Václav Neckář, který slaví osmdesáté narozeniny, je svým způsobem unikát. Málokterý český umělec dosáhl na absolutní vrchol popularity nejen jako zpěvák, ale i herec. Zazářil například ve filmech Ostře sledované vlaky, který získal Oscara, Skřivánci na niti nebo v pohádce Šíleně smutná princezna. Nejšťastnější je ale za mikrofonem. Řada jeho písní se stala velkými hity.
Václave, jak oslavíte osmdesátiny?
Naposledy jsem kulatiny slavil asi před dvaceti lety, na oslavy moc nejsem. Teď je oslavím se svými fanoušky koncertem v pražské Hybernii. Mělo by přijít i pár hostů. Moc se na to těším, snad všechno dobře dopadne.
Bude mezi hosty i Helena Vondráčková a Marta Kubišová, se kterými jste zpíval v populárním triu Golden Kids?
Obě jsme pozvali. Marta, pokud ji zdraví dovolí, snad dorazí, Helena nejspíš ne, už něco má.
Poznamenal konflikt mezi Helenou Vondráčkovou a Martou Kubišovou i vaše vztahy s oběma dámami? (Marta Kubišová v roce 2008 na poslední chvíli zrušila chystané tour Golden Kids, za což ji agentura MM Praha, jejímž jednatelem je manžel Vondráčkové Martin Michal, zažalovala kvůli ušlému zisku, pozn. red).
Asi bych ten spor řešil jinak než Helena, ale stalo se... Obě mám rád. Byl bych rád, aby se to urovnalo.
Golden Kids byly ve své době velmi populární, ale zanikly už po necelých dvou letech. Nemrzí vás zpětně, že to netrvalo déle?
Bohužel Marta Kubišová dostala zákaz vystupovat a i když jsme se to snažili zvrátit, nepomohlo to... Marty mi bylo velmi líto...
Jaký dárek by vám k životnímu jubileu udělal největší radost?
Zdraví... A aby lidé žili v klidu a v míru bez válek. Já se narodil ve válce a myslel si, že už ji nikdy nezažiju a vidíte, co se ve světě teď děje...
Jak jste na tom po zdravotní stránce?
Úměrně svému věku. Trápí mě bolavá noha, kotník... Chodím pravidelně na obstřiky. Naštěstí to nebrání zpívání.
Máte hodně koncertů?
Už to není, co bývalo. Koncerty jsou přitom pro mě největším hnacím motorem. Fanoušci mě vždycky nabíjejí energií. Už jsem to říkal před lety: bez muziky bych umřel. Z jeviště mě budou muset sestřelit. (smích)
Věřil jste, že se po mozkové mrtvici, kterou jste prodělal rok před svými šedesátými narozeninami musel jste se po ní znovu naučit mluvit, ještě vrátíte na koncertní pódia?
Naděje umírá poslední. Měl jsem štěstí na lékaře. Melodie jsem nezapomněl, ale všechny texty ano. Nepamatoval jsem si ani hymnu. Začínal jsem od začátku, čtení mně šlo lépe než mluvení. Při koncertech mám čtecí zařízení, bez něj by to nešlo. A samozřejmě také bez fanoušků, ti zpívají se mnou.
Co děláte ve volném čase?
Největším koníčkem je pro mě muzika, kterou miluju. Když mám volno, opakuji si texty, které hrajeme na koncertech, a většinou relaxuji a odpočívám.
Už osm let jste vdovcem. Se svou manželkou Jaroslavou, s níž máte syna Václava, jste prožil více než čtyřicet let. Jak moc vám schází?
Bez ní už není nic tak jako dříve. Byl to můj anděl strážný. Někdy to se mnou neměla lehké, byl jsem hodně na cestách, ale všechno zlé jsme vždycky dokázali překonat. Moc mi chybí.
Jak vzpomínáte na své filmové role? Dá se říct, že v jakémkoliv snímku jste si zahrál, stal se legendárním...
Rád vzpomínám na Ostře sledované vlaky, Skřivánky na niti i Šíleně smutnou princeznu, v níž jsem mohl i hodně zpívat. Mám radost, že písničky, které vznikly už v roce 1967, si zpívají děti po několik generací. Co se týče vzpomínek na natáčení, rád jsem jezdil na koních a tak mě pan režisér Bořivoj Zeman posadil na krávu bez sedla. Jmenovala se Máňa. Když tyto filmy dávají v televizi, rád se na ně dívám.
Václav Neckář s bratrem Janem v pořadu 7 pádů Honzy Dědka:
