Tragédie hokejistů Jaroslavle zblízka: Všichni plakali, Rusko se změnilo. Alespoň na chvíli
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Před 15 lety zahynulo při letecké havárii 44 lidí
Mezi oběťmi byli i tři čeští hokejoví reprezentanti
Trenér Vůjtek se katastrofě vyhnul o pár měsíců
Hrozí, že memento tragédie vyjde naprázdno?
Přesně před 15 lety svět ohromila strašná letecká tragédie. Stroj s hokejovým mužstvem Lokomotiv Jaroslavl se krátce po vzletu zřítil, v jeho troskách zahynulo 44 lidí. O život přišli i čeští reprezentanti Josef Vašíček, Jan Marek a Karel Rachůnek, spolu s nimi Slovák Pavol Demitra. Pro CNN Prima NEWS na událost exkluzivně vzpomíná sportovní novinář Vladimír Rauš, který v té době žil v Rusku a byl přímým svědkem dění.
Patnáct let – viděno lidskou optikou – není žádná doba. V tomto případě se mi ale zdá, že to bylo strašně dávno. Jako by se to všechno odehrálo v jiném životě. Což vlastně není zas tak daleko od pravdy.
Co se stalo u Jaroslavle
Letecká havárie letadla Jak-42 se stala 7. září 2011. Obětí byl hokejový tým Lokomotiv Jaroslavl, který cestoval do běloruského Minsku, kde měl druhý den odstartovat novou sezonu KHL.
Luxusně vybavenému třímotorovému letounu se nepodařilo nabrat výšku po vzletu z ranveje. Krátce se odlepil od země, po kolizi s anténním systémem se naklonil a z výšky několika metrů dopadl zpět na zem. Rozlomil se a začal hořet, část trosek spadla do blízké řeky Volhy. Při tragédii zahynulo 44 lidí, včetně českých hokejistů Josefa Vašíčka, Jana Marka a Karla Rachůnka, a také Slováka Pavola Demitry.
K vyšetřování byli přizváni specialisté ze zemí, z nichž pocházely oběti nehody. Česko zastupoval Ing. Josef Procházka. Za příčinu nehody byla označena chyba posádky – sešlápnutí brzdových pedálů jedním z pilotů během vzletu.
Byl to opravdu jiný život a jiný svět. V sousední zemi se nebombardovaly vesnice a města. Denně se nezabíjely tisíce nevinných lidí. Slovenský klub nazvaný Lev Poprad se právě chystal na svůj debut v Kontinentální hokejové lize (KHL). Samotná soutěž byla plná českých hráčů a trenérů.
ČTĚTE DÁL: Nosková po postupu na US Open: Nic pro moje mentální zdraví. Při mečbolech se mi klepala ruka
V kontextu dnešních reálií to zní skoro neuvěřitelně.
I já osobně byl někým naprosto jiným. Žil jsem poklidným životem v Moskvě, pracoval jsem jako sportovní novinář. A na emigraci ze země jsem neměl ani pomyšlení.
Čtěte také
Ostražitý Marek a dobrák Vašíček
Ten den, 7. září 2011, byl zkraje docela všední. Až odpoledne zavolal kolega: „Zapni si telku. Rychle!“ Upřímně, moc se mi nechtělo – měl jsem volno, konečně žádná služba. V jeho hlase ale znělo něco, co přimělo uposlechnout.
V televizi měli dávat zahajovací zápas nového ročníku KHL mezi Ufou a Mytiščemi. Vysílání běželo, ale hokej na obrazovce nebyl. Místo toho po ledu vykračoval prezident ligy Alexander Medveděv.
Čtěte také
Toho chlapíka jsem znal velmi dobře. Když je v náladě, srší vtipem. Pokud se mu ale něco nelíbí, probodne tě pohledem a nejde daleko pro mrzuté slovo.
Tentokrát se choval nějak divně. Držel v ruce mikrofon a mluvil dost nesouvisle.
Bylo jasné, že se něco stalo. Ale co?
Objevila se v ledě díra? Poprali se fanoušci? Někdo zkolaboval v hledišti?
Kamery na chvilku zabraly publikum. Všude kolem zaražené tváře. Ženy plakaly. Někteří chlapi také utírali slzy.
Vladimír Rauš
Spolupracovník CNN Prima NEWS, narodil se v Rusku. Sportovní žurnalistice se věnuje od roku 1995. Jako novinář působil na pěti olympijských hrách, světovém i evropském fotbalovém šampionátu a dalších velkých mezinárodních akcích. Během své kariéry dělal rozhovory s řadou hvězd světového sportu, například s Jaromírem Jágrem, Marií Šarapovovou nebo Borisem Beckerem. Dnes žije po emigraci v cizině.
Co se tady ksakru děje?
Nakonec se ve změti zmatených slov podařilo zachytit to hlavní.
Lokomotiv Jaroslavl. Letecká havárie.
Novinář Vladimír Rauš Zdroj: Se svolením Vladimíra Rauše
V takových okamžicích lidský mozek pracuje velmi zvláštně. Přebírá informace, ale nedokáže je naplno zpracovat. Do hlavy lezou divné myšlenky – naprosto nepodstatné a vedlejší.
Čtěte také
Když havárie, tak Jaroslavl zítra asi hrát nebude. Možná, že příští kolo také ne. A třeba dokonce ani za týden...
Jak tedy bude vypadat tabulka?
Až prvotní šok pominul, mozek začal uvažovat racionálněji. Kdo je tam teď vlastně v týmu?
Čtěte také
Ivan Tkačenko. Kapitán mužstva, prima kluk. Skromný, usměvavý, komunikativní. V životě neodmítl žádný rozhovor.
Ruslan Salej. Chlap jako hora, skoro 1 000 zápasů v NHL, legenda běloruského hokeje.
Také tři Češi – Jan Marek, Josef Vašíček, Karel Rachůnek. A Slovák Pavol Demitra.
První dva jsem znal osobně, psal jsem o nich pro česká média.
Čtěte také
S Honzou Markem jsem se seznámil o několik let dříve, když ještě hrál v moskevském CSKA. Vždycky mi připomínal rozcuchaného vrabce. Menšího vzrůstu, s rozježenými vlasy i nosem ostrým jako ptačí zobák. Ale hlavně – směrem k ruským novinářům věčně načepýřený a ostražitý. Zatímco k těm českým byl prý nesmírně vstřícný, v cizině si udržoval odstup, neznámé lidi si nepouštěl blíž k tělu. Dělat s ním rozhovor pro nás nebyl žádný med.
Pepa Vašíček byl přesný opak. Vysoký, svalnatý, z otevřené tváře mu nikdy nezmizel přátelský úsměv. Zkrátka, dobrák od kosti. Opravdový dárek pro každého novináře.
Čtěte také
Trenér Vůjtek se minul se smrtí o vlásek
Pak mě napadlo ještě jedno jméno. Trenér Vladimír Vůjtek.
V Jaroslavli působil několik let, dvakrát dovedl mužstvo k vítězství v lize. Na jaře roku 2011 oslavil s týmem bronzové medaile, pak převzal slovenskou reprezentaci. Se smrtí se minul jen o několik měsíců. Když si jen pomyslím, co by se mohlo stát, kdyby tehdy prodloužil smlouvu s klubem, mrazí mě dodnes.
Čtěte také
Na trenéra Vůjtka nedám dopustit. Poprvé jsme se setkali, když jsem byl dvacetiletý student. Kouč přivezl na turnaj do mého rodného Petrohradu české reprezentační béčko, kterému jsem dělal doprovod. Hodně jsme spolu komunikovali, překládal jsem mu na tiskových konferencích. Hned si mě získal svým rozhledem a kultivovaným humorem.
Skamarádili jsme se, zůstali i nadále v kontaktu. Byl jsem u něj doma v Klimkovicích nedaleko Ostravy, navštěvoval jeho tréninky ve Vítkovicích. Proto jsem vůbec nebyl překvapen, jak rychle zapadl do ruského prostředí.
Čtěte také
Dobře ovládal ruštinu a neštítil se ji používat. Ochotně si dal po zápase tradiční štamprličku s trenérem soupeřů. Respektoval místní okolí, a to si vážilo jeho.
Není divu, že jakmile se kouč dozvěděl o tragédii, koupil letenku a okamžitě se přihnal do Jaroslavle. „Nemohl jsem jinak, vždyť jsem znal všechny lidi v klubu,“ vyprávěl mi později, když se rány trochu zahojily. „Nejenom vedení, personál a hráče, ale také jejich rodiny. S některými mě pojil čistě pracovní vztah, ale měl jsem tam i opravdové přátele. Ta cesta na pohřeb byla hrozná. Hlavou se mi hnalo tolik myšlenek a vzpomínek, na to nikdy nezapomenu.“
Čtěte také
Konsternován nebyl jenom trenér. Událost vyvolala obrovskou vlnu mezinárodní solidarity. Záběry z pohřbu obětí letecké havárie obletěly celý svět. Ohromil jak rozsah tragédie, tak i její dosah.
Smuteční kondolence nemířily jen do Ruska. Mezi mrtvými byli občané různých států – Česka, Slovenska, Kanady, Německa, Švédska, Běloruska, Lotyšska. A také několik hráčů z Ukrajiny.
Něco mi říká, že dnes by intenzita prožitku byla přece jen trochu jiná. A nejde jen o to, že svět si pomalu zvyká na krev a oběti, poněkud upouští od empatie. Národnostní zastoupení v KHL je nyní rovněž mnohem chudší, než tomu bylo dřív. A hlavně, dramaticky se změnil náhled na samotnou KHL i celé Rusko.
Čtěte také
Aby memento nevyznělo naprázdno
Patnáct let staré události připomíná memoriál na Leontěvském hřbitově v Jaroslavli, kde je pochována většina obětí. Na žulové zdi jsou vytesány portréty 37 členů mužstva – hráčů a realizačního týmu. Další pomník je umístěn nedaleko hokejové arény, kde hraje své zápasy dnešní Lokomotiv.
Působivá kompozice je složena z ocelových hokejek.
Čtěte také
Někdo v ní vidí padajícího ptáka, jiní zase letadlo startující z ranveje.
Vedení KHL po tragédii kvůli nedodržování bezpečnostních standardů zakázalo užívání ruských letounů Jak-42, Tu-134 i An-148. Bylo rozhodnuto přestoupit výhradně na moderní stroje cizí výroby. Volba padla na Boeingy či Airbusy ročníku 1997 a výš. Kontrolou byl pověřen speciálně vytvořený odbor KHL pro organizaci letecké přepravy.
Problém je, že země v důsledku západních sankcí uvalených na Rusko po zahájení invaze na Ukrajinu přišla o možnost nakupovat cizí letadla a náhradní díly. Bez možnosti modernizace letecký park rychle zastarává. Aerolinky rozebírají na součástky starší letouny, ale jejich množství je omezené. Nejen speciály hokejových klubů, nýbrž celé ruské civilní letectví se tak dnes nachází ve stavu ohrožení.
Čtěte také
Ano, doba je jiná.
Reálně hrozí, že memento Jaroslavle může vyznít naprázdno.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Nenápadný chlap, který toho hodně dokázal. Osobnosti vzpomínají na Tesaříka, co vzkázal Hejma?
