Postřehy po vypadnutí s USA: Jalonenova jalovost, hra bez střel i nápadů. Platonický zmar

Žádný výrazný zápas. Ani teď

Ve čtvrtfinále se českému výběru postavilo mužstvo, které neoplývalo žádnou mimořádnou hokejovou předností. Žádnou hvězdou, z níž by šel strach. A přece si fanoušci předem zoufali, že Jalonenova družina nemá podle dosavadních výkonů na MS Američany čím překvapit.

Bohužel se to potvrdilo.

Češi na šampionátu zkrátka jen přidali další z celé řady jalových výkonů, kterými mohli protivníky nanejvýš unudit, rozhodně ne však přehrát. Nebo si snad myslíte něco jiného?

Národní tým si na celém mistrovství světa nepřipsal ani jeden mimořádně povedený duel. Sice přetlačil Slováky, v následné sérii partií proti hokejovým trpaslíkům ovšem nijak zvláštní dojem neudělal, s Lotyši dokonce prohrál. Padl i v obtížnějších testech se Švýcarskem a Kanadou, proti USA pak vlastně neměl pořádně šanci.

Byl to frustrující zmar. Trapas. Plácání od ničeho k ničemu. Rozplizlost. A ano – nuda. Jedno je třeba konstatovat: Vyřazení je naprosto zasloužené.

Neinvenčnost

Až to bolelo, když měl člověk sledovat platonickou snahu české reprezentace o souvislejší herní projev. Nešlo to. Vůbec.

Mužstvo znovu a znovu selhávalo při snaze o přechod středního pásma, po několika bezzubých pokusech o kombinaci prostě jen nahazovalo, puk se tak velmi často opětovně odrážel na americké hokejky.

Jistě, výběr USA před tím vyhrál jednu ze základních skupin. Nebyla to žádná parta nazdárků sebraná nahodile z ulice, to zase ne. Jen to zkrátka měl proti Čechům až příliš lehké.

Jalonenovi útočníci se zejména v první třetině absolutně nenabízeli, zrovna neoplývali ochotou nabruslit si do volného prostoru, říct si o puk. Obránci neměli komu přihrát. A protože mezi sebou tentokrát nenašli výjimečnou kapacitu typu Filipa Hronka, sami si neporadili.

Pozornému a disciplinovanému soupeři, jehož postupem času navíc hřál několikagólový náskok, tak stačilo vyčkávat.

Málo střel

Dvě střely na branku za třetinu. Dvě! To byla bilance českých hokejistů v úvodním dějství čtvrtfinále proti USA.

Jednou věcí bylo, že se Jalonenův výběr takřka nedostal do amerického obranného pásma. Druhou, že když už se tam nějak přece jen dolopotil, začal se s pukem plácat po rozích.

Zatímco Američané dokázali být nebezpeční i lehkými nahozeními na Karla Vejmelku, Češi to dlouho prostě ani nezkoušeli. Třeba by to mohlo dopadnout jinak, kdyby Roman Červenka využil ojedinělé příležitosti zkraje třetí třetiny.

Jenže to je „kdyby“.

A upřímně – vlastně by to ani nebylo spravedlivé…

Vyhlášená zbraň mlčela

Za výše zmíněných okolností existovala pro český tým jediná reálná možnost. Pomoci si nějakou přesilovou hrou, v níž by zužitkovala dost možná jediné týmové zlato tohoto šampionátu: pumelici kanonýra Dominika Kubalíka.

Jenže Češi si nakonec početní výhodu zkusili jen dvakrát. A nevyužili ji.

I proto se loučí předčasně. Při hře pět na pět totiž byli většinou bez nároku. Postrádali invenci, často na první pohled i odvahu, snad dokonce též chuť, sílu.

Jistě – šlo letos o tým stíhaný nebývalou smůlou, řadou zranění i omluvenek z NHL. A přece je smutné, když se reprezentace na vrcholné akci prezentuje právě takhle.

Po loňském bronzu někteří fanoušci podlehli zdání, že roky plné výsledkového zoufalství konečně zmizely. Kdepak, český hokej se i nadále plácá v bažině. Mistrovství světa 2023 pro něj žádným bodem zlomu nebude.