Jana Poštová, mluvčí pražské záchranné služby, na dispečinku pracuje už třináctým rokem. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS mimo jiné říká, že jejím nejhorším zážitkem byla smrt jedenáctiměsíčního miminka. Popsala také, jak se chovat v krizových situací a zmínila i některé mýty kolem první pomoci.
Dokážete běžnému laikovi vysvětlit, co je na práci dispečera tak náročné?
Podle jednoho výzkumu je práce dispečera záchranky nejvíce ohrožena syndromem vyhoření. Vždycky říkám, že dispečer je zdravotnický profesionál, který ví, co v situaci, se kterou mu lidé volají, dělat, a kdyby tam byl, tak to udělá. Jenže v tu chvíli má jenom hlas, pomocí kterého může člověka navigovat. Lidé ve stresu reagují hodně rozličně. Někteří jsou agresivní, jiní zmrznou nebo jsou plačtiví, nespolupracující a vy máte strašně krátkou chvíli na to je přesvědčit, aby dělali to, co potřebujete.
Dispečer je vlastně první zdravotník na místě, byť po telefonu a na dálku. Často proto dostává tu nejintenzivnější sprchu emocí. Je to opravdu psychicky náročná práce. Zvlášť v situacích, kdy víte, že jde o velký průšvih, ale lidé zpočátku nespolupracují. Je to hodně stresující. Na druhou stranu, kdybychom z této skupiny vyňali ty, kteří jsou pod vlivem drog, alkoholu, nebo psychiatrické pacienty, dokážeme zbytek volajících vhodným psychologickým přístupem přesvědčit, aby konali. Byť jsou ze začátku zablokovaní a řeknou, že to neumějí, nevědí nebo nechtějí, téměř vždy se nám to podaří.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: 6400krát jí stlačili srdce. Pobodaná žena z Novodvorské přežila díky unikátní resuscitaci
Stává se, že „zamrznutí“ trvá moc dlouho?
Stává se to, ale člověk stejně zareaguje, jsou na to určité metody. Je hrozně důležitá nejen profesní pomoc operátora, ale také psychická podpora. Zvlášť v situacích, kdy jde o něco vážného, třeba resuscitaci. Volajícímu opakujete, že jste s ním, že to zvládne, že mu věříte a že svou práci odvádí dobře. Lidé na tato slova reagují dobře, protože nechtějí být v tu chvíli sami.
Jak moc ztěžuje dispečerovi práci, když jsou lidé pod vlivem omamných látek?
Komunikace na této úrovni je hodně specifická. Může to být úplně v pohodě, byť slyšíte, že je jedinec opilý. Přesto může mluvit úplně normálně a může to být nekonfliktní hovor. A naopak se může jednat o banalitu, ale člověk ji v té opilosti považuje za velký problém. Takoví lidé mohou být sprostí, agresivní a nespolupracující. To je pak samozřejmě těžké.
Kolik lidí vám na dispečink denně volá?
Třeba 700, z toho vytvoříme zhruba 400 výjezdů. Zbytek hovorů tvoří například lidé, kteří se spletou a zavolají nám místo policie, volají z kapsy nebo jsou to příbuzní, co hledají své rodinné příslušníky, případně hovory s našimi posádkami. Děláme dvanáctihodinové směny a pokud budu mluvit o zatíženém dni, tak vyřídím třeba 100 hovorů, což je fakt masakr. Potom vám už trochu hučí v hlavě. Během klidnější směny vyřídí operátor asi 60 hovorů.
Dokážete i po 11 odpracovaných hodinách v kritické situaci rychle zareagovat?
Určitě. Spoustu věcí si hodíte do takové rutiny. Jedete podle protokolu a nabíráte hovory úplně standardně. Pokud ale nastane průšvih – vážná dopravní nehoda, resuscitace, pád z výšky či porod v chodu – okamžitě se zapnete. To je vidět i u dispečinku, kdy během běžného provozu vládne v místnosti pohoda, jakmile se ale stane neštěstí, pracovníci se jako mávnutím kouzelného proutku hodí do superprofesionálního módu a jedou.
Některé výjezdy či hovory nadosrmti nezapomenete.
Vy sama jste neměla někdy pocit vyhoření?
Zatím ne. Určitě jsou dny, kdy se mi chce do práce víc a kdy míň, ale myslím si, že je obecně u záchranky hrozně důležité najít si ventily, kterými můžete upouštět páru. Pro mě je to sport a rodina. Podle mě jsou záchranáři specifická skupina lidí. Je jim vlastní černý humor. Navíc si 90 procent hovorů ani nepřipouštíte. Odvedete je a za pár minut už nevíte, o čem byly. Ale jsou samozřejmě hovory či výjezdy, které nadosmrti nezapomenete. Ty si schováváte a provází vás po celý profesní ale i soukromý život. Ale naštěstí jich není tolik.
Z vašich slov usuzuji, že nejde o pozitivní příběhy…
Je strašně zvláštní sledovat, když někde sedíte se skupinou lidí, kteří nejsou zdravotníci a oni vás prosí, abyste takové příběhy vyprávěli. Začnete mluvit, ale pak vidíte, jak jim tuhne úsměv na tváři, protože to nejsou veselé historky. Většinou se týkají dětí. Třeba ten můj je o mamince, která našla asi 11měsíční holčičku v posteli a nedýchala. Dodnes slyším její hlas. S rodiči jsme ji resuscitovali a byli strašně skvělí, protože dělali, co měli a co se dalo. Ale do toho se míchala ta racionalita s emocemi, kdy maminka říkala, že jí její holčička umírá. Bohužel dívenka skutečně zemřela. Takové příběhy nezapomenete, byť jste ostřílený zdravotník.
Určitě ale máte i pozitivní vzpomínky, které vám utkvěly v hlavě.
Těch je strašně moc. Například je skvělé, když vám volající poděkuje. Vůbec to nemusí být za opravdovskou záchranu života, ale jen za to, že jste s nimi mluvili hezky a nasměrovali je. Mám hroznou radost z jednoho hovoru. Byla to paní, která se vzbudila asi ve čtyři ráno a její manžel dostal záchvat křečí. Nebyl epileptik, takže nevěděla, co se stalo. Volala nám a byla hrozně rozrušena. Zapůsobilo to na ni strašně emotivně, takže byla dost vulgární. Nebylo se čemu divit. Probudila se vedle partnera, který prskal krvavé sliny a klepal se. Poslali jsme sanitku a já jsem ji mezitím po telefonu pomáhala a říkala, co má dělat. V průběhu hovoru se uklidnila, děkovala a omlouvala se. Přišlo mi strašně hezké, že i během tak krátké doby, kterou jsme spolu strávily na telefonu, to takhle hezky zpracovala a uklidnit se.
Jedny z nejkrásnějších momentů jsou také porody. Jednou jsme pomáhali rodit mladému manželskému páru, který jel asi ve dvě ráno do porodnice. Jeli po Bucharově ulici ale už to nestíhali, takže volali nám. Pán nakonec pomáhal manželce rodit na zadním sedadle auta. Byla to hrozná rychlovka. Vše dopadlo dobře a na svět přišla holčička.
Nedávno jste sdílela na svém Instagramu příspěvek o tom, že vám v neděli večer volali nějací mladíci jen tak pro zábavu. Stává se to často?
To se mi stalo poprvé. Je ale pravda, že mi občas na číslo tiskové mluvčí volají lidé a ptají se na zdravotní věci. V takovém případě je samozřejmě odkážu na tísňovou linku 155. Stává se ale, že volají i známí, kamarádi, lidé, které znáte jen po pracovní stránce, se soukromým zdravotním problémem, něco řeší a potřebují poradit a nasměrovat. Beru to jako obrovskou důvěru a mám z toho radost. Jelikož jsem i operátor, dokážu s nimi po telefonu pracovat.
Nezatěžují lidé tísňovou linku kvůli banalitám?
Tohle je těžké a složité téma, hodně se skloňuje nadužívání záchranky, respektive výjezdů. Za poslední dva roky jsme zaznamenali nárůst výjezdů téměř o 30 procent, což je hodně. Klasický pacient záchranky je senior kolem 65 let, který je nemocný – má nemocné srdce nebo dýchací aparát a nějak se mu přitíží. Pro spoustu těchto lidí však nenabízí systém jiné řešení, než zavolání záchranky. Praktika sice osloví, ale nepřijede za ním. Rodinu nemají, takže je nikdo neodveze a sami se nikam nedostanou. Je to začarovaný kruh. Samozřejmě toho pacienta po telefonu nediagnostikujeme. Jsme odkázaní na to, co nám říká. Takže určitě jsou výjezdy a není jich málo, které by záchranka v ideálním světě řešit nemusela. Ale ten systém nenabízí ve spoustě případů jinou možnost.
Člověk se setká s resuscitací 1,5krát za život.
Čím je takový nárůst podle vás způsobený?
Nevíme, a to je asi možná to nejzáhadnější. Určitě na to mohl mít vliv covid a psychosomatické potíže, které s ním gradovaly. Doba, kdy jsme prožívali toto náročné období, byla dlouhá, takže to může být určitý vliv. Ale objektivně to nevíme. Co ale víme a je fajn, je, že nejde o závažné případy, ale o případy nízké naléhavosti. Nejsou to život ohrožující stavy.
Mluvčí pražské záchranky Jana Poštová Zdroj: CNN Prima NEWS
Mluvčí pražské záchranky Jana Poštová Zdroj: CNN Prima NEWS
Zvládne poskytnou první pomoc i člověk, který o ní neví absolutně nic?
Jako záchranáři obecně si myslíme, že je fajn projít kurzem první pomoci. Podle nějaké statistiky se každý z nás setká s resuscitací člověka 1,5krát za život. Takže máte 100procentní šanci, že vás to někdy potká. Nejčastěji to bývají blízcí lidé – rodina, přátelé nebo spolupracovníci. Nicméně ta krása poskytování rad a pomoci po telefonu spočívá v tom, že i když neumíte vůbec nic, tak vám garantuju, že kdyby by se teď něco stalo a vy jste zavolala na tísňovou linku, tak to zvládnete. Dokážeme lidem poradit takovým způsobem, že i laik, který v životě neslyšel slovní spojení „první pomoc“, dokáže člověku účinně pomoci. Slova, která vybíráme a postup, jakým je navádíme, byl hrozně dlouho vyvíjen.
Třeba dřív se říkalo: „Masírujte hrudník“. A lidé ho opravdu masírovali, ale my jsme potřebovali, aby ho stlačovali. Takže i volba slov už přešla do tvaru, aby je člověk v obrovském stresu dokázal pochopit jenom tak, jak potřebujeme. Proto i jedinec, který resuscitaci nikdy nedělal, to zvládne. Je to dokázané. 8 z 10 lidí, kterým se v Praze zastaví srdce, máme resuscitováno laiky ještě před příjezdem profesionálních posádek.
Nemůže se stát, že člověk „svou první pomocí“ spíš ublíží než pomůže?
Málokdo si to uvědomuje, ale když se člověku zastaví srdce, nedýchá a je v bezvědomí, tak je v tu chvíli mrtvý a vy to nemůžete zhoršit, jenom zlepšit. Když neuděláte nic, stoprocentně umře. A pokud začnete aspoň něco dělat, dáváte mu obrovskou šanci na přežití. Dojezd sanitky v Praze máme do 8 minut, ale pořád je to o tři minuty déle, protože po pěti minutách začínají člověku, kterému se zastaví srdce, odumírat mozkové buňky. Nezvratně. Takže kdyby laici na místě neresuscitovali, tak se nám třeba podaří člověka vrátit k životu, ale už nikdy nebude takový, jako před zástavou. Naším cílem je, aby se jedinec vrátil do života ideálně s minimálním nebo žádným postižením.
Jsou i nějaké mýty, které kolem první pomoci mezi veřejností kolují?
Asi jeden z největších je vytahování jazyka. To mají lidé tendenci dělat pořád. Nebo mají pocit, že lidem při křečových záchvatech musí narvat nějakou věc do pusy. Nikdy se do pusy nesahá. Člověk si při záchvatu jazyk velmi pravděpodobně pokouše. Ale když mu strčíte prsty do pusy, může vás v tu chvíli pokousat. Má totiž obrovskou sílu a může vám ukousnout i prst.
Můžete mu také způsobit nějaké poranění a spustit dávivý reflex, takže se člověk může pozvracet, zvratky vdechnout a udusit se. Lidé mají pocit, že jazyk je jen ta „špička“, kterou máme v puse a že se sroluje, zapadne a ucpe dýchací trubku. Jazyk je ale větší a vede mnohem hlouběji. Tím, že je člověk v bezvědomí, ochabne, stejně jako všechny ostatní svaly a tím právě zneprůchodní dýchací cesty. Proto stačí, když člověku ležícímu na zádech, jen zakloníte hlavu. Dýchací cesty se uvolní a není potřeba dělat nic jiného. Je to úkon, který zachraňuje životy.
Na prvním místě je vždy bezpečnost.
Je resuscitace u dospělého a dítěte stejná?
Hlavní rozdíl spočívá v tom, že u dospělých se provádí jenom stlačování hrudníku (bavíme se o laických zachráncích). Nedýcháte do lidí vůbec, za předpokladu, že nejste zdravotník nebo patřičně proškolený člověk. Je to proto, že příčina zástavy spočívá v srdci a je nejčastěji způsobena infarktem – člověk šel, normálně dýchal a nějaký cucek mu ucpal důležitou cévu a zastavilo se srdce. U dětí bývá nejčastější příčinou zástavy srdce dušení. To znamená, že dítě něco vdechlo, ať už zvratky, hračku nebo jídlo. Nejdříve se zastaví dechová činnost a až poté i srdce, pokud se nezačne nic dělat. U dětí se tedy naopak vždy začíná takzvanými úvodními vdechy. Pak se střídá dýchání s mačkáním hrudníku.
Jak by se měl člověk v krizové situaci ideálně zachovat?
Vždycky je na prvním místě bezpečnost. Doporučujeme napočítat do deseti, zamyslet se a rozmyslet si kroky. Jelikož jsem takový zrychlenec, tak i já se touto radou řídím. Třeba dnes jsem jela do práce a na Jižní spojce byla dopravní nehoda, viděla jsem z dálky, že u ní byli jen hasiči. Chtěla jsem nabídnout pomoc, navíc ve služebním autě vozím záchranářský batoh a defibrilátor. Ale opravdu jsem promýšlela, jak to udělám, aby to bylo bezpečné a aby do mě nikdo nenarazil. Opravdu je důležité se zamyslet a zvážit kroky. Zvlášť u dopravní nehody, kdy denně čteme, že někdo zastavil u banální dopravní nehody a smetlo ho auto.
Co se týká obecně situací, kdy se rozhodneme pomáhat, tak také – nejdřív se rozhlédnout, jestli tam není pes, jestli nemá člověk u sebe zbraň nebo jestli tam není něco divného. I doma, třeba se zamyslet, jestli nemohl být úraz způsobený elektrickým proudem. Prohlédnout si místnost, jestli nám nic nehrozí. Až pak přistoupit k pomoci. Nezapomínejte se také zeptat, zda o ni jedinec vůbec stojí.
Mým velkým snem je nakombinovat dispečink a terén
Pozici tiskové mluvčí zastáváte už šestým rokem, na dispečinku působíte 13 let. Chtěla jste se stát záchranářkou už v dětství?
Vůbec ne, byla to úplná náhoda. Jsem rodilý Pražák a na přelomu osmé a deváté třídy jsem se přestěhovala k tatínkovi do Mělníka a vůbec nevěděla, kam se posunout. V Mělníku byla jen zdravotnická a obchodní škola. Moje kamarádka studovala na „zdrávce“ a tak jsem si řekla, že to zkusím také. Hrozně mě to začalo bavit. Práce mě zaujala a bavila mě i odborná témata. Poté jsem se vrátila do Prahy a pokračovala ve studiu. Už tehdy jsem vzhlížela k záchranářům a nakonec se rozhodla jít na vyšší odbornou školu, kde jsem vystudovala obor zdravotnický záchranář.
Práce záchranáře vyžaduje velkou zodpovědnost. Nebála jste se?
Strašně. Na druhou stranu si myslím, že zvlášť u této profese je důležité si zachovat zdravý respekt k práci po celý profesní život. Je to jak s mladým řidičem, který má čerstvě řidičák, ale během dvou let získá takové sebevědomí, že má pocit, že všechno zná a ví. Pokora a respekt jsou důležité.
Coby tisková mluvčí musíte být občas na telefonu 24/7. Jak to zvládáte?
Samozřejmě jsou telefonáty, které mě občas překvapí nebo vzbudí v šest ráno. Ale když vidím, že se něco děje, tak mi to nevadí a absolutně to chápu. Beru to jako samozřejmost. Práci tiskové mluvčí mám jako srdcovou záležitost a jsem pyšná i sama na sebe, že můžu mluvit za záchranáře. Pro osobní život je to trochu komplikace.
Co na vaší vytíženost říká partner?
Je strašně skvělý a chápe to, také je ze záchranky. Myslím si, že kdyby nebyl, tak to bude těžší. Ale tady je velká podpora, bez které by to nešlo. Bereme to sportovně.
