Eva Samková poprvé mluví o zranění, které ji připravilo o olympiádu (zdroj: czechteam.tv)
Pokud by měli na začátku prosince čeští fanoušci tipovat nejžhavější kandidáty na zisk olympijské medaile v Pekingu, snowboardcrossařka Eva Samková by ve výčtu jistě nechyběla. Jenže o pár dní později si v rakouském Montafonu při závodu Světového poháru zlomila v cíli oba kotníky, a přes veškerou snahu musela účast vzdát. Teď poprvé o zranění, které ji připravilo o možnost získat pod pěti kruhy třetí cenný kov, otevřeně promluvila.
„Už jsem s tím smířená. Ne, že by mi to bylo jedno, ale beru to, jak to je. A taky bych musela pořád chodit v respirátoru…“ usmála se Samková v rozhovoru pro pořad Sazka studio na czechteam.tv. Už tři dny chodí bez berlí, které ji provázely od 11. prosince.
Tehdy se na první pohled zdálo, že zažívá radostný den. V týmové soutěži spolu s Janem Kubičíkem získala na Světovém poháru v Rakousku stříbro. Ale později vyplavalo na povrch, že se česká hvězda při manévru v cíli zranila – zlomila si oba kotníky.
Vzhledem k závažnosti úrazu bylo jasné, že účast na hrách v Pekingu bude spíše zázrak. Ale Samková se pro uskutečnění nepravděpodobného scénáře rozhodla udělat vše. „Chtěla jsem to zkusit,“ říká. Do těžkého souboje s časem vyrazila statečně, nicméně nakonec 20. ledna oznámila, že olympiádu nestihne.
„Zvláště těžké to bylo po operaci, kdy jen ležíte, máte nefunkční nohy. Říkala jsem si, kdy začnu chodit. Když mě ale tři nebo čtyři dny po zákroku doktoři postavili na nohy a ušla jsem deset krůčků, bylo to super. To mi hlavou běželo, že to není tak špatné,“ vrátila se do prosince Samková.
Nešlo dělat prognózy
Chtěla zabojovat o třetí medaili z olympiády. Už měla ve sbírce zlato ze Soči a bronz z Pchjongčchangu. Pro splnění snu už zanedlouho po operaci zkoušela lézt do snowboardových bot. „Ale bylo to hodně nepříjemné a bolavé. Nikdo za mnou pak nepřišel s tím, že by řekl: ‚Evo, nejedeš na olympiádu.‘ Spíš mi jen skupina doktorů sdělila, že to nedoporučuje. Že by to bylo za hranou rizika. Finální slovo bylo na mně,“ podotkla 28letá rodačka z Vrchlabí.
Přiznala také, že pokud by do Číny vyrazila, spíše by to bylo jen o tom sjezdovku sjet, nikoliv si zazávodit. „Bylo to těžké rozhodnutí, ale mohla jsem s čistým svědomím říct, že to tak je správně. Hlavně se mi pak hrozně ulevilo. Šest týdnů jsem nevěděla, co bude. Nešlo dělat žádné prognózy. Člověk jen čekal, jak se to bude zlepšovat. A já pak aspoň najednou věděla, že nejedu.“
Na okamžik, který ji o olympiádu připravil, se sama několikrát podívala. Nicméně přehnaně se v něm pitvat nechtěla.
„Hned jsem věděla, kvůli čemu se to stalo, jakou chybu jsem udělala. Ale zároveň to napřed nevypadalo, že se něco stalo – i lidé z mého týmu si mysleli, že mi nic není, pád nevypadal hrozně. Jinak se k tomu ale moc nevracím, to by byl nesmysl. Stalo se to, nic nezměním, neříkám si: ‚Jé, proč se tohle stalo.‘ Tím bych třeba akorát tu rekonvalescenci prodloužila.“
