Nikdy jsem nebrečel, až teď, říká pracovník pohřebního služby z Chebska. (Ilustrační foto) Zdroj: Profimedia.cz
Je na pokraji sil a už si ani nepamatuje, kdy naposledy vypnul. Tak popsal svou profesi v poslední době pracovník pohřebního ústavu z Chebska. „Nikdy jsem nebrečel, až teď. Byl jsem zvyklý na ledacos, ale na to, co vidím teď, se přivyknout nedá. Všichni tihle mrtví mě dostanou,“ řekl pro Sokolovský deník.
Ze své práce v pohřebním ústavu byl zvyklý na mnohé, nyní se ale podle něj situace ještě zhoršila. „I ti, kteří si mysleli, že už viděli a zažili prakticky cokoli, se nyní ocitli psychicky na dně,“ vysvětlil Sokolovskému deníku pracovník pohřebního ústavu z Chebska, který nechtěl být jmenován.
Krematoria mají spalovat až 800 těl denně. Emisní limity pro ně nově neplatí
Od úterý není možné dovážet do Česka ke zpopelnění těla zemřelých ze zahraničí. Krematoria se také nemusí řídit emisními limity. Důvodem je zajištění kapacity krematorií v době epidemie nového typu koronaviru. Opatření schválila vláda v pondělí s platností do konce současného nouzového stavu 22. ledna. Podle mluvčího ministerstva pro místní rozvoj Viléma Frčka je možné, že bude prodlouženo stejně jako nouzový stav.
„Zvykl jsem si jezdit pro mrtvé při autonehodách, zažil jsem i pár opravdu ošklivých výjezdů, ale na to, co vidím teď, se přivyknout nedá. Všichni tihle mrtví mě dostanou,“ doplnil smutně. Při každém výjezdu se musí obléct do speciálního obleku, aby se minimalizovalo riziko nákazy. „Pomalu už nemá cenu se z něj ani převlékat,“ dodal s tím, že se počet obětí koronaviru v posledních týdnech prudce zvýšil.
„Jezdíme pro stále mladší ročníky. Když přijedete pro člověka, kterému je 80 let, řeknete si, že tu mohl být s námi ještě několik let. Je to těžké, ale dá se s tím smířit. Teď ale jezdíme i pro padesátníky, čtyřicátníky. Vždyť měli ještě velký kus života před sebou,“ popsal pracovník pohřební služby. Podle něj se s takovou skutečností dá jen těžce smířit.
Zítřejší směna bude stejná, ne-li horší
„Už jsem na pokraji sesypání. Nikdy jsem nebrečel, až teď,“ prohlásil. Sám prý neví, zda je to vyčerpáním, stresem či beznadějí, kterou kolem sebe vidí a denně zažívá. „Dokonce jsem se dostal do situace, kdy jsem si opravdu říkal, že snad ani nevyjedu, že už to prostě nedávám,“ dodal.
Síly mu nepřidává ani to, že ho okolí nepodporuje, spíš naopak. Lidé prý na něj většinou koukají jako na onuci. „Jsme prostě ti, kteří si jen přijeli pro mrtvé,“ konstatoval s tím, že se nedokáže ani odreagovat nebo si odpočinout. „Na relaxaci není čas. Ani si nepamatuji, kdy jsem naposled vypnul. Neutěšuje mě ani myšlenka na zítřek, protože další směna bude stejná, ne-li horší,“ uzavřel.
