Váží jen 40 kilogramů. „Pořád hubnu, a nechápu proč,“ stěžuje si 50letá Dagmar Paláková, která žije v garáži. Když ji reportér CNN Prima NEWS navštívil před rokem, vážila ještě 45 kilo. „Moc bych potřebovala poradit od nějakého doktora, jak zase přibrat,“ prosí o kontakt na odborníka. Jídla, jehož ceny závratně rostou, je přitom v kolonii bezdomovců v bývalých garážích v Ostravě stále méně. A hlad tu mívají i psi, kočky a andulky, které chudákům dělají společnost.
Hubne, jenže neví proč. Za rok shodila pět kilo, drobná 50letá bezdomovkyně Dagmar Paláková teď váží ubohých 40 kilogramů. „Byla jsem se zeptat u paní doktorky, co má ordinaci kousek odtud, ale nic moc mi neporadila,“ vypráví. „Napsala mi nějaké vitamíny, vůbec to nepomáhá.“ Žena se necítí dobře, a z další ztráty váhy má vyloženě strach. Opatrně říkám, že by potřebovala vyšetření v nemocnici, o špitále však nechce slyšet. Má jiný nápad.
Mojí ložnicí je garáž. Jak také žijí bývalí ostravští havíři a hutníci
Wikipedie definuje garáž jako stavbu určenou pro úschovu motorových vozidel. V některých ostravských garážových městečkách však místo automobilů trvale žijí lidé, často bývalí havíři a hutníci. „Jsem vyučený horník a léta jsem fáral na Dole Paskov, teď žiju v garáži,“ vypráví devětapadesátiletý Vlastimil Balaj z Ostravy. Chátrající garáže na břehu řeky Ostravice jsou mu domovem již šest let.
Zamilovala si televizní cyklus, který divákům radí, jak zdravě jíst. „Jste to, co jíte. Strašně mě to baví. Chodím se na to dívat do garáže k jednomu kámošovi, který si zavedl elektřinu,“ líčí. Sama v garážovém slumu u bývalé koksovny Jan Šverma v Ostravě výhody elektrické energie už víc než 15 let nepoznala. Právě tak dlouho žije v místnosti za plechovými vraty. A bez oken, jen při svíčkách anebo úplně potmě. „Občas rozsvěcím tyhle malé žárovečky, které svítí díky autobaterii, kterou mi někdy dobije jiný kámoš,“ předvádí matné osvětlení. Teď na přelomu října a listopadu jsou to dušičková světýlka.
Bezdomovkyně prosí o kontakt na odbornici, která pořadem Jste to, co jíte provází. „Jedině ona mi může poradit, co mám dělat, abych dál nehubla,“ myslí si. Pořad sice vznikl kvůli obézním lidem, třeba se ale nějaké rady dočká i ona. Nechci ženu trápit úvahou, že hubnutí bývá i projevem závažných chorob a raději si představuji, že prostě ztrácí váhu také kvůli hladu.
Salámová omáčka v garáži
A jaký je denní jídelníček Dagmar Palákové z ostravské garáže? „Všechno je teď strašně drahé. Už dávno mi lékaři nařídili, že musím držet bezlepkovou dietu, jenže bezlepkové potraviny jsou nejdražší ze všech,“ říká. Kupuje tedy nejlevnější potravinový sortiment, lepek nelepek. Teď je pozdní odpoledne, ptám se na dnešní menu. Snídaně? „Na snídani jeden rohlík,“ přizná. A oběd? „Každý den si dělám nějakou omáčku. Dneska to byla salámová.“ Pochopitelně z nejlevnějšího salámu, který sežene v blízkém Kauflandu. Kuřecí výrobní salám.
Žiju se psem v garáži a živí nás popelnice, říká otec partnera Lucie Bílé. Co mu vzkázal?
Jak doléhá krize na bezdomovce? Reportér CNN Prima NEWS se ptá v ostravském slumu u koksovny Jan Šverma, kde v garážích živoří desítky nešťastníků. U jedné z nich zrovna štěká německý ovčák Lucky a jeho pán se asi po čtvrthodině hovoru překvapivě svěří: „Jsem táta toho Radka, co už sedm let žije se zpěvačkou Lucií Bílou.“ Radka Filipiho? „Jo, nelžu vám. S osudem nic neuděláte, v garážích přežívám 19 let,“ vypráví 60letý Roman Dvorský.
„Zbylo něco z té salámové omáčky, rád bych přivoněl,“ poprosím. Prý nezbylo. A co bude k večeři? „No já nevím, rohlík.“ Není to zrovna vyvážená a zdravá strava, chabé je i její množství. Zelenina jako by neexistovala. Paní Dagmar je přitom celý den na nohách, po všech čertech teď shání odpadní dřevo, protože rána začínají být hodně studená. Maká jak Bulhar, jak se říká v Ostravě, kam bylo po druhé světové válce posláno několik vlaků s bulharskými brigádníky, aby pomohli v těžkém průmyslu.
„Aji čaj si někdy udělám,“ dodá významně žena z garáže. Jako by šlo o zázračný druh nápoje. „Ale pořád ne a ne přibrat. Moc vás prosím, sežeňte mi číslo na tu doktorku z televize.“ Slibuji, že kontakt opatřím, v duchu si ale myslím, že by spíš potřebovala odbornou péči v nějakém charitním domově. Hlavně v zimě. „Nebráním se stěhování, jsem tady zvyklá, to je můj domov. I když s manželem jsem to zvládala lépe,“ dodá.
Díky za granule, ale co lidi?
Manžel Jiří Palák zemřel právě před rokem v listopadu. „Měl problémy se zuby, strašně mu otekla celá tvář. Posílala jsem ho na pohotovost, ale nechtělo se mu tam. Nakonec mu pusa opuchla tak, že jsem ve finále zavolala sanitku, už bylo pozdě. Z těch zkažených zubů dostal otravu krve a selhaly mu základní orgány,“ popisuje žena, jak přišla o partnera. Byla to vlastně smrt z bídy, muž s opuchlou tváří se bál na zubní pohotovost, aby ho zubař nevyhnal z ordinace s tím, že bezdomovce neošetřuje.
Zpověď matky, která žila s miminkem mezi bezdomovci: Mělo všechno, chránila jsem ho
Se sotva tříměsíčním kojencem pobývala v lese žena z Ostravy. Ve stanu by s ním asi přespávala doteď, kdyby ji tam neobjevili strážníci. Jak a proč se tam žena s tak malým dítětem dostala? Odpověď na tuto otázku zjišťovala redakce CNN Prima NEWS. Žena tvrdí, že udělá všechno pro to, aby se o svou dceru mohla starat.
Když jsem o Dagmar Palákové loni na konci roku napsal první reportáž, čtenáře CNN Prima NEWS zaujalo, že v garáži žije s vlčákem Rexem, jedenácti kočkami a dvěma andulkami. Lidé z celé republiky začali do garážového slumu posílat granule pro zvířata, ovšem téměř žádné jídlo pro bezdomovkyni v roli chovatelky. Za pár měsíců pomoc ustala, jen firma Vafo z Prahy si v těchto dnech vzpomněla a poslala zásilku granulí.
Pes Rex a kočky paní Palákové mají z balíku krmiva radost a vrhají s k miskám. Jsou však dny, kdy čtyřnohým kamarádům není co dát. „Někdy je to fakt špatné,“ pokrčí rameny bezdomovkyně. Její soused, jenž žije o dvě řady garáží dále, řeší bídu vybíráním kontejnerů a popelnic. „Vždycky se najde i něco pro psa, nějaký párek nebo tak,“ říká 60letý Roman Dvorský.
Nemáte ke granulím tatarku?
S Dagmar Palákovou procházím ostravskou favelu křížem krážem. Rozdáváme pytle s granulemi, zároveň však přinášíme i zklamání. „Z toho se nenažeru,“ říká 57letý Jiří Kokinda. A přidá drsný vtípek: „Nemáte k tomu tatarku, třeba by to pak šlo žrát?“ Kokinda tady ve slumu žije skoro 20 let. Vystřídal více garáží a zrovna si upravuje novou. „Musím to stihnout před zimou.“
Dají si pervitin k pivu a volají sanitku. Češi zneužívají urgentní příjem, lékaři jsou zoufalí
Nezneužívejte náš urgentní příjem. Takový vzkaz mají pro lidi nemocnice na severu Čech. Za poslední měsíce tam totiž evidují až tisíce případů, kdy lidé zbytečně zahlcují zdravotníky banálními obtížemi typu zvýšená teplota nebo otlačený prst na noze. Velkým problémem jsou také narkomani a bezdomovci.
Na zbořeništi si opatřil staré trámy a garáži dává novou střechu, která bude i stropem obýváku. A jak se mezi bezdomovce vůbec dostal? „No, rozvedl jsem se,“ svěří se. Pak chvíli mlčí, zřejmě hledá pravá slova pro svůj osudový příběh: „No, víte, jak to chodí... Stará mě po rozvodu vyhodila z bytu, to bylo v roce 2004.“ Od té doby má domov za plechovými vraty. V místnosti původně určené pro automobil, takže okna nejsou třeba. Jen pro rouru od kamen se vyrazí díra do betonu.
Dagmar Palákovou s Jiřím Kokindou pojí velké přátelství. „V roce 2015 mi byl za svědka na svatbě,“ vzpomíná Paláková. Tehdy se vdávala za jiného bezdomovce z garáží, už zmíněného pana Jiřího, který loni tak nešťastně zemřel kvůli zkaženým zubům. „Jsme tu jak jedna rodina, musíme si pomáhat,“ pochvaluje si Kokinda. „Občas se tu objeví narkomani a jiné existence, ze kterých máme strach, ale většinou tu dlouhou nevydrží. Tady je na ně moc tvrdý život,“ vypráví Paláková.
Jiří Kokinda se stará o vlčáky Brita a Barryho. „Granule se hodí,“ přijímá dárek. A znova žertuje o tatarce. Rozumím mu. Diplomaticky naznačuje, že k tatarce se více než granule hodí třeba steak z krkovičky, smažený sýr anebo vařené hovězí maso s bramborem.
