DRUHÝ ŽIVOT ŠAMPIONŮ: Leukémie. A pak ještě jednou. Weitz se rve s nemocí, chce zase hrát

Mládenec přede mnou není člověkem velkých slov, a tak se ani jeho příběh nesluší popisovat přespříliš košatými výrazy a větami. Ono to stačí říct docela prostě, věcně.

V patnácti mu objevili leukémii.

Dodnes si bez zaváhání vybaví přesné datum.

28.8.2020.

„Tři dny před školou,“ dodává Sebastian Weitz.

Čekal ho rok a půl chemoterapií, hodně nepříjemných procedur. Snů o uzdravení. A pak, po tom všem, když už byl naladěný na nakročení do lepších časů, zazněla lékařova věta, která do uší zaduněla jako úder do obřího bubnu: „Tak se vám to vrátilo.“

Když jsem šel po roce a půl na kontrolu, předpokládalo se, že už to tam nebude. A ono bylo.

Takže zase chemoterapie. Znovu lumbální punkce. Navrch transplantace kostní dřeně. Ozařování celého těla.

Vztek.

„No jo, byl jsem z toho docela naštvanej,“ přiznává. „Když jsem šel po roce a půl na kontrolu, předpokládalo se, že už to tam nebude. A ono bylo.“

Utekly další dva roky, dneska je mu devatenáct. Sedíme spolu v pražské kavárně kousek od Vítězného náměstí, a jako by i tenhle místní název chtěl do Sebastianova osudu napumpovat optimismus; bývalý nadějný obránce Slavie mezi řečí naznačuje, že to nejhorší by snad už mohl mít za sebou – na poslední kontrole mu paní docentka sdělila, že hodnoty krevních destiček i bílých a červených krvinek vypadají slibně.

Fajn. Jasně, že fajn.

Ale v euforii tady nikdo skákat nebude.

Sebastian si přece už na vlastní kůži ověřil, že co platí teď, může být zítra naruby.

Tak jaképak vítězné oslavy…

Sebastian Weitz ( HC Slavia Praha ) 😉 #esam #esamhockey #mladimazelenou #kdoseknamprida #kdobudedalsihvezda pic.twitter.com/AB2wWvQeya

— Jiri Muller (@jirimullerEsam) February 28, 2019

K tomu, aby se cítil stoprocentně, má stejně pořád daleko. Za chvíli má třeba v plánu venčení svého zlatého retrívra. A je jasné, že to nebude špacír v závratném tempu. Dřív zvládal i ty nejkrutější tréninkové galeje, po všech těch terapiích a třech prodělaných covidech se mu ale hůř dýchá, brzo se unaví i při pomalé procházce parkem.

„Pořád mě občas něco zabolí. I jízdy v autoškole mi dávají zabrat, když mám třeba stlačit rukou volant, řadící páku,“ popisuje. „Byli jsme teď s tátou a bráchou střílet na střelnici. A když jsem si zbraň opřel o rameno nebo o hrudník, hodně jsem cítil zpětný ráz. Kde mi zůstaly jizvy ze vpichů, tam to bylo nepříjemné. Nemluvě o tom, že u některých zbraní jsem ani neměl dostatečnou sílu, abych je udržel.“

Nepleťte se, naše povídání není plačtivé. Sebastian o všem mluví vyrovnaně, takřka bez emocí. Jen když se řeč stočí k hokeji, je hned poznat, jak moc mu tenhle sport chybí. Bývalý reprezentant do 16 let by se k němu rozhodně chtěl jednou vrátit.

Na jaké úrovni?

To se zatím vůbec nedá odhadnout.

❤️🤍 Sebastian #WEITZ - patron letošního ročníku projektu O kapku lepší hokej.

Více na https://t.co/528qrEis3B

🧡🧡 Slávisté nastoupí v sobotu od 15:00 proti Kolínu na podporu Kapky naděje a Sebastiana ve speciálních oranžových dresech s jeho jménem.

🎟️ https://t.co/5dja6hKQDU pic.twitter.com/9MhiXgNIg6

— HC Slavia Praha (@HCSlavia) February 3, 2023

S Krejčím na plakátu

Doma si odmala lepil na zeď plakáty hvězd NHL Davida Krejčího a Patrice Bergerona. Fandil Bostonu, sám měl dobře našlápnuto. Před pozváním do nároďáku prošel i Spartou, hrával za výběry Prahy, nastupoval proti zahraničním hvězdičkám.

Chtěl dokázat něco velkého.

Na svůj věk měl urostlou postavu, i proto ho trenéři stavěli o ročník výš. A jelikož souběžně hrál i za svou věkovou kategorii, na nic než hokej neměl čas.

„Když se to sešlo, bylo to šílené. Někdy jsem byl tři týdny v kuse na ledě,“ vzpomíná.

Než přišlo léto 2020.

Tenkrát si na atletickém oválu v pražském Edenu při tréninku se Slavií zvrtnul kotník. Nějakou dobu odpočíval, jakmile se pak vrátil k týmu, stejně to pořád nebylo ono. Noha bolela, tělo zůstávalo unavené, nic nešlo dělat naplno. Až mu jeden z tehdejších trenérů a známý televizní expert Milan Antoš vyčinil, aby se nevymlouval. A že jestli nemůže, ať jde radši domů.

„Nic mu nevyčítám, samozřejmě nemohl vědět, co mi je,“ říká s odstupem Weitz.

🧡 Patron letošního ročníku projektu O kapku lepší hokej Sebastian #WEITZ. pic.twitter.com/8KBsvKBC7K

— HC Slavia Praha (@HCSlavia) February 4, 2023

Co mu je? Na to se přišlo až s podrobnými lékařskými vyšetřeními. Nejdřív ho testovali na covid, v něm problém nebyl. Šokující diagnózu přinesla teprve následná série odběrů krve.

„Ze začátku jsem si leukémii nepřipouštěl, nechtěl jsem se o ní bavit. Uzavřel jsem se do sebe,“ vybavuje si. „Zhruba po týdnu jsem se ale otevřel, pustil jsem k sobě blízké i kamarády. Doktoři pak říkali, že jsem jako sportovec měl z čeho brát. Měl jsem fyzičku, regeneroval jsem rychle.“

Jistě – tak to bylo zkraje.

Po roce léčení už však ani tělo sportovce Sebastiana nebylo v žádné zvláštní výhodě. A těch let pod dohledem bílých lékařských plášťů přitom čekalo na mladého kluka ještě několik.

Ozařování dvakrát denně

Během nich si prošel zkušenostmi, které si jinak člověk milerád odpustí.

Třeba takové ozařování.

Sebastian na něj docházel dvakrát denně; poprvé brzo ráno, nalačno. Se svým velkým tělem se špatně skládal do vytvarované vany, v níž člověk musí schoulený do klubíčka ležet bez hnutí dvakrát patnáct minut. Naprosto vysílenému a bez energie se mu chtělo zvracet, svět kolem něj se točil, slabé nohy ho neunesly.

Nic naplat, ve dvě odpoledne musel do proklaté vany znovu.

🧡 Sebastian Weitz společně s Jaroslavem Bednářem předali ředitelce nadačního fondu Kapka naděje Ditě Loudilové šek v hodnotě 30 200 Kč jako výtěžek z aukce hraných oranžových dresů, v nichž nastoupili slávisté proti Kolínu.

👉 https://t.co/sQfQxuyuat pic.twitter.com/96LdVhrfzU

— HC Slavia Praha (@HCSlavia) April 28, 2023

Hrozný byl samozřejmě i relaps, kdy se dozvěděl o návratu nemoci. V tu chvíli se těžce hledá další vůle a síla podstoupit všechno podruhé, vlastně k tomu přidat ještě i ledacos navíc. Hodně pomohly dvě věci. Jednak, že se kdesi v Německu našel vhodný dárce kostní dřeně. A pak: že Sebastian je povahou odjakživa bojovník, žádná baba.

„Taky jsem měl za ty roky pár depek, většinou jsem se ale snažil všechno brát pozitivně,“ svěřuje se.

I proto se během nekonečného pobytu ve špitálu rozhodl sám pomáhat. Místo zahořklého nadávání na svět a nespravedlnost osudu si chodil do nemocniční školky kreslit s malými dětmi, které postihla stejně krutá diagnóza. Hrál si s nimi, povídal si, snažil se je rozptýlit.

„Když tam přišly nové maminky se svými nemocnými potomky, měly ze všeho strach. Nevěděly, co je čeká. Uklidňoval jsem je, že to bude dobré. Popisoval jsem jim, jak to bude probíhat,“ říká. „Upřímně? I mě samotného to přivádělo na jiné myšlenky.“

Hlavně nic neuspěchat

Zatímco se léčil, sledoval v televizi své vrstevníky a kamarády, jak s hokejkou v ruce bojují na mládežnických světových šampionátech o medaile. Hlodalo v něm: tamhle toho znám, tamhle toho taky. S tímhle jsem byl možná nastejno, ve srovnání s tamtím a tamtím jsem byl lepší.

Hlava se nemůže zbavit pomyšlení: taky jsem tam mohl být.

A nejsem.

Sakra, nejsem!

Na led si zkusil stoupnout ještě před tím, než se mu nemoc vrátila. A bylo to zvláštní. Při kratičkém bruslení si dával obrovský pozor; po chemoterapiích měl křehké kosti, sebemenší pád mohl znamenat zlomeninu. Byl nesmírně opatrný. Kdesi uvnitř ale cítil, že to v něm pořád je. Že by to snad někdy i… šlo.

„Pořád mám hokejové sny,“ přiznává. „Extraligu už asi ne, ale kdyby mi dal někdo šanci, chtěl bych si prostě jen někde zahrát. Musím si nejdřív dodělat střední, třeba bych ale jednou mohl hrát vysokoškolský hokej. Třeba. K něčemu v souvislosti s hokejem bych se vrátil rád.“

To něco může být hraní, může to být trenéřina.

Těžko předvídat.

Ne náhodou je nejčastější větou, kterou slyší od lékařů, tohle: „Nic si neplánujte.“

Nikoho ale asi nepřekvapí, že právě hraní by Sebastiana těšilo nejvíc.

„Loni v září jsem říkal, že bych se chtěl vrátit zhruba do roka. Teď mám dojem, že hlavní je nic neuspěchat. Klidně tomu ještě dám další rok,“ připouští. „Naučil jsem se, že o všechno se člověk musí porvat. Kdysi mi šlo všechno samo od ruky, v dorostu jsem ale poznal, že k úspěchu musím dřít. Samo nepřijde nic. Tak se porvu i o tenhle svůj sen.“

Dobrá zpráva je, že sny se někdy plní.

Doma má běžecký trenažér, který dostal od Nadačního fondu Ivana Hlinky. Znovu a znovu si na něj stoupá a pilně cvičí chůzi. Dnes, zítra, pozítří, popozítří, zas a zas. A každý z těch kroků ho přibližuje k větě, která by mohla znít taky docela prostě a věcně: „Tak jsem to dokázal.“

MOŽNÁ VÁM UNIKLO: Proč bydlí fenomén Procházka v lese?