Před třemi roky porazil rakovinu. Teď kanadský snowboardista získal olympijské zlato

Právě vyhlášený šampion ve snowboardovém slopestylu roztáhnul za zády kanadskou vlajku, hlavu s rozzářeným úsměvem zvedl k nebi, oči se mu leskly.

„Tohle celé je šílené,“ rozplýval se před novináři.

Příběh málokterého olympijského vítěze bude v Pekingu pohnutější než osud 24letého Maxe Perrota. Jakmile v Genting Snow Parku předvedl v závěru svého pondělního vystoupení znamenitý trik frontside 1620, uvědomil si nejen to, že lepší jízdu v životě nezajede. Taky to, že stačilo málo a vůbec tady už nemusel být.

Ne tady na olympiádě. Tady na světě.

Stalo se to jen deset měsíců po předchozích Hrách v Pchjongčchangu, na nichž usměvavý mládenec s bradkou vybojoval stříbrnou medaili. Zkraje roku 2019 si v ordinaci sedl na židli a lékař mu z druhé strany stolu sdělil nepříjemnou novinku: „Poslyš, je to zlé. Máš Hodgkinův lymfom. Nádorové onemocnění lymfatické tkáně.“

Kanadského snowboardistu čekal půlrok plný chemoterapií, pochybností, bolesti. I občasných pocitů beznaděje.

„Ležel jsem v nemocnici úplně bez energie, bez svalů. Byl jsem neskutečně unavený. Hrozně jsem se bál, protože nikdy nevíte, jak to může dopadnout,“ svěřuje se. „Musel jsem každý den tvrdě bojovat.“

Nikdy v životě se necítil mizerněji, léčba se zdála nekonečná. Po nějaké době si ho však lékař k sobě zavolal znovu. A místnost prozářila dvě kouzelná slova: „Jsi zdravý.“

Jiný by se z promarněné sezony dlouho oklepával, Perrot neztrácel čas. Už dva měsíce po propuštění ze špitálu si v Aspenu stoupnul na snowboard při prestižních X Games, navzdory tréninkovému manku senzačně vyhrál.

Snad proto, že najednou netrpěl takovým tlakem jako dřív. Že si tíhu sportovních nervů nepřipouštěl, jelikož nedávno poznal jiné, daleko drásavější.

S tím samým přístupem pak cestoval i na olympijský závod do Pekingu. V Číně jel zase uvolněně, bez zbytečného strachu. A za svou druhou jízdu, která ho nasměrovala ke zlaté medaili, dostal fantastických 90,96 bodu.

Definitivně tím překonal nejen svůj čtyři roky starý výkon z Koreje, ale i všechny strachy, které ho ještě nedávno sužovaly na nemocničním lůžku.

„Cítím, že mě zkušenost s rakovinou paradoxně vnitřně posilnila,“ popisuje. „I když jsem pro zlato udělal všechno, pořád jsem si opakoval, že bez něj se svět taky rozhodně nezboří.“

What happens when the comeback story you see in the movies becomes your real life? 👀#Beijing2022 Olympians @markmcmorris and @MaxParrot may know a thing or two about that! 💪

Read more about #TeamCanada athletes and their comeback stories ➡️ https://t.co/VRulEYt2Dp pic.twitter.com/f1UctBHpBh

— Team Canada (@TeamCanada) January 20, 2022

Zajímavé je, že podobně to jistě cítí i jeho kamarád Mark McMorris, jenž ve stejné disciplíně vybojoval bronzovou medaili. Kanadský snowboardista přezdívaný Sparky byl blízko smrti v roce 2017, když ve Whistleru narazil v plné rychlosti do stromu. Kromě zlomené pánve, čelisti, poraněných žeber a dalších kostí si taky natrhnul slezinu, zkolabovala mu plíce. Mohlo to dopadnout hodně zle, nakonec se ale po dvou komplikovaných operacích dal přece jen dohromady.

Taky se nevzdal. A že se nezdolnost vyplácí mu teď bude stejně jako Perrotovi připomínat ten kus chladného kovu, který si před návratem domů přibalí do kufru.