Přírodní katastrofa, která se přehnala několika obcemi na jihu Moravy, vyvolala obrovskou vlnu solidarity. Během několika hodin se na kontech všelijakých sbírek sešly stovky milionů korun, a to jak od běžných občanů, tak od malých i velkých firem, včetně 150 milionů od jednoho z nejbohatších Čechů Karla Komárka. Další věnovali stavební materiál a spoustu dalších věcí, které lidé zasažení živlem bezprostředně potřebují.
Na místo se vypravily davy dobrovolníků, kteří začali okamžitě pomáhat s odklízením trosek, lopaty se chopili i někteří politici. V přímém přenosu můžeme sledovat, že tahle země není ztracena a její občané se umí semknout, když skutečně o něco zásadního jde (ne, hokej ani fotbal nejsou zásadní).
Do hry se okamžitě vložil také stát. Ministryně financí Alena Schillerová (za ANO) slíbila uhradit škodu i těm, kteří neměli svůj majetek pojištěný. Je to v pořádku?
NE, myslí si redaktor CNN Prima NEWS Petr Musil
Stát nemá vytvářet nespravedlnost a nabádat lidi k nezodpovědnému chování
Na první pohled je gesto šéfky státní kasy chvályhodné. Jen těžko lze něco namítat. Když si však uvědomíme souvislosti, které takový krok má, měli bychom před ním důrazně varovat.
Je to špatně hned v několika rovinách. Vláda tím v první řadě sděluje: Lidi, nemusíte se o nic starat, chovejte se klidně nezodpovědně, my vám příště zase vše nahradíme. Vzniká tím fenomén, kterému ekonomové říkají morální hazard. Tedy nabádání k lehkovážnému jednání, kdy stát vytváří falešný dojem, že žádné chování není spojeno s rizikem nebo na rizika není třeba myslet, protože je tu vždy někdo, kdo vás podrží.
Život ale takový není. Každé naše rozhodnutí, každý náš krok je spojený s rizikem, dokonce i pouhé vlastnictví majetku. Jediné, co s tím můžeme dělat, je snížit náklady negativní události, která s určitou mírou pravděpodobnosti může nastat. A tedy sjednat pojištění, což je základní nástroj, kterým se můžeme před následky chránit. V případě domu nebo bytu je to nástroj prakticky jediný, poměrně účinný a navíc také relativně levný. Rozhodně daleko levnější než například pojištění automobilu, u kterého o sjednání pojistky pochybuje jen málokdo.
Dalším důvodem, proč by stát neměl krýt škody nepojištěným, je nespravedlnost. Jak lze takovou pomoc obhájit před lidmi, kteří pojištění mají, platí za něj a pravidelně se zajímají, zda jim pojistka nezastarala a je po několika letech dostačující ke krytí všech škod? A bude stát od této chvíle hradit újmu v důsledku živelní události všem? A od jaké částky? A proč vláda nekryla škody před týdnem, před měsícem, před rokem, když vítr někomu sebral střechu nebo mu kroupy rozbily auto?
Stát šel ovšem ve svém absurdním úsilí ještě dál. Ministryně Schillerová „upřesnila“, že škody budou hrazeny všem, i těm, kteří pojištění mají. A to až do výše dvou milionů korun. Nespravedlnost tak dostane další rozměr.
Jistě, nabízí se srovnání se státní pomocí v době koronavirové pandemie. Jenže jde o zcela odlišnou věc. Škoda podnikatelům i jejich zaměstnancům vznikla v důsledku vládních rozhodnutí (jakkoli vynucených okolnostmi) a navíc šlo o událost, kterou sotva nějaké pojištění kryje. Tehdy byly státní kompenzace na místě, v případě živelních pohrom však nikoli. Je ale před volbami a i to hraje určitou roli, ať si říká, kdo chce co chce.
Neříkám, že lidem, kteří přišli o dům, by se nemělo pomoci. Dovedu si představit případy, kdy si někdo nemusel být vědom všech možných důsledků nepojištění své nemovitosti. Stát je tu od toho, aby právě v takovýchto případech nenechal lidi padnout na úplné dno. Jeho představitelé by však neměli vynášet velkohubá prohlášení, že se všechno všem zaplatí a šmitec.
ANO, říká redaktorka CNN Prima NEWS Barbora Zpěváčková
Stát by měl lidem pomoci. Někteří přišli o všechno
To, co se stalo na jihu Moravy, nemá v Česku obdoby. Kdo byl na místě nebo viděl dojemná videa s lidmi, kteří přišli o všechno, musí cítit obrovskou lítost. Zemřelo šest lidí, spousta jich prožila šok. Téměř 70 domů se musí srovnat se zemí.
Solidární jsou lidé, solidární by měl být i stát. Neumím si představit, že by stát nechal slušné lidi, kteří platí daně, na holičkách. Mávnout rukou a říct: Měli jste se pojistit, teď máte smůlu? Říct tohle lidem, kteří prošli obrovským stresem, ztratili téměř vše a ještě by se měli obávat toho, že nebudou mít za co postavit si nový domov?
Ano, možná je to nespravedlivé pro lidi, kteří si platili pojištění a chovali se zodpovědně. Jsou ale chvíle, kdy je solidarita více. Nejde vyčíslit ani vypočítat. Ale spousta lidí to tak cítí. Důkazem je to, že během čtyř dnů poslali lidé pro jižní Moravu přes 700 milionů korun.
Dokážu si představit, že spoustě rodin na pojištění nezbydou peníze. Umím si představit, že někoho nenapadne, že by se mohlo přiřítit tornádo a zničit mu dům. Chápu, že ne každý si uvědomí, jaké důsledky můžou nastat, když si svoji nemovitost nepojistí.
Z celé věci plyne poučení: Stát by se měl více soustředit na finanční gramotnost lidí. Aby propříště měli dům pojištěný všichni. To je ale dlouhodobější problém českého vzdělávání. Hodiny finanční gramotnosti chybí na základních i středních školách.
