Podle prezidenta Exekutorské komory ČR Jana Mlynarčíka by lidé ve finančních problémech neměli s řešením své tísně čekat a měli by s věřiteli komunikovat. Zdroj: ČTK
Od vzniku finanční tísně vede k exekuci poměrně dlouhá cesta. O své neschopnosti splácet dluhy by však lidé měli s věřitelem komunikovat a nečekat, že se problém vyřeší sám, myslí si prezident Exekutorské komory České republiky Jan Mlynarčík. „Nejhorší, co může kdokoli udělat, je, že si na splacení předchozí půjčky půjčí další peníze,“ uvedl v rozhovoru pro CNN Prima NEWS. Zákonodárci by podle něho měli přijmout zcela nový exekuční řád a ne stále dokola novelizovat ten stávající.
Už téměř dva roky platí volnější pravidla pro osobní bankroty. Přinesla očekávaný efekt, tedy že v dluhové pasti uvízne méně lidí?
Předně je třeba říci, že osobní bankroty ze své podstaty nemají být prevencí dluhových pastí. Oddlužení má sloužit k tomu, aby se osobě, která se v dluhové pasti ocitla, dala druhá šance na zařazení se do běžného života tak, jak si společnost představuje. V tomto ohledu novela oddlužení určitý efekt přinesla. Situace je taková, že do oddlužení vstupuje více lidí než před úpravami insolvenčního zákona, ale na druhou stranu je to méně lidí, než se očekávalo.
Jsou podle vás pravidla nastavena férově? Kritici zmírnění podmínek pro oddlužení argumentovali třeba tím, že jsou až příliš v neprospěch věřitelů.
Domnívám se, že pravidla by vždy měla být nastavena tak, aby pomohla těm, kteří si to zaslouží a opravdu se snaží své závazky uhradit, nikoli pro ty, kteří systém zneužívají. Systém oddlužení by měl také zohledňovat oprávněné zájmy věřitelů, kterým podle současných pravidel nemusí v extrémním případě dlužníci uhradit vůbec nic. Nová pravidla rovněž působí trochu nespravedlivě vůči těm, kteří si ještě před dvěma lety museli projít pětiletým oddlužením, v jehož rámci opravdu museli uhradit alespoň 30 procent dluhů přihlášených věřitelů. Bude tedy věcí insolvenčních správců a soudů, aby se důsledně zabývali tím, jak se dlužník do té dluhové pasti dostal. Určitě by měl dostat druhou šanci každý, kdo o to stojí.
Co by se podle vás tedy mělo změnit, aby Češi do dluhové pasti neupadali?
Lidé by se měli zadlužovat zodpovědně, což mnohdy nečiní. Vzhledem k tomu, že došlo k řadě úprav, například v oblasti spotřebitelských úvěrů či spotřebitelských rozhodčích řízení, eliminovalo se i mnoho problémů, z nichž v minulosti pramenily enormní dluhy. Banky lépe prověřují své klienty, pravidly jsou vázány i nebankovní instituce. To vše napomáhá k tomu, že nedochází k tak velkému zadlužení. Jak vidno, vždy je nejdůležitější prevence a zlepšování finanční gramotnosti. Lidé jsou snad zodpovědnější. Jde o to, aby si vždy byli vědomi toho, že každý dluh se musí splatit a také, že může nastat situace, kdy se, byť dočasně, ocitnou bez příjmu nebo jen s jeho částí.
Mgr. Jan Mlynarčík (47)
Po absolutoriu na Právnické fakultě působil v advokátních kancelářích se zaměřením na generální praxi. Sám se věnoval také správnímu a přestupkovému právu V roce 2009 získal oprávnění provádět veřejné dražby. Exekutorem je od roku 2010. V letech 2012 a 2013 působil jako člen kontrolní komise Exekutorské komory a od roku 2015 zasedá v jejím prezidiu. V čele komory stanul po úmrtí svého předchůdce Vladimíra Plášila loni v listopadu.
Do jaké míry mají na svých finančních problémech v podobě upadnutí do dluhové pasti či exekuce sami lidé, a do jaké míry tomu nahrává legislativa?
Do dluhové pasti se lidé dostávají ve chvíli, kdy nezvládají hradit své dosavadní závazky. Příčin může být více, třeba ztráta příjmu buď v důsledku nemoci, nebo proto, že člověk přijde o zaměstnání. Ale také vlastní nezodpovědností, nedbalostí, vlastním protiprávním jednáním či ryze konzumním způsobem života. To nejhorší, co v té chvíli může kdokoli udělat je, že si půjčí další peníze na splacení předchozí půjčky. Na tom nemá stávající legislativa zásadní podíl. Mnohé neduhy jako nadměrné úroky již byly odstraněny. Je třeba si uvědomit, že než se spustí proces exekuce, uplyne zpravidla řada měsíců, někdy i let, kdy se věřitel snaží dostupnými prostředky získat své peníze zpět. Teprve když neuspěje, obrací se na soud, a teprve poté se z pověření soudu dostane ke slovu exekutor. Po celou tu dobu samozřejmě běží úroky a rostou náklady na vymožení dluhu a tím pádem roste i částka, kterou nakonec dlužník musí zaplatit. Proto je důležité, aby se lidé snažili problémy řešit hned v samotném počátku, kontaktovali věřitele, informovali ho o své situaci a navrhli řešení. Nejhorší je nekomunikovat a čekat, že to za mne někdo vyřeší, nebo ještě lépe, že se to vyřeší nějak samo.
A co pravidla pro exekuce? Jsou nastavená správně? Co by se na nich případně mělo měnit?
Ideální by bylo přijetí nového komplexního exekučního řádu. Ten současný je již 20 let starý, vychází z dnes již přežitých koncepcí a postupů. Měnit ten stávající se moc nedaří, každá změna s sebou většinou nese i řadu následných a často i vážnějších problémů a komplikací. O tom ostatně svědčí více než 50 novel, jimiž už exekuční řád za dobu své existence prošel. Právě v důsledku změn v exekučním řádu došlo k situaci, že jsou exekuce složitější, delší a náročnější, a to jak pro věřitele a exekutory, tak pro dlužníky. Proto bych se přikláněl k variantě nesnažit se opravovat neopravitelné. Naopak bychom se měli vydat směrem k novému, jednoduchém a modernímu exekučnímu řádu, který by reflektoval potřeby současné společnosti.
Existuje nějaký zahraniční model fungování exekucí, který by mohl být pro Česko inspirací? Občas se hovoří například o tom německém.
Osobně si myslím, že třeba Nizozemsko či Belgie by nám mohly být v určitém ohledu vzorem a vodítkem, jak by soudní exekutoři mohli fungovat. Jsou to země srovnatelné s Českou republikou co do počtu obyvatel i počtu exekucí. V Belgii funguje varianta nepravé místní příslušnosti soudních exekutorů. Podle belgického modelu se exekuce veřejnoprávních věřitelů rozdělují soudním exekutorům na základě kolečka podle sídla či bydliště dlužníka. Soukromoprávním věřitelům tam byla nadále ponechána možnost svobodné volby soudního exekutora. Vzhledem k tomu, že v České republice v současnosti chybí jakákoli politická vůle na přijetí úplné místní příslušnosti soudních exekutorů (tzv. teritoriality), kterou dlouhodobě prosazuje Exekutorská komora ČR a po níž dlouhodobě volají i příslušníci odborné veřejnosti, představuje belgický model určitou možnost, jak si v praxi vyzkoušet fungování tohoto modelu u veřejnoprávních věřitelů. V tomto ohledu je nejblíže pozměňovací návrh poslance Feriho, který bude projednávat Poslanecká sněmovna. Velké změny probíhají i ve Francii. Bude jistě zajímavé sledovat i tamní vývoj.
Nedávno jste zmínil, že se exekuční byznys přežil. Co jste tím myslel? Znamená to, že exekutoři už ztratili opodstatnění své existence?
Nikoliv, soudní exekutoři jsou základním stavebním kamenem vymahatelnosti práva v České republice. Vzhledem k počtu vedených exekucí je zřejmé, že drtivá většina výkonu rozhodnutí stojí a leží na práci soudních exekutorů. Moderní právní stát se bez vykonávacího řízení, exekucí neobejde. Dokud budou dlužníci, kteří nebudou plnit povinnosti stanovené rozsudky soudů, bude potřeba i exekutorů. Ti jsou pro věřitele tím posledním plaménkem naděje, že by se kdy ke svým prostředkům mohli dostat. Měl jsem na mysli „byznys" v pojetí volné soutěže mezi soudními exekutory. Že by měl být přijat jiný model exekucí, který již nebude postaven na tržním principu. Takovým modelem je právě místní příslušnost soudních exekutorů, kterou dlouhodobě prosazuje Exekutorská komora ČR a po níž volá i velká část odborné veřejnosti. Za 20 let existence se totiž výrazně proměnilo postavení soudních exekutorů. Soudní exekutoři byli v roce 2001 zaváděni jako prodloužená ruka soudu, která měla hrát za věřitele a pomoci mu. Časem ale došlo postupně ke změnám, které staví exekutora do role osoby, která již nemá hrát s věřitelem v jednom týmu, ale měla by být spíše v pozici rozhodčího. A všichni víme, že rozhodčí jsou přidělováni na jednotlivé zápasy podle předem stanovených pravidel. Z fotbalového prostředí známe, jaká rizika s sebou přináší situace, kdy si jeden tým vybírá svého sudího.
