Když měsíc po tragickém srpnovém požáru ve věžovém domě v Nerudově ulici nechalo město uklidit stovky svíček před panelákem, začala diskuse, jak jedenáct obětí uctít trvaleji. „Nějaké pietní místo tam určitě patří,“ říká bohumínský místostarosta Igor Bruzl. Zdaleka ne všichni obyvatelé osudového domu i okolního sídliště s ním ale souhlasí.
Přízemím věžáku v Nerudově ulici číslo 1158 tlačí jízdní kolo paní Jana. Žije v osmém poschodí a vzpomínat na podvečer 8. srpna, kdy o tři patra výše obviněný žhář Zdeněk K. způsobil drastickou smrt hned jedenáct lidem, se jí rozhodně nechce. „Přesto jsem se rozhodla, že tu hrůzu překonám a zůstanu tu bydlet, vždyť jsem tu doma čtvrt století,“ svěří se. „Ne každý tu vydrží,“ dodá a ukáže na dveře přízemního bytu. „Tihle se raději odstěhovali. Nedivím se, ve dne v noci se museli dívat na stovky rozsvícených svíček, tady v přízemí se tomu nedalo uniknout.“
Vymazat z paměti, nebo uctít?
Partaj z přízemí měla i další děsivý zážitek, který se zřejmě dal smazat jen vystěhováním. Přímo pod okny bytu zahynulo pět obětí včetně dětí. Nešťastníci, kteří se před plameny rozhodli uniknout skokem z jedenáctého patra. „Nějaký pomníček by tu možná měl být, pro nás nájemníky to ale bude spíš trauma,“ nejistě zvažuje paní Jana. Náhle se otevře výtah a muž s odpadkovým košem v ruce docela netaktně vykřikne: „Dobrý den, paní Jano, dlouho jsem vás neviděl. Vy ještě žijete?“ Odpověď je stručná: „Musím.“
Dvanáctiposchoďový věžák, to je vlastně celá vesnička, v níž bydlí asi 120 lidí. A v této „panelové dědině“ se musí žít dál.
„Pi*****a,“ použije jadrný výraz z Ostravska další nájemník věžáku. Muž v montérkách, právě se vrací z ranní šichty. „Na co pomník, tenhle případ musíme co nejdřív dostat z paměti,“ myslí si. A zopakuje oblíbený vulgarismus. Do jedenáctého patra se vzápětí vydám pěšky, abych měl chvíli čas zamyslet se nad pocity nájemníků. Možná je tragédie příliš čerstvá, aby o ní sousedé obětí mohli mluvit bez emocí. Vymazávání reálných událostí, byť jakkoliv tragických, se ale příčí mému vzdělání. Jsem učitel dějepisu.
V jedenáctém patře věžáku č. 1158
V jedenáctém poschodí slyším stejnou řeč. „Hlavně chci, aby tu už byl klid, aby se na to co nejdříve zapomnělo. A ne tu stavět nějaké pomníky,“ přeje si třiašedesátiletý Zdeněk Zezula. Už jsme spolu mluvili bezprostředně po požáru, od vyhořelého bytu ho dělí jen asi tři metry chodby. „Schody zaduněly, pak divoký úprk. Ale nevím, zda to byl ten člověk, co byt zapálil. Otevřel jsem dveře, všude plno dýmu, nebylo nic vidět, tak jsem rychle zabouchnul a bál se, co bude dál. Za chvíli se už dým plazil pod dveřmi, měl jsem strach, ale pak se naštěstí objevili hasiči,“ líčil požár před pěti týdny.
Teď už pan Zezula nemůže o osmém srpnu ani slyšet: „Je mi to už totálně jedno, co se stalo.“ Oběti znal jen od vidění, i když s nimi na stejném patře žil více než dva roky. Kdyby měl se sousedy přátelský vztah, možná by dnes jinak uvažoval i o pomníku. „Ani jsem nevěděl, jak se ti lidi jmenovali, nikdy se mi nepředstavili,“ říká. Anonymita panelových sídlišť je děsivá. Zdeněk Zezula se tak už nikdy neseznámí s Lenkou a Lukášem a jejích devítiletým synem Dominikem, kteří zahynuli v bytě přes chodbu. A s nimi osm dalších příbuzných, známých a sousedů, kteří přišli do kvartýru slavit narozeniny.
Nerudovy verše v Nerudově ulici
Je čtvrtek 16. září odpoledne. Vyhořelý byt je pět týdnu po tragédii téměř opraven. „Pěkné, že? Úplně nový bejvák. Až na ten balkon, ten se ještě musí dodělat,“ pochlubí se přítomný zedník. Pocity mám všelijaké, v bytě se jedenáct lidských bytostí potkalo tváří v tvář smrti. Buď uhořely uvnitř, anebo po skoku z okna. Věžák stojí v Nerudově ulici, proto jsem včera sáhl po díle básníka Jana Nerudy (1834–1891), byla to sbírka Písně kosmické. A našel v nich symbolické dvojverší: „Cítím, jak vlastní plamen můj / vzhůru ať k nebi šlehá.“
Pohled z okna v jedenáctém patře věžáku je skličující. Široký chodník kolem paneláku se z téhle výšky jeví jako uzoučká pěšinka. Strašná smrt. Tyhle nevinné oběti si určitě zasluhují pomník. Jak bude potrestán čtyřiapadesátiletý Zdeněk K., který je z úmyslného požáru v Bohumíně obviněn, to rozhodne nezávislý soud.
Pomník bude nejdříve za rok
Půl hodiny poté sedím v kanceláři bohumínského místostarosty Igora Bruzla (ČSSD). „Provizorní pietní místo u paneláku jsme museli po měsíci odstranit, protože některé nájemníky už to stresovalo,“ vypráví. „Je nám ale jasné, že mnozí lidé budou chtít minimálně v den výročí tragédie zapálit svíčku a někde se poklonit obětem.“ Radní se na tom shodli s bohumínským římskokatolickým farářem i krizovým štábem, který řešil následky žhářského útoku. Jakmile však záměr radnice pronikl na veřejnost, zvedla se proti plánovanému pomníku i vlna odporu. Hlavně ve věžáku číslo 1158 a jeho okolí.
„Rozumím těm lidem, pětadvacet let jsem žil v paneláku přímo proti tomu věžáku,“ chápe místostarosta i negativní reakce. Dobře znal rodiče jedné z dětských obětí a od vidění i samotné nájemníky vyhořelého městského bytu. „Myslel jsem si dosud, že jsem hodně odolný člověk, ale po tomhle případu jsem nemohl několik nocí spát,“ přiznává Bruzl.
Nechce proto situaci více jitřit. „Je to pořád strašně brzo. Dohodli jsme se proto, že pomník tam umístíme nejdříve v době prvního výročí té nešťastné události.“
Zůstanou bezejmennými oběťmi?
Místostarosta Bruzl preferuje, aby to byl pomník nenápadný. „O jeho podobě zatím nemáme jasnější představu,“ přizná. „A budou na něm jména obětí?“ ptám se. Oběť bez jména totiž není úplně uctěna. A dříve každý podobný památník nesl celá jména tragicky zahynulých.
„Stanislav Konvička, Jan Malát, Milan Řehák, Alois Koléšek, Jan Kopelec,“ to je třeba část jmen uvedených na pomníku v centru obce Jindřichov ve Slezsku. Celkem jich bylo dvanáct. A šlo o fotbalový tým, který v roce 1947 zahynul při havárii nákladního vozu, jenž manšaft vezl na zápas. „Dneska je úplně jiná doba. Jména, to je strašlivě citlivá věc, o které by museli rozhodnout pozůstalí. Uvidíme,“ přemítá bohumínský místostarosta.
