco dokázat, musí být připravené na dlouhou a složitou cestu. Musí na sobě hodně makat, starat se o sebe, dobře jíst, chápat tělo jako svůj pracovní nástroj. Nikdo neříká, že děti, které přijedou na náš kemp, se budou fotbalem živit. Důležité je, aby se naučily, že pokud se o sebe budou starat a budou v lepší fyzické kondici, mohou mít obecně vyšší kvalitu života.

Dává práce s dětmi něco i vám?
Jistě. Když vidím, že jim dokážu poradit, nabíjí mě to energií. Dětská radost je nefalšovaná, bezelstná. Dávají ji hned najevo. A to je obrovská satisfakce i pro mě. Nejde o žádné zápasy, kde kalkulujete o výsledku. Ne. Tady jde jen o radost ze hry.

Fotbal hrají i vaše děti. Jak se jim daří?
Jde jim to. Syn v anglických akademiích chytá a dcera hraje v poli. A dělají to na slušné úrovni. Hlavní ale je, že je to zjevně baví. Oba jejich rodiče jsou sportovci, tak by bylo smutné, pokud by to neměli v genech (úsměv).

MOŽNÁ VÁM UNIKLO: Klempíř: Ve volbách zvítězili vysmívaní – Turek, Dostálová i Konečná. Stará řešení jsou ohraná