reklama

I španělská chřipka měla popírače a konspirační teorie, říká historik lékařství

Chlapci v rouškách v době španělské chřipky
Foto:

Harald Salfellner před dvěma roky napsal uznávanou knihu o hrůzách španělské chřipky, která v letech 1918–1920 zabila víc lidí než první světová válka. Málokdo věřil Salfellnerově varování, že ničivá pandemie může lidstvo ochromit i v moderní době. Bohužel – rakouský historik lékařství se nepletl. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS teď tvrdí, že se lidstvo ze španělské chřipky příliš nepoučilo. Ostatně i ji lidé kdysi podceňovali.

reklama

Vážně se i v éře španělské chřipky našli popírači, kteří tuhle chorobu zlehčovali?
I tehdy se konaly demonstrace proti pandemickým opatřením, jen nebyly tak rozsáhlé jako v časech covidu. Docházelo k nim pouze v Americe, navíc výhradně na lokální úrovni. Uskupení popírající samu existenci španělské chřipky nebo její původ vystoupila do popředí až poté, co pandemie z roku 1918 skončila. Nejznámější je jejich tvrzení, že pandemii způsobila očkovací látka. Očkovalo se sice proti různým bakteriím, ale pravý původce – virus – nebyl znám.

Takže už v časech španělské chřipky bujely konspirační teorie?
Ano, o jejich šíření se ostatně aktivně starala oddělení propagandy obou stran první světové války. Zejména ta americká ráda poukazovala na německý původ chřipky. Šířila mnohé zprávy, které bychom dnes nazývali jako typické „fake news“. Velmi nápadité bylo například oznámení, že německé ponorky vysadily před americkým pobřežím ryby nakažené španělskou chřipkou.

K tématu

Jak to bylo před sto lety s rouškami? Také se musely nosit? A také se proti tomu lidé bouřili?
Roušky jako takové jsou známy již od konce 19. století, kdy byly zavedeny především německými chirurgy ve slezské Vratislavi. Operatéři, které často zdobily mocné vousy, nosili obličejové masky, aby ránu operovaných nekontaminovali kapénkami ze svých dýchacích cest. V případě respiratorně přenášených pandemií byly poprvé masově použity u španělské chřipky a pak až u covidu-19. V době španělské chřipky se nosily ve Švýcarsku, ve Francii, v Anglii, v USA a v Japonsku.

Dobrovolně?
Jak kdy, někdy i na základě nařízení. Dochovala se celá řada fotografií, na nichž jsou roušky hromadně šity třeba členkami Červeného kříže. Po počátečním souhlasu s nošením roušek začal po velmi krátké době narůstat odpor. Úřady se snažily nošení prosazovat nařízeními a posléze i ostrými policejními opatřeními. Vedla dokonce až k zatýkání a pobytu odpůrců roušek v obecním žaláři, to se stalo například v San Franciscu. Argumenty odpůrců roušek byly stejné jako ty dnešní – rouška podle nich nepomáhala, představovala útok na osobní svobodu.

Na českém území se roušky nenosily?
Ne, i když nošení roušek noviny doporučovaly, psalo se o tom kupříkladu v Prager Tagblatt. Nedošlo k tomu jistě i proto, že po čtyřech letech války nebyl v důsledku naprostého zbídačení k dispozici obvazový materiál, gáza a podobně. Vždyť i při ošetřování střelných ran se v mnohých rezervních lazaretech na území Čech muselo sahat po dřevité vlně, protože gázové obvazy už nebyly.

Jaká opatření se tu tedy po nástupu pandemie zaváděla?
Zavírala se zařízení, o kterých panovalo mínění, že se jich lze vzdát – zábavní podniky, kina, varieté. Došlo i na uzavření škol a univerzit – byť jen na několik málo týdnů. Kritici tato opatření odmítali. Poukazovali, že se pak děti ze zatuchlých a stísněných bytů v dělnických čtvrtích poflakují v ohřívárnách či na ulici, a tím spíš následně přispívají k šíření chřipky.

Musely stejně jako dnes zavřít i hospody?
Hospody v našem dnešním smyslu už v říjnu 1918 existovaly jen zřídka – panovala holá bída. V Praze se lidé zdravili slovy: „Hladovíte moc?“ Možná, že my, kdož žijeme dnes, snášíme koronavirová opatření tak těžce, protože jsme byli donuceni přejít z naprostého blahobytu do stavu jakéhosi ustrnutí. V roce 1918 takový blahobyt neexistoval ani v náznacích. A aby lidé výrazně pociťovali dopady uzavření hranic? Ve světě plném ostnatých drátů cestovní ruch existoval jenom v podobě putování s tornistrou na frontu.

Používala se už tehdy dezinfekce?
Ano, například se opakovaně dezinfikovaly ulice – šlo o opatření bez jakéhokoli užitku, protože ulice se prostě dezinfikovat nedají. Bohužel, v časech covidu slavila tahle hloupost radostné zmrtvýchvstání. Tenkrát bylo dezinfekční šílenství něčím dosud neznámým. Rada, aby si lidé často myli ruce, se během chřipkové pandemie z roku 1918 objevila na četných reklamních sloupech a v novinových článcích. Šlo o smysluplné opatření k prevenci infekce, protože detergenty mýdla ničí pláště viru. Jen taková hygiena nesmí vyústit v obsedantní čili nutkavé mytí, jež jinak škodí víc, než pomáhá.

Věřilo se v boji se španělskou chřipkou nějakým zaručeným babským radám?
Ano, existovalo jich nepřehledné množství. Luhačovickou kyselkou počínaje, slivovicí konče. Ve hře byla celá řada prostředků, které vesměs nepomáhaly. Ona to není ani tak otázka pandemie, jako spíše problém naší přírodovědně založené medicíny. Jen za svůj život jsem pozoroval stovky zcela obskurních „alternativních“ léčebných metod a postupů, od New Age až po celostní představy z Indie nebo Dálného východu – většinou propletených s náboženským zanícením, nepřístupným jakékoli argumentaci. To už mám lepší mínění o radách, kterými se řídila třeba moje vlastní babička – jako že na posílení údů zabírá vinné šodó. Mimochodem – není vůbec špatné.

Politici se ve spolupráci s lékaři spíš snažili situaci uklidnit. Ubezpečovali lidi: „Nebojte, tohle není mor. Během pár týdnů to zase skončí.“ V tomhle vidím obrovský rozdíl oproti dnešku, kdy se naopak pěstuje atmosféra strachu.

Pozměnila pandemie španělské chřipky chování a běžné návyky lidí?
Ne. Tehdejší lidé se při zdravení určitě nezabývali takovými kašpárkovštinami, jak nám je v přímém přenosu předvádějí dnešní politici. Nebo si snad umíte představit prezidenta T. G. Masaryka, jak se loktem zdraví s Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem?

Těžko.
Že? Je to přece jen i otázka důstojnosti. My ve skutečnosti vůbec netušíme, zda a v jakém rozsahu může tolik kritizovaný stisk rukou opravdu přispívat k šíření onemocnění dýchacích cest. Dnes se v tomto ohledu zcela běžně propagují změny chování, aniž by se opíraly o nějaké vědecké zdůvodnění; dělá se to jen na základě domněnek a teoretických úvah. Podle toho, jak znám český národ a jak si ho také vážím, se jistě zase velmi brzy vrátí ke způsobům chování, které jsou mu blízké. Zdravení a popovídání si jsou přece fundamentální mezilidské konstanty – na tom nemůže několik nařízení nic změnit.

K tématu

Byl i před sto lety ve hře lockdown?
Na tom nikdo neměl zájem. Politici se ve spolupráci s lékaři spíš snažili situaci uklidnit. Ubezpečovali lidi: „Nebojte, tohle není mor. Během pár týdnů to zase skončí.“ V tomhle vidím obrovský rozdíl oproti dnešku, kdy se naopak pěstuje atmosféra strachu. Češi měli před sto lety pochopitelně úplně jiné starosti – panoval hlad, nedostatek uhlí. Zatímco dnes se v televizi od rána do večera neřeší skoro nic jiného než COVID-19, tenkrát se španělská chřipka objevovala nanejvýš někde na čtvrté stránce novin. Nikdy se nedostala na titulní stranu. Byť jisté vyděšení bylo běžné samozřejmě i v roce 1918; týkalo se právě již zmíněného moru. My už si to dneska neumíme představit, plicní mor ale dokáže usmrtit až sto procent nakažených, takže pro tehdejší lidi představoval obrovské strašidlo. I v pražských ulicích se zkraje pandemie šuškalo, že v Evropě dochází k prvním případům moru. Aby to úřady vyvrátily, poslal ministr zdravotnictví Jan Horbaczewski proslulého pražského patologa Antona Ghona do Švýcarska, kde právě z nejasných příčin zemřeli dva lidé. Profesor Ghon pak fámy o moru rezolutně odmítnul.

Jenže ani španělská chřipka nebyla žádná legrace. Jak rychle si to lidé uvědomili?
Jen za několik málo měsíců – povědomí o velmi vážném nebezpečí se objevilo nejpozději začátkem října 1918, když se najednou naplnily márnice ústavů patologie a hřbitovů. Překvapivou paralelou se současnou situací je, že lidé byli i tenkrát po první letní vlně v euforii, jak nemoc zvládli. Noviny už v srpnu referovaly, že chřipková vlna je pryč – ale bylo to jen oko orkánu, krátce nato začalo masové umírání, a to i v českých zemích.

Kolik vln pak prošlo českým územím?
S pomocí zvýšené míry smrtnosti je možné hovořit nejméně o čtyřech vlnách, přičemž čtvrtá vlna v roce 1920 byla horší než první. Podíváme-li se na věc pečlivě, existovaly až do poloviny dvacátých let ještě další, slabší dodatečné vlny. Virus se jen naštěstí z valné části proměnil v „normálního“ sezonního původce nemoci.

K tématu

Lišil se hodně dopad španělské chřipky na jednotlivé země?
Ano. Třeba v bohatém Švýcarsku řádila chřipka více než ve zbídačelém Německu. Na Aljašce zanikly celé osady s domorodci. V Austrálii si dlouho dokázali udržet chřipku od těla díky lodní karanténě. Když však na konci roku 1918 u pobřeží zakotvila loď převážející vojenské jednotky, byli mezi nimi nakažení a došlo k pozdnímu zavlečení chřipky i na tenhle kontinent; odstartovalo umírání ve velkém. Země Koruny české patří dle mého názoru k silně postiženým oblastem. V rámci svého bádání jsem zjistil, že počet obětí pravděpodobně činil až 70 tisíc nebo 80 tisíc civilistů; tedy mnohem více, než se doposud předpokládalo. Neznámý pak u Československa nadále zůstává počet obětí z řad vojáků. Muselo se jednat o tisíce. Především proto, že zde fungovalo mnoho velkých záložních lazaretů, ve kterých ošetřovali zraněné.

Vojáků tenkrát zemřelo mnoho, obecně přišla o život spousta mladých lidí. V tom byla španělská chřipka nejzákeřnější?
Bezesporu. Je přece jen rozdíl, pokud člověk zemře v pětadvaceti a ve dvaaosmdesáti. Za obzvlášť tragický považuji i další důležitý rozdíl oproti současné pandemii: V roce 1918 patřily k nejvíce ohroženým těhotné ženy v poslední třetině těhotenství a šestinedělky. Ze dvanácti nemocných rodiček se zápalem plic způsobeným chřipkou jich v jedné pražské porodnici zemřelo deset! V mnoha případech zemřela matka a dítě společně.

Měla španělská chřipka s covidem naopak něco společného?
Existuje mnoho společných rysů. Podle mého jsou však zajímavější právě ony četné rozdíly. Dávají nám totiž naději, že koronavirus nebude tak zlý, jako byla pandemie v roce 1918. Začíná to už u samotného viru, který je stavěn zcela jinak. Řídí se zcela odlišnými mikrobiologickými principy, komunikuje se zcela jinými receptory. Neporovnatelné je bohužel i to, jak na danou hrozbu reagujeme my jako společnost. Jsme změkčilí. Se svými praprarodiči zvyklými na nouzi a tvrdé životní podmínky máme pramálo společného. Ve srovnání s nimi se k nynější epidemii stavíme přímo hystericky.

K tématu

Přitom i tehdy muselo dojít ke spoustě tragédií.
Jistě – španělská chřipka se rozhodně nedá posuzovat jen z pohledu holé statistiky. Pro mnoho rodin znamenala opravdovou hrůzu. Osud celé řady obětí je mi blízký, s některými udržuji jakési zvláštní přátelství. Třeba s českým malířem Janem Autengruberem, který by se za běžných okolností určitě stal slavným. Zemřel ve třiatřiceti letech, na světě po sobě zanechal mladou ženu a malou dcerušku. Když jsem na Olšanech, navštěvuji též pravidelně hrob barytonisty Čeňka Klause. Roku 1918 měl angažmá v Plzni, hostoval i v Národním divadle. Byl velkou hudební nadějí, miloval Dvořáka. Pohřbili jej za zvuků opery Jakobín v podání jeho truchlících kolegů. Zemřel v sedmadvaceti, zřejmě bez potomků. Jsem tedy asi poslední, kdo navštěvuje jeho opuštěný hrob a myslí na něj.

Myslíte, že si lidstvo vzalo ze španělské chřipky nějaké ponaučení?
Medicína rozhodně, a to neskonale. Lidstvo obecně? Méně. Ze všeho nejméně pak politika, která roku 2020 vklopýtala do koronavirové pandemie zcela nepřipravena. Ke stému výročí podzimní vlny španělské chřipky jsem byl opakovaně dotazován, zda je tak těžká pandemie dnes ještě vůbec možná. Vždy jsem odpověděl, že ano. Mnoho novinářů – ale i lékařských kolegů – nad tímto mým výrokem kroutilo hlavou. Hovořilo o skvělých jednotkách intenzivní péče v našich vysoce technicky vybavených nemocnicích, o očkování proti pandemickým chřipkám, antibiotikách a dalších požehnáních, co jich v moderní době existuje. Byli plni takřka dojemné víry v pokrok lékařství. Věřili, že dokážeme všechno udělat lépe než v roce 1918. Načež přišla katastrofa. Bylo by mi milejší, kdyby se mé prognózy nenaplnily a kdybychom se bývali poučili ze španělské chřipky: totiž, že s virálními pandemiemi musíme žít a měli bychom se na to připravit. Stále platí – koronavirus zase pomine, další pandemická chřipka ovšem už stojí před branami.

Harald Salfellner (58)

Lékař, historik medicíny a nakladatel (nakladatelství Vitalis).
Autor knihy Španělská chřipka: Příběh pandemie z roku 1918.
Napsal též oceňovanou monografii Franz Kafka a Praha, která byla přeložena do osmi jazyků.
Narodil se sice v Rakousku, od roku 1989 však žije v Česku.
Stav: ženatý.
Zájmy: dějiny lékařství, literatura, hudba.

Španělská chřipka

Celosvětová chřipková pandemie, která probíhala zhruba v letech 1918–1920. Počet jejích obětí je nejasný, většinou se udává 17–50 milionů, někdy ale též až 100 milionů lidí (ze slavných na ni zemřeli např. básník Guillaume Apollinaire, malíř Egon Schiele, dramatik Edmond Rostand, sociolog Max Weber). Hodně se rozšířila mezi vojáky bojujícími v první světové válce, po skončení konfliktu ji roznesli po celé planetě. Nejvíce na ni paradoxně umírali lidé se silným imunitním systémem, především dospělí mezi 20–40 lety. Kde se vzala? „Genetické charakteristiky dávají soudit na ptačí původ. Mnohé hovoří i pro to, že chřipka z roku 1918 se k nám rozšířila z Číny,“ tvrdí Harald Salfellner. „Ve světě byla popularizována především hypotéza o americkém původu chřipky, kterou horlivě šířili a šíří angloameričtí autoři. V podstatě nikdo neví, odkud španělská chřipka přišla, což přirozeně otvírá bránu různým spekulacím,“ dodává.

K tématu

reklama
reklama

Další hlavní zprávy

Vláda

Ministr Brabec má zdravotní problémy. Po jednání uhelné komise skončil v nemocnici

Ministr Brabec má zdravotní problémy. Po jednání uhelné komise skončil v nemocnici

Ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO) se nezúčastnil dnešní tiskové konference po jednání uhelné komise kvůli náhlé zdravotní indispozici. Tiskové oddělení ministerstva ČTK sdělilo, že je Brabec na vyšetření v nemocnici. Původně měl společně s dalším předsedou komise, ministrem průmyslu a obchodu Karlem Havlíčkem (za ANO), komentovat dnes přijaté doporučení komise ukončit využívání uhlí v České republice v roce 2038.

Koronavirus

Stovky volných termínů, jednotky zájemců. Učitelé se na covid testy zdarma nehrnou

Stovky volných termínů, jednotky zájemců. Učitelé se na covid testy zdarma nehrnou

Zájem učitelů o antigenní test na COVID-19 je na pražských odběrových místech v pátek zatím malý, i na dnešní den jsou ještě volné termíny. Potvrzují to mluvčí nemocnic a laboratoří, kde odběrová místa provozují. Celkem jich jsou v Praze více než tři desítky, učitele ale podle informací na webu netestují všechna. Některá soukromá se připojí v pondělí. Díky bezplatnému testování učitelů a od 18. prosince všech zájemců má podle vlády stoupnout počet testů.

Volný: Nucená vakcinace je znásilnění. Nasaďte si roušku, reagoval Blatný
Biden požádá Američany, aby sto dní nosili roušky. Sám se nechá naočkovat
Průměrná mzda dosáhla 35 402 korun. V Česku nejvíce vydělávají Pražané, přes 43 tisíc
reklama
reklama
Nedočkaví štamgasti vyrazili na pivo už v šest ráno. O půl sedmé byla plná hospoda

Lidé

Domácí zpravodajství

Česko může vést vláda až pěti stran. Slovákům přitom široké kabinety nefungovaly
Další články
reklama
reklama