Zázračně pomohl zachránit pobodanou ženu v Praze. Srdce se pere do poslední chvíle, říká Horn

Původně domluvený termín rozhovoru neklapnul. Jen co se mi za to kardiochirurg Milan Horn začal omlouvat, chtěl jsem se za nejapné vyrušování omluvit spíš já sám.

„Nezlobte se,“ vysvětloval. „Nestihnu to. Celý den budu bojovat o život mladého kluka, který to má se srdíčkem hodně špatné.“

Nezlobil jsem se.

Jak bych taky mohl.

Když jsme se za pár dnů přece jen potkali, to láskyplné slovo „srdíčko“ použil co chvíli. I jakmile vyprávěl o neuvěřitelné prosincové záchraně pobodané ženy, kterou se podařilo udržet při životě osmdesátiminutovou přímou masáží srdce.

Osmdesát minut přímé masáže srdce! Není zázrak, že se to povedlo?
Přímo zázrakem bych to nenazval. Je ale pravda, že ta doba je sama o sobě opravdu extrémní, v odborné literatuře jsme nic srovnatelného nedohledali.

Co přesně se tehdy vlastně stalo?
Šestačtyřicetiletá paní měla obrovskou smůlu a zároveň i obrovské štěstí. Útočník s nožem si ji na ulici vybral naprosto náhodně, byla v nepravou chvíli na nepravém místě. Hrůza. Pravděpodobnost, že vás něco takového potká, je menší než u výhry v loterii. Jakmile se to však přihodilo, jen dvacet metrů od ní zrovna stála sanitka na červenou. Pomoc k ní tedy přispěchala ihned. Což bylo nesmírně důležité, v podobných případech je totiž důležitá každá vteřina. Pokud by se čekalo byť jen deset, patnáct minut, už by asi bylo pozdě.

Záchranáři ženu uvedli do umělého spánku, po převozu do nemocnice jí přestalo tlouct srdce. Museli jste tedy přistoupit k přímé srdeční masáži.
Trvala dohromady něco kolem osmdesáti minut, já ji prováděl poslední hodinu. Bylo nás u toho víc, povedlo se to jen díky perfektní souhře celého týmu. Hodně pomohli třeba i anesteziologové, měřilo se pH krve, abychom udrželi v ideálním stavu tzv. acidobazickou rovnováhu. Aby léky vůbec fungovaly.

Jaké to je držet v dlani lidské srdce?
Pro nás to není zas tak vzácná situace. Operace srdíčka je naším denním chlebem. Stane se, že jej odoperujeme, vše se zdá v pořádku, ono ale mezitím ztratí rytmus. A jelikož už s ním nejsme na přístrojích, nezbývá nic jiného než ho vzít do rukou. Buď čekáme, až anesteziolog dodá patřičné léky a rytmus se zase spraví, nebo se musíme vrátit zpátky na mimotělní oběh, abychom srdíčku dali větší čas na odpočinek. Už tedy víme, jak na to. I když je pravda, že v prosincovém případě to bylo poněkud výjimečné.

To tedy. Vždyť za 80 minut jste museli srdce stisknout až 6 400krát.
Samozřejmě jsme nečekali, že to potrvá tak dlouho. Účelem takového zákroku je dovést pacientku na mimotělní oběh, na tzv. ECMO. To znamená napojit se na tepny a žíly v třísle. Z tříselné žíly odchází odkysličená krev do přístroje, tam se okysličí, vrací se do tepenného systému. Dneska už to funguje tak, že člověk na první pohled nemusí žít, přitom ho to udržuje při životě. Promývá to, okysličuje především mozek. Protože tahle resuscitace není nic jiného než boj o mozek pacienta. Ostatní orgány něco vydrží, když ale neprotéká okysličená krev, po šesti minutách jsou na mozku nevratné změny. Mozek odumírá. Takže ano – bojovali jsme.

Přes hodinu. Hodně přes hodinu.
Masíroval jsem střídavě levou a pravou komoru – jedna z nich pumpuje krev do plic, druhá hlavně do mozku a zbytku těla. Bylo nutné to dělat efektivně. Měli jsme štěstí, že se kolegové napojili na tepenný systém a já mohl na monitoru sledovat efektivitu resuscitace. Ostatní mi díky tomu třeba říkali: „Teď to mačkáš zbytečně moc, uber.“ Víte, problém je, že organismus má různé záchranné mechanismy. Jedním z nich je, že v podobném oběhově kritickém stavu se potlačuje průtok do periferií – do nohou a rukou. Organismus si zkrátka v daný moment vyhodnotí, že to není důležité. Což nám ale teď komplikovalo situaci – my se potřebovali dostat do cévy v třísle, která byla na základě zmíněného jevu stažená, byl problém ji jak najít, tak do ní nasunout kanylu. A protože se nedalo napíchnout do cévy, muselo se přejít na chirurgické řešení. Proto jsme se dostali až na 80 minut.

Nenapadlo vás během té doby ani na vteřinu, že to možná už nemá cenu?
Určité pochyby jsem samozřejmě měl. Paní se ocitla v tak kritickém stavu, že jsme si říkali: „Dáme ji na mimotělní oběh a uvidíme.“ Vždyť já toho zkraje hodně nevěděl. Srdíčko se jí chvělo, nepracovalo. Ale jak dlouho už? To jsem netušil. Mohlo dojít k prodlevám, které by měly výrazný vliv na efektivitu naší práce. Může se stát, že budeme dělat všechno dobře, mozek je ale do našeho příjezdu tak špatně promývaný, že se pacient stejně nemá šanci probudit. Případně se probudí s neurologickým deficitem.

Dá tak dlouhá přímá masáž fyzicky zabrat?
Dlaním snad trochu ano, ale to nestojí za řeč. Děláte prostě všechno pro to, abyste zajistil tzv. srdeční výdej. Ze srdíčka musí za určitou dobu vyjít určitá dávka mililitrů, aby to bylo směrem k mozku efektivní.

Zatímco přímou masáž srdce provádějí jen odborníci, tu nepřímou bychom měli umět všichni. Ve filmech mě vždycky fascinuje, jak lékaři poznají, kdy už nemá cenu ji dál provádět. Jak se tenhle bod pozná?
To je individuální. Určitě to není tak, že bychom si odměřili pět minut a pak se na to vykašlali. To určitě ne. Velkou roli hraje příčina. A taky jestli je člověk zdravý. Když půjde o osmdesátiletého dědečka s rakovinou, řeší se dokonce, zda vůbec resuscitovat. Druhým extrémem jsou arytmie za plného zdraví. Tam stojí za to bojovat do poslední kapky krve.

Pražští policisté použili zbraň proti agresivnímu muži s nožem, který v Novodvorské ulici pobodal dvě ženy a dal se na útěk. Podezřelý na místě svým zraněním podlehl a obě poškozené byly převezeny do nemocnice (jedna s TZ).#policiepha

— Policie ČR (@PolicieCZ) December 17, 2022

Je srdce hodně křehký orgán?
Není. Vydrží. Vlastně je to naopak spíš orgán bojovník, který se za nás pere do poslední možné chvíle. Jeho tkáně jsou samozřejmě nejpevnější v mladistvém věku, zhruba po padesátém roce záleží u každého na genetických dispozicích, stylu života. Člověku kornatí cévy, pro nás chirurgy je proto práce se starším pacientem obtížnější. Někdy je jeho aorta až tzv. porcelánová, „zkamenělá“. Nemůžeme na ní nic moc šít, jehla neprojde skrz; je to, jako byste chtěli prošívat hrníček. Obecně však už máme srdíčko hodně prozkoumané, umíme s ním různé fígle.

Jako třeba?
Umíme ho zastavit, klidně až na hodinu a půl, a pak jej zase rozjet. V tomhle máme třeba oproti neurochirurgům výhodu. U nich je to jiné: mozek je tak složitý a sofistikovaný orgán, že po velké operaci někdy prostě nemohou vědět, zda se pacient probudí.

Copak srdce taky není sofistikovaný orgán?
Svým způsobem jistě je. I on si pořád udržuje některá svá tajemství. Je z mnoha ohledů také orgánem zajímavým. Už jen když se zaměříte na to, jaké to s ním je v přírodě: Vezměte si, že čím kratší má živočich minutovou srdeční frekvenci, tím žije déle. Takový kolibřík má 280 tepů za minutu. A žije rok, dva. Naopak krokodýlovi srdce bouchne třikrát za minutu. A dožívá se až osmdesátky. Zajímavé, ne?

To určitě. Srdce je ale zajímavé i z jiného důvodu. Nevím o jiném orgánu, o kterém by se složilo tolik básní a zamilovaných písniček. Vysloužilo si tuhle pozornost právem?
To je odvěká otázka. Slýchám ji vždycky, když se na operaci přijdou podívat medici. A jelikož je operace srdce přitahuje víc než operace hemeroidů, tak diskuze o orgánu lásky bývají vedeny v početném houfu. I pro mě je zajímavé, jak moc je srdce odjakživa spjaté s láskou. Asi ne náhodou, nějakou spojitost to mít bude. Odmítnutím nikomu nezlomíme mozek, srdce ale ano.

Opravdu se z medicínského pohledu dá někomu zlomit srdce?
Za určitých okolností ano.

Za jakých?
Jakmile dojde na určitý typ leknutí. Na velký stres. Zkusím vám to popsat: Když prožíváme těžký stres, víc se nám sráží krev. Má to svůj evoluční význam – když jsme před miliony let zažívali stres, zbylo nám buď bojovat, nebo utíkat. A tehdy jsme nepotřebovali, abychom při prvním zranění vykrváceli, proto se nám v těle pro takovou příležitost více srážela krev. Zároveň se zvyšoval tzv. minutový objem – potřebovali jsme, aby svaly byly na boj či útěk více prokrvené, zvyšovaly se tedy krevní tlak i frekvence.

To nám zůstalo dodnes?
Zůstalo. Proto když nám někdo ublíží, naštve nás, rozejde se s námi, případně pokud nám zemře kdosi blízký, právě tohle se spouští. Vyživující cévy na srdíčku se stáhnou, krev tam tím pádem špatně protéká, může se srazit. Při tzv. kardiomyopatii se srdíčko začne špatně stahovat. Nezřídka se to stává u starších lidí. Pamatuji případ seniorky, která doma žila sama. Šla si pro něco k brance, ve stresu ztratila klíč, zůstala uvězněná mezi domem a vrátky. Nevěděla si rady. Lezla na zemi po čtyřech, marně ten klíč hledala, byla to pro ni bezvýchodná situace. Vyvinula se u ní stresová kardiomyopatie, srdíčko jí přestalo kontrahovat.

Mám hledat stres i za tím, že k většině infarktů prý dochází v pondělí?
Bezesporu. Nevím, jak vy, ale já sice do práce chodím rád, jenže pokud bych měl označit nejhorší součást týdne, bude to určitě pondělí ráno. Případně neděle večer, kdy už myslím na ranní vstávání. Tehdy pociťujeme stres, který napomáhá krevní srážlivosti, spasmům. Jakmile k tomu máte navíc ještě dispozice – je vám šedesát, celý život jste kouřil, nesportoval jste, přejídal se – v cévách se vám objeví skleróza, k infarktu chybí poslední kapka. Ano, třeba že je zrovna pondělí.

Nebo že je mezi šestou ráno a polednem. Tehdy podle statistik dochází k infarktům nejčastěji.
Ani tenhle údaj nelže, nelze za ním ale hledat jenom stres. Své sehraje třeba i odlišná krevní srážlivost, která bývá nepřímo ovlivněna hydratací nebo dehydratací. A ráno jsme obvykle dehydratovaní vůbec nejvíc.

Ve statistikách jsem našel ještě jednu věc: Že ženské srdce bije o něco rychleji. Je to pravda?
Je. Hledejte za tím fyziognomii ženského těla. Ono se to možná dneska nesluší říkat nahlas, muži a ženy se ale v něčem přece jen liší. Minimálně z pohledu mé branže. Aktuálně se třeba u pacientů strašně často setkáváme s arytmií, které se říká fibrilace síní. Její zvýšený výskyt registrujeme na celém světě, můžeme tomu už klidně říkat epidemie. Pacienti ji pociťují různě, co je ale pozoruhodné – postihuje více ženy. Asi s tím má co dělat emocionalita. Ženy vnímají svět kolem sebe jinak, více věci prožívají, přemýšlejí o nich. Marná sláva.

Už staří Egypťané si všimli, že není srdce jako srdce. Věřili, že se do něj zapisuje vše dobré i zlé, co jsme za svého života provedli. Měli pravdu? Lze ze srdcí vyčíst leccos o jejich majitelích?
Až takhle jednoznačně bych to neviděl, zůstává však pravdou, že každé srdíčko skutečně je trochu jiné. Ale spíš ve smyslu epikardiálního tuku. On si každý představuje, že srdíčko je celé červené. Že jde o krásně oblaněný sval. Většinou to ale tak úplně není. U dětí jistě, s přibývajícím věkem se však čím dál víc obaluje tukem. U někoho míň, u někoho víc. U někoho extrémně. Ve skutečnosti tedy jde o žlutavou tučnou kouli.

To mi symbol lásky zrovna neevokuje.
Mrzí mě, pokud jsem vám sebral iluze. (Smích) Jenže tak to prostě je. Se srdcem je to jako s pupkem. Ne za všechen tuk může špatný životní styl, spousta vypitého piva. Na vině může být i úbytek hormonů, testosteronu. Dispozice.

Hm, takže žlutavá tučná koule. Proč tedy srdci odjakživa přisuzujeme tvar, který nemá?
A nemá?

Se žlutavou tučnou koulí jste začal vy.
Ono záleží, co v něm chcete vidět. Jistě, pro někoho to bude žlutavá tučná koule. Pokud jste ale romantického založení, najdete tam i ten slavný srdíčkový tvar. Podívejte na názorný nákres srdce, co mi visí na zdi – před vámi jsou komory se dvěma síněmi. Dvě paralelně pracující čerpadla. Takže člověk s fantazií to tam vidí. Stačí chtít.

Až na tu barvu. Ta je na vašem nákresu prostě žlutá.
Dobře, přece byste ale na zamilovaná psaníčka nechtěl kreslit tuk kolem cév. (Smích) Ostatně zamilovaná psaníčka si spojujeme hlavně s mládím. A u dvacetiletého tolik té žluté nebude, to až mnohem později. Pro nás kardiochirurgy je tenhle tuk u pacientů někdy velkou komplikací, zejména při našívání bypassů. Jakmile to žluté začne se srdíčkem splývat, máme to těžší. Na srdíčku jsou totiž tepínky, na které našíváme hadičky do aorty. A pokud je tam tuku moc, strašně špatně se to v něm hledá.

Umí vás ještě srdce něčím překvapit?
No jéje.

Takže si někdy musíte poradit i s něčím, o čem se ve skriptech nepíše?
To se stane každému doktorovi. Jsou pacienti, u nichž se s kolegy na dalším postupu hned neshodneme; není to vždy jednoznačné. Každý pacient je jiný. Kdyby nebyl, lidem by stačil internet – s jeho pomocí by se vyléčili sami. Což by, mimochodem, asi mnohdy uvítali. Už teď totiž velká část z nich přichází do nemocnice s tím, že mají všechno potřebné naštudováno. Jistý kolega už toho měl dost a na dveře ambulance si z legrace pověsil ceduli: „Pokud jste si svou diagnózu našli na Seznamu, potvrďte si ji ještě na Googlu a neobtěžujte mě.“ (Smích) No ano, tohle je teď hrozně moderní.

Určovat si svou diagnózu doma před počítačem?
Bohužel. Kardiolog řekne pacientovi, že má špatnou chlopeň. Pošle ho na kardiochirurgii. Pacient si tedy na internetu najde, jakou chlopeň má špatnou, jak se to dělá. A přichází za námi s návrhem, že v mnichovské nemocnici to nedělají zepředu, ale z boku. Co naděláte, doba tomuhle přeje. Na co lékař musel dlouho studovat, projít si mnohaletou praxí, o tom je leckterý pacient přesvědčen, že u internetu zmákne do pěti minut.

Štve vás to?
Už jsem se to naučil respektovat. Otupěl jsem. Fázi vzteku a pohrdání nad neúctou k mé profesi mám za sebou. S laskavým respektem se pacienta snažím vrátit do reality. Taková je zkrátka doba. Ono se toho v mé branži mění poslední dobou víc. Operatér třeba dneska běžně chodí za pacientem, aby s ním probral, co zákrok obnáší. Jaká budou rizika. To se dřív v takové míře nedělalo. Vycházíme z toho, co je běžné na Západě. Připouštíme, že pacient má právo vědět, co jej čeká. Co se stane, pokud zákrok neuděláme. Sám si pak řekne: „Jo, to mi stojí za to.“ Anebo taky: „Ne, tohle už podstupovat nechci.“ Existují i pacienti, kteří odpovědí: „Dělejte si se mnou, co chcete. Ani mi nic neříkejte. Věřím vám.“

Nejhorší jsou hloubavci. Tak se toho bojí, že se ze samého stresu pídí nad všemi možnými riziky. Jsou ze všeho rozhození. Proto mívají zedníci lepší operační výsledky než přemýšliví univerzitní profesoři.

Zlatá povaha.
Doslova! Tihle mají nejlepší operační výsledky.

Opravdu?
Ano. Nejhorší jsou hloubavci. Tak se toho bojí, že se ze samého stresu pídí nad všemi možnými riziky. Jsou ze všeho rozhození. Proto mívají zedníci lepší operační výsledky než přemýšliví univerzitní profesoři. Ti se totiž skoro vždycky hojí špatně. O všem strašně přemýšlejí, skoro vždycky pak slíznou nějaké komplikace. Jdou tomu naproti. Na rozdíl od zmíněného zedníka, který to před zákrokem bere s klidem: „Ále, to bude dobrý… Horší je, že ještě musím postavit garáž! Tak se do toho, doktore, pusťte, ať mi nestojí práce.“