Šampion z lágru. Konopásek zařídil první výhru nad Kanadou, komunisté ho pak hnali na smrt

Tam někde nahoře na štvanické tribuně tehdy seděl prezident Edvard Beneš s paní Hanou. A Stanislav Konopásek se mi po letech přiznal: „Páni, jak mně se z nich klepala kolena!“

To už z něj byl starý pán, který na hokej nechodil kvůli hulákající muzice a trubkám, co tak kvílí do ucha. Na rok 1947 ale pořád vzpomínal čiperně a bystře, jako by to bylo včera. Tenkrát na pražském stadionu nad Vltavou dokázali s mládenci z reprezentace něco nepředstavitelného, poprvé pro Československo vybojovali titul mistrů světa.

Byly to tak silné zážitky, že si je noblesní penzista vybavil i dlouho po osmdesátce.

ČTĚTE TAKÉ: Týral prezident Zápotocký vězně v koncentráku? Gottwaldův nástupce nebyl jen bodrý strýc

„V tom sedmačtyřicátém jsme měli náramný tým. Vedl nás kouč Buckna, muž tvrdé ruky. Náladu v kabině dělal šprýmující obránce Trousílek, který ze sebe chrlil jeden fór za druhým,“ zavzpomínal na kouče a vyhlášeného beka. „Byli jsme technici. Led na otevřené Štvanici ale někdy nebyl tak dobrý, abychom to uplatnili. Takže to málem dopadlo špatně. Prohráli jsme se Švédy 1:2, čekali jsme, jak dopadnou proti Rakousku. Museli prohrát. Rakušani sice měli v sestavě i předválečné kanóny, přesto tomu nikdo nevěřil. Ani my ne.“

„Vidíte, stalo se. Bydlel jsem v Klimentské ulici, od stadionu přes řeku. Když jsem v rozhlase slyšel, že Rakousko nad Švédy vede, upaloval jsem na Štvanici. To už čeští fanoušci nosili Rakušany na ramenou, dávali jim dary. My potom porazili USA a stali jsme se mistry světa,“ líčil Konopásek.

Jakmile to vyprávěl, v očích za dioptrickými brýlemi mu hrály rozpustilé jiskřičky. Byl to přitom jen jeden z mnoha pozoruhodných příběhů, které dávný předchůdce Jaromíra Jágra či Davida Pastrňáka zažil.

Zdaleka ne všechny byly tak veselé.

Pro Konopáska bylo typické, že o těch bolavých tolik nemluvil. Ani o prodělaných infarktech, ani o potížích s průduškami. A už vůbec ne o největší křivdě, když ho komunisté v padesátém roce spolu s většinou slavných šampionů poslali hanebně do lágru.

Původně na dvanáct let. Nakonec na pět.

Na celou věčnost.

Elegantní hračička

Slovem legenda se poslední dobou zrovna nešetří. U Konopáska, který by právě teď slavil sté narozeniny, je ale jeho použití na místě.

„Byl to elegantní, vybruslený hračička,“ vzpomíná hokejový historik Miloslav Jenšík. „Hokej v jeho podání byl ohromně hezký.“

Spolu s Vladimírem Zábrodským a Václavem Roziňákem tvořili nejlepší evropskou lajnu své doby. Český hokej neměl v historii moc znamenitějších hráčů. Opora pražského LTC nasbírala 50 reprezentačních startů, dala v nich 69 gólů. Vedle zlata z Prahy 1947 získala i olympijské stříbro ve Svatém Mořici 1948, následně ještě jeden titul mistrů světa ze Stockholmu 1949.

I to byl pro Československo mimořádný turnaj.

Poprvé na něm porazilo Kanadu.

A o výsledek 3:2 se postarala právě Konopáskova vítězná trefa z 57. minuty.

„Mám ten moment pořád před očima,“ vybavil si po mnohých desetiletích. „Jeli jsme s Vovkou Zábrodským ze středního pásma. Dostal jsem od něj pas a po blafáku jsem poslal puk bekhendem po ledě, gólmanovi mezi nohama.“

Skoro jste čekali, že vám tu chvíli ladným tanečkem předvede před očima, jaký byl ještě v důchodu jura. Když si v roce 2004 daly hokejové legendy sraz v Senohrabech, Konopásek při společném focení zapózoval před mnohem mladšími kamarády vkleče. Se smíchem popisoval, jak na chatě seká dříví a sem tam vymaluje.

K neuvěření.

Zapomnění nebo krchov

Tím spíš, když si člověk uvědomil, co měl tenhle hořovický nezmar za sebou. Jakmile jej komunisté v roce 1950 spolu s kamarády zavřeli, místo letu na mistrovství světa do Londýna se před každým z nich rýsovala úplně jiná cesta.

Přinejlepším do zapomnění.

Přinejhorším na krchov.

„Hokejisty odsoudili exemplárně, pro výstrahu všem,“ tvrdila v rozhovoru pro Deník Sport Stanislavova manželka Anna. „Všechno mi vyprávěl. Co prožívali, jak trpěli. Dělali s uranovou rudou, nejhorší práci, co jim mohli dát. Komunisti chtěli, aby umřeli, aby to nevydrželi. Já mu pak říkala: ,Víš co, Stando? Už o tom radši ani nemluv, to nechci ani vědět.‘ Ti kluci přitom před tím učili hrát Rusáky hokej v Moskvě. Standa mi líčil, jak Sověti vypadali. Že neměli výstroj, hráli s tenisovým balonkem. Když pak naše zavřeli, Rusáci mohli vyhrávat.“

Konopásek sice věznění přečkal, zdravotně ho však poznamenalo. Organismus měl navždy oslabený, nervy pocuchané. Z hlavy nemohl dostat parťáky, kteří se za ostnatým drátem rozhodli pro sebevraždu. Nebo moment, kdy bachaři kohosi chytili při pokusu o útěk, zastřelili ho a donutili ostatní kolem nebožáka chodit a dívat se na něj.

Kdo odvrátil zrak, schytal výprask.

Režim se navíc bývalé hvězdě mstil i poté, co se z Jáchymova dostala domů. Bývalý miláček fanoušků nejenže na dlouhé roky nesměl hrát první ligu, nedovolili mu ani návrat ke kancelářskému zaměstnání. V Tatře Smíchov se musel na stará kolena vyučit zámečníkem.

„Nevyčítal jsem si, že jsem ze země neodešel, dokud byl čas,“ ubezpečoval mě dávno po sametové revoluci. „Vždycky jsem jezdil rád za hranice, ale domů se vracel ještě raději. Pravda, v roce 1948 jsme se na Spengler Cupu s mužstvem radili, jestli emigrovat. Krachlo to na tom, že šlo o týmové rozhodnutí. A že Zábrodský jako kapitán a klíčová osoba za svůj souhlas nedostal peníze. On na ně byl vždycky.“

Konopásek přežil mnoho svých kamarádů ze zlatého týmu, některé i téměř o půl století. Vydal se za nimi po těžké nemoci až v roce 2008.

Už zase uznávaný.

Nezapomenutý.

S osudem krásně popsaným v knize Hráč, který přežil.

Je to pár let zpátky, co si na něj manželka Anna zavzpomínala v rozhovoru pro Deník Sport: „Můžu vám říct, že je mi po něm někdy strašně smutno. Mám ho pořád doma na obrázku, povídám si s ním.“

Ještě víc ale zazvonila jiná její slova: „Život přináší úskoky, ale my jsme to vždycky v pohodě zvládli. Všechno překonal.“