SVĚTOVÉ HVĚZDY EXKLUZIVNĚ: Majorova štval Holík. Provokoval a pak kňučel, tvrdí legenda
Málokdo se může pochlubit srovnatelnou bilancí. Boris Majorov, sovětská hokejová legenda, získal šest zlatých medailí na mistrovství světa, dvě na olympiádách. Názory bývalého útočníka se nemusí líbit každému, české fanoušky budou asi dost provokovat. S hokejem toho ale prožil jako málokdo. CNN Prima NEWS pokračuje rozhovorem s ním v seriálu nazvaném Světové hvězdy exkluzivně, který vyvrcholí mistrovstvím světa na českém ledě.
Boris Majorov patří k nejstarším žijícím hvězdám světového hokeje. Legendární útočník sovětské sborné oslavil v únoru 86 let a stále se těší dobrému zdraví. I paměť mu slouží, dokáže poutavě vyprávět o každé ze svých osmi zlatých medailí – dvou olympijských a hned šesti ze světových šampionátů.
Světové hvězdy exkluzivně
Seriál rozhovorů se zahraničními hokejovými osobnostmi, který na CNN Prima NEWS vzniká před MS 2024 konajícím se v Česku. Šampionát začíná 10. května.
1. díl: Anže Kopitar (Slovinsko)
2. díl: Andrej Potajčuk (Rusko)
3. díl: Dárius Rusnák (Slovensko)
4. díl: Vincent Damphousse (Kanada)
5. díl: Boris Majorov (Rusko)
ČTĚTE TAKÉ: Druhý život šampionů. Kokš byl hlídač hvězd, otrávený Nedomanský ho zklamal
Majorov byl jedním z mála sovětských hokejistů, kteří nepatřili do armádního CSKA. Celou svou klubovou kariéru strávil ve Spartaku Moskva, kde vliv komunistické ideologie a propagandy nebyl tak silný. To značně ovlivnilo jeho způsob myšlení a názory. Svou úlohu sehrála i trenérská práce ve Finsku, kam se poprvé dostal už v polovině 70. let.
Ve velkém rozhovoru pro CNN Prima News prozradil, které československé hráče neměl moc v lásce. Zavzpomínal na mladá léta finské superstar Teemu Selänneho, ale i na KGB.
Mezi SSSR a Československem panovala velká hokejová rivalita, vy jste vzájemných bitev odehrál spoustu. Co vám z nich utkvělo v paměti?
Československý tým byl vždy nepříjemným soupeřem. Neústupným, tvrdým, houževnatým. Hrál jsem proti němu strašně nerad. A na rovinu, také jsem neměl v oblibě některé hráče. Jaroslav Holík mě například vyloženě štval. Vždycky provokoval, když ale schytal ránu, začal kňučet. Ukazoval, jak ho to bolí, stěžoval si rozhodčím. Hodně mě rozčiloval i Jozef Golonka, to bylo také pěkné číslo. O mnoho let později přijel na návštěvu do Moskvy a najednou vypadal jako vyměněný. Zničehonic byl velmi přátelský, jen jsem zíral. Objali jsme se jako bychom spolu kamarádili odjakživa, pak jsme celý večer vzpomínali na minulost. Bylo to příjemné setkání.
Jaroslav Holík (vpředu) Majorova na ledě štval. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Jaké vztahy ve vaší době panovaly mezi sovětskými a československými hokejisty?
Reprezentační kariéru jsem uzavřel na jaře roku 1968. Tehdy ještě žádná politika naše vztahy neovlivňovala. Měl jsem v československé reprezentaci hodně známých, třeba Černého, Nadrchala. Bavili jsme se úplně normálně. Každého zajímala běžná témata: jak se žije u nás, jak u nich.
Boris Majorov (86)
Legenda sovětského a ruského hokeje
Držitel šesti zlatých medailí z MS a dvou z olympiád
Člen Síně slávy Mezinárodní hokejové federace
V reprezentaci SSSR odehrál 134 zápasů, dal 63 gólů.
Člen All-Star týmu a nejlepší střelec na MS 1961
Jako trenér v roce 1992 vyhrál s Jokeritem Helsinky finskou ligu.
Jiná věc je, že možnosti pro neformální komunikaci byly tehdy omezené. Cestou do šatny toho po zápase moc nenamluvíš, nálada a prostředí přátelským hovorům nesvědčí. Jedinou příležitostí pro konverzaci byla setkání na recepci, která obyčejně probíhala po velkých turnajích. Tam se dalo dobře najíst, trochu se napít a příjemně pokecat.
Na které utkání proti československé reprezentaci vzpomínáte nejvíc?
V paměti mi utkvěl zápas, který se odehrál na olympijských hrách v Grenoblu 1968. Šli jsme na led jako favoriti, nečekaně jsme ale padli 4:5. Byl to můj poslední reprezentační turnaj, navíc jsem zrovna v těch dnech slavil třicátiny. Oslavy byly pokažené, nálada pod psa. Už jsem si myslel, že se rozloučím s hokejem porážkou. Naštěstí se ten nezdar přihodil někdy na začátku turnaje. Pořád jsme ve skrytu duše doufali, že Čechoslováci mohou klopýtnout. A to se i stalo. V poslední den her remizovali se Švédy, ztratili důležitý bod. My jsme naopak vyhráli s Kanadou a stali se olympijskými vítězi.
Jinak můžu říct, že v utkáních proti Československu mám veskrze pozitivní bilanci. Prohrál jsem s ním jenom dvakrát, paradoxně napoprvé a naposledy. O posledním nezdaru jsem už vykládal. Ten první přišel na mistrovství světa 1961 ve Švýcarsku, kde jsem debutoval v dresu sovětské sborné.
Tým Československa na mistrovství světa 1961, který na turnaji slavně porazil Sověty i s Majorovem. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
V moskevském Spartaku i reprezentaci jste válel v jednom útoku s dvojčetem Jevgenijem. Pomáhala vám přítomnost bratra?
Na ledě jsme si dobře rozuměli a navzájem si pomáhali. V běžném životě to občas bylo jinak. Ač dvojčata, jsme absolutně jiní – ať už fyzicky nebo povahově. Kvůli tomu často docházelo ke konfliktům. V dětství jsme se hodně prali. Stávalo se to i později, v dospělosti. Jednou jsme se poprali přímo během zápasu, došlo k tomu na zmíněném mistrovství světa 1961. Hráli jsme proti NDR, naší lajně se hrubě nedařilo. Vystřídali jsme, náhle se brácha začal chovat agresivně. Málem mě praštil hokejkou, já si to nenechal líbit. Nakonec nás trenéři vyhodili ze střídačky do kabiny.
Čtěte také
Je pravda, že známý pokřik sovětských fanoušků „Šajbu! Šajbu!” vznikl kvůli vám?
Ano. Na začátku kariéry jsem se kromě hokeje hodně věnoval také fotbalu. Dařilo se mi, měl jsem úspěchy. Byl jsem docela známým hokejistou, ale jednou mě trenéři Spartaku nominovali i na dva zápasy sovětské fotbalové ligy. Měli velkou marodku, potřebovali doplnit kádr. Fanoušci nevěřili vlastním očím, když na zeleném pažitu viděli hokejistu. Nejprve se smáli, ukazovali na mě prstem. Potom spustili různé pokřiky, ze srandy žádali: „Šajbu! Chceme šajbu!” („šajba” v ruštině znamená puk – pozn. red.). To skandování se chytlo, začalo žít vlastním životem. Pak už jsem ho slyšel jenom na hokejových utkáních.
Během kariéry jste stihl napsat hokejovou knížku…
…vydal jsem ji spolu s kamarádem, známým sportovním novinářem. Dělil jsem se s ním o své hokejové poznatky, všechno poctivě zapisoval. Strojopis pak dlouho ležel ladem v nakladatelství, nechtěli ho vytisknout. Redaktoři si stěžovali, že mu chybí politická angažovanost a výchovný efekt. Nechápal jsem, pak se mi rozsvítilo. V té knížce jsem hodně mluvil o svých zahraničních setkáních s ruskými emigranty. Byly mezi nimi totiž pozoruhodné osobnosti se zajímavými příběhy. Vedení nakladatelství na sebe nechtělo brát zodpovědnost, bylo to dost riskantní. Nakonec se ale vydání knihy přece jen podařilo prosadit.
Boris Majorov jako vítěz olympiády v Grenoblu 1968. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Vy jste se setkání s emigranty nebál?
Tak co, jsou to taky jenom lidé. Mimochodem, ten můj zmíněný kamarád potom rovněž emigroval. Za několik let jsem ho potkal na jakémsi turnaji, to už jsem byl funkcionářem. Kolegové z naší delegace se od něho odvraceli. Dělali, že ho nevidí. Nechtěli být spatřeni v jeho přítomnosti. Já za ním naopak hned šel. Je to přece můj kámoš, nebudu se tvářit, že ho neznám.
Čtěte také
Nikdy jste kvůli takovému chování necítil nevoli ze strany KGB?
Povím vám zajímavou historku. Jednou jsem byl s manželkou na turistickém zájezdu ve Finsku. Doprovázela nás místní tlumočnice, která měla ruské kořeny. Skamarádili jsme se a pak zůstali v kontaktu. O mnoho let později, už za perestrojky, ta paní zažádala u příslušné pobočky KGB o svoji složku. Najednou mi volá domů a povídá: „V těch dokumentech figuruje i vaše jméno. Je tam podrobně poznamenáno, kde jsme všude byli a co jsme dělali během toho našeho dávného setkání.“ To znamená, že nás KGB pečlivě sledovala. Jinak jsem ale přítomnost této organizace ve svém životě nikdy nezaregistroval.
Když už zmiňujete Finsko, i tuhle zemi dobře znáte. Několikrát jste trénoval tamní kluby. Proč finský hokej zažívá tak razantní vzestup?
Finští hokejisté byli vždy velmi pracovití a zodpovědní. Nařídíš jim udělat určitý počet cviků a nemusíš je kontrolovat. Stejně máš jistotu, že všechno bude v nejlepším pořádku. Dříve jim scházely tvůrčí schopnosti. Řekneš hráči, že se musí pohybovat ve vymezeném prostoru, a bude tam pendlovat až do konce zápasu. Ani si neuvědomí, že se mezitím situace na ledě naprosto změnila. Teď už je to jiné, kreativita Finům nechybí. Hodně navíc přidali v bruslení a hokejových dovednostech. Změnila se také mentalita, dnes už se nebojí ani Rusů, ani Kanaďanů. Jsou schopni si to rozdat s každým na férovku.
Nejlepší hráči olympiády 1964. Uprostřed Boris Majorov, vlevo Švéd Sven Johansson, vpravo Vlastimil Bubník. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Ve Finsku jste vedl i českého hokejistu Otu Janeckého. Považoval vás za hodně přísného trenéra, měl pravdu?
Tak je to správně, hráči se trenéra mají bát (smích). Ale ne, to jen žertuju... Janecký byl Pan Hokejista, rozdílový hráč. Zároveň ale dost namachrovaný člověk, nosánek až příliš moc nahoru. Občas potřeboval srovnat. Hrál v jedné lajně s mladým Teemu Selännem, budoucí světovou hvězdou. Spolu vytvořili velmi silný útok.
Čtěte také
Mimochodem, zrovna Selänne je člověkem podle mého gusta. Vyrostl ve skromných podmínkách; jeho otec odešel od rodiny, když byl Teemu ještě nemluvně. Férový kluk, sláva a peníze ho nezkazily. Pamatuju, jak jednou zaplatil celému mančaftu pobyt na ostrovech. Rybařili jsme tam tři dny, byl to perfektní teambuilding.
Na koho z českých nebo slovenských hráčů ještě vzpomínáte?
V Jokeritu jsem trénoval i Slováka Mojmíra Božíka. Tvrdý, důrazný bek. Dobrý chlap, vždy na něho bylo spolehnutí. V roce 1992 jsme se spolu stali mistry Finska.
Pro Čechy je symbolem úspěchu olympiáda v Naganu. Pro vás osobně to ale asi není turnaj, na který byste rád vzpomínal, že?
Původně jsem tehdy byl generálním manažerem ruské reprezentace, měsíc před odjezdem do Japonska mě ale tehdejší prezident naší hokejové federace odvolal. Stejně jako trenéry nároďáku Michajlova a Tuzika. Na jejich místo dosadili kouče Jurzinova, generálním manažerem se stal Kasatonov. To byl lenoch, který pro celou věc neudělal téměř nic. Takže ano, byl jsem v Naganu, ale jen jako turista. Spolu s dalšími odborníky jsem bydlel 70 kilometrů za městem a každý den se jezdil dívat na zápasy.
Nagano. Pro Čechy euforie, pro Rusy finálový smutek. Zdroj: ČTK / Profimedia.cz
Turnaj tehdy vyvrcholil finálovým utkáním Česko – Rusko. Zatímco někdejší útočník Alexej Morozov tvrdil, že Češi získali zlaté medaile zaslouženě, jeho jmenovec Jašin s tím nesouhlasil. Jaký je váš názor?
Vzpomínám si, že naše sborná měla proti Čechům velkou převahu. Soupeř se většinou jen bránil.
Čtěte také
Měl ale ve svém týmu vynikajícího Dominika Haška, který Čechům vychytal zlato. Disponovali jsme tenkrát velmi dobrým útokem, na to v semifinále doplatili Finové. Jen Pavel Bure sám jim dal pět gólů. Jenže v rozhodujícím zápase byli naši útočníci bezmocní. Všechny šance zhatil český brankář.
Zrovna Hašek dnes patří k nejhlasitějším kritikům Ruska. Jak vnímáte jeho slova?
(odmlčí se) Myslím si, že Hašek patří k lidem, kteří jdou vždy proti proudu. To jsou jedinci, kteří vůbec nehledí na to, zda z toho budou mít nějaký profit nebo naopak nepříjemnosti. Taková je jejich povaha a přesvědčení. S tím už nikdo nic nenadělá.
Také jste se nikdy nebál říkat své názory nahlas. Co tedy myslíte – jak podle vás uškodí současná izolace ruskému hokeji?
Škodí mu hodně, o tom jsem přesvědčen. Kdo říká opak, lže si do vlastní kapsy. Vynecháváme již třetí sezonu, to je strašně moc. Celý sport je založen na soutěživosti. A aby se naši hráči rozvíjeli, musí se konfrontovat s nejlepšími soupeři ze zahraničí. Jinak se nevyhnutelně dostaví stagnace a posléze úpadek.
Autor je spolupracovníkem CNN Prima NEWS
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Šlégr neúčast na MS v Praze obrečel. Letos oblékněme dres a pojďme do ulic, vyzval fanoušky
