Huť Liberty v problémech
„Někteří přišli budovat, jiní rozvracet nadměrným požíváním alkoholu,“ stěžovali si v roce 1952 soudruzi z ostravské radnice na časté alkoholické výstřelky brigádníků na stavbě Nové huti Klementa Gottwalda (nyní Liberty Ostrava) v ostravské čtvrti Kunčice. Nejvíce se pilo po pravidelné týdenní výplatě. Právě stojím v unikátně dochovaném areálu kasáren pro budovatele první velké stavby socialismu v Československu, jak huť nazýval komunistický režim. Málokdo tento tábor zná, je dokonale ukryt v průmyslové zóně. „Tady to všechno v padesátých letech začalo,“ provádí mě kasárnami Robert Petrakovič z firmy Ba-dy Efekt. „A naproti to teď všechno končí,“ ukáže k ocelárnám Igor Pavlita, který v areálu také podniká. Vysoké pece vyhasly 72 let po slavném zapálení první z nich, výroba surového železa, koksu či oceli už je historií. Druhovýrobu slibuje zachránit konkurenční Moravia Steel.
Na první pohled kunčický areál kasáren pro brigádníky připomíná lágr, v němž by se mohl okamžitě natáčet dokument o táborech nucených prací v komunistickém Československu. Vládne tu ponurá atmosféra, je to propad v čase až do Gottwaldovy a Stalinovy éry. „Palandy se tu nezachovaly, ale jednotlivé cimry pro brigádníky mají pořád původní dveře,“ provádí mě jedním z lágrových baráků 54letý Robert Petrakovič z firmy Ba-dy Efekt, která na ubikacích vyrábí a zpracovává palety.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Stanjura: Nabídka na převzetí Liberty Ostrava nepřišla. Větší podporu hutí stát neplánuje
Denní rozkaz s písní na rtech
Huť od počátku padesátých let stavěli převážně mladí brigádníci z celého Československa. Většinou členové Československého svazu mládeže, což byl předstupeň členství v komunistické straně. „Podívejte, tady se ve společných sprchách uchovaly původní kachličky, vedle zase toalety,“ pokračuje Petrakovič v prohlídce. Není těžké si představit, jak tu dobrovolní brigádníci hromadně zpívali budovatelské písně. Na jednu ubikaci se vešla zhruba stovka dělníků.
V ruce držím snímek z archivu hutě, na kterém mladí úderníci stojí v pozoru a s prapory. Je to fotografie ze zimy roku 1951 s popiskem: „Nástup k dennímu rozkazu.“ Ráno se pod prapory zpívalo, a to i v parném létě či mrazech. Pracovní lágr pro nadšence, které režim naočkoval ideologií zářivých zítřků. Na snímku je vidět stejný typ kasárenské budovy, jaké se dodnes uchovaly i tady v okolí Drážní ulice ve stínu oceláren Liberty Ostrava.
Nástup brigádníků k dennímu rozkazu před ubikacemi. Snímek z roku 1951. Kasárenské baráky, které jsou na fotografii patrné za řadou dělníků, se ve stínu Liberty Ostrava jako zázrakem uchovaly dodnes. Zdroj: Archiv Liberty Ostrava
Pohřeb v režii Sanjeeva Gupty
„Všechno jednou začíná, všechno jednou končí,“ říká mi u další ubikace 53etý podnikatel Igor Pavlita. „Je mi trochu líto těch zaměstnanců, protože i můj táta dělal skoro celý život na huti,“ pokrčí rameny a zapózuje před kasárnami v Kunčicích.
Už je v podstatě rozhodnuto. Hutní prvovýroba v Ostravě skončila. Novou huť Klementa Gottwalda, kde se surové železo vyrábělo od roku 1952, potopil globální koncern GFG Alliance britského podnikatele Sanjeeva Gupty. Velká část z asi pěti tisíc zaměstnanců oceláren Liberty Ostrava seděla už od prosince minulého roku doma. Výplaty jim napřed posílal Gupta, poslední tři měsíce pak mzdy hradil stát. Peníze za srpen už zaměstnanci nedostanou, i kdyby docházeli do práce. Ke svým platům se dostanou jedině v rámci insolvenčního řízení, když budou po insolvenčním správci žádat mzdu jako pohledávku.
Gupta pohřbil prvovýrobu, tedy výrobu koksu, surového železa a oceli. O druhovýrobu tento čtvrtek projevila zájem skupina Moravia Steel, jejíž klíčovou součástí jsou Třinecké železárny.
Od budovatelského nadšení k alkoholismu
„Na jaře roku 1948 se na holých pláních u Kunčic zaleskly skleněné oči úhloměrů a strakaté tyče záměrek. O rok později: první výkop. A v roce 1952 byl zapálen oheň v první vysoké peci. Na stavbě mládeže pracovalo 70 tisíc brigádníků z celé republiky,“ líčí budování Nové huti Klementa Gottwalda dobová publikace Ostrava barevná. A „brigoši“, jak jim přezdívali místní, přespávali i tady. V zázrakem uchovaných kasárnách u Drážní ulice.
Ani výstavba hutního areálu dobrovolníky, kteří upřímně věřili v „komunistický blahobyt“, se neobešla bez problémů. „V Ostravě je přes 50 tisíc brigádníků. Někteří přišli budovat, jiní rozvracet nadměrným požíváním alkoholu. V pondělí a často i v úterý nejsou schopni jít do práce,“ zaznělo v roce 1952 z úst soudruha Kotase, úředníka bezpečnostního referátu na ostravské radnici. Příslušné dokumenty jsem našel v Archivu města Ostravy ve složce Jednotného národního výboru.
Domorodci se brigádníkům vyhýbali
Robert Petrakovič ukazuje unikátně dochované kasárenské baráky pro budovatele Nové huti Klementa Gotwalda v ostravských Kunčicích. Po 72 letech dnešní ocelárny Libery Ostrava skončily s hutní prvovýrobou. Zdroj: Ivan Motýl
Problémů bylo přehršel. Například budovatelé „Donbasu“, jak se Nové huti také přezdívalo, kteří se opíjeli v centru města, se při návratu na ubytovny stávali postrachem domorodců Kunčic, kde se huť stavěla. „Brigádníci přicházejí z Ostravy úplně opilí a potkají-li cestou v Kunčicích pokojného občana, tohoto zřídí tak, že musí být odvezen do nemocnice. Proto již večer občané Kunčic nevycházejí ze svých domovů,“ popsal situaci v Kunčicích kádrový referent Kolarčík z Nové huti.
A hned přidal další otřesný zážitek: „Jeden brigádník propil celou výplatu v Ostravě a zůstal dlužný v hotelu Palace. Aby měl na stravu, vloupal se do ubikací II. pece v Kunčicích, kde byl přistižen montérem. Na toho ale vzal železnou tyč, praštil ho po hlavě a uprchl. Montér teď zápasí v nemocnici se smrtí.“
Zápotocký o dezertérech
Masa brigádníků pod odborným vedením kombinát nakonec dostavěla. První vysoká pec vyrobila surové železo v říjnu 1952, i když k slavnostnímu a „potěmkinovskému“ zapálení pece došlo za přítomnosti předsedy vlády Antonína Zápotockého již 1. ledna 1952. „Byli i dezertéři, kteří uhnuli a zklamali, ať již z hlouposti nebo z nevědomosti,“ prohlásil během slavnosti premiér Zápotocký na účet brigádníků, kteří ze stavby utekli. „Je potřeba nenávidět každé slabošství a sobecké podloudnictví,“ dodal ještě.
Se svými průvodci dále procházím tábor tehdejších budovatelů v Kunčicích. Z některých pokojů na ubikacích stále čouhají roury a provizorní komíny. Na cimrách se topilo v kamnech, uhlí dodávala těžební společnost OKD (Ostravsko-karvinské doly). A živě si představuji si, jak tady ideologií zpitomělí mládežníci podepisovali dopis pro prezidenta Klementa Gottwalda.
Rudé právo líčí slavnostní zapálení první pece v Nové huti Klementa Gottwalda. 1. leden 1952. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Dopis Gottwaldovi
„Hlásíme Ti, soudruhu prezidente, radostnou zprávu, že dne 1. ledna 1952 ve 12 hodin byla zapálena první vysoká pec hutního kombinátu v Kunčicích,“ začínalo hlášení na Pražský hrad. Přemítám, zda každý brigádník v této kasárenské ubikaci skutečně věřil i následujícím slovům: „Byli jsme si dobře vědomi toho, že budeme lépe zdolávat své úkoly na první stavbě socialismu v naší vlasti, jestliže se budeme neustále učit od velkých staveb socialismu v Sovětském svazu, které jsou pro nás zářným příkladem.“
List mládežníků pro Klementa Gottwalda zdůraznil i pracovní hrdinství jednotlivých mládežnických kopáčských part. A to vše v politické součinnosti s Komunistickou stranou Československa, která vybudování hutě označila jako odpověď na „válečné štvaní amerických imperialistů“.
Banánová republika, slabé odbory a naděje z Třince
Liberty dluží na pohledávkách 6 miliard korun. Zaměstnanci tak zřejmě mzdy formou pohledávek získají až za dlouhé měsíce, léta, anebo také nikdy. „Nejsme banánová republika, aby byl zaměstnanec odkázán se svými nároky na přihlášení pohledávky a svých peněz se nedočkal,“ rozčilují se odboráři z huti v aktuálním prohlášení. Šéf odborů KOVO Liberty Petr Slanina zároveň vyzývá zaměstnance, aby zatím nedávali výpovědi: „Tím se snižuje hodnota firmy, protože majetek Liberty Ostrava je bez zaměstnanců v podstatě skoro bezcenný.“
S odborářem Slaninou je CNN Prima NEWS v kontaktu od počátku současné krize na huti, tedy od loňského podzimu. I když nyní odbory hlasitě protestují, výstražnou či rovnou okupační stávku odmítaly téměř rok vyhlásit. „Pokud chodí výplaty, nechci zaměstnance přivádět úplně do stresu. Už tak jsou dost v křeči a mají strach o budoucnost,“ tvrdil stále dokola Slanina.
Do někdejšího školícího střediska v Liberty, v němž nyní sídlí i pobočka Úřadu práce, se hutníci přicházejí poradit o dalším postupu. A také nadávají na odbory, mimo jiné tu slyším: „Odbory jsou slabé. Kopou za Guptu, ne za dělníky. Měli jsme obsadit huť a vyříkat si to s majitelem na rovinu. Kdyby odbory neslibovaly rozjezd výroby, mohl jsem už dávno mít jinou práci. Zadarmo tu makat nebudu, to se odboráři úplně zbláznili.“
Tento týden si ovšem odborář Slanina vydechl. Nedaleké Třinecké železárny (Moravia Steel) oznámily záměr rychle převzít celou druhovýrobu v Liberty Ostrava. „Bavíme se o zachování podstatné části firmy. Vnímáme to jako velice dobrou nabídku, a to z toho důvodu, že se o to zajímá vlastník, který má zkušenosti s ocelařinou v České republice, a věděl by, co s podnikem dělat,“ reagoval Slanina pro ČTK.
Bez koksovny se lépe dýchá
Tady to začínalo. Unikátně dochované kasárenské baráky pro budovatele Nové huti Klementa Gotwalda v ostravských Kunčicích. Po 72 letech dnešní ocelárny Liberty Ostrava skončily s hutní prvovýrobou. Zdroj: Ivan Motýl
„Všechno zlé je k něčemu dobré,“ přemítá Igor Pavlita, který mě provádí někdejšími kasárnami pro brigádníky na stavbě hutního kombinátu. Komunistická strana tehdy projekt nazývala Stavbou mladých budovatelů socialismu anebo První stavbou socialismu či Velkou stavbou socialismu. „Sedmdesát let se v okolních čtvrtích nedalo dýchat,“ pokračuje Pavlita, který vyrůstal v sousedních Radvanicích.
„Když máma utřela parapet na okně, za hodinu tam byl znova takový hustý rezavý povlak, železo, koks, všechna ta špína z huti a my to museli dýchat. Teď tu dýcháme vzduch, jaký tu vlastně nikdo nezažil, to je velký přínos pro celé okolí a Radvanice se mohou stát luxusní čtvrtí pro rodinné bydlení,“ věří. Stejně tak Kunčice, Kunčičky či Bartovice, což byly dosud zóny, kde kvůli koksárenskému a ocelářskému popílku bylo nebezpečné i pěstování zeleniny.
Odborníci z Akademie věd ČR ještě před několika lety přicházeli s katastrofickými výsledky. Díky karcinogennímu znečištění z koksovny i dalších provozů v huti a dalších podnicích těžkého průmyslu se v Ostravě ve srovnání se zbytkem republiky zkrátil lidský život o dva roky. „Vaše prachy, naše rakovina,“ volali občané Ostravy ještě nedávno na ekologických demonstracích. Trh to nakonec vyřešil za ně, když jeden z největších znečišťovatelů v Ostravě spadl do insolvence. Životnímu prostředí škodila hlavně hutní prvovýroba, takže pokud Moravia Steel zachrání druhovýrobu, z Kunčic už do města nebudou létat „smogové bomby“.
Pavlita připomíná, že Ostrava se v roce 1994 dokázala vyrovnat s uzavřením uhelných dolů, tehdy šlo dokonce o 25 tisíc zaměstnanců. „Když je někdo půl roku na nucené dovolené, musí přece počítat s nejhorším a hledat si jinou práci. Podle mě už si většina lidí z hutě udělala záložní plán,“ přemítá v bývalé osadě pro brigádníky.
Přežijí kasárna budovatelů rok 2100?
Psal se rok 1952, v Československu vrcholila gottwaldovská totalita, na kterou z Moskvy dohlížel Stalin. V celkem 355 věznicích a pracovních táborech československý režim držel 46 tisíc vězňů a stupňovaly se i politické procesy. Komunisté popravili v letech 1948 až 1989 pro politické trestné činy 248 osob, asi 8 tisíc osob zemřelo ve vězení a 450 při pokusu uprchnout přes železnou oponu.
V ostravských Kunčicích se hned po únoru 1948 začalo s vyměřováním kombinátu, který až do sametové revoluce v roce 1989 nesl jméno Klementa Gottwalda. Vysoké pece na huti poprvé zahořely v roce 1952, nyní ovšem vyhasly a koksovna i další provozy stojí. Nikdo včetně české vlády už nevěří, že se tu ještě bude vyrábět surové železo. Snad ale ožije rourovna, válcovna a drátovna,, hutní kombinát jako celek je ovšem po smrti.
„Je to až neuvěřitelné, ale ty baráky tady nakonec přežily celou historii výroby železa v Nové huti. A po sedmdesáti letech pořád stojí,“ podivuje se Igor Pavlita. Domy v kasárnách pro brigádníky se přitom stavěly jako nouzová obydlí, životnost ubikací měla být jen v řádu let. „A má to výdrž na celá desetiletí,“ chválí kvalitu provizória i Robert Petrakovič. A nechá se vyfotografovat u původních železných dveří s cedulkou NHKG (Nová huť Klementa Gottwalda), kterými se na ubikace hrnuly po směně masy brigádníků, úderníků a budovatelů první stavby socialismu v Československu.
