Strašná smrt v hlubině. Před 130 lety došlo k největšímu důlnímu neštěstí na českém území

Z kilometrové hloubky pod povrchem vytahovali další a další mrtvé, mnoho z nich nešlo identifikovat, nad krajem se ještě dlouho vznášel pach hrůzy a smrti. Před 130 lety došlo v Březových Horách u Příbrami k důlnímu neštěstí, které bylo svého času nejhorší na světě – při požáru zemřelo 319 horníků, z více než 900 dětí se rázem stali sirotci. Ředitel příbramského hornického muzea Josef Velfl v rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, jak mohlo k tragédii dojít.

Vraťme se do 31. května 1892. Můžeme si dnes vůbec představit, jak vypadaly poslední chvilky 319 mužů, kteří zemřeli při historicky největším důlním neštěstí na českém území?
Určitou představu si lze vytvořit podle vzkazů, které v té až kilometrové hloubce sepisovali pro své blízké, jakmile pochopili, že nemají šanci vyfárat na povrch. Dolem se šířily otravné plyny, horníci přicházeli o vědomí. Pokud toho ještě byli schopni, ryli své vzkazy do skály, psali je na kartony od střeliva. I když je čtete po víc než století, pořád to trhá srdce. Loučí se v nich s manželkami, prosí o odpuštění. Nabádají své ženy, aby vychovávaly děti v pokoře. Modlí se. Zajímavé je, že skoro u všech se objevuje drobná poznámka, aby za ně manželka zaplatila dluh v hospodě nebo kamarádovi. Byli to holt čestní chlapi. Podle jejich vzkazů lze zpětně rekonstruovat i postup otravy kysličníkem uhelnatým, který se tam šířil. Horníci popisují, že na ně jdou mdloby. A že neví, jak dlouho ještě budou při smyslech.

Většina horníků se tedy udusila?
Drtivá. Ti, kteří se snažili vylézt nahoru, uhořeli v plamenech. Jinak ale za smrtí havířů stál právě kysličník uhelnatý. Zahynuli buď kvůli tomu, že je plyn usmrtil na místě, nebo je čekal ještě drsnější konec – otrava totiž způsobuje, že tělo nedokáže koordinovat své pohyby, chová se nepřirozeně. V mnoha případech proto spadli do jámy, do překopů, komínů. A že šachta měla 1 110 metrů, kolikrát šlo o pády až do několikasetmetrové hloubky. Výsledek? Když se později vyvážely ostatky na povrch, těla měla uražené ruce, nohy, hlavy, vyhřezlé vnitřnosti. V některých případech byla navíc zdeformovaná i teplotou a vlhkostí, pozůstalí tedy poznávali své blízké jen podle prstýnku, řetízku, části oblečení. Při ukládání do masových hrobů se často nedalo poznat, o čí ostatky jde.

Musel to být strašný pohled.
Dobové záznamy mluví o tom, že byl problém vyrobit narychlo tolik rakví. Nestíhali ani pracovníci hřbitovů. Pohřby probíhaly non-stop od rána do večera, docházelo ke srdcervoucím scénám – po havířích zbylo 280 vdov, přes 900 sirotků. Byla to šílená tragédie, o které psali nejen Jakub Arbes s Janem Nerudou, ale i novináři daleko za hranicemi Rakouska-Uherska. Mělo to skutečně apokalyptické rozměry, hrůzný byl i zápach, který se z jednotlivých dolů šířil po celé Příbrami – byl cítit požárem, mrtvolami, chlorovým vápnem. Lidé se odsud rychle stěhovali, báli se moru a infekčních chorob. Zajímavé je, jak se k neštěstí postavil císař František Josef I.: Pozůstalým poslal celý svůj roční plat. I pro něj to muselo být citlivé, vždyť doly na Březových Horách patřily technologicky mezi absolutní špičku Rakouska-Uherska.

A stejně to dopadlo katastrofou. Jak to?
To je dodnes tak trochu záhada.

Pohřby probíhaly non-stop od rána do večera, docházelo ke srdcervoucím scénám – po havířích zbylo 280 vdov, přes 900 sirotků.

Záhada?
Bezpečnostní předpisy a provozní řád totiž fakticky nikdo neporušil. Podle pozdějšího vyjádření Zemského soudu v Praze vznikl oheň na 29. patře dolu Marie z důvodu odhození ne zcela zhašeného knotu kahanu horníkem Emanuelem Křížem. Ten po směně při čekání na vyfárání zjistil, že mu knot dohořívá, tak jeho zbytek vytáhnul, odhodil, dal nový, zapálil. Oharek na nárazišti propadl roštem, Kříž jej se třemi kolegy ještě čtvrt hodiny pozoroval, aniž by si všimli sebemenšího kouře. Udělal tedy něco špatně? Podle jednoho z bodů provozního řádu, týkajícího se přepravy horníků pomocí stoupacího stroje, se zachoval správně. Stojí v něm, že nastupující horník si musí zkontrolovat důlní kahan. A pokud mu v něm dohořívá knot, je povinnost jej vyměnit, zapálit, aby si havíř při transportu mohl svítit.

Jenže tentokrát to nebyl dobrý nápad.
Bůh ví, jak to opravdu bylo… Vždyť jakmile Kříž a spol. vyjeli nahoru, z 29. patra po nich vyfárala další skupina horníků; a taky si žádného doutnání nevšimla. Navíc osudové místo je vlhké, jde o skálu zaprášenou kamenným prachem. Co by tam tedy hořelo? Pokud požár opravdu vznikl takto, byla to shoda hodně nešťastných okolností; oharek asi propadnul mezi odřezky výdřevy. Teorií, kde se oheň v tomhle kamenitém a blátivém prostředí vzal, existuje několik. Stoupací stroj kupříkladu sestával z dřevěných táhel dlouhých 6–8 metrů, byly tam plošiny, lanoví, fárací oddělení s klecí. To všechno se muselo promazávat, takže na místě byly zbytky oleje. I to třeba sehrálo roli. Jisté je, že když kolem 12:20 sjížděla dolů odpolední šichta, ucítila na 27. patře kouř. A na devětadvacátém už šlehaly plameny.

Začalo se hned hasit?
Odpolední směna se okamžitě otočila a fárala zase vzhůru. Jízda z 29. patra nahoru na povrch trvala 50 minut, havíři tak mohli vrchního správce dolu ing. Huga Gröglera informovat o ohni až po třinácté hodině. Do ostatních dolů mezitím na odpolední směnu sfárali další havíři, celkem 835 lidí. Grögler se přesně podle předpisů rozhodl oheň zlikvidovat tím, že dolů začal vlévat vodu – jednak z hydrantů dolu Marie, mimo to z požárních stříkaček. Voda sice postupně oheň uhasila, ale nastal jiný problém. Byl parný den, teploty venku a na 29. patře se tak shodovaly. Přirozená cirkulace vzduchu, na které bylo odvětrávání dolu postaveno, najednou nefungovala. Jak se tam nalila voda, uhasila sice plameny, kysličník uhelnatý se však stlačil do podzemí a začal se šířit i do sousedních dolů. Proto se otrávili i havíři na vzdálenějších pracovištích.

Ve tmě, samotě, kilometr pod zemí to musela být obzvlášť hrozná smrt.
Zcela jistě byla hrozná. Jen na to nahlížejme v kontextu. Ti chlapi se v hloubce a tmě pohybovali řadu let. Byli zvyklí pracovat za malého světélka z kahánku, ze samotného prostředí na ně tedy šla jistě menší hrůza, než by šla třeba na vás. Přesto není sporu, že toho osudného dne okusili nesmírná psychická muka. Už jen proto, že na povrchu zanechávali ženu a kolikrát třeba až osm dětí. Jejich poslední myšlenkou tak pravděpodobně mohlo být: „Bože, co s nimi bude…“

Utkvěl vám v paměti nějaký obzvlášť pohnutý příběh?
Ano, třeba osud jednoho z posledních zachráněných, havíře Soukupa. Pracoval výš než ostatní, v komíně, kterým se pracoviště odvětrávalo. Jakmile došlo k požáru, vydal se s kolegou k nárazišti, kde cítili kouř, zápach. Pokoušeli se přivolat si klec, tou dobou ale už nefungovala. Panoval strašný zmatek, parťák se rozhodnul na klec přece jen počkat, Soukup se oproti tomu vrátil do komína. Nezbývalo mu nic jiného než se modlit. A zatímco jeho kamarád zemřel, Soukupa ve vyšší poloze otravný plyn tolik nezasáhnul, přežil až do druhého dne, kdy jej objevili. Zdálo se to až nepochopitelné, všichni ostatní už byli mrtví.

Měla tragédie i své hrdiny?
Těmi byli především zachránci. Představte si horníky z jiných směn, kteří už dávno seděli doma, jakmile se ale dozvěděli o neštěstí, okamžitě se dobrovolně vydali na šachtu. Spustili se do podzemí a snažili se zachránit kamarády. Řada z nich tam zůstala. Ona to byla hodně nebezpečná situace – dýchací přístroje ještě neexistovaly, takže jejich jediným bezpečnostním vybavením byl šátek přes tvář namočený do octa.

Proč zrovna tohle?
Báňští lékaři soudili, že se tím dá otrava kysličníkem uhelnatým zpomalit. Druhou tehdejší prevencí bylo, že báňský lékař chlapům mířícím dolů odléval dávky rumu a špiritusu. I to mělo v krvi údajně zpomalit otravu. Jak říkám, byli to hrdinové. Než se vydali dolů, dostali ještě na posilněnou kus slaniny; a to bylo všechno. Zachraňoval třeba i už zmíněný správce Hugo Grögler. Třebaže byl již pánem v letech, pro své podřízené sestoupil do kouřového pekla hned šestkrát. Pošesté ho vytáhli úplně omámeného. Pod zem se pro své studenty, kteří byli v dole zrovna na praxi, vydávali i někteří profesoři zdejší báňské školy. Jakkoliv pro jejich záchranu dělali všechno, pět studentů stejně zahynulo. O život přišel i stejný počet báňských kočích.

Báňských kočích?
Ano, ti k Mariánskému dolu na Březových Horách též patřili. Měli na povel koně, kteří se v dole starali o horizontální přepravu; v podzemí stály dokonce i stáje. Jakmile začala ta hrůza, kočí se koně snažili až do poslední možné chvíle dotáhnout ke klecím, vytáhnout je na povrch. S několika zvířaty se to nepodařilo. A dostat pak při odklízení ostatků obrovská koňská těla na povrch taky nebylo za daných podmínek snadné.

Jak vás poslouchám, důl v Příbrami sice byl na svou dobu vybaven moderně, požár ale všechny dost zaskočil.
Dá se to tak říct. Na jedné straně tu měli špičkovou techniku a technologii, na druhé se však vůbec nepředpokládalo, že by tady, v místě těžby stříbrné a olověné rudy, mohlo hořet. Tady nejsme na uhlí, kde hoří každou chvíli. Otázka záchranných sborů poněkud pokulhávala. V roce 1892 měli havíři k dispozici pouze své hasiče, kteří ale obvykle zasahovali jen při požárech na povrchu. Neštěstí z května 1892 bylo do budoucna velkým poučením. Báňští odborníci se začali více zabývat ochrannými pomůckami, došlo na dýchací a sebezáchranné přístroje. Vývoj se posunul ke vzniku báňské záchranné služby.

Přesto už dva roky po Březových Horách došlo k dalšímu velkému důlnímu neštěstí, v Karviné při výbuchu a následném požáru zemřelo 235 osob.
Velkou tragédií to skončilo i na dole Nelson v Oseku u Duchcova roku 1934, kde zahynulo 144 horníků. Tam došlo k explozi, k mnohým řetězovým výbuchům. Země se prý tenkrát chvěla, plameny vyšlehly až do oblak, trosky létaly kilometr daleko. Hrozné to bylo i na havířovském dole Dukla 7. července 1961, o tomhle neštěstí nedávno vznikl úspěšný dvoudílný film. Tam v důsledku důlního požáru zahynulo 108 lidí, vše přitom zřejmě začalo banalitou – procházející horník nevědomky spustil pohon u pásového dopravníku. Vzniklá manžeta vyvolala zablokování pohybu pásu, třením pohonných válců o stojící pás došlo k nadměrnému zvýšení teploty a následně k ohni.

Bývá za důlními neštěstími většinou lidská chyba?
Lidský faktor hraje nezanedbatelnou roli. Už jen proto, že ve všech případech mluvíme o boji člověka s přírodou. Člověk se snaží sebrat přírodě z lůna kus jejího nerostného bohatství, ona na to nějak reaguje. I sebedokonalejší technika, technologie a dodržování předpisů mohou riziko jen snížit, rozhodně ne zcela vyloučit. Příroda si umí najít skulinku. V tomhle je velice tvrdá. Ostatně stejně jako sama havířina.

V jakých podmínkách ji dělali horníci v časech příbramské tragédie?
V mnohdy až nepředstavitelných. Drtivou část podzemní práce dělali ručně – strojní vrtání a sbíjení přišlo až později, s vynálezem důlních kompresorů. Skálu rozrušovali ručními vrtáky. Neexistovaly důlní nakladače – i tohle se dělalo ručně, horninu nahrnovali do neciček, odnášeli ji v nich až do vozíků. Vozíky pak většinou sami odtlačili až ke klecím. Pohodu neměli ani ve chvíli, kdy jim končila směna – z kilometrové hloubky museli na stoupacím stroji zhruba třistakrát přestoupit z jedné plošiny na druhou. Třistakrát! A mohli za to být rádi – pokud by to samé lezli po žebříku, museli by cestou nahoru třitisíckrát šlápnout na příčku. Někteří z nich sice bydleli v okolních hornických domcích, v mnoha případech pak ale ještě šlapali domů po svých dalších 20 kilometrů. A tak to měli den co den, v létě i zimě, v dřevěných škrpálech, naboso. Mám pro ně jen slova obdivu.

O neštěstí z roku 1892 mluvíte jako kniha, stalo se vlastně jen kousek od vaší kanceláře. Jak často si na těch 319 mužů vzpomenete?
Myslím na ně především když přijdu na příbramský hřbitov. Tam si nejvíc uvědomíte, o jak obrovskou tragédii šlo, kolik rodin to postihlo. Dodnes mě sem tam osloví někdo z rodin obětí. Nedávno mi třeba volala paní ze Staré Huti u Dobříše, že na Březových Horách zahynul její dědeček. Že má na tragédii sepsané vzpomínky od své maminky, ráda by mi je předala. A předevčírem jsem mluvil i s vnukem Emanuela Kříže. Vzpomínal, že když dědečka propustili z vězení, do šachty už nenastoupil, dělal v lese.

Jak to vůbec bylo s tou vinou Emanuela Kříže? Byl odsouzen, přestože dodnes není jasné, zda k neštěstí došlo jeho pochybením?
Dostal tři roky, ostatní tři z jeho party od tří měsíců do dvou let. U soudu přitom představitelé odborné poroty konstatovali, že se tihle horníci ničeho nedopustili, že by měli být osvobozeni. Že není zřejmé, od čeho oheň vznikl. Ani to nepomohlo, společenská objednávka prostě zněla, že je třeba najít viníka. Kříž s kamarády přitom byli i podle výpovědi svědků havíři pracovitými, disciplinovanými, zbožnými, jeden z nich při neštěstí dokonce přišel o dva bratry. Kříž měl kvůli výčitkám svědomí obrovské psychické problémy, nikdy se jich nezbavil. Paradoxem je, že to byl on, kdo se šel udat, jinak by se na něj nikdy nepřišlo. Po čtrnácti dnech od tragédie se úřadům přihlásil, že odhodil knot, a tak asi způsobil požár.

Neumím si představit, čím si těch čtrnáct dnů musel procházet.
Ani já ne. Muselo to pro něj být strašné. I on byl svým způsobem obětí tragického 31. května 1892.

Tagy:

Hlavní zprávy

Zkáza ruských tanků v minovém poli. Video ukazuje efektivní válečnou past Ukrajinců
Ukrajina

Zkáza ruských tanků v minovém poli. Video ukazuje efektivní válečnou past Ukrajinců

Ruskou ofenzivu na východě Ukrajiny výrazně zpomalují protitankové miny. Ty v oblasti rozmístili ukrajinští ženisti. Další zveřejněné video ukazuje ruský tank, který se nechal vlákat do minového pole. Krátce na to následoval masivní výbuch. Na základě pozdějších leteckých snímků je patrné, že nešlo o jediného ruského obrněnce, kterého Ukrajinci v tomto minovém poli zničili.

Infobox

Válka na Ukrajině

sledujeme živě
09:05

Česko v pátek udělilo dočasnou ochranu 602 uprchlíkům z Ukrajiny,

08:26

Od začátku invaze vypálili Rusové na Ukrajinu asi 3 tisíce raket

07:50

Ruské ozbrojené síly se podle Ukrajiny dále soustředí na obklíčení Lysyčansku

07:33

Ruská federace se snaží získat zpět ztracené pozice u Charkova, píše agentura Unian

Nahlédněte do zákulisí toho, jak se vyvíjejí nejmodernější kartáčky

Zatímco sonická technologie spatřila světlo světa už v roce 1963, nejmodernější magnetická iO technologie byla do rukou uživatelů doslova předána v roce 2020. Že jsou jí teprve dva roky ale neznamená, že je to nějaká „rychlokvaška“ – experti na ústní zdraví ji vyvíjeli celkem 6 let a testovalo ji více než 1800 lidí. Vydejte se s námi do světa elektrických zubních kartáčků Oral-B iO do výzkumného a vývojového centra v německém Kronbergu.

Živě
ON-LINE: Munice a protiletadlové systémy. Ukrajina dostane od USA další pomoc za miliardy

Ukrajina obdrží další dodávku zbraní od USA, tentokrát v hodnotě kolem 820 miliard dolarů. V zásilce mají být protiletadlové systémy, ale zejména pak až 150 tisíc kusů dělostřelecké munice. Ta Ukrajincům v posledních týdnech dochází. Ukrajinci v pátek podle místních médií zničili ruské sklady, kde byl mimo jiné ruský dron za miliony dolarů. Rusové bombardovali ukrajinský Hadí ostrov, kterého se předtím po několika měsících vzdali. Kyjev podle doněckých separatistů sabotuje výměny zajatců.

Sledujte Partii s Milošem Zemanem: Co říká na krizi STAN a jak by řešil energetickou krizi?

Hostem nedělní Partie Terezie Tománkové bude prezident republiky Miloš Zeman. Témat k probírání bude řada, od afér hnutí STAN přes válku na Ukrajině až po energetickou krizi. Ve druhé části proběhne tradiční velká politická diskuse, které se zúčastní pirátka Olga Richterová, Karla Maříková z SPD, Marek Benda z ODS a za hnutí ANO Patrik Nacher. Partie s datem 3. července navíc bude poslední před letní pauzou, jinak s výjimkou Vánoc vysílá každou neděli tak, jak jsou diváci zvyklí. A jaká vlastně byla první polovina letošního roku podle Tománkové?

Patří do výbavy astronautů, mají ho i prezidenti. Švýcarský armádní nůž slaví 125. výročí

Nejznámější kapesní nůž slaví 125 výročí svého vzniku. Tradičně bývá červený a má na sobě bílý kříž značící zemi původu – Švýcarsko. Proto se mu také říká švýcarský armádní nůž. Ovšem nevyužívají ho jen vojáci, často se nachází také v kapsách skautů, trampů či turistů, ale i manažerů. A také prezidentů

Domácí zpravodajství

Prouza: Babiš měl předsednictví za pojídání chlebíčků. Česko ale může rozdělovat plyn v EU

Předsednictví v Radě Evropské unie je pro Česko svátek, což ovšem nevnímal expremiér Andrej Babiš (ANO), který to pokládal za pojídání chlebíčků, protože cítil politické body. Takto na adresu bývalého předsedy vlády promluvil v pořadu 360° na CNN Prima NEWS prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR Tomáš Prouza. Podle něj zanechal Babiš Česko na předsednictví hůře připravené. Prouza kromě toho zmínil, že česká role by mohla být velmi důležitá, protože v nadcházejících měsících se může tuzemsko dostat i do pozice, kdy povede debatu o rozdělování plynu mezi státy EU.

Plameny zachvátily halu v Zápech. Škody budou vysoké, vše se ale obešlo bez zranění

Aktualizováno

Hasiči vyjížděli v pátek k rozsáhlému požáru haly v Zápech u Prahy. Uvnitř byly uskladněné autodíly, včetně propan-butanových lahví a olejů. S ohněm bojovalo 27 jednotek, konstrukce haly se zřítila. Požár se obešel bez zranění lidí, potvrdila reportérka CNN Prima NEWS Eva Jarkovská. Podle starosty obce Vladimíra Vlčka slouží hala jako sklad autodílů pro společnost AD Partner.

Fiala k předsednictví v EU: Velkým úkolem je energetická krize. Leyenová připomněla Havla

Český premiér Petr Fiala (ODS) po setkání k zahájení českého předsednictví Evropské unii (EU) ocenil předešlou práci Francie. Podařilo se jí podle něj udržet jednotu členských států v podpoře Ukrajiny a sankcích. Předsedkyně Evropské komise (EK) Ursula von der Leyenová připomněla i v souvislosti s mottem českého předsednictví Evropa jako úkol také slova bývalého prezidenta Václava Havla.