Brzdí ji obrovský náklad, který vláčí po chodnících. Dohromady to bude hodně přes 50 tašek, možná i více. A na přesunutí se z bodu A do bodu B, byť jde pouze o 20 nebo 30 metrů, potřebuje až půlhodinu. Ostravou putuje přes deset let, i když dříve tahala mnohem méně zavazadel. „Nosí s sebou veškerý majetek, nabídku pomoci ale odmítá,“ říká Jiří Machů z Městské policie v Ostravě. Kdysi prý dobře situovaná žena, která nemá kde složit hlavu, přitom říká: „Žádnou konkrétní pomoc mi nikdo nenabízí.“
Strážníci se s ní potkávají neustále, a stejně tak na ženu narazí každý den spousta náhodných kolemjdoucích. Ta paní žije v jakémsi bludném kruhu, v reálném i osudovém slova smyslu. Po centru Ostravy se pohybuje pořád dokola, a to jen na pár kilometrech čtverečních. Jenže uvízla v sociální pasti, ze které ji nedokáže vysvobodit stát ani neziskový sektor.
DÁLE ČTĚTE: Obchod s chudobou v Česku roste. Na ubytovnách končí i děti, majitelé využívají díry v systému
Je to vlastně příběh jako z ikonického absurdního dramatu Čekání na Godota od Samuela Becketta, ale o tom až na samém konci této reportáže.
Dvanáct let na ulici
Dnešní noc strávila nedaleko budovy ostravské kriminálky. Potkáváme se pozdě odpoledne, od rána ale s nákladem překonala sotva 500 metrů. Teď je sice počasí mimořádně přívětivé, nad ránem ale pořád platí „březen, za kamna vlezem“ a teploty klesají i pod bod mrazu. „Ráno bylo mínus jedna, a řeknu vám, že na zimu jsem si za těch 12 let na ulici ještě nezvykla. To se snad ani nedá,“ vypráví. „Nohy mám omrzlé. Lékař to tak nehodnotí, protože se mnou nechce mít nic společného.“
Několik nocí nepršelo, tak se nepotřebovala ukrývat pod most, balkon či jinou střechu. „Stačí mi kousek místa někde u chodníku,“ svěřuje se žena s igelitkami, nákupními taškami na kolečkách i s vozíky ze supermarketů, do kterých jsou nacpány další tašky. Je to minimálně 50 tašek, ale spíše o dost více.
Představuje se různě, pokaždé také udává jiný věk. „Jmenuji se Šárka a je mi 87 let,“ přesvědčuje mě. Vypadá o 20 let mladší, pravdu se asi nedozvím, ani není důležitá. Spíš je smutné, že člověk, který si sám nedokáže pomoci, musí žít už 12 let na ulici.
„Policie mi do vozíku tajně dala čipy“
V roce 2013 prý přišla v exekuci o byt v centru města, nedaleko ostravské Nové radnice. Někdy mluví o velké rodinné tragédii. Především ale touží vrátit čas před ten zkázonosný letopočet. „Hledám spravedlnost, dokumenty k soudu vozím v tomto a také v tamtom vozíku,“ ukazuje na dvě nákupní tašky na kolečkách. Prý jsou nacpané důležitými protokoly.
„Vozík s těmi nejdůležitějšími dokumenty mi ale ukradli a zapálili,“ líčí. Kdo přesně? „Zkorumpovaná policie. To je jedno, jestli se o mě zajímá ta městská nebo státní, všichni si přejí, abych nedošla do cíle. Abych už zemřela na ulici. Vozíky mi dávno očipovali, a teď sledují každou moji větu. I to, co vám teď říkám, to všechno slyší.“
Policie: Nic protiprávního nedělá
Mluvčí Městské policie v Ostravě Jindřich Machů se snaží být k ženě shovívavý. Vlastně ke všem, jeho krédem je pozitivní mysl, alespoň to říká: „S touto paní se strážníci setkávají při výkonu služby zejména ve středu města a v jeho bezprostředním okolí. Jedná se o osobu bez přístřeší, která se nedopouští protiprávního jednání a která s sebou nosí větší počet nákupních a jiných tašek. Jak sama uvádí, má v nich veškerý svůj majetek. Důvodem, proč tašky neodloží a má je neustále u sebe, jsou obavy, že ji tyto někdo odcizí.“
Každé velké město obývají různí nešťastníci, kteří živoří na ulici, ale bez cizí pomoci už se vlastně nedokážou hnout z místa. K nějakému životnímu cíli, který si třeba už dávno vysnili. Bez trvalého přístřeší mnohdy jen přežívají a k důstojnému životu to má daleko.
Ani svatí, ani blázni
Ostravou se vždycky potácely a pořád i dále plouží nějaké nebohé postavy. CNN Prima NEWS už přinesla například příběh ženy s amputovanýma nohama, která celý den prosedí na invalidním vozíku před ostravským hlavním nádražím. Anebo přiblížila osud jiné bezdomovkyně, která živoří v garáži.
„Stařík, pokrčený jako zmuchlané noviny, pytel přes rameno, potácí se ulicí od lampy k lampě, nakloní se nad koše s odpadky. Myslil bys, bůh ví, co tam dává, kdybys nepřikročil blíže. Blázen nebo svatý? Ani jedno ani druhé,“ napsal už před 90 lety ostravský fejetonista Josef Filgas, který mapoval tehdejší bezdomovce.
Ani svatí, ani blázni, to je přesné. A platí to i pro paní Šárku, kterou právě zpovídám v Ostrčilově ulici. „Do tmy bych ráda došla k Albertu, ale asi to nestihnu,“ odhaduje. Supermarket je vzdálen asi 500 metrů, jenže za sebou táhne něco jako nákladní vlak z vozíčků a igelitek. Navíc je to souprava z rozpojených vagónů a ona je něčím jako posunovačem, který ty vagónky pořád musí spojovat. A zrovna teď se její vlak posunuje podél zdi polikliniky, asi o 20 metrů. Trvá to věčnost, přesun jí zabere asi 25 až 30 minut.
Nemocní jsou všichni lidé bez domova
Socialismus podobné osoby vytlačoval do psychiatrických zařízení, aby nezůstávaly na očích „spořádané společnosti“. Nyní jsou to svobodní lidé, ovšem s volností si často nevědí rady. „Nemocní jsou úplně všichni lidé bez domova. Nenajdeme mezi nimi nikoho, komu bychom neurčili nějakou diagnózu, ať už jde o psychické nebo fyzické poruchy,“ prohlásila již v roce 2015 Andrea Pekárková, praktická lékařka pracující pro Armádu spásy. Tehdy si vysnila, že s pomocí ministerstva zdravotnictví rozjede propracovaný systém státní pouliční medicíny pro bezdomovce. Zatím se to nepodařilo.
Armáda spásy a další neziskové organizace dokážou pracovat spíše s osobami, které o nějaký druh pomoci stojí. Bezdomovkyně Šárka zřejmě žádnou nechce. „Při kontaktu s paní ji strážníci vždy informují o možnostech využití služeb poskytovaných v azylových zařízeních a centrech sociální pomoci, kdy tuto nabídku pomoci zpravidla odmítá,“ říká mluvčí ostravské policie Jindřich Machů.
Dostala ale Šárka v posledních měsících nebo uplynulém roce nějakou opravdu konkrétní nabídku? „Ne. Na ubytovně pro lidi v nouzi jsem za těch posledních 12 let žila pouze jednou, ale nebylo to dobré. Poslali mě z Ostravy až do Petřvaldu u Karviné, ale žily tam i nějaké hysterické matky a podaly na mě stížnost, že jsem úchylná a děcka se mě prý bojí. Tak mě vyhodili,“ popisuje jedinou zkušenost s charitou.
Líbí se jí moje příjmení Motýl. „Kdybych mohla, tak bych z Ostravy hned odlétla,“ směje se. Zbavila by se tak i jisté nechtěné proslulosti, kterou už v centru města za ta léta putování s vozíky a taškami získala. „Popularita je mi na obtíž, takže fotky, prosím, bez obličeje,“ nařizuje, jak má vypadat v médiích.
Za 200 korun si mě nekoupíte
„Neberu příspěvek v hmotné nouzi, nemám důchod, ale odmítám žebrat. Hledám pouze spravedlnost, a chci zpátky svůj byt v centru Ostravy.“ To je její mantra. Nabízím Šárce alespoň kapesné 200 korun. „Mě si nekoupíte, nikdo si mě nekoupí,“ odmítá finanční dárek.
Ze stylu řeči i bohaté slovní zásoby je patrné, že opravdu zažila lepší časy, jak se o ní říká. Prý učila francouzštinu, jiný hlas ulice ji pasuje na bývalou sekretářku ředitele elektrárny v Ostravě-Třebovicích. „Na tom už dnes nezáleží, co jsem dělala. Teď hlavně hledám spravedlnost, jenže žádný právník mě nechce zastupovat, tohle je podivná země,“ stěžuje si. „Taky bych potřebovala nový mobil s nejlepším foťákem, připojení na internet a kvalitní diktafon, pak by šlo všechno rychleji,“ navrhuje, jak by se dal urychlit její případ.
Čekání na Godota v Ostravě
Více než právníka by asi potřebovala najít mecenáše, filantropa či nějakého jiného dobroděje, který by jí nabídl přístřeší. A také za ni doživotně uhradil náklady spojené s bydlením, a ještě by poskytoval drobnou rentu. Vize z říše snů, která připomíná absurdní drama Čekání na Godota z pera nositele Nobelovy ceny za literaturu Samuela Becketta (1906-1989). V této slavné hře tuláci Estragon a Vladimír čekají na jakéhosi Godota, který má změnit jejich strastiplný osud. Oba hrdinové jsou sice svobodnými občany, jenže obdobně jako bezdomovkyně Šárka z Ostravy se nejsou schopni pohnout mimo svůj začarovaný kruh. A Godota se pochopitelně nikdy nedočkají.
Beckett v drásavě absurdním příběhu o tulácích přemítá o smyslu lidského bytí. A bezdomovkyně Šárka z Ostravy bezděky pronese slova jako vystřižená z Čekání na Godota: „Nedokážu se pohnout dál, takže vlastně furt stojím na místě. A nemůžu se tak dostat na svoji vytýčenou trasu...“
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Tragédie, která dodnes děsí. Tsunami v Dolomitech bylo jako atomovka, zemřely tisíce lidí
