„Každý den tu někdo umře,“ informuje vrchní sestra Šárka Kumorová reportéra CNN Prima NEWS přímo na covidové stanici D3 infekční kliniky Fakultní nemocnice v Ostravě. Právě začíná ranní směna, úplně dobré ráno to ale není. „U jednoho pacienta jsme v očekávání,“ říká vrchní sestra. V očekávání další smrti.
Loni v lednu to byla ještě klasická infekční klinika. „Léčili jsme tu meningitidy, hepatitidy, průjmy, prostě pelmel infekcí. Umíralo se tu mnohem méně než teď,“ porovnává Šárka Kumorová, vrchní sestra kliniky. Už v březnu se však budova proměnila ve specializovanou covidovou jednotku. A mnohem častěji sem začala přicházet i smrt.
„O víkendu nám na klinice zemřeli tři lidé, v pondělí nikdo, ale během úterý zesnul další pacient. A v noci na středu ještě jeden, vlastně skoro každý den někdo odejde,“ líčí vrchní sestra.
Covidový tanec smrti
Na infekční klinice Fakultní nemocnice v Ostravě jako by se teď znova odehrávaly výjevy z obrazů starých renesančních mistrů, kteří malovali takzvaný Tanec smrti. A ten tady trvá již tři čtvrtiny roku, mnohé zdravotní sestry jsou vyčerpané. „Nevím, jak bych vám to řekla, už jsem z toho psychicky na dně,“ přiznává ošetřovatelka Martina, kterou potkávám na covidové stanici s označením D3. A oči se jí náhle zalijí slzami. „To neustálé umírání nesu strašně špatně.“
Oficiálně se zprávy tohoto druhu probírají na lékařské poradě v sedm ráno, teď je 6 hodin a 45 minut. Na schůzi jakožto reportér nemohu, přetřásá se tam jedno lékařské tajemství za druhým. A to mohou znát jen lékaři a příbuzní hospitalizovaných. „Na ranní schůzce si říkáme, kdo se během noci zhoršil a také kdo ji nepřežil. Kdo se překládá na jipku anebo na ventilátor. Musíme přemýšlet, který pacient to zvládne a který už ne,“ vysvětluje vrchní sestra Šárka Kumorová.
Většina pacientů trpí těžkými zápaly plic. „Jsou to nejčastěji lidé přes 80 let, výjimkou ale nejsou ani mladší, třeba jsme tu měli ročníky 1950 anebo 1952,“ říká sestra. A když začne dál vyprávět, v půlce věty se náhle odmlčí: „U těch nejstarších jsou plíce často tak devastované covidem...“ A teprve po odmlce dodá: „... že je s nimi prostě konec.“ Smrt přichází na kliniku náhle, často ze zálohy.
Maličká úleva před rozvolněním
Vrchní sestra mě přivedla do třetího patra budovy, ještě loni v lednu to bylo dětské oddělení kliniky infekčního lékařství. „Stanice D3 pro dětské pacienty do deseti let, v březnu zde vznikla vůbec první covidová jednotka ve fakultní nemocnici,“ informuje. Právě tady se začalo s léčbou záhadné wuchanské chřipky, na kterou byli lékaři napřed krátcí. A i když už nyní vlastní vakcínu, konec extrémního zápřahu personálu v ostravské nemocnici je v nedohlednu.
„Sama jdu pomalu do té skupiny, které se covid vážně týká,“ dodá vrchní sestra. „Člověk klepe na dřevo, že se to teď maličko uklidňuje. Nevíme ale, co zas bude, až poleví mrazy. A když vláda znova rozvolní opatření,“ obává se dalších vln. Nová britská mutace viru navíc může české špitály přivést až na hranici kolapsu. Vrchní sestra je vyčerpaná, nic podobného za desítky let praxe nezažila.
Na infekční klinice se v těchto dnech starají asi o 40 pacientů s covidem, další stovka leží na improvizovaných odděleních v jiných částech fakultní nemocnice. Celkem jich je 147, z toho 11 na ventilátorech a dva na mimotělním oběhu. „Na infekční klinice to ale ještě dlouho nebude lepší. Pokud covid začne ustupovat, budou se rušit jednotlivá oddělení s nakaženými a všichni budou končit tady u nás. Tady bude plno ještě hodně dlouho,“ odhaduje Šárka Kumorová a předává mě staniční sestře na bloku D3.
V čisté zóně
Zatím se nacházím v takzvané čisté zóně kliniky, kde se personál chrání před covidem jen respirátorem. Až mě po lékařské poradě pozvou mezi pacienty, budu se muset navléct do „kosmických hábitů“, jaké v době pandemie vídáváme na emotivních televizních záběrech z nemocnic po celé planetě.
„Jeden z mých známých si ale vážně myslí, že takové záběry jsou podvod, že je to záměrná fikce,“ vypráví lékařka z covidové stanice D3 Diana Kroupová, která má dnes službu. Známý jí dokonce odmítá uvěřit, že se v práci také musí oblékat do celotělového bílého overalu a obličej si krýt maskou i štítem. Je to zřejmě nevěřící Tomáš, a také proto jsem tady. Nemoc COVID-19 není chřipečka a lékaři jsou s ní doslova ve válečném konfliktu.
HERO, rytíř proti covidu
Na stanici D3 ve třetím poschodí kliniky se pečuje o 13 nakažených. Staniční sestra Kateřina Vjačková na tomhle patře až do března minulého roku pracovala s dětmi, teď má na starost vesměs nemohoucí seniory. „To je pro všechny sestry obrovská změna, s níž se musely vyrovnat,“ říká. Na nástěnce před vchodem k pokojům s nemocnými dříve visely veselé školácké malůvky, teď tam sestry připíchly symbolickou figurínu v ochranném oděvu a s nápisem HERO na hrudníku. „Chtěli jsme, ať tady zůstane něco z atmosféry dětského oddělení. Tohle je rytíř, který nás ochraňuje v boji s covidem,“ vypráví Vjačková.
Společně se sanitářkami Sylvií a Martinou se vzápětí převlékám do ochranného oděvu, pacientům za chvíli rozdáme snídaně. Tedy alespoň těm, co jsou schopni něco pozřít. Staniční sestra mi pomáhá do celotělového bílého overalu, přes ústa dostávám respirátor FFP3 a ochranný štít, na hlavu ochrannou čepku, na ruce dvoje rukavice, na boty návleky – anebo mohu zvolit bílé gumáky.
V tomhle „rytířském“ obleku jako ze Star Wars je pořádné vedro, těžce se dýchá, nedovedu si představit, že bych v něm vydržel dvě až tři hodiny. Přesně tak dlouhá je přitom dopolední šichta u pacientů spojená s jejich snídaní, umýváním a další péčí. A po polední přestávce se do všeho jde nanovo. Dvanáct hodin denně.
Do špinavé zóny
To už vstupujeme do špinavé zóny, kde se virům asi nelze vyhnout, snad kapénky s COVID-19 ulpí na ochranném oděvu. Sylvie s Martinou nalévají do kelímků čaj nebo kakao. Několik hospitalizovaných dokonce snídá, podávají se rohlíky, šunka a banán. Jiní ovšem jen bezvládně leží, připojeni na kyslík.
„Vždycky jsem chtěla dělat s dětmi, tohle je ale trochu jiná práce. Umírá tu opravdu hodně lidí,“ vypráví 46letá sanitářka Sylvie. Nemá jen úlohu zdravotní sestry, ale také bývá i antickým Charónem, protože sleduje odcházení pacientů tam na druhý břeh. „Jsem proto moc ráda, když je někdy možné, že se rodina může přijít s umírajícím rozloučit. Je to úleva i pro mě.“
Ošetřovatelka pokračuje: „Je to těžké, ráno třeba přivezeme snídani a pomůžeme pacientovi s umytím. On spolupracuje, ale za hodinu nám umře na lůžku. Tahle nemoc je nevypočitatelná a zákeřná.“ Sylvie přidá i další čerstvý zážitek: „O víkendu nám jiný pacient zemřel při koupání přímo v náručí. A to nám přišel jakž takž v dobrém stavu.“
Pacienti odcházejí pod rukama
S ošetřovatelkou Martinou už jsem mluvil v čisté zóně, teď si i ona oblékla bílé „brnění“. Opravdu si mezi sestrami připadám jako v polní nemocnici během války. Na jiné nemoci najednou není čas, prioritně se zachraňují zranění zasažení covidem, mnozí ale těmto ranám od nepřítele podléhají.
Častá setkávání se smrtí sestru Martinu mentálně devastují. Když vypráví o práci, pláče, ale nechce s ní praštit. Nepřišlo by jí to jako fair play. Oddělení trpí nedostatkem personálu, polovina lékařů i sester prošla covidem, ostatní je museli nahrazovat při vysilujících přesčasech.
V tu chvíli už ošetřovatelka stojí u pacienta narozeného v roce 1942. Je na kyslíku, pod morfinem, podle mě nic nevnímá. Sestra ho ale pohladí po tváři a několikrát osloví jménem. „Nemyslete si, on to určitě nějak vnímá,“ říká. „A nejhorší je, když vám takoví lidé odcházejí pod rukama.“
Někteří jsou sobci
Jsem na dětském oddělení proměněném v epidemickou nemocnici, ovšem personál zůstal. Možná i proto jsou všichni k pacientům tak nesmírně laskaví, protože dříve dávali naději těm nejmenším. Připadají mi v těch bílých overalech skoro jako andělé, zvláště když se sklánějí nad bezvládnými pacienty.
Ale jak dlouho lze být andělem a dělat takovou vysilující práci? „Nejvíc mi vadí, že zatím nevidíme na konec. Nikdo netuší, co ještě můžeme čekat,“ přemítá ošetřovatelka Martina. Protesty proti epidemiologickým opatřením v čele s Václavem Klausem, snaha znova otevřít hospody či pořádat hudební festivaly, to vše jí připadá strašně hloupé.
I v Ostravě se proti opatřením demonstruje, nejabsurdnější byl asi loňský mítink s názvem Ne diktatuře roušek! „Neštve to jen mě. Kdo z pacientů to tady přežije, vidí situaci stejně. Lidé dokážou být velkými sobci, jen aby se sami měli dobře.“ A takoví sebestřední lidé prý změní názor až na smrtelné posteli na covid jednotce. Anebo ve chvíli, kdy jim infekce zabije někoho z nejbližších. „Ráda bych všechny takové pochybovače viděla pracovat na našem oddělení, to by se asi divili,“ přeje si staniční sestra Kateřina Vjačková.
Provence v Ostravě
Prožít se tu ale dají i optimistické chvíle. Pacientka Eva Bičová říká, že je z nejhoršího venku. Celý život promýšlela konstrukce těžních věží a dalších důlních staveb v podniku Báňské projekty, už jí je 84 let. „Vůbec nevím, jak jsem mohla ten koronavirus dostat. Asi někde venku, ale teď už si dokonce mohu číst,“ ukazuje cestopisnou knihu s názvem Navždy Provence, kterou napsal britský autor bestsellerů Peter Mayle. Duchem je tak paní Eva alespoň na chvíli ve slunné Francii, daleko od černé Ostravy i covidové jednotky.
S ročníky 1935 a 1934 na dalších pokojích již taková řeč není. Snad ale všichni nemocní infekci porazí. Zdravotní sestře Jolaně Streitové je 50 let a také ona v těchto místech ještě loni v únoru ošetřovala děti. „Ohromné fyzické a psychické zatížení,“ svěřuje se. A i ona mluví o rychlém a příliš častém odcházení pacientů tam někam k oblakům. To je na stanici D3 setrvalý šok, na který se nedá jen tak zvyknout. Sestra Jolana pacienty právě obchází s injekčními stříkačkami a provádí pravidelné odběry.
Emoce pozůstalých
Sestry a lékaři musí na covid oddělení zvládat nesčetně lékařských úkonů. Od paliativní péče pro bezmocné seniory až po ošetřování zlomenin, když na jednotce skončí třeba vážně zraněný účastník autonehody, který měl pozitivní test, ale už nemusí ležet na jednotce intenzivní péče. „Zdravotní sestrou jsem jednatřicet let,“ počítá staniční sestra Kateřina Vjačková. „A doufám, že nic takového znova nezažiju, je to hrozný stres, a trvá už moc dlouho,“ rekapituluje. „Samozřejmě že jsem se tady také nakazila a pak měla velký strach, abych to nepřenesla na své rodiče.“
Na staniční sestře je také část jednání s pozůstalými. To jsou emoce, pláč, někdy i hysterie. „Předávám jim třeba věci po zemřelých,“ vypráví. Musí tedy být i něčím jako funebrákem, úředníkem vyřizujícím poslední záležitosti. „Stalo se tu, že jeden z mladších pacientů, kolem padesáti, který se dostal do velmi vážného stavu, nakazil předtím maminku. Ta u nás umřela a pro její věci musel přijít další syn, prostě rodinná tragédie, která mě zasáhla.“
Na kožním by začínala klidněji
Dnešní službu má již zmiňovaná 26letá lékařka Diana Kroupová. Teprve loni dokončila studia lékařské fakulty a nastoupila na kožní oddělení, z něhož se ale také stala covidová stanice D3. „Někteří pacienti k nám přicházejí v relativně dobrém stavu, ale progrese nemoci je někdy strašně rychlá.“ Od nástupu podzimní vlny zažila i dny, kdy na klinice zemřelo pět, nebo dokonce šest lidí za 24 hodin. „Ze začátku jsem se téhle změny bála, ale je tu vynikající kolektiv, který mi pomáhá.“
Přesto má někdy pocit, že byla od promocí odvelena rovnou na bojiště. „Na kožním oddělení bych asi zažila mnohem klidnější začátek lékařské praxe, tam by skoro nikdo neumíral.“
Se smrtí v přímém přenosu se přitom Diana Kroupová nesetkala ani na lékařské fakultě. „Jedině při pitvě, ale to je něco jiného. Když jsem tady na covid oddělení poprvé zažila bezmoc, že jsme museli nechat pacienta odejít, byl to šok.“
Očkujte se!
Přednostou Kliniky infekčního lékařství je 60letý docent Luděk Rožnovský. „Zapojením do pandemie se naše klinika prakticky proměnila také v interní oddělení,“ vysvětluje. A nejen v internu, vzhledem k věku pacientů i v „eldéenku“ čili léčebnu dlouhodobě nemocných.
Ivan Motýl
Externí spolupracovník CNN Prima NEWS. Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
A co strach? Šedesátník přece není proti nemoci COVID-19 tak odolný jako třicátník? „Člověk samozřejmě někdy uvažuje, jestli má dál pracovat, i o tom strachu. Je nás tu ale málo, nemohu v tom mladší kolegy nechat,“ říká v duchu mušketýrského hesla Jeden za všechny, všichni za jednoho!
Docent Rožnovský by rád co nejdříve infekční kliniku vrátil původnímu účelu. Zatím však nelze odhadnout, kdy se tak opravdu stane. To by se napřed musel mušketýrsky zachovat celý národ a nechat se proti covidu jednotně očkovat. „Systém povinného očkování u nás býval propracovaný a velmi dobrý, ale z politického hlediska už to dnes není akceptovatelné. Přesto všechny prosím, aby se vakcíně nevyhýbali,“ vyzývá přednosta kliniky.
Epilog o strachu
I já mám strach. Je mi třiapadesát, mám vysoký tlak a jsem mírně obézní. Ale nepodívat se na vlastní oči, jak se válčí s covidem, to by byla od reportéra stejná nezodpovědnost, jako kdyby třeba v červenci 1997 odmítl psát o tehdejších katastrofických povodních na Moravě. I současná pandemie je svým způsobem přírodní katastrofou, a to s mnohem horšími následky. Zatímco záplavy v roce 1997 si vzaly „jen“ 49 obětí, covid už v Česku zabil neuvěřitelných 14 820 lidí (údaj ze středy 20. ledna). Mám strach, o to více se klaním neohroženému úsilí lékařů, sester i dalšího zdravotního personálu.
