Sociální aktivista indického původu Kumar Vishwanathan je legendou na poli práce s českými Romy a nyní ho trápí hlavně napětí mezi romskou minoritou a ukrajinskými uprchlíky. „Bývalo hůře, brzy po sametové revoluci se toleroval i vyložený rasismus, třeba xenofobní výroky politiků typu Liany Janáčkové, která navrhla odsun Romů do Kanady. Zlepšilo se to až po hrůzném žhářském útoku ve Vítkově v roce 2009, po kterém společnost prozřela,“ rekapituluje Vishwanathan. O lepší porozumění mezi Romy a majoritou se usilovně snaží od roku 1997, když při velkých povodních spontánně zachraňoval obyvatele vyloučené lokality v Ostravě-Hrušově. A založil organizaci Vzájemné soužití.
Někteří extremisté zneužívají skupinky Romů k rozdmýchávání národnostních sporů a k šíření prokremelské propagandy. V Ostravě i Brně teď od Romů často slyším, že fandí Putinovi. Co s tím?
Řeknu to stručně, ale dost jasně. Romové by si měli dát lepší pozor, s kým kamarádí.
A dokážou odmítnout ta pochybná spojenectví? Spolupráci jim teď nabízejí například i někteří dříve protiromští fotbaloví hooligans, nyní inklinující k Putinovi. Na krajní pravici lze přitom současně najít i skupiny, které hájí muže ukrajinského původu z Brna zřejmě proto, že se jeho obětí stal Rom. Je to chaos různých, ovšem vždy brutálních názorů, vyznají se v tom Romové?
Běžný ukrajinský uprchlík ani průměrný Rom rozhodně není nijak extrémně naladěný. Všichni ovšem dokážeme podléhat vášním, které se ve společnosti z různých příčin vygenerují. Romové v České republice pořád dost silně pociťují, že nemají rovné podmínky s majoritou. Ve školách, při hledání práce, v bytových otázkách i mnohde jinde. A pak se tu najednou objeví jiná sociálně vyloučená skupina, běženci na útěku z války. Romové pořád úplně nechápou, že kdy přijdou záplavy, stát napřed zachraňuje lidi, kteří utíkají před velkou vodou a jsou bezprostředně ohroženi na životech. Takovým obětem se musí poskytnout přednostní pomoc, válka je přitom něco podobného jako velká voda.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Ryba smrdí od hlavy, říká Rom z ostřelovaného Kremenčuku o sporu českých Romů s Ukrajinci
Když vzduchem létaly popelnice
Jsme svědky mnoha demonstrací a mítinků nespokojených Romů, trochu mi to připomíná protestní akce z počátku minulé dekády. Romové tímto způsobem reagovali na tehdejší pochody a bojůvky extremistů, například příznivců Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS). Neonacistická scéna tehdy záměrně provokovala ve vyloučených lokalitách – na Šluknovsku, v Brně, Duchcově i jinde. V Ostravě jsem ještě v létě 2013 zažil, jak vzduchem létaly kameny, dýmovnice, rozbušky či popelnice a policisté obě skupiny oddělovali použitím slzného plynu. Mohou se nynější nepokoje ještě vyhrotit?
Teď je to trochu jiné, jsme v nezvyklé situaci, kdy někteří extremisté přešli na druhý břeh a štvou Romy proti Ukrajincům. Když už jste připomněl minulost, tak si je třeba přiznat, že soužití romské menšiny s majoritou se po sametové revoluci prudce zhoršilo. Svobodu si třeba skinheadi a neonacisté vyložili po svém a ohromně přibylo rasového násilí, bohužel i za souhlasu mnohých řadových občanů, často i politiků. Pochodů krajní pravice do romských lokalit se tehdy běžně účastnili i takzvaní spořádaní občané. Hodně lidí najednou nechtělo žít v jednom domě s Romy a bytová otázka v obcích a městech se proměnila v segregaci, takže se rychle vytvářely nové vyloučené lokality. Ještě během prvního volebního období prezidenta Václava Havla byly v českých nemocnicích některé ženy sterilizovány, bez jejich souhlasu, nezákonně. Velká část rodičů z majority také nechtěla, aby jejich dětí měly za spolužáky Romy, takže i nadaní školáci z menšiny automaticky končili ve zvláštních školách.
Vy jste tehdy na diskriminaci Romů v rovném přístupu ke školství poukázal a jeden případ dohnal až k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Připomeňte, jak to dopadlo.
V letech 1996 až 1999 jsme sledovali, proč romské děti, které neměly žádné známky mentální retardace, končí ve zvláštních školách. Roli v tom hrály třeba zmanipulované psychologické testy, celkem jsme to prokázali v osmnácti případech. Po více než sedmi letech soud ve Štrasburku rozhodl, že šlo o diskriminaci a český stát ty děti musel odškodnit. V tomto případě jsme segregaci rozbili, nicméně diskriminační systém českého školství trvá podnes. Je to dlouhý boj, který hned tak neskončí.
Nedobrovolně sterilizované ženy oslavují s aktivistou Kumarem Vishwanathanem zákon o odškodnění. Úplně ale nevyhrály, za zločin nebyl nikdo potrestán. Zdroj: Ivan Motýl
Janáčková chtěla ostnatý drát i dynamit
Rasová nenávist se do počátku druhé dekády nového milénia často vylévala do ulic, v posledních asi deseti letech byl spíše klid. Změnila se česká společnost k lepšímu?
Určitě ano, dneska už by starostka Ostravy – Mariánských hor Liana Janáčková nemohla veřejně hlásat, co tehdy běžně říkala. Třeba v roce 1997 vážně navrhla odsun ostravských i dalších Romů do Kanady na náklady státu. Jindy chtěla obehnat vyloučené lokality ostnatým drátem, mluvila v souvislosti s tábory pro Romy i o dynamitu, lidé v radě tohoto obvodu přímo o střelných zbraních. Jednou také Janáčková řekla: „Jsem rasistka, nesouhlasím s integrací cigánů!“ Nic z toho už by dnes nebylo možné, ale připomínám, že Janáčková nebyla členem nějaké krajní extremistické strany, ale až do roku 2004 byla členkou Občanské demokratické strany – ODS.
Pamatuji si tu dobu také, teď to na mě zároveň působí jako zprávy z nějaké jiné země. Kdy se zlomilo k lepšímu soužití minority s majoritou?
Obrat nastal po útoku neonacistických žhářů na spící romskou rodinu v domku ve Vítkově v dubnu 2009, v předvečer narozenin Adolfa Hitlera. Vážně popálená dvouletá Natálka – to už bylo najednou moc i pro všechny ty tiché podporovatele protiromských akcí z řad občanů. Politici se o vyhrocené vztahy mezi menšinou a majoritou konečně začali vážně zajímat a policie skutečně jednala, zatímco v různých předchozích případech aktéry žhářských útoků například v Moravském Berouně a Bruntále vůbec nedohledala. Brutální čin odsoudil i prezident Václav Klaus. Krajní pravici zbylo tvrdé jádro, společnost se ale od těchto skupin odklonila. A postupně odmítla i vandasovce, tedy Dělnickou stranu sociální jistoty. A nepomohlo, ani když náckové z DSSS vyměnili kanady za polobotky a bombry za bílé košile a černé kalhoty. Už je nikdo nechtěl volit.
Nejsou ovšem dnes protiromské nálady jen více skryty, protože je ve společnosti obrovský tlak na korektnost?
Nemyslím si, já opravdu věřím, že se to zklidnilo. A že to způsobil hlavně ten strašný osud malé Natálky, když lidé mohli dlouhodobě sledovat v médiích, jak vyrůstá se znetvořenou tváří. To bylo jako se v přímém přenosu dívat na utrpení Ježíše Krista na kříži, Natálka opravdu pohnula celým národem.
Čeští Romové často hladovějí
Pojďme do současnosti, jaké jsou hlavní důvody nevraživosti vůči ukrajinským uprchlíkům u části romské menšiny?
Bydlení. V romských očích je pozornost státu vůči ukrajinským uprchlíkům příliš štědrá a ptají se: „Proč my nemůžeme bydlet jako oni?“ Nejvíc je rozhodilo to přednostní předělování bytů uprchlíkům. Oni se tu cítí doma, žijí tu od narození, ale mnozí celý život nedosáhnou na nějaké slušné bydlení. Často jsou odkázaní na obchodníky s chudobou, kteří za malinký pokoj chtějí obrovské peníze. I když takový byt z velké části zaplatí stát pomocí dávek, romským rodinám nezůstanou peníze na holé přežití. Často mají hlad, někdy nejí i několik dnů a chodí prosit o potravinovou pomoc do naší organizace Vzájemné soužití. Obce se Romy pořád snaží stěhovat do vyloučených lokalit, největší realitka v Ostravě nedávno přišla s projekty, jak Romy vystěhovat ze starých domků v hornických koloniích. Romové cítí, že nemají rovná práva s majoritou, teď ani s ukrajinskými běženci. Mnozí si také stěžují, že je uprchlíci vytlačují z jejich dosavadních pracovních pozic.
Loni na jaře a v létě Českou republikou prošla velká vlna romských uprchlíků z Ukrajiny a zřejmě se shodneme, že jim stát nenabídl to, co nabídl Ukrajincům z majority.
Celá Evropa má dlouhodobé problémy se soužitím s Romy, někde se s tím ale dokážou vyrovnat lépe, jinde hůře. To byl i případ romských uprchlíků, mnozí přitom utíkali před bezprostředním ostřelováním a ruskými bombami, setkal jsem se s běženci z Kyjeva i Kremenčuku. Strach o děti, což je pro Romy ten nevětší poklad, jaký mají, ovšem vyhnal i tisíce Romů ze Zakarpatské oblasti, kde je asi největší koncentrace Romů na Ukrajině. Přístup českého státu k ukrajinským romským uprchlíkům byl z mého pohledu zarážející, v podstatě bylo primární je co nejrychleji dostat ze země, skoro všichni také nakonec opustili republiku. Stát se zachoval jedním slovem nedobře, největší trauma to však bylo pro české Romy. Hrozně tím utrpěli a posílilo to v nich vědomí, že majorita vlastně vůbec nepovažuje Romy za plnohodnotné lidi. Zarazilo je to a zároveň se vyhrotil vztah k ukrajinské majoritě, kterou český stát přijal velmi vstřícně.
Uprchlický tábor ve Vyšních Lhotách je obehnán ploty a žiletkovým drátem. Na snímku dvojčata Marie a Šalamon v péči matky a sestry. Rodina utekla ze Zakarpatské oblasti. Zdroj: Ivan Motýl
Válka je i šancí pro sblížení Romů a Ukrajinců
Zajímavé bylo, že ukrajinští běženci s prchajícími Romy neprojevili žádnou solidaritu, až snad na několik výjimek. Obecně vím z ukrajinského neziskového prostoru, který pracuje s tamními Romy, že to Romové doma nemají vůbec lehké. Nedlouho před válkou byly zaznamenány i pochody extremistů do romských táborů, některé byly dokonce vypáleny. Co jste od ukrajinských Romů slyšel o jejich běžném životě doma?
Nic moc pozitivního, skoro bych řekl, že otázka vzájemného soužití Romů a Ukrajinců tam má velké zpoždění. V porovnání s Českou republikou možná i o dvacet let, tam jsou v tomhle ohledu pořád devadesátá léta. Humanitární projekty pro Romy navíc ruská invaze přetransformovala pro potřeby války. Na druhé straně vím, že řada mladých Romů bojuje s Ukrajinci v první linii, a tam není čas na nějaké předsudky. Podle mě je teď válka pro oba národy také určitou výzvou. Společný boj za svobodu může zázračně změnit i vzájemné soužití.
Uvidíme po válce. Pokud vím, tak vaše organizace Vzájemné soužití nabízí pomoc romským i ukrajinským běžencům, i když hlavní činností je práce s českými Romy. Máte nějaký optimistický příběh, po všech těch spíše chmurných odpovědích?
Dělali jsme třeba soutěž dětí ve vaření, jeden tým tvořily ukrajinské děti, druhý romští Ukrajinci, třetí naši Romové. Každá skupina dostala 300 korun, aby za to uvařila něco tradičního, pamatuji si třeba na vynikající kozáckou rybí polévku. Všichni vaření prožívali se zápalem, pak vzájemně ochutnávali, nebyl rozdíl, kdo patří k jakému etniku. Se stejnými dětmi jsem pořádal výlet do Prahy, ale ukrajinské matky z majority napřed protestovaly, že jejich děti nikam s cikány nepojedou. Přesvědčil jsem je, no a byl z toho krásný společný zážitek. To je takový malý příklad, jak odbourat vzájemná neporozumění. A když to jde u nás ve Vzájemném soužití, tak jsem optimista, že to jednou půjde i v mnohem širší rovině. Důvěru vkládám hlavně do generace Čechů asi do třiceti let, tam se s předsudky proti Romům prakticky nesetkávám.
K TÉMATU: Proč část Romů podléhá dezinformacím. Podívejte se na video.
