Pohřebník z Chebska: Nikdy jsem nebrečel, až teď. Jezdíme pro stále mladší lidi

Ze své práce v pohřebním ústavu byl zvyklý na mnohé, nyní se ale podle něj situace ještě zhoršila. „I ti, kteří si mysleli, že už viděli a zažili prakticky cokoli, se nyní ocitli psychicky na dně,“ vysvětlil Sokolovskému deníku pracovník pohřebního ústavu z Chebska, který nechtěl být jmenován.

„Zvykl jsem si jezdit pro mrtvé při autonehodách, zažil jsem i pár opravdu ošklivých výjezdů, ale na to, co vidím teď, se přivyknout nedá. Všichni tihle mrtví mě dostanou,“ doplnil smutně. Při každém výjezdu se musí obléct do speciálního obleku, aby se minimalizovalo riziko nákazy. „Pomalu už nemá cenu se z něj ani převlékat,“ dodal s tím, že se počet obětí koronaviru v posledních týdnech prudce zvýšil.

„Jezdíme pro stále mladší ročníky. Když přijedete pro člověka, kterému je 80 let, řeknete si, že tu mohl být s námi ještě několik let. Je to těžké, ale dá se s tím smířit. Teď ale jezdíme i pro padesátníky, čtyřicátníky. Vždyť měli ještě velký kus života před sebou,“ popsal pracovník pohřební služby. Podle něj se s takovou skutečností dá jen těžce smířit.

Zítřejší směna bude stejná, ne-li horší

„Už jsem na pokraji sesypání. Nikdy jsem nebrečel, až teď,“ prohlásil. Sám prý neví, zda je to vyčerpáním, stresem či beznadějí, kterou kolem sebe vidí a denně zažívá. „Dokonce jsem se dostal do situace, kdy jsem si opravdu říkal, že snad ani nevyjedu, že už to prostě nedávám,“ dodal.

Síly mu nepřidává ani to, že ho okolí nepodporuje, spíš naopak. Lidé prý na něj většinou koukají jako na onuci. „Jsme prostě ti, kteří si jen přijeli pro mrtvé,“ konstatoval s tím, že se nedokáže ani odreagovat nebo si odpočinout. „Na relaxaci není čas. Ani si nepamatuji, kdy jsem naposled vypnul. Neutěšuje mě ani myšlenka na zítřek, protože další směna bude stejná, ne-li horší,“ uzavřel.