Romové z východoslovenských Rožkovan obývají stejné chýše, v jakých jejich předkové žili před sto i více lety. Reportér CNN Prima NEWS přijel do osady s unikátními historickými snímky, které tu pořizoval fotograf Jozef Kolarčík-Fintický ve třicátých letech minulého století. Stísněná roubená obydlí bez vody či elektřiny se od té doby moc nezměnila, středověké poměry jen doplnil plech anebo lepenka. Reálný život v dnešní osadě je ovšem jiný než třeba v roce 1934, zmizeli koně a ubylo úsměvů. A v osadě je doma neskutečná bída, většina Romů přežívá na sociální dávce 85 eur (2 137 korun) měsíčně.
Rožkovany leží jen několik kilometrů západně od východoslovenského Sabinova, což bylo za komunistů město s obávanou věznicí pro vojáky Československé lidové armády (ČSLA), kteří během dvouleté základní služby spáchali nějaký trestný čin. „Skončíš v Sabinově,“ to bývala v době povinné vojny mrazivá pohrůžka od lampasáků.
REPORTÁŽ PRO VÁS: Otec partnera Lucie Bílé žil v garáži 21 let, teď ostravskou favelu zničila voda
„Tam bych nešla, v osadě vás pokousají psi“
Samotné Rožkovany se táhnou od železniční trati směrem do Levočských vrchů, za zády s malebným pohořím Čergov. „Za cigány? To musíte dál po cestě a do kopce, ale já bych do osady nešla, je to nebezpečné. A pokousají vás tam psi,“ varuje starší žena, když se nedaleko římskokatolické fary zeptám na cestu k romské osadě.
Po pár minutách stoupání spatřím ve svahu nad křovinami zadní fasády zchátralých chýší, primitivní stavby z nahrubo opracovaných kmenů. Občas i se zbytky vnější hliněné omítky. S trochou fantazie lze říci, že chatrče za bujným porostem křovin působí jako domorodá obydlí někde v amazonských pralesích.
Romská osada ve východoslovenských Rožkovanech v září 2024. Živoří se tu v chýších jako před sto lety. Zdroj: Ivan Motýl
Předky na snímcích nepoznávají
Pak se cesta prudce stočí doleva a najednou se odkryje celá osada, která je chaoticky rozeseta po prudkých stráních. Přicházím jen s mobilem v kapse a s knihou v ruce. Je to publikace unikátních snímků slovenského učitele Jozefa Kolarčíka-Fintického (1899-1961), který romské osady v regionu Šariš dokumentoval od počátku třicátých let minulého století. A několikrát fotografoval i v Rožkovanech.
Zdejší psi jsou krotcí jako ovečky. A Romové jsou knihou nadšeni. „Nikoho ale nepoznávám,“ prohlíží si jeden z historických snímků 47letý Vojtěch Bílý. Ani nemůže, skupinka Romů pózovala pro snímek už někdy před devadesáti lety. Předky by mohl znát leda tak z rodinného archivu, ale lidé z této osady si před válkou žádná fotoalba nezakládali.
Romská osada ve východoslovenských Rožkovanech na unikátních dokumenetch předválečného fotografa Jozefa Kolarčíka-Fintického. Ani po 90 letech se osada příliš nezměnila. Zdroj: Krajské muzeum Prešov.
Nejstarší z osady
Vyptávám se na nejstaršího obyvatele osady. Je to žena, Helena Gregorová se narodila v roce 1947. „Občas mi někoho připomínají, ale nevím, nevím. Jména vám také nepovím,“ kroutí hlavou nad fotografiemi. „Ale ty chiže dobře poznávám,“ ukazuje na snímek, který dokumentuje malé roubené stavby, které Romové stavěly po vzoru dřevěných domů slovenských vesničanů. V osadě totiž stojí dodnes a místní jim říkají chiže, prostě chýše.
„Postavil to otec nebo děda, to už nevím,“ zve mě 77letá žena do roubeného příbytku. V osadě se mluví romsky, respektive olašskou romštinou. Významu nerozumím, pár vět si ale foneticky přepisuji: „Tote chiže ej elo dorgunej. Ja ja duri, kakavali, sto roky...“
Romská osada ve východoslovenských Rožkovanech v září 2024. Živoří se tu v chýších jako před sto lety. Zdroj: Ivan Motýl
Půlka osady odešla do Čech
V této skrovné chýši se Helena Gregorová narodila ještě v době, kdy olašští Romové z osady žili polokočovným způsobem. V létě harcovali s vozy krytými plachtou po celém šarišském kraji a kšeftovali s koňmi. Anebo provozovali podomní obchod s kůžemi. Zimu pak strávili v osadě.
„Tahle část osady už neexistuje,“ ukazuje nejstarší žena na další z fotek. „Pamatuji, že ty chiže zmizely někdy koncem padesátých nebo v šedesátých letech,“ ukazuje do protější stráně, kde teď roste jen tráva a křoví. „Rodiny z těch domů odešli bydlet do Čech. A časem chiže spadly,“ vybavuje si 84letá pamětnice. Vystěhovalci sice nějaký čas udržovali kontakt i s rodnou osadou, dnes jsou ale příbuzenské vztahy přetrhány.
A kdo ví, jak se potomkům Romů z Rožkovan dnes daří v České republice. Podle historičky Niny Pavelčíkové, která se migrací Romů zabývala celý profesní život, jsou nyní olašští cikáni elitou i mezi většinovými českými Romy. Bohužel, místo obchodu s koňmi ale někteří z nich provozují také lichvu nebo byznys s drogami.
Romská osada ve východoslovenských Rožkovanech v září 2024. Živoří se tu v chýších jako před sto lety, jak dokazují historické snímky, které si Romové se zájmem prohlížejí. Zdroj: Ivan Motýl
Živoření za 85 eur měsíčně
Roubené chýše zachycené na fotografiích v Rožkovanech z doby před druhou světovou válkou, anebo krátce po jejím začátku, prošly jen drobnými přestavbami. Na roubených fasádách se leckde zachovala i hliněná omítka, jakou lze vidět na dobových snímcích. „Tady to spadlo, tak jsme stěnu stavěli znova. Snažíme se chiže opravovat tak, jak nás to učili otcové a dědové. Vyměníme trámy, které si sami opracujeme z kmenů stromů,“ líčí Vojtěch Bílý narozený v roce 1977. A ukazuje nedávno opravenou roubenou stěnu.
„Tohle by mohl být stejný dům jako na fotce,“ porovnává Bílý další snímek s realitou roku 2024. Je to pravděpodobné. Chýše se v osadě stavěly výhradně ze dřeva a také střechy kryla kulatina či desky. Dnes ovšem Romy před nepřízní počasí chrání hlavně plechy všeho druhu, občas někdo použije i lepenku nebo podobný materiál. Někde jsou to dokonce jen plachty nebo igelity. A občas se na střeše objeví i satelit, často už ovšem nefunkční. Na kvalitní krytinu ale nejsou peníze. Jedna z dcer Heleny Gregorové to vyjádří až bolestně stručně: „Máme jen ty chížky a hlad.“
V Rožkovanech přežívají hlavně z příspěvků v hmotné nouzi. „Na Slovensku je to 85 eur měsíčně na osobu. To je málo, ale Cigáni víc nedostanou,“ stěžuje si Renata Gregorová. Cigán, Cikán či Rom, starší generace tu preferuje spíše ta starší pojmenování pro národnostní menšinu. Renata Gregorová porodila šest dětí, dnes jsou už většinou dospělé. Matky ale kromě dávky v nouzi dostávají od státu i příspěvky na děti.
Zákaz kočování byl pro Romy katastrofou
Paní Helena, její dcera Renata a vnuci, s nimiž bydlí v jedné chýši, mají výrazně světlou tvář a spatřím i modré oči. Mnozí olašští Romové se vizáží výrazně odlišují od takzvaných Rumungrů, kteří tvoří nejpočetnější skupinu slovenských Romů. Rumungři, to je vlastně lidový výraz Olachů pro většinové Cikány, které ale etnografové označují za slovenské Romy. U východních sousedů tvoří Rumungři asi 80 procent romské populace a podobné je to také v České republice.
„Pro olašské Romy byl zákaz kočování katastrofou,“ vypráví ve své chýši Dušan Makula narozený v roce 1963. „Můj děda se komunistům nechtěl podřídit a trochu s babičkou kočovali i po tom zákazu. Když mi bylo tak šest sedm let, brali mě občas s sebou. A jezdili jsme po valaloch,“ vypráví. Po valaloch, to znamená po dědinách.
„Vyčiněné kůže z králíků jsme měnili za mléko nebo máslo, s koňmi už jsme obchodovat nesměli,“ vzpomíná. Olašští Romové se přitom před nástupem komunistického režimu výhradně zaobírali překupnictvím s koňmi, když kupovali nemocné nebo zraněné kusy, které i celé měsíce léčili, aby je pak s mírným ziskem prodali.
Přespávali jsme jen tak u potoka
„Přespávali jsme vždycky někde u potoka kvůli vodě pro koně, prostě rovnou pod noční oblohou. Jen když pršelo, vylezli jsme na vůz s plachtou. Rád na to vzpomínám,“ zasní se Dušan Makula nad kočovným životem. A dojetí se násobí prohlížením téměř sto let starých snímků. Učitel Jozef Kolarčík-Fintický totiž kočovníky z Rožkovan zachytil s jejich vozy či stany i na různých místech někdejší župy Šariš. „Tohle musím mít,“ vytahuje Makula mobil a přefotí si z publikace snímky předků i dávných sousedů.
„Ten vypadá jako můj děda, no ale spíš to bude praděda,“ přemítá Makula na další z fotografií. Muzejníci z Krajského muzea v Prešově, kteří sbírku unikátních dokumentů z romských osad opatrují, přitom vědí, že Rom na snímku se jmenuje Peter Makula. Možná je to skutečně pradědeček.
Mercedes z Anglie před chýší
Dušan Makula má v osadě výjimečné postavení. „Jsme tu jen dva, co mají nějakou práci,“ pochlubí se. Navíc je majitelem automobilu, zřejmě jediného pojízdného v osadě, Mercedes-Benz B180 stojí přímo před chýší. S černožlutou anglickou poznávací značkou, neboť mnoho slovenských Romů pracuje ve Velké Británii. Stovky, spíše nižší tisíce. „Nějakou dobu jsem v Anglii makal i já, Romům se tam žije dobře. Žádný rasismus, pro místní jsme něco jako Indové a mají nás tam rádi,“ zjistil ve Spojeném království.
Cestování olašských Romů za prací je podle Makuly něco jako nový druh kočování. „Máme nějaké lidi i ve Francii, ale hlavně v Anglii. Tohle auto mi přivezl můj nejlepší brácha, který tam pracuje přes 20 let. V Manchesteru, teď tam dělá vedoucího na pásu při výrobě baget. A to auto je dárek,“ zapózuje u vozu.
Dušan Makula patří k nejzámožnějším Romům v osadě Rožkovany. Má 26 sourozenců, pracoval v Anglii a bratr mu z Velké Británie dovezl auto. Zdroj: Ivan Motýl
Zdravotní asistent, který má 26 sourozenců
Nejlepší bratr? A kolik má vlastně sourozenců? Odpověď skoro vyrazí dech: „Budete se divit, ale je nás 27. Táta na to potřeboval tři ženy, tu první měl tady v osadě, další pak v Jarovnicích a Prešově.“ Makula je i místním zdravotním asistentem, dohlíží třeba na očkování dětí v komunitě. „Volám také sanitky a zajišťuji hygienu, když přijde infekce, třeba žloutenka,“ říká.
Nejvíce Romů z Rožkovan pořád odchází za prací do Čech. A jak už bylo řečeno, hromadně už tam asi před 60 lety odešla skoro polovina osady. Původní čeští a moravští Romové se totiž až na výjimky stali oběťmi romského holokaustu za druhé světové války. Dnešní romská populace žijící v České republice přicházela od roku 1945 výhradně ze Slovenska, většinou to byli Rumungři, s nimiž přicházeli také olašští Romové.
Z osady až na Univerzitu Karlovu
Na odchodu části Olachů z Rožkovan měla prý podíl i Elena Lacková (1921-2003), první slovenská Romka, která vystudovala Univerzitu Karlovu. Lacková těžce nesla příkoří způsobená Romům za slovenského válečného státu i zákaz kočovného života Romů, který československý komunistický režim nařídil v roce 1958.
Přímo v Rožkovanech dokonce Lacková provedla rozsáhlý etnografický průzkum, aby zjistila, jak olašští Romové léčili nemocné koně. Pro kočovníky, kterým komunisté násilím vzali obživu, pak hledala nový smysl života. Namísto strádání v osadách doporučovala odchod do Čech, vnímala to jako naději. Sama na sobě si přece vyzkoušela, že odchod z osady může skončit i univerzitním diplomem.
Romská osada ve východoslovenských Rožkovanech na unikátních dokumentech předválečného fotografa Jozefa Kolarčíka-Fintického. Ani po 90 letech se osada příliš nezměnila. Zdroj: Krajské muzeum Prešov.
Středověk ve 21. století
Kdo v Rožkovanech zůstává, ten žije v beznaději. „A jak tu bylo kdysi dobře,“ pronese dospívající dívka, která si snímky ze třicátých let prohlíží s obrovským zájmem. „Vypadají šťastně, to my už se tak dobře nemáme,“ spontánně porovnává.
Romové na fotografiích působí vyrovnaně, skoro až bezstarostně. Dnešní osadníci se také dokážou usmát a nad unikátními podobenkami předků dokonce projevují nadšení, ale už pět minut poté se úsměvy mění v chmury.
Ve 21. století se totiž v osadě nad obcí Rožkovany žije pořád stejně jako před sto lety. Ta propast je vlastně mnohem hlubší a možná vede až do středověku. Romové živoří v dřevěných chýších bez kanalizace, vodovodního potrubí, bez popisných čísel a většinou i bez elektřiny. Některé chatrče tvoří jediná místnost, zhruba na ploše 12 metrů čtverečních, do níž se často musí vtěsnat rodiče a třeba i pět dětí.
Když ale starostka obce Beáta Kollárová přišla v roce 2019 s projektem bytového domu pro romské sousedy, slovenská majorita v Rožkovanech návrh zamítla.
Romská osada ve východoslovenských Rožkovanech v září 2024. Živoří se tu v chýších jako před sto lety, jak dokazují historické snímky, které si Romové se zájmem prohlížejí. Zdroj: Ivan Motýl
Romům jsme vzali úsměv
„Snímky, které v osadách pořídil učitel Jozef Kolarčík-Fintický, to je pro mě svět úsměvů,“ říká Luboš Olejník, ředitel Krajského muzea v Prešově, které je majitelem tohoto unikátního souboru fotografií.
„Úsměv býval pro Cikána z osad něčím jako jejich identitou, a to navzdory chudobě a těžkým životním situacím. Žili autenticky a spontánně, v rytmu přírody a jen s velmi skromnými potřebami. Tohle všechno jsme jim postupně vzali,“ lituje Olejník. Napřed osadníky diskriminoval slovenský válečný stát, poté komunisté a útlak mnohde pokračuje i po roce 1989. „Ty staré snímky z muzejního archivu ukazují i na naši odpovědnost za to, že Romové ztratili úsměv. Zkusme jim ho zase vrátit,“ přeje si ředitel.
Ale dá se někomu opravdu vrátit ztracený úsměv? Snad, zatím je však lepší z Rožkovan utéct. „S bráchou pojedeme do Anglie,“ plánují si dva asi desetiletí kluci. Tvrdí, že už mluví anglicky, ale zatím je to jen jakási hatmatilka, byť se snaží o anglický přízvuk a v toku řeči zaslechnu slova jako „bread“ či „money“. Kéž by se jim slovenský středověk nad východoslovenskou osadou v Rožkovanech opravdu podařilo opustit...
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Diskriminujete Ukrajince a segregujete romské děti, kritizuje Česko Amnesty International
