Paranoia v Kremlu: Smrt Chameneího na Putina tvrdě dopadla. Bojí se o život, odhadují experti
Americké útoky na Írán prohloubily paranoiu ruského prezidenta Vladimira Putina a zvětšily jeho obavy o vlastní život, píše web Politico. Události v Íránu ale zároveň posilují jeho pozici vůči Západu a Ukrajině. Vývoj ukazuje, jak jsou mocní vůdci často limitováni strachem a jak dalekosáhlé dopady na mezinárodní situaci mají jejich rozhodnutí.
Když Spojené státy a Izrael naposledy bombardovaly Írán, reportér webu Politico se ruského prezidenta Vladimira Putina zeptal, jak by reagoval, kdyby byl při útoku zabit nejvyšší vůdce íránské vlády. „Ani o tom nechci diskutovat,“ odpověděl tehdy ruský prezident. O necelých devět měsíců později – poté, co ajatolláh Alí Chameneí v sobotu zemřel při cíleném útoku vedeném Izraelem a podporovaném USA, Putin ale neměl jinou možnost než reagovat, píše web Politico.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Úbytek mužů nebo propaganda na billboardech. Just popsal Rusko čtyři roky po začátku války
Atentát podle zmíněného webu spustil dva z Putinových nejhlubších instinktů: hluboce zakořeněnou paranoiu ohledně vlastní dlouhověkosti a touhu po politickém přežití definovaném vítězstvím nad Ukrajinou. Oba tyto instinkty se projevily v krátkém prohlášení zveřejněném na webových stránkách Kremlu, v němž Putin odsoudil Chameneího zabití jako „vraždu spáchanou v cynickém porušení všech norem lidské morálky a mezinárodního práva“.
Čtěte také
Byla to silnější reakce než ta, která přišla po zajetí dalšího bývalého ruského spojence – venezuelského prezidenta Nicoláse Madura – na začátku tohoto roku. Putin však, a to je pozoruhodné, nejmenoval země, které za vraždou stály.
Roste Putinův strach?
V ruském prostředí vyvolala smrt Chameneího srovnání s pádem jiného autoritářského vůdce. Záběry libyjského Muammara Kaddáfího, který byl ubit davem k smrti po intervenci vedené NATO v roce 2011, Putina „zmrazily“. Alespoň to tvrdí ruský novinář Michail Zygar. „Ukázali celému světu, jak byl zabit a pokrytý krví,“ řekl – viditelně rozzlobený – Putin podle státní tiskové agentury Interfax během tehdejší televizní tiskové konference. „Je to demokracie?“ ptal se.
V květnu 2012, krátce po Kaddáfího svržení, se Putin po dočasném působení ve funkci premiéra vrátil do prezidentského úřadu. Jeho cílem bylo odpoutat se od Západu a vymýtit domácí disent, který obviňoval ze snahy spolupracovat s nepřáteli Ruska. „Právě Kaddáfího smrt se stala zlomovým bodem v ruské politice – zahraniční i domácí,“ píše na Telegramu Alexander Baunov, vedoucí pracovník Carnegieho centra Rusko-Eurasie se sídlem v Berlíně. Skutečnost, že USA a Evropa dovolily tak brutální svržení Kaddáfího, vnímal bývalý agent KGB Putin podle Baunova jako „vrchol zrady“.
Postupem času se Putin dostával do stále větší izolace. Během pandemie koronaviru se zahraniční hodnostáři i ruští představitelé museli držet od ruského prezidenta několik metrů daleko. Interakce s veřejností byly – a stále jsou – pečlivě naplánovány. Zesnulý ruský opoziční vůdce Alexej Navalnyj ho nazval „dědečkem v bunkru“. Je to odkaz na zjištění Navalného týmu, že Putin údajně vlastní honosný palác, který je vybaven sítí tunelů vykopaných 50 metrů pod zemí.
Čtěte také
Nedávné události Putinovu paranoiu jen prohloubily. Svržení dvou ruských spojenců – Madura a Chameneího – přimělo některé prokremelské komentátory k porušení neformálního pravidla platného od návratu Donalda Trumpa do Bílého domu: Vyhýbat se otevřené kritice USA nebo jejich prezidenta. V čele kritiků stál tradičně bývalý ruský prezident Dmitrij Medveděv, který napsal, že útok USA na Írán odhalil Trumpovu „pravou tvář“.
Ruský televizní moderátor a propagandista Vladimir Solovjov obvinil USA, že se chovají „jako predátor“ a používají diplomacii k nalákání „své kořisti, aby polevila v ostražitosti, než jí zaryje zuby do krku“. Alexandr Dugin, proválečný ultranacionalista, pak na Telegramu varoval, že Washington by mohl plánovat totéž s Ruskem. „Jeden po druhém jsou naši spojenci systematicky eliminováni. Je jasné, kdo je další, a je jasné, co jednání s takovým nepřítelem doopravdy znamenají,“ pokračoval s odkazem na probíhající mírové rozhovory Ruska s Ukrajinou zprostředkované USA.
Putin nechce riskovat
Kreml naopak zaujal mnohem diplomatičtější tón. Den poté, co Putin odsoudil Chameneího vraždu, jeho mluvčí Dmitrij Peskov vyjádřil „hluboké zklamání“ nad tím, že rozhovory USA s Íránem selhaly, zároveň však vyjádřil „hluboké uznání“ za úsilí USA o zprostředkování míru s Ukrajinou. Celé to doplnil slovy: „V první řadě důvěřujeme jen sami sobě a hájíme své vlastní zájmy.“
Čtěte také
Ať už ruský prezident osobně cítí cokoli, jeho činy ukazují, že je pragmatik. „Putin nehodlá riskovat svou osobní bezpečnost, bezpečnost svého režimu ani svou vizi ruské národní bezpečnosti, aby nasadil krk a pomohl Íráncům, Severokorejcům, Číňanům nebo komukoli jinému,“ řekl Sam Greene, profesor politologie a odborník na Rusko na King's College London.
Podle něj má íránská krize pro Moskvu různé výhody, mezi nimiž jsou vyhlídka na vyšší ceny mezinárodní ropy, neshody mezi Evropou a USA v tom, jak se vypořádat s následky, a odvedení pozornosti Washingtonu od války na Ukrajině. Putin má navíc odstrašující prostředek, který neměl ani Kaddáfí, ani Chameneí: největší jaderný arzenál na světě. Jaderné zbraně však nenabízejí žádnou ochranu před hrozbami zevnitř. Pokud tak neustávající katastrofy postihující ruské spojence skutečně Putinovy obavy prohloubí, pravděpodobně se nebudou koncentrovat na rakety NATO, ale na palácové intriky.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Ukrajina čelila dalším ruským útokům na energetiku. Bez proudu jsou i okupovaná území
vaclav.cerny@iprima.cz
