DRUHÝ ŽIVOT ŠAMPIONŮ: Pamatuju si, jak na mě padá kamion. Pak bylo zle, říká Skořepa

Za devět let toho spoustu zapomenete.

Něco ale ne.

Něco nikdy ne.

„Pořád to mám před očima,“ přiznává 26letý Dominik Skořepa. „Stále mám v hlavě ten moment, jak na nás padá kamion. Pak už následoval jen takový blik. A tma, jak to na nás leželo. Hodinu nás vystříhávali z auta, nemohl jsem se pohnout. Když mě dostali ven, záchranářů jsem se ptal na jediné: Zemřu?“

Nezemřel.

Ani on, ani otec za volantem, ani čtyřletý bráška, upoutaný na zadním sedadle.

Dominik ale toho osudného 23. července 2015 ochrnul.

Jen chvíli před tím jel z Nymburka na svůj první trénink mladoboleslavské juniorky a po vydařené letní přípravě se těšil na přelomový rok v kariéře. Měl za sebou sraz s reprezentací do 16 let, snil o extralize, o velkých zápasech v národním týmu, o NHL.

A najednou tohle.

„Ten kamion vezl nějaké kovové palety,“ pokračuje. „Jak jel proti nám, praskla mu pneumatika a převrhnul se na nás. Z nosu mi crčela krev, tekla až do pusy. V tu chvíli jsem se už nemohl hýbat, takže jsem neměl sílu to vyplivnout, lehce jsem se dusil. Prostě jsem byl jen uvnitř a čekal, až zvednou střechu. Akorát jak jsem měl tu střechu namáčknutou na sobě, tahali mi současně i hlavu. Jakmile to konečně povolilo, chtěl jsem hlavu udržet. Už to nešlo. Měl jsem zlomený krk. Roztříštěný šestý obratel krční, zlomený sedmý.“

Dominik #Skořepa pokrčí pravou nohu v koleni! Úsměv na rtech mu vykouzlila i dodávka klubového oblečení #bkboleslav! pic.twitter.com/kUDgN8ONhc

— BK Mladá Boleslav (@bkboleslav) September 17, 2015

Čekaly ho dlouhé měsíce po špitálech a rehabilitačních centrech. Šílená, nepředstavitelná dřina. A nakonec něco, co vypadá po tom všem jako zázrak: Dominik necelých devět let po úrazu chodí úplně sám, pomáhá si jen holí, ve výjimečných případech berlemi.

„Mohlo to skončit hůř,“ připouští. „Mnohem hůř.“

Proč právě já

Někdy ze zvyku něco uděláte, a do vteřiny se za to proklínáte.

Jako já teď, když jsem při vstupu na nymburský zimák Dominikovi bez přemýšlení podal ruku k pozdravu.

Trapas.

Anebo ne?

Bývalá hokejová naděje ruku navzdory dlouhému ochrnutí zvedla také. A tu mou dokonce zlehka stiskla. Za hodinku se osmělím a zeptám se ho na to.

„Jo, podání ruky zvládnu, pravá je ještě v pohodě. Levou mám chycenější víc, ta je v křeči,“ odpovídá mi s úsměvem. „Jakmile ukážu prsty, mám je pořád ještě ohnuté v pěsti. Pravá strana je dobrá i u nohou. To levá je bohužel spíš zakopávací. Když mě někdo vidí, spíš ho napadne, že mám něco s koleny.“

Ne, není to happyend se vším všudy. Dominik sice s holí zvládne i lehkou procházku, rád si zahází na koš basketbalovým míčem, na běh nebo bruslení však může zapomenout. Pořád dojíždí na rehabilitační procedury do Milovic. A nic si nenalhává.

„Je to spíš udržovací,“ krčí smířeně rameny.

Poslední dobou ho nejvíc trápilo něco jiného. Po tom devět let starém úrazu je závislý na cévkování, nemůže si jen tak dojít ani na malou, ani na velkou. Právě kvůli tomu teď posledního půl roku bojoval se zánětem močového měchýře, dlouhé týdny bral antibiotika.

Drz se chlape!
Dominik #Skořepa měl autonehodu. Teď bojuje o to, aby zas dokázal chodit.
http://t.co/BDA72jvIvM pic.twitter.com/xQ4zz2WahL"

— Blanka Škodová (@BSkodova) August 30, 2015

„Hrozná otrava!“ přiznává. „Ono ani to cévkování samo o sobě není žádná legrace, dost mě to stresuje. Nejvíc když letím na dovolenou. Nebo když se jdu projít po městě. Nepřichází to na vás postupně, hodinu to v pohodě zadržíte. Ne. Když to na mě přijde, musím jít na záchod třeba během půl minuty.“

Pokud se člověk s něčím takovým narodí, je to asi jiné. Takhle se ale klukovi s kšiltovkou Los Angeles Lakers mohou hlavou honit různé věci. Nejhorší jsou ty začínající slovem „proč“. Anebo rovnou třemi slovy: „proč právě já“.

Napadá to Dominika?

To dá rozum.

Každého by to napadalo.

„Jsou takové chvilky,“ přiznává jinak dost pozitivně nastavený mladý muž. „Třeba právě teď, před dvěma měsíci, při těch zánětech. Nebo bezprostředně po úrazu, když jsem se v Motole nedokázal otočit v posteli. Zrovna mě něco bolelo, nemohl jsem si zavolat, nešlo to.“

„To byla noc, kdy jsem si lehce pobrečel. Už ráno jsem si ale řekl, že se z toho dostanu.“

Klika. Pro bráchu i tátu

Ale zpátky do července 2015.

Jsou dvě hodiny odpoledne, krásný, slunečný čtvrtek.

Na silnici vedoucí k Mladé Boleslavi se tvoří kolona, někde vpředu obklopují děsivě vypadající karambol blikající záchranky a policejní vozy. Z auta zavaleného kamionem záchranáři nejdřív vysoukají ven Dominikova maličkého sourozence Davida.

„Kolik vás tam je?“ ptají se ho.

„Dva,“ hlesne vystrašeně.

Myslí tátu a bráchu, sebe nepočítá…

Ten den jel zrovna na podsedáku, i když by měl mít správně autosedačku. Jak na ně kamion spadl, smýklo to s ním stranou. Policista pak Skořepovým přizná, že kdyby byl David v autosedačce, z níž by se nemohl hnout, utrhlo by mu to hlavu.

Klika? Nepředstavitelná.

Svým způsobem ji měl i Dominikův táta, kterého z promáčklého vraku vytahovali jako druhého. Havárii odnesl jen naštípnutým obratlem. Když ho pak lékaři poslali pro jistotu na cétéčko, zjistili, že má v čele nádor, který mu tlačí na oko. Sice byl nezhoubný, pokud by se ale na něj nepřišlo včas, mohl Skořepa senior oslepnout.

Co na to říct?

Proboha, co se dá na něco takového říct?

Snad jen to, že dvě auta za Dominikem tehdy jeli po dálnici jeho boleslavští trenéři Jan Křivohlávek a Boris Žabka. Byla to čirá náhoda, o nadějném juniorovi před sebou vůbec nevěděli. Jakmile před jejich očima došlo k bouračce, hned postiženým pomáhali. Kdo havaroval jim došlo teprve ve chvíli, když ve zdemolovaném voze spatřili hokejovou tašku se jmenovkou Skořepa.

Vždycky by to bylo hrozné, ať už by v tom autě seděl kdokoliv.

Ale takhle?

Šílené. Nepopsatelné.

Místo tréninku v Boleslavi otočili své auto zpátky na Nymburk. Říct paní Skořepové, co se stalo jejím synům a manželovi.

Boty na památku

Dominika tenkrát přepravili vrtulníkem do Motola. Když mu sundávali boty, ptali se, jestli něco cítí.

Cítil. Něco vzdáleného, zvláštního.

I to bylo slibné; třeba to ještě celé nebude úplně v háji.

Operace trvala tři a půl hodiny. Jakmile se po ní probudil, mohl hýbat pouze hlavou, k tomu zase cítil něco divného v nohách.

Dobré znamení? Bohužel jen částečně.

„Doktoři čekali, že se mi to bude zlepšovat rychleji,“ vzpomíná. „Lékařka po měsíci sdělila mamce, že se to asi nezlepší. Mamka mi to neřekla. Ve stejný den jsem se jí na nemocničním pokoji svěřil, že si chci objednat nové boty. Asi moc nechápala, k čemu. Já jí ale vysvětloval, že jednou v nich budu chodit. Jo, moje motivační boty! Mám je dodneška. Už jsou sice rozpadlé, udržuju si je ale na památku.“

Někdy v té době začal zničehonic hýbat palcem u ruky. Následoval prsteníček na noze. Během čtrnácti dnů dokázal zvednout špičku nohy, koleno. Největší pokroky nastaly, jakmile se z Motola dostal do kladrubského rehabilitačního ústavu. Potkal se tam třeba s Martinem Zachem, Mužem roku 2009, který ochrnul po skoku do vody. Právě Zach ho vyhecoval, aby víc využíval nohu, o kterou se trochu dokázal opřít. Tak to tedy zkoušel.

Z vozíku na lůžko. Z lůžka na vozík.

Z vozíku na lůžko. Z lůžka na vozík.

Sám.

Lopota, kterou zdravému nevysvětlíte.

Domů se mohl natrvalo vrátit až po třech a půl měsících. Celkem na sobě musel intenzivně makat ještě rok a půl po nehodě.

„Třeba v Kladrubech se jelo od osmi ráno do čtyř, furt. V sedm hodin jsem šel spát a byl jsem úplně vyřízenej. Brutálně. A to jsem s hokejem zažil všelijakou dřinu! Těšil jsem se, jak se večer podívám v televizi na fotbalovou Barcelonu. Místo toho jsem hned po večeři usnul. Nešlo to. Prostě ne.“

Anděl Hlinková

Sedíme spolu na nymburském zimáku v obchodě s hokejovými potřebami. Dominik tu kamarádovi pomáhá s e-shopem. Od ledu je přes okno slyšet bouchání puku o mantinel, sem tam studený vzduch prořízne nějaká ta srandička mezi trénujícími spoluhráči, smích.

Mládenec s holí to nepozoruje zahořkle.

„Hokejová kabina je to nejlepší, co může bejt,“ říká.

V depresi není ani z toho, že stařičký stadion půjde brzo k zemi. Jinak to nejde; střecha už je vetchá, při každé větší chumelenici hrozilo, že se s napadaným sněhem utrhne.

„Něco jsem se tu nahrál,“ zasní se Skořepa. „Nejradši vzpomínám na finále jednoho turnaje proti Kometě Brno. Bylo to 5:5, já dával minutu a půl před koncem na 6:5. A dvacet sekund před koncem jsem do prázdné branky zvyšoval na 7:5. No jo, to bylo nejhezčí. Pořád si pamatuju modro-červenou kombinaci betonů jejich brankáře.“

Právě na nymburském stadionu proběhl před devíti lety benefiční zápas, který sem na Skořepovu podporu přilákal hvězdy typu Romana Červenky, Petra Nedvěda, Pavla Patery. Přišlo snad tisíc diváků, což jinak v polabském městečku dokáže nanejvýš derby s Kolínem. Kluka, který se sotva dostal z nejhoršího, setkání s idoly dojalo. Stejně jako následná florbalová akce v Benátkách nad Jizerou, kde se díky organizátorovi, rozhlasovému reportérovi Pavlu Petrovi, seznámil třeba s hercem Jiřím Mádlem. Dostal ho i následný výlet na fotbalovou Barcelonu, kam se vypravil taky díky Petrovi.

„Hodně mi pomohla i podpora od boleslavského klubu. Jezdili za mnou, dostal jsem tablet, oblečení, finanční přilepšení. Zmínit musím i Nadační fond Ivana Hlinky. Paní Hlinková je úplný anděl. Kdykoliv něco potřebuju, hned pomůže. To je fakt úžasná ženská.“

Právě přes Nadační fond Ivana Hlinky můžete pomoci i vy, číslo účtu najdete u tohoto článku v samostatném boxíku.

Trofej z čokolády

Devět let.

Za takovou dobu toho vážně spoustu zapomenete.

Něco ale ne.

Třeba poslední mistrovský zápas.

Když se o něm s Dominikem rozpovídáme, místo slz to končí trochu nečekaně. Smíchem.

„Bylo to proti Kladnu. Dal jsem dva góly, na další jsem nahrál. Utkání jsem ale nedohrál. Když jsem totiž blokoval soupeřovu střelu, srazil jsem si hokejkou puk přímo mezi nohy pod suspenzor. Byl jsem s tím i u doktora. Doma mi pak řekli, abych si to ledoval. Jelikož ale nebylo čím, musel jsem si to chladit lahváčem.“

Jak se něčemu takovému nesmát?

Přestože je za tím i špetka smutku…

Na Dominikovi byste žádné chmury nepoznali, přinejmenším je na sobě nedává znát. Když vypráví o svém bratrovi, z něhož ve třinácti letech vyrostl slibný boleslavský hokejista, s radostí říká, že by to jednou mohlo být snad i na extraligu. Tvrdí, že David je lepší, než byl kdy on sám.

„Teď táta jezdí s ním,“ říká Dominik.

A zase – není to vůbec zahořklé. Prostě jen věcně konstatuje.

Stejně jako když se bavíme o tom, jaké cenné artefakty mu zůstaly doma z jeho vlastní kariéry.

„Mám tam různé sošky pro nejlepšího hráče, medaile. A mezi tím i jednu čokoládovou medaili. Před devíti roky mi ji do nemocnice přinesl kamarád Majkl; po té době už bude uvnitř asi pořádně bílá. Pro mě je ale s odstupem asi vůbec nejcennější.“