Plastický chirurg Pomahač: Výměna tváře trvá nejméně 17 hodin. Transplantují se už i oči

Dočkáme se jednou toho, že lidé budou chodit k plastickému chirurgovi s fotkou svého idola, podle níž se jim upraví obličej?
Myslíte jako když se v kadeřnictví napodobují účesy slavných zpěváků a herců?

Přesně. Přijdete s obrázkem Toma Cruise a domů se vrátíte stejný jako on.
Takhle extrémně to asi nikdy fungovat nebude. Ledacos tomu brání. Při takovém procesu by totiž šlo jak o kosti, tak o měkké tkáně i spoustu dalších anatomických detailů, které jednoduše změnit prostě nejde. Jinak je ale pravda, že už teď se vyvíjejí různé poměrně málo invazivní techniky, které umožňují tvář jak změnit, tak omladit. V tom vidím budoucnost. Vývoj mého oboru je poslední dobou stejně jako v případě celé medicíny velmi dynamický.

MOŽNÁ VÁM UNIKLO: Tak nám zabil Ferdinanda. Atentátník Princip zemřel v českém Terezíně, trpěl v drsném vězení

Co už dnes plastická chirurgie umí?
Techniky přenášení částí lidského těla na druhé a obnovování cévního zásobení jsou známé už 40 let. Poslední dobou se ale děje to, že jsme schopni volné laloky přenášet na tak malinkých cévních stopkách, že se jich chirurg nemůže ani dotknout. Tzv. supermikrochirurgické laloky se přenášejí k perfektním rekonstrukcím prstových lůžek nebo dalších částí těla, kde jinak člověk není schopen tkáně nahradit. Už k tomu většinou potřebujete mikroskop, mikrochirurgického robota; je to velice, velice jemná práce. Jak bych vám to jen popsal… Představte si, že ruka je schopná místo velkého máchnutí milimetrově přesného posunu. Tak moc nám moderní robotické technologie pomáhají.

Jsme svědky lékařské revoluce?
Spíš evoluce. Když jsem byl před dvaceti lety v postgraduálním tréninku klasické chirurgie, učil jsem se věci a techniky, které už teď člověk z větší části nedělá. Všechno se vyvíjí. Vývoj je patrný i v tom, co všechno dnes už lze transplantovat.

Schválně, co?
Loni v New Yorku proběhla transplantace oka. Osobně mám trochu pochyby, zda to má smysl – oční nerv je více méně součástí mozku, není schopen regenerovat. Přesto jsme byli překvapeni, protože lékaři v transplantovaném oku skutečně zachytili určitou aktivitu. Že se něco takového povede, to by ještě nedávno nikoho nenapadlo.

Chápu správně, že donedávna slepý člověk díky transplantaci vidí?
Ne, to ne. Nevidí ani v obrysech. V oku se mu však spustila aktivita, která by snad jednou mohla regenerovat ve vnímání světla a tmy. A i to musíme považovat za významný pokrok.

Můžeme být optimisty třeba i ohledně transplantace dolních končetin?
Transplantace dolních končetin jsou podle mého stále ještě kdesi na horizontu. Už jen proto, že prostetické dolní končetiny fungují poměrně dobře. Určitě by to stálo za pokus, za posledních deset let však chuť k podobnému experimentu poněkud povadla. Mimo jiné z finančních důvodů… Spíš je pravděpodobné, že se během další dekády dočkáme poměrně standardní transplantace horních končetin a obličeje. To může být další krok směrem k budoucnosti, na který jste se ptal.

Jak daleko jsme dnes s transplantacemi obličeje?
Na řadu zásadních milníků jsme už dosáhli. Pravděpodobně nejdůležitější změnou je daleko významnější používání počítačové simulace transplantátů. Dnes je možné naplánovat odběr kostních částí s velkou precizností tak, aby přesně zapadaly do obličeje příjemce. Celkový výsledek potom vypadá daleko přirozeněji.

Počítačová simulace je obrovský pokrok, přináší nám to lepší výsledky z hlediska estetiky. Další pokrok spočívá v tom, že se učíme, jakým způsobem pacienti s transplantovaným obličejem ve svém životě pokračují. Naši první pacienti jsou teď 13 let po operaci. Když si to dáte do kontextu třeba s transplantací ledviny, nejdéle přežívajícím transplantovaným orgánem, tak je to v porovnání poměrně dlouhá doba.

Co vám tihle první pacienti popisují?
Z dlouhodobého pohledu se jim daří dobře. Jsou velice dobře schopni tolerovat léky, které pro potlačení imunity dostávají. Přestože se u nich vyskytují trošičku častější infekce, zejména virové a respirační, obvykle nemívají významnější vedlejší účinky. Také se zdá, že u nich s postupem času vidíme méně akutních odhojovacích reakcí.

Odhojovacích?
Odhojení znamená, že pacientův imunitní systém rozpozná transplantované tkáně jako cizí a vytvoří proti tomu imunitní reakci. Asi jako když potlačujete rýmu. Pokud k takové reakci nedochází, je to pro nás dobře. Co se ale týká zpětné vazby od pacientů, není všechno jen pozitivní – pozorujeme třeba, že životní styl, který vedli před transplantací, u nich nakonec převládne i po ní. U pacientů s problematickým životním stylem se sluší dodat – bohužel.

Člověk má možná jiný obličej, uvnitř však zůstává stejný.
Pochopitelně.

A co se týká podoby? Pokud má člověk transplantovaný obličej, vypadá pak jako dárce?
Ve skutečnosti nevypadá ani jako dárce, ani jako on sám před úrazem. Je to vizuálně někdo úplně jiný. Samozřejmě vždy záleží na typu transplantace.

Poznal bych na každém vašem pacientovi, že je po transplantaci obličeje? Nebo to už je tak sofistikovaná práce, že bych si na jeho tváři ničeho zvláštního nevšiml?
Pokud byste jej míjel někde v davu, asi byste se nad ničím nezarazil. Když byste ale proti takovému člověku stál tváří v tvář, asi by vás napadlo, že u něj něco úplně nehraje. Přestože výsledky naší práce dnes už mohou být velice realistické.

Víte, mě celkem mrzí, s čím si většina lidí náš obor spojuje. V novinách se dočtete, že k plastické chirurgii patří všelijaké zkrášlující a omlazující zákroky celebrit. Nic proti tomu, ale to není celá pravda. Podstata naší práce je totiž taková, že jsme především lékaři pro ostatní lékaře. U jedinců s opravdu palčivými problémy jsme schopni řešit i věci, které žádný jiný obor vyřešit nedokáže. Ve skutečnosti přicházíme se skutečně inovativními postupy včetně transplantace obličeje.

Jakou nejhezčí pochvalu jste od svého pacienta slyšel?
Asi když mi jeden po transplantaci obličeje řekl, že je to zázrak. Nikdy by prý netušil, že je něco takového možné. To byla krásná pochvala pro celý náš tým.

Jak dlouho vůbec trvá transplantace obličeje?
Popravdě řečeno jsem doufal, že se doba nutná k takovému zákroku bude postupem času zkracovat. Poslední transplantace nám ale trvala ještě déle než ta předchozí. Takže je to nahoru, dolů.

Nejkratší transplantace zabrala 17 hodin, tu poslední jsme nakonec museli rozložit na dva dny. Paní Carmen jsme vzali ke stabilizaci na jednotku intenzivní péče, aby nedošlo k něčemu závažnějšímu. A pokračovali jsme až druhý den, kdy jsme dokončili všechno potřebné.

Pomáhá ve vaší práci, že jste nadaný šachista? Že máte v sobě trpělivost, schopnost být o pár tahů napřed?
Hodí se to! Zrovna včera jsem se o tom s někým bavil. A docela by mě zajímalo, jestli mi tímto způsobem mozek fungoval odjakživa, nebo zda mi zmíněnou formu myšlení skutečně vyvinuly až šachy… Potkal jsem během kariéry různé chirurgy, někteří patřili i mezi naprostou světovou špičku. A jakmile se s nimi srovnávám, nebudu unikátní z hlediska samotné práce na sále. Takových, jako jsem já, je celá řada. Ne všichni z nich však měli v sobě stejnou schopnost udržet si velký obraz toho, co vlastně dělají – tedy co přesně bude krokem dva, tři, pět, deset. Aby prostě na něčem pracovali a už současně přemýšleli nad tím, co bude následovat. Tohle umím. V tom mi asi šachy opravdu pomohly.

POZNÁMKA: Bohdan Pomahač se mimo jiné rozpovídal i o tom, na jaké své pacienty často vzpomíná. Proč je nemožné nanést mužskou tvář na ženskou. Nebo proč jsou obézní lidé problematickými dárci. Odpovědi na tyto a další otázky najdete v rozhovoru, jehož celé znění přináší magazín CNN Prima NEWS Rok 4 na téma Kam kráčíš, Česko. Časopis je v prodeji na stáncích za 129 korun. Podívejte se na seznam prodejních míst.

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Kubáček: Atentát v USA změní české politické beránky ve vlky. Valeš zmínil „fascinaci Trumpem“