Ryba smrdí od hlavy, říká Rom z ostřelovaného Kremenčuku o sporu českých Romů s Ukrajinci

Kucenko v těchto souvislostech připomíná jedno ukrajinské lidové rčení: „U nás se říká, že ryba smrdí od hlavy.“ Z jaké části Ukrajiny vlastně jeho rodina uprchla před válkou? „Z Kremenčuku,“ vypráví Jan Kucenko. Více než dvěstětisícový Kremenčuk v Poltavské oblasti leží na řece Dněpr, 290 kilometrů od Kyjeva.

Další konflikt mezi Romy a Ukrajinci se měl odehrát v Novém Bydžově. Více v reportáži:

„Až válka skončí, vrátíme se domů,“ plánuje. Teď je šťastný v bezpečném ostravském přístavu, v salesiánském klášteře Dona Boska. Na Kremenčuk míří ruské rakety, a když jedna z nich dopadla loni na nákupní centrum Amstor, zabila 21 zákazníků i prodavačů.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Ukrajinský ministr předpověděl, kdy skončí válka. Obránci vyhánějí Rusy třemi směry

„Kdybychom zůstali doma, třeba by v době útoku nakupoval v Amstoru i někdo z naší rodiny,“ zděšeně si představuje Jan Kucenko. Nákupní centrum zničila 11 metrů dlouhá a šest tun těžká ruská raketa Ch-22 Burja, které jsou primárně určeny na ničení námořních lodí. V troskách zahynula třeba 30letá pokladní Oksana Poštarenková nebo 21letá zákaznice Anna Vovněnková.

Naposledy stejná bomba dopadla na Kremenčuk letos 27. června, cíl zřejmě minula a zabodla se do země v chatové osadě, kterou rozmetala. Naštěstí bez lidských obětí. V nedalekém Kramatorsku ve stejný den zaútočili Rusové na pizzerii, zahynulo 12 lidí, mezi nimi významná básnířka Viktorija Amelina. „Do takových podmínek se s rodinou zatím vrátit nechci. Kdo by taky chtěl,“ dodá ukrajinský Rom a usměje se povzbudivě na třináctiletého syna Vovu.

Nad Ostravou rakety nelítají. „Zatím. Kdyby Ukrajina nebojovala, Putin by se už tlačil do Pobaltí a do Polska. A postupně i do všech dalších zemí bývalého sovětského impéria,“ přemítá Kucenko.

O páchnoucí rybě

Ryba smrdí od hlavy, přísloví dobře znají i Češi. Měkká mozková tkáň v rybí hlavě začíná podléhat rozkladu dříve než zbytek úlovku. Lidové rčení se obrazně trefuje do elit. Za negativními jevy ve společnosti totiž často stojí špatná rozhodnutí státních orgánů, podobné je to ale i v práci a rodině. Mylná rozhodnutí nadřízených ohrožují zaměstnance, nezodpovědný a chybující otec může dětem způsobit spoustu problémů.

K napětí mezi českými Romy a ukrajinskými uprchlíky už se vyjádřil kdekdo. Obě národnostní skupiny i zástupci české majority, včetně znalců a politiků. Na názor ukrajinských Romů se zřejmě dosud nikdo neptal. Jak to tedy Jan Kucenko myslí s tím rčením o rybě kazící se od hlavy? „Je to o politice, za takové problémy je zodpovědný stát. Obyčejní Romové nemohou vůbec nic ovlivnit,“ opatrně odpovídá.

Co prozradilo odmítnutí ukrajinských Romů

„Už když jsme před více než rokem přijeli do České republiky, zrovna nějací neonacisté nebo skinheadi napadli a vážně zranili jednoho mladého ostravského Roma,“ vypráví Kucenko. Zkrátka trochu pochybuje nad tím, že český stát má pod kontrolou projevy rasového násilí vůči tuzemské romské menšině.

Nezná sice situaci v Brně, kde násilná smrt mladého Roma způsobená údajně ukrajinským státním příslušníkem vyvolala napětí, ale udělal si obecný obrázek: „Vím, že ukrajinští Romové se po zkušenostech z České republiky této zemi raději vyhýbají. A že tu zůstalo jen nepatrné množství Romů z té velké uprchlické vlny z loňského jara. Buď odešli do jiných zemí, jako například do Německa, nebo se vrátili na Ukrajinu.“

Z nevlídného přijetí ukrajinských Romů lze prý i snadno vydedukovat, že to ani čeští Romové nemají lehké. Cítí se diskriminováni, proto nervózně reagují na údajnou štědrou pomoc českého státu pro ukrajinské uprchlíky z majority.

Nadávky na útěku před bombami

Ryba smrdí od hlavy, na Ukrajině i v České republice. Antidiskriminační centrum Memorial se sídlem v Bruselu, které od roku 2007 mapuje omezování lidských práv pro Romy v Ruské federaci a všech postsovětských zemích, v aktuální zprávě konstatuje: „Romové z Ukrajiny se nejčastěji setkávali s nesnášenlivostí a xenofobií v České republice, Maďarsku, Moldavsku a některých dalších postsovětských zemích. Tisíce Romů tam čelily diskriminaci a sociálnímu vyloučení.“ Centrum Memorial původně vzniklo v Rusku, Putinův režim ale lidskoprávní organizaci zakázal, což soud vysvětlil porušením ruského zákona o „zahraničních agentech“.

Zpráva Memorialu uvádí, že romští uprchlíci hlavně v postsovětských státech nedostali srovnatelnou pomoc jako majoritní Ukrajinci. Úřady je často nevpouštěly do ubytoven pro běžence, rodiny s kojenci živořily na nádražích, často jim byl doporučován transfer dále na Západ. Memorial třeba popisuje příběh v Česku ponižovaných ukrajinských Romů, kteří se posléze dočkali vlídného přijetí v Norsku. Dokument líčí i jednání starosty polského Přemyšlu, který romské uprchlíky nevpouštěl do města a odesílal je vlaky do německého Hannoveru.

Česká vláda systémové chyby v průběhu uprchlické vlny ukrajinských Romů odmítá. Politici vládní koalice nicméně přiznávají, že tuhle skupinu běženců Česká republika přijímala s rozpaky, stejně jako všechny státy Evropské unie. Europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) na letošním Romském týdnu v Evropském parlamentu uvedl, že Romové se v Evropě stále potýkají s předsudky, diskriminací a urážkami.

„Jasně patrné to bylo u ukrajinských Romů, kteří prchali z bombardované země a kteří museli snášet nadávky. To se musí změnit, příliš mnoho evropských Romů nemá plně zajištěna rovná práva,“ přiznal posléze Zdechovský v rozhovoru pro zpravodajský server Romea.cz.

Dvanáct uprchlíků žilo v kanceláři

Z Kremenčuku do České republiky se rodina Jana Kucenka dostala loni kolem 20. března. „Bylo to dvanáct nejbližších příbuzných, ovšem nechtěli se ani za nic rozdělit. Nějakou náhodou uvízli v Němčicích na Hané, odkud už je ale vyháněli, proto tehdy zoufale kontaktovali naši organizaci,“ vypráví nejznámější proromský aktivista v Ostravě Kumar Vishwanathan, který v roce 1997 založil společnost Vzájemné soužití.

„Nemohl jsem pro ně dlouho najít ubytování, tak všichni bydleli v mé kanceláři, což bylo hodně stísněné. Naštěstí pak podala pomocnou ruku kongregace salesiánů Dona Boska,“ vzpomíná aktivista.

Rodina Kucenků patří ke střední třídě, v níž není výjimkou středoškolské ani vysokoškolské vzdělání. „Bohužel, nakonec se musela rozdělit. Část odešla do Německa, další do Izraele, někteří se vrátili na Ukrajinu,“ líčí Vishwanathan. „Přístup k ukrajinským Romům nebyl vůbec dobrý, považuji to za selhání českého státu, navíc za tichého souhlasu většiny obyvatel. Z tisíců Romů, kteří u nás hledali bezpečí, tu smělo zůstat jen několik málo rodin.“ Na Moravě a ve Slezsku se odhadem uchytily jen dvě, jedna žije v Brně a druhá v Ostravě.

Rodina se staletými kořeny v Kremenčuku

„Ponižující pohled většinové společnosti na ukrajinské uprchlíky posílil i traumata českých Romů. Nebylo to pro ně příjemné, když viděli, jak majorita považuje tuto skupinu uprchlíků za nepohodlnou a neplnohodnotnou. A to prohloubilo i jejich nevraživost vůči Ukrajincům. Oni to vidí tak, že stát od počátku války Ukrajince nepřiměřeně zvýhodňuje třeba v otázce přidělování bytů,“ vysvětluje aktivista indického původu. „Úplně nechápou, že když je povodeň, musí stát napřed pomoci tonoucím,“  říká vystudovaný fyzik, který se od roku 1997 věnuje humanitární práci pro tuzemské Romy.

„Nebojte se, my nechceme být vaší zemi na obtíž,“ ujišťuje 41letý Jan Kucenko české hostitele na půdě salesiánského kláštera v Ostravě. „Máme v Kremenčuku velký dům, o který se je třeba starat,“ dodá. Hlídali ho jeho rodiče, jenže táta na jaře zemřel na infarkt. „Maminku jsem pak raději přestěhoval do Ostravy, dům opatrují sousedé.“ V Kremenčuku patří Kucenkovi ke starousedlým rodům. „Ve městě se narodili už moji prarodiče,“ vypráví Kucenko. „Dokonce i moje babička a dědeček,“ doplní syna jeho 65letá matka Taťána. Kořeny rodiny v Kremenčuku sahají minimálně 150 let do minulosti.

Kremelský hlas českých extremistů

Podle odhadu komisařky ukrajinského parlamentu pro lidská práva Ludmily Denisové žilo na Ukrajině před válkou 200 až 400 tisíc Romů. Asi 150 tisíc jich válka vyhnala do zahraničí, mnozí skončili i na Ruskem okupovaných územích. „V Rusku mají ukrajinští Romové hodně příbuzných, takže někteří utíkali do bezpečí i tímto směrem,“ líčí Kucenko. V pokoji pro uprchlíky v tuhle chvílí sedí nejen s matkou Taťánou ale i 13letým synem Vovkou. Všichni spolu hovoří suržikem. „Tak mluví v Kremenčuku i jinde na východě Ukrajiny skoro všichni. Suržik, to je něco mezi ruštinou a ukrajinštinou, z každého jazyka pochází asi polovina slov,“ odhaduje hlava rodiny.

Romové z Ukrajiny jsou z války nešťastní, tohle není jejich boj. „Upřímně, Amerika si teď vyřizuje účty s Ruskem prostřednictvím Ukrajinců,“ pronese vážně Kucenko. Čirou dezinformaci, důsledek konspiračních teorií na sociálních sítích. Uprchlíci nesledují česká hodnověrná média a v práci slyší různé teorie. Co s tím? Zvláště když většina českých Romů mluví podobně, v Brně jsem se setkal i s otevřeným fanouškovstvím ruské straně. Kucenko si jakožto běženec nicméně uvědomuje, že Putina je třeba porazit. Jinak se nebude moci v klidu vrátit do svého domu v Kremenčuku. „Na frontě teď bojují také ukrajinští Romové a někteří už byli vyznamenáni,“ říká.

Česká vláda si je vědoma, že některé pravicové extremistické skupiny v České republice se staly součástí společenství, která souznějí s prokremelskou propagandou. Zaznělo to už ve zprávě o extremismu ministerstva vnitra za rok 2022, kterou vzala na vědomí. „Součástí prokremelské propagandy je i snaha rozbít jednotu mezinárodního demokratického společenství, mimo jiné prostřednictvím poukazování na údajné chyby a slabiny Západu. Nedílnou součástí tohoto snažení je i podsouvání xenofobních a konspiračních témat,“ uvedlo vnitro.

Poklidné soužití i středověká bída

„V Kremenčuku nepociťujeme žádný rasismus,“ zapřísahá se. „Skoro žádní Romové u nás vlastně nežijí. Ale tam, kde jich jsou tisíce na jednom místě, je rasismus běžný,“ popisuje Kucenko ukrajinskou realitu. Ve více než dvěstětisícovém Kremenčuku je doma maximálně 150 až 200 Romů. V asi stotisícovém Užhorodu u slovenských hranic má komunita až několik tisíc členů, třeba v osadě Radvanka žije přes dva tisíce Romů v naprosto nuzných podmínkách.

Vyprávění Romů z Radvanky i z jiných osad v Zakarpatské oblasti jsem zaznamenal loni na jaře v uprchlickém romském středisku v beskydských Vyšních Lhotách. Každodenním hostem karpatských Romů je hlad, drtí je i úroky pro lichváře, kteří mají pod kontrolou jejich peněženky. Segregace z pozice majority je prý často neúnosná, v osadní škole prakticky neprobíhá výuka, mnozí rodiče i jejich děti zůstávají negramotní.

V osadách vládne až středověká bída, tu jsem ale nedávno poznal i v romských osadách pod Vysokými Tatrami na Slovensku. Nesnesitelnou těžkost bytí v užhorodské Radvance potvrzuje i svědectví rodiny romských běženců, která se uchytila v Brně. „Zvykem je, že Romové, kteří provozují obchůdky, si berou od nakupujících do zástavy platební karty a jakmile je na ně připsána výplata, vyberou si přes kartu tolik peněz, kolik chtějí. Nikdo nemá možnost zkontrolovat, jestli vybraná částka odpovídá skutečně nakoupenému zboží,“ říká se ve výpovědi, kterou zachytila veřejně prospěšná společnost IQ Roma servis.

Pomoc zhatila válka, nevracejte se domů

Bruselské Antidiskriminační centrum Memorial varuje před zbrklým návratem romských běženců na Ukrajinu. Je to jako z deště pod okap, spíš ještě horší. „Romové na Ukrajině čelili vážným potížím už v době míru, s vypuknutím války se jejich postavení stalo katastrofální. Pomalu rodící se systém pomoci Romům na Ukrajině se zcela zhroutil, neboť byl přeorientován pro potřeby války,“ uvádí se ve zprávě Memorialu.

Soužití Romů a majority začal ukrajinský stát pomalu podporovat až po revoluci na kyjevském Majdanu v roce 2014, která umožnila i vznik občanské společnosti a podporu neziskových organizací. Vyhrocený protiromský extremismus, někdy na hraně pogromů, se ale nepodařilo úplně vymýtit. Zdokumentovány jsou hlavně ataky radikálů v hlavním ukrajinském městě, vysílání Radia Svoboda upozornilo třeba na bojůvky nacionalistické organizace C14, která v dubnu 2018 vypálila romskou osadu na Lysé Hoře v Kyjevě.

V červnu téhož roku zaútočila protiromská bojůvka v táboře na okraji Lvova, 24letý Rom byl zavražděn, další pobodáni, včetně desetiletého dítěte. Policie se k vyšetřování těchto případů často staví liknavě, romské stany hořely v Kyjevě i v dubnu 2020.

Ani Češi nejsou svatoušci

Aktivista Kumar Vishwanathan připomíná, že ani Češi v tomto smyslu nesou svatoušci: „Od počátku devadesátých let se něco podobného dělo i tady. Protiromské pochody skinheadů, později i za účasti veřejnosti, třeba v Ostravě před romskými ubytovnami, které musely bránit kordony policejních těžkooděnců. Pomalé vyšetřování, slovní útoky politiků vůči Romům, například ostravské starostky Liany Janáčkové. To všechno vyvrcholilo brutálním útokem neonacistů se zápalnými láhvemi ve Vítkově v dubnu 2009, v předvečer Hitlerových narozenin.“

V roce 2023 zní tato bolestná rekapitulace jako vyprávění z úplně jiného státu, nikoli z minulosti porevolučního Československa a České republiky. „Vlastně až to drastické popálení dvouleté Natálky ve Vítkově probudilo českou společnost, které došlo, že podpora protiromských nálad je nadále neudržitelná,“ myslí si Kumar Vishwanathan. Ukrajinská společnost podle něho zatím úplně neprozřela, z čehož vyplývá i občasné nadřazené chování některých ukrajinských uprchlíků vůči tuzemským Romům.

Smrdí od hlavy, čistí se od ocasu

Ryba smrdí od hlavy. Podle aktivisty je problém nejen na ukrajinské straně, viníkem je i setrvávající diskriminace české romské menšiny. Kdyby Romové měli i v České republice stejně rovnoprávné postavení, jaké pociťují třeba ve Velké Británii, možná by prý k současným konfliktům mezi Romy a Ukrajinci vůbec nedocházelo.

Třináctiletý Vovka Kucenko z rodiny ukrajinských Romů, která našla azyl v ostravském salesiánském klášteře, se učí v nedaleké škole v Gajdošově ulici. „S jednotlivými českými spolužáky si rozumím lépe, než když jsou spolu pohromadě, to se s uprchlíky moc nechtějí bavit. Teď jsem hlavně rád, že jsou prázdniny,“ upřímně přiznává.

Jsou to však prázdniny uprostřed války. Anebo na jejím začátku? Kdy boje skončí? „Nevím, na to se musíte zeptat válčících vlád. Ryba hnije od hlavy,“ znovu Jan Kucenko použije staré ukrajinské, ale i ruské lidové rčení. Ukrajinci však přísloví v posledních dvaceti letech ještě doplnili o dovětek: „Ale začne se čistit od ocasu.“