K hrobu, v němž je na Olšanských hřbitovech uložen MUDr. Oldřich Kopeček, chodí jeho dcera Olga Vidová již 80 let. „Němci ho zastřelili hned první den povstání. A vlastně jsem byla téměř u toho, stalo se to jen kousek od našeho bydliště ve Vítězné ulici na Malé Straně. Chtěl pomoci postřeleným, ale dostal zásah z kulometu,“ líčí žena u rovu na Olšanech. „A tady teď chudák leží,“ zaklepe na žulovou desku.
Svědků Pražského povstání ubývá. Už si ho vlastně vybavují jen pamětníci, kteří při jeho vypuknutí byli ještě dětmi nebo se blížili ke zletilosti. „V osmi letech už ovšem hodně vnímáte. A ty boje mám pořád před očima, protože mi vzaly tatínka. Střelbu ve Vítězné ulici slyším jako dnes,“ vypráví Olga Vidová narozená v roce 1937.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Pancéřová pěst: Efektivní zbraň, která sehrála zásadní roli v Pražském povstání
Revolta v Praze vypukla spontánně. Odboj koordinovaný takzvanou Českou národní radou (ČNR) napřed uvažoval o pozdějším počátku povstání, až se k hlavnímu městu přiblíží sovětské nebo dokonce i americké jednotky. Tedy ideálně kolem 7. května, jenže bitva o Prahu začala již 5. května 1945 a ČNR se musela postavit do jejího čela.
Palba z kulometu ve Vítězné ulici
První den lidové vzpoury byl hodně chaotický a německá branná moc napřed také reagovala nekoordinovaně. Na mnoha místech Prahy tak wehrmacht či jiní okupační ozbrojenci zahájili zastrašující palbu. A často proti pokojným chodcům, ženám i dětem. „A tohle se dělo i u nás ve Vítězné ulici, což je vlastně prodloužená Národní třída ve směru na Smíchov, za mostem Legií,“ vypráví žena příběh starý 80 let.
„V jednu chvíli do Vítězné ulice vjelo auto s německou posádkou a ti vojáci to nazdařbůh pálili do chodců,“ pokračuje a znova se dušuje, že tu střelbu stále slyší. „Táta za války pracoval jako lékař. A když si všiml, že německé kulomety zasáhly jednu starší paní i dítě, které táhla za ruku někam do bezpečí, nasadil si pásku s červeným křížem a vyběhl jim na pomoc. Cítil to jako povinnost, lékař v takovém případě nemůže váhat a zůstat doma,“ líčí Olga Vidová a prsty se dotkne nápisu na olšanském náhrobku:
MUDr. Oldřich Kopeček *1. 5. 1906 +PADL 5. 5. 1945
Padl čtyři dny po narozeninách, bylo mu 39 let.
Hrob Oldřicha Kopečka na Olšanech. Padl v prvý den Pražského povstání, 5. května 1945. Zdroj: Ivan Motýl
Padl při prohlídce dítěte
„Té babičce, ani tomu dítěti, asi to byl vnouček, už nebylo pomoci. Svědkové nám pak říkali, že táta dítě ještě zvedl do náruče a prohlásil, že je to přímý zásah do srdce,“ vzpomíná lékařova dcera, mimochodem také lékařka.
Ke dvěma obětem v tu chvíli přibyla další. „Němci znova vypálili salvu, i když museli vidět, že je táta označen červeným křížem a prohlíží dítě. Hrozné, pro mě a maminku to byl obrovský šok, už se mi na to teď dál nechce ani vzpomínat,“ podotkne pohnutě a znova se dotkne náhrobku.
Pak dlouho mlčí. Mlčíme oba a ticho narušuje jen vítr, jenž rozhoupává větve stromů, které jsou obsypány sotva vyrašenými sytě zelenými listy. Jaro 2025 vs. tragická vzpomínka na jaro 1945.
Takže Olga Vidová už o tatínkovi více neprozradí? „Gestapo po něm šlo už několik týdnů před povstáním, pamatuji si dokonce na noční domovní prohlídku. Německá tajná policie dostala udání od našeho souseda Suchánka, který byl konfidentem. Prý jsme měli přechovávat nějaké větší množství léků, ale gestapo nic nenašlo, protože to ani nebyla pravda,“ říká dcera Oldřicha Kopečka a znova se odmlčí. „Víc už o tom ale opravdu nechci mluvit, něco si k tátovi najděte v archivech.“
Střípky ze života oběti
Nechávám ji u rodinného hrobu, do kterého nedávno uložila i manžela. Rovněž lékaře, jmenoval se Ivan Vido. Po osudech zastřeleného Oldřicha Kopečka později pátrám v Národní knihovně. Před válkou to byl profesionální voják, lékař s hodností majora. Sloužil ve slovenském Trenčíně na velitelství 5. sboru Československé armády. Po vyhlášení Slovenského státu 14. března 1939 se vrátil do Prahy, kterou 15. března obsadila německá armáda. Po demobilizaci pracoval jako doktor na Malé Straně.
„Byl to skromný člověk klidné povahy, hodný a pracovitý,“ připomněl Kopečka po válce týdeník Hlas revoluce. A z jiných pramenů zjišťuji, co se 5. května 1945 také dělo ve Vítězné ulici. Před palbou z německého vojenského vozidla se náhodní chodci snažili skrýt za vrata domů či do průjezdů. Nepodařilo se to však lidem s těmito příjmeními, kteří na místě zahynuli: Zabadlo, Svoboda, Doubrava, Hofman a Šmejkalová. A s nimi padl i neznámý muž, kterého se nepodařilo identifikovat.
Lékař Oldřich Kopeček s manželkou Hedvikou a dcerou Olgou bydlel ve Vítězné ulici číslo 13. Zastřelen byl jen kousek od domova, na rohu Vítězné a Šeříkové ulice, dnes je tam vchod do pivnice Kolkovna (Olympia). A hned vedle dveří do podniku visí pamětní deska s nápisem:
Zde padl za vlast MUDr. Oldřich Kopeček.
Zbytečná oběť to nebyla
Kdyby Pražské povstání 5. května 1945 vůbec nevypuklo, mohl se ale lékař Oldřich Kopeček dožít svobody. Anebo kdyby vypuklo až 7. května, jak to předpokládala část odboje. „Povstalci také udělali řadu chyb. Podcenili třeba vůli říšské branné moci za žádnou cenu nepadnout do rukou Rudé armády. Klíčovou roli hrály mosty přes Vltavu, které pro německé jednotky představovaly jedinou možnost úniku na západ. Povstalce navíc nepovažovali za řádné protivníky, ale za lůzu a bandity a podle toho se k nim také chovali,“ říká pro CNN Prima NEWS historik a přední odborník na dějiny protektorátu Jan B. Uhlíř.
„Kdyby se nebojovalo, dopadla by Praha ještě hůře,“ je přesvědčena lékařova dcera Olga Vidová. Jisté je, že lékař Oldřich Kopeček nezahynul zbytečně, neboť se ve vteřině smrti zrovna pokoušel zachránit dva lidské životy. Riskoval ve jménu své profese. Hrdina.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Voláme Čechy do boje! Praha se před 80 roky vzepřela nacistům, okupanti se brutálně mstili
