Rusové si zásadně nepřiznávají své chyby, odmítají se z nich poučit. Platí to bohužel i o 13 let staré letecké tragédii v Jaroslavli, při níž se svým týmem zahynuli čeští hokejisté Jan Marek, Josef Vašíček a Karel Rachůnek. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to říká kapitán Lukáš Štěpánek, který byl pět let pilotem Aeroflotu. Ve 21. století zahynulo při haváriích ruských letadel více lidí než v kterékoli jiné zemi. Štěpánek míní, že vedle nesmírné rozlohy Putinovy říše je za tím i svérázná ruská mentalita.
Lukáš Štěpánek je pilotem dopravních letadel už 25 let, plnou pětinu z toho seděl v kokpitu strojů Aeroflotu. Poměry v ruském vzdušném prostoru zná dokonale. Takže když zpětně přemýšlí o 13 let staré tragédii v Jaroslavli, při níž zahynuli i čeští hokejisté Jan Marek, Josef Vašíček a Karel Rachůnek, vlastně ho tahle bezprecedentní hrůza ani tolik nepřekvapuje.
Co se tehdy stalo
K letecké havárii letounu Jak-42, na jehož palubě se nacházel hokejový tým Lokomotiv Jaroslavl, došlo 7. září 2011. Stroj se zřítil u letiště Tunošna v Jaroslavli na cestě do běloruského Minsku, kde měl tým odstartovat novou sezonu KHL. Mezi oběti patřili i tři čeští reprezentanti Josef Vašíček, Jan Marek, Karel Rachůnek, slovenská legenda Pavol Demitra nebo kanadský kouč Brad McCrimmon, vítěz Stanley Cupu z roku 1989. Z osmi členů posádky a 37 pasažérů přežil jen mechanik Alexandr B. Sizov. Prezident Mezinárodní hokejové federace René Fasel o katastrofě prohlásil, že představuje „nejtemnější den v dějinách našeho sportu“.
Ne po tom všem, co v Rusku zažil.
„Letecká nehoda se samozřejmě může stát kdekoliv na světě, v Rusku je to ale o něco pravděpodobnější,“ tvrdí 50letý pilot.
Proč?
Ve společnosti Aeroflot, pro kterou jsem dělal, to bylo na světové úrovni. Letadla měli ve vynikajícím stavu. Jenže v Rusku působí i mnoho menších, nespolehlivějších aerolinek. A do hry navíc vstupuje specifická ruská mentalita.
Co přesně?
Rusové řeší problémy direktivně, je tam menší odpovědnost jednotlivého člověka, každý čeká na příkaz shora. Jakmile se tedy ruský kapitán letadla dostane do neobvyklé situace, často si s ní neví rady. Čech, Australan, Španěl zůstávají víc v klidu, dívají se na to s nadhledem. U Rusa hraje obrovskou roli princip subordinace. Děsně se bojí svých nadřízených, je svázán systémem. Aby ruský pilot porušil nějaký příkaz či zákaz „jen“ proto, že tím vyřeší problém? Neexistuje. V Evropě je to tak, že když mám coby kapitán udělat něco proti postupům, co přitom letoun zachrání, tak to prostě udělám. Je to moje odpovědnost. Obhájím si to. Takhle však ruský kapitán nepřemýšlí. Problémů je nicméně v Rusku více.
Český pilot Lukáš Štěpánek v kokpitu Zdroj: Archiv Lukáše Štěpánka
Třeba?
Kvalita letového parku. Výcvik. Vím o ruském pilotovi, který měl výcvik na An-2, tedy na dvouplošníku prakticky z druhé světové války. A z toho šel rovnou létat s Airbusem A-320...
To zní děsivě.
No, ideální to rozhodně není… Ještě jednou opakuji: největší bizarnosti se netýkaly Aeroflotu, ale menších společností. Létat s nimi bych se bál, do jejich letadla bych nesedl. U nich se totiž hodně dívá na peníze. A to když se dělá v Rusku, pak je výsledkem džungle…
Při tragédii v Jaroslavli ostatně havaroval Jak-42 pochybných aerolinek Yak Service.
Šlo o společnost, která měla v době neštěstí zákaz létat po Evropě. Vyšetřoval je už dokonce i ruský úřad. Během samotné tragédie došlo k tomu, že jeden z pilotů při vzletu nechtěně brzdil. Problém byl ve výcviku. Společnost Yak Service používala dva typy Jaků, které se zdají být velice podobné, ve skutečnosti se však významně liší. Jestliže má pilot povolení létat se dvěma typy letounů, musí mít patřičný výcvik k oběma. U zmíněného pilota se však zdá nejisté, jak moc do hloubky probíhal výcvik v případě Jak-42.
Trosky letounu skončily i v přilehlé řece Volze. Zdroj: Profimedia.cz
Zjednodušeně řečeno – výcvik stojí peníze. A tahle firma evidentně chtěla ušetřit. Což je ostrý kontrast vůči běžné praxi Aeroflotu, který piloty připravoval po teoretické stránce skutečně perfektně. Musel jste se tři roky učit, než jste šel do provozu. U Aeroflotu si vybavuji i každoroční lékařské prohlídky, které byly důsledné jako pro kosmonauty. Nepředstavitelné! I v Evropě máme nastavené přísné limity, s Moskvou se to ovšem nedalo srovnávat. Jenže…
Lukáš Štěpánek (50)
Pilot dopravních letadel, kapitán a instruktor Airbus A320
Pět roků létal pro ruskou společnost Aeroflot, mimo to pracoval třeba pro Fischer Air, ČSA.
Má zkušenosti s létáním v Rusku, Africe, Gruzii, celé Evropě.
Jenže?
Obcházelo se to. Stejně jako při výcviku na simulátorech, kde byla laťka nastavena šíleně vysoko, až nereálně, jak pro nejlepší piloty v galaxii. Výsledek? Ruský kapitán sice dokázal doletět ve špatném počasí na jeden motor i s vysazením přístrojů, pak ale došlo na naprosto banální závadu, kdy se měl pro něco sám rozhodnout. A měl s tím problém. To se přece nenacvičovalo… Pro mě je to celé trochu schizofrenní – v Rusku se mi létalo fakt dobře. I ruská zima byla nádherná; pokud do ní tedy člověk přijel a zase z ní mohl zmizet. Žít bych tam však nemohl.
I kvůli té mentalitě?
Je opravdu jiná… Já si tam našel manželku, mnoho přátel. Potkal jsem jedince vzdělané, evropského smýšlení, jazykově vybavené. To všechno v Rusku je – skvělí vědci, umělci, spisovatelé. Jen jim zkrátka chybí střední vrstva. Mohou se sice pochlubit úzkou společenskou špičkou, po ní však není dlouho nic. A do toho vás deptá všudypřítomná byrokracie, nesmírná korupce.
Kapitán Lukáš Štěpánek u gruzínského letiště Mestia Zdroj: Archiv Lukáše Štěpánka
Dotýkala se i vašeho oboru?
Ano. Vždyť někteří ruští piloti prošli zkouškami jen zásluhou úplatku… I na tu dálku je asi vidět, že před zákonem si tam nejsou všichni rovni. Když máte peníze a je něco potřeba, tak si to prostě zařídíte. Příslušný orgán si milerád řekne o nějakou sumu a problém zahladí. Přesto, jak často říkám: na svou ruskou štaci vzpomínám rád. V Rusku nebyl žádný velký provoz, nebyla zpoždění. V ruské zimě to možná bylo někdy náročné, na to si ale člověk zvykne. Neměl jsem problém ani s lety do destinací typu Novosibirsk, Barnaul, Kemerovo.
Létal jste po Rusku i na nějaká bizarnější místa?
Moskva je stát ve státě. Super město, kde všechno funguje. Pak ale zaletíte na druhou stranu Ruska a je to obrovský skok. Vybavuji si třeba, jak jsem někdy na začátku svého ruského působení letěl do Novokuzněcka. Přistáli jsme, byla tam jedna rozestavěná, rezavá budova. Jako bychom se zničehonic ocitli kdesi uprostřed lesů. Přijely staré sovětské gruzaviky, nabraly cestující, odvezly je do letištní haly kamsi za stromy. Měl jsem pocit, jako bychom se vrátili o 30 let nazpět. Sice tam pak stálo nějaké nákupní centrum, sem tam projelo moderní auto, jinak jste si ale připadal, jako byste nastoupil do stroje času. Jak z Mrazíka! Babičky na nádraží prodávaly nasbírané borůvky a houby, všechno bylo zašlé. Pravěk.
Už jste zmínil ruskou zimu. Jaké s ní máte zkušenosti?
Velké. Třeba si vybavuji Barnaul v Altajském kraji, kde teplota padala k -40 °C. Chtěl jsem se projít do města, po dvou minutách jsem si uvědomil, že byla šílená chyba nevzít si čepici. Hned jsem si ji koupil. Ani to ale nestačilo. Měl jsem vlněný kabát z Aeroflotu a rifle, už po dvaceti minutách jsem necítil nohy; běžel jsem okamžitě zpátky na hotel, kde jsem pak ležel hodinu naložený v horké vaně. Mimochodem – v Aeroflotu jsme měli tři uniformy: letní, zimní a arktickou. To u jiných společností není zvykem. Mělo to ale svůj důvod, minus čtyřicet jsme zažili na více místech, třeba i v Kazachstánu.
Kapitán Lukáš Štěpánek v kokpitu Zdroj: Archiv Lukáše Štěpánka
Jak se v takovém mrazu přistává?
V pohodě. Když je suchá dráha, může klidně i poměrně silně foukat. Jde o to, z jaké to jde strany. Pokud jde o přímý protivítr, pak to není žádný problém. Pokud jde o boční vítr, už je to horší. Tamní společnosti ale mají se zimním provozem dostatečné zkušenosti. Cizím společnostem se každý rok stalo, že jim letouny vyjely z kluzké dráhy; nešlo ale o nic vážného, docházelo k tomu při velice nízké rychlosti.
Osobně si pamatuji jeden let do Murmansku, kde zrovna hustě sněžilo. Nedělalo mi zrovna dobře, co je pro Rusko typické – že další nejbližší letiště máte třeba až hodinu letu. Když jsme pak přistávali, bylo vypočítané, že vzhledem k psímu počasí zastavíme až 50 metrů před koncem dráhy, což už bylo skutečně limitní; něco takového se vám v Evropě nestane. Byl to nezvyk, ale zase žádný extrém.
Na jaké ruské letiště jste létal nerad?
Třeba na staré rostovské. Tam to bylo velice nepříjemné. Měli krátkou dráhu, uprostřed se vyjímala boule. Kopeček. Z jednoho konce jste neviděl letadlo na druhé straně. Nic moc. I ohledně letišť se ale projevuje, že Rusko je zemí velkých rozdílů. V poslední době spoustu z nich rekonstruovali, postavili nové terminály – vedle Rostova na Donu i v Jekatěrinburku, Petrohradě; tam všude jsou teď hezká letiště. Jinde je to ovšem daleko nuznější.
Jedno ze severněji položených letišť v Rusku Zdroj: Archiv Lukáše Štěpánka
Hodně nuzně někdy vypadají i stroje, které v Rusku létají.
Ano. Občas používají i staré Antonovy, přes půl století vyráběné mašiny. Do nějakých těch prorezlých vrtuláků bych už nevlezl, radši bych jel vlakem... Vyloženě starých strojů je ale od západní Sibiře směrem k Evropě už jen pár, ono je to na údržbu dost náročné.
Jak situaci v ruské letecké dopravě ovlivnily západní sankce?
Určitý dopad to rozhodně má. S pomocí státu, Boha a překupníků to ovšem zatím nějak udržují. Něco si dělají sami, něco přes jiné bývalé sovětské republiky. A zatím to létá. Viděl jsem video s ruským odborníkem, který tuhle situaci analyzoval. Tvrdil, že zatím to ještě navzdory sankcím zvládají. Problém prý bude, až vypotřebují přísun náhradních dílů ze strojů, které momentálně stojí na zemi. Ještě chvíli jim to asi vydrží.
Jen jestli si trochu nelžou do kapsy. Mezinárodní organizace pro civilní letectví ve své zprávě uvedla, že se počet nehod v ruském civilním letectví během roku 2023 zdvojnásobil, přestože letů bylo méně. Mimo jiné prý i proto, že se ruské letecké společnosti musí během údržby spoléhat vedle „kanibalizace“ vlastních strojů i na nespolehlivé náhradní díly z Íránu.
Je nepochybné, že v Rusku se lže mnohem víc než v jiných zemích. Chtějí být perfektní, takže prostě musí být perfektní. Chybí jim sebereflexe, bohužel si neumí přiznat chybu. Radši si budou stále dokola opakovat, jak jsou super. Mně se jednou něco při letu nepovedlo, po přistání jsem do reportu přiznal, že o tom vím a že si na to příště dám pozor. Šéfpilot to pak zkopíroval a dával zprávu ostatním za příklad. Tak nečekané bylo, že se někdo sám zkritizoval.
Takhle to vypadá, když se pilotovi na povětrnostním radaru ukáže bouřková činnost. Zdroj: Archiv Lukáše Štěpánka
Než aby Rusové přiznali vlastní chybu, spíš by s vážnou tváří tvrdili, že do letadla za letu vlezli ufoni, chtěli ho zničit a nebýt hrdinného pilota, určitě by se jim to povedlo. Jen se při tom bohužel muselo udělat něco, co nebylo podle pravidel…
Marná sláva, je to trochu pyšnější národ než my.
Jako každý velký národ. Vlastně se i v tomto ohledu můžeme vrátit k tragédii z Jaroslavle v roce 2011. Oni tvrdí, že si z ní vzali ponaučení. O čem konkrétním ale mluví? Začali ve velkém lákat zahraniční piloty, místo aby „poučeni“ tou hrůzou změnili celý systém. Pilotů ze zahraničí se u Aeroflotu sešlo třicet, naše šestá sqadrona byla top; všichni to tam tak brali.
Upřímně přiznávám, že kdyby nepřišel covid a kdyby Vladimir nezačal ten svůj tříletý blitzkrieg, jsme tam do teď. Pochvalovali si nás, oblíbili si nás i druzí piloti. Zase jsme u té ruské mentality – většina ruských kapitánů se totiž chová z pozice síly, druhé piloty k ničemu nepustí. My to dělali jinak. Jasně, kapitán vždycky musí mít hlavní slovo, oproti druhému pilotovi má větší odpovědnost. Jenže chyby může dělat každý. A druhý pilot je i od toho, aby na ni případně kapitána upozornil.
Pohled z kokpitu na jedno z méně frekventovaných letišť. Zdroj: Archiv Lukáše Štěpánka
Proč jste vůbec začal pracovat u ruských aerolinek?
Předně protože jsem musel – byl jsem propuštěn z ČSA. Dalším důvodem bylo, že šlo o první společnost, která mi nabídla výběrové řízení, jímž jsem prošel. Moskva navíc není daleko, mohl jsem pracovat pět dnů, tři dny mít v Praze volno. Vedle toho jsem měl 70 dnů dovolené. Jediným problémem tak bylo, že hodnota rublu v průběhu času dost spadla. Jinak to bylo vedle jiných nabídek nesrovnatelné.
Neměl jste v Rusku zpočátku problémy s komunikací? Místo univerzální angličtiny všudypřítomná azbuka, jazyková vybavenost mezi Rusy také není zrovna ukázková.
Naštěstí ještě patřím ke generaci, která se rusky učila ve škole. Možná vás ale překvapím: co se týče létání, angličtina se tam používá naprosto standardně. Jistě – s výjimkou nějakých odlehlejších východních letišť. Obecně je to ale v tomto ohledu mnohem lepší než leckde na Západě. Francouze ve Francii neuslyšíte promluvit jediné anglické slovíčko. To samé v případě Španěla ve Španělsku.
V Moskvě se samozřejmě také stalo, že se z věže ozývala ruština – když jsme například letěli v opravdu špatném počasí a řídící leteckého provozu se uprostřed sněhové chumelenice a šíleného počtu kroužících letadel dostali do stresu. Druhý pilot sice namítal, že jsme mezinárodní ekvipáž, aby tedy přešli do angličtiny, řídící ale nedbali, pokračovali v ruštině. Nestíhali. Já po těch letech naštěstí už věděl, co jaké slovo znamená. A měl jsem pro to pochopení.
Vladimir Putin na prohlídce letecké továrny v Kazani (21. 2. 2024) Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Každého v souvislosti s Ruskem napadne – co tamní piloti a alkohol?
To neexistovalo. Rusové mají striktně nakázáno, že se 24 hodin před letem alkoholu nesmí ani dotknout. A protože se létalo pět, šest dnů v kuse, žádné mejdany nehrozily. Alespoň v případě Aeroflotu. Před každým letem ostatně musíte projít lékařskou prohlídkou, opilost by se na vás poznala…
Pochopitelně ale chápu, kam tou otázkou míříte. Rusové jsou „sví“, a to v mnoha různých ohledech. Konkrétně v letectví by strašně chtěli být výjimeční, nikdy si nepřiznají, že to neumí – vždyť posledním civilním letadlem, které se jim povedlo, byl Suchoj Superjet. A v Aeroflotu si z něj stejně dělali legraci, že když ho někam pošlou a chtějí, aby se vrátili, musí radši poslat dvě letadla. Pořád s ním měli problémy. Moc a moc by chtěli být důležití, nejlepší, ne vždycky jim to ale jde… Přesto na Rusy nechci jen kydat špínu. Jsou také srdeční. Otevření.
Jen se zdá, že většina z nich podporuje Putinovo válečné tažení.
Těm, kteří jsou pod vlivem propagandy, říkají rozumnější Rusové „vatniky“. Jako že mají místo mozku vatu. Jenže bohužel – takových je tam spousta. V mnoha z nich není jen sovětská mentalita, ale snad ještě carská. Někdy mi přijdou, jako kdyby zamrzli ve 12. století. Taky si ale ze sebe dokážou udělat legraci, nemyslete si.
Takto to vypadalo po nehodě dopravního letounu Suchoj Superjet 100 u Moskvy, 12. července 2024. Zdroj: profimedia/ČTK
Opravdu?
Jasně. Napadá mě příklad: ruští piloti se strašně bojí létat vysoko. Počítač ukazuje, že můžeme letět do 12 tisíc metrů, Rus vám ale řekne, že poletí maximálně do 10 tisíc. Prý: „Víš, jaké je tam záření?“ Někteří si to na palubě dokonce kontrolují dozimetrem. Já si je ale moc rád dobíral, říkal jsem: „Chceš se vyhnout záření? Pak musíme letět naopak vysoko. U vás v Rusku to záření přece jde ze země.“ A co oni na to? Většinou se smáli.
Spousta věcí bohužel v Rusku k smíchu není. Je to třeba jen pár měsíců, co Ruskem otřásla jiná letecká nehoda. Ta, při které zemřel Jevgenij Prigožin, šéf Vagnerovy skupiny.
Jakmile se to stalo, hned mě napadlo, že je to s Ruskem ještě horší, než se zdálo. Dneska už bych tam mohl jet jen na výlet. A rychle pryč. V té zemi panuje tuhá normalizace. Ještě nedávno byla nějaká mírnější kritika režimu možná, teď už ne. Bohužel…
Má ruská manželka popisuje, jak si volá s rodiči a jak je z toho nešťastná – jsou ruskou propagandou tak zpracovaní, že se s nimi nedá bavit. Rusové jejich typu přitom nejsou vyloženě špatní lidé. Pro člověka je jen zkrátka pohodlnější a příjemnější přistoupit na propagandu z televize, než přijmout fakt, že jeho národ páchá něco špatného. Já Rusku přeju, ať na Ukrajině prohraje. Doufám v to i kvůli Rusům samotným. Pokud totiž neprohrají, nezmění se v jejich zemi vůbec nic. Přitom je tam tak ohromný potenciál rozvoje…
MOŽNÁ VÁM UNIKLO: Šlendrián, výhrůžky a sektářství. Proč policisté prolomili ticho v kauze Komorous?
