Tvrďák Tikal ohromil Otu Pavla, na olympiádě zranil bráchu. Na StB si ale nepřišel

Z toho zasněženého šumavského dne v roce 1948 si do konce života zapamatoval dvě věci. Že brát si k zimnímu útěku za kopečky děravé boty byla kardinální pitomost. A pak – že lidi jsou potvory.

Vlastně ještě něco horšího, co se ani nesluší říkat nahlas.

ČTĚTE TAKÉ: Zábrodský by oslavil stovku, hokejový šéf spoluhráčům i nafackoval

Budoucí hokejový machr František Tikal byl po komunistickém převratu utřinos, táhlo mu teprve na patnáct. Takže když ho se dvěma kamarády chvíli po puči napadlo zmizet na Západ, možná to ani nemohlo dopadnout dobře. Už pro tu naivní důvěřivost – bůh ví kde za Volary se cizího člověka bezelstně přeptali, kudy je to nejblíž k hranícím. Místo za svobodou je ten dobrák dovedl přímo na policejní stanici.

Pro mládence přezdívaného Mrkavka to byl průšvih jak vrata.

Nesetřásl ho až do konce života, důsledky jinošského maléru se na něj lepily ještě roky.

Tím spíš, když mu sedm měsíců poté utekl na Západ táta s bráchou Zdeňkem. Když se o to samé pokusila i maminka s nevlastním sourozencem, pohraničníci ji však chytili, takže skončila na tři roky ve vězení. Když hned na třináct let tvrdnul za mřížemi kvůli údajné protistátní činnosti i strejda.

Kvůli tomu všemu mohl plnoletý František po obdržení povolávacího rozkazu považovat za zázrak, že neskončil u „pétépáků“, což by znamenalo předčasný konec hokejové kariéry. Kvůli tomu všemu si ho jednou podali estébáci, kteří mu v závěru faustovské schůzky podsunuli lejstro a řekli: „Chceš hrát za nároďák? Tak podepiš.“

Férový bojovník

Podepsal.

Odsoudit ho za to bez většího váhání ale dnes může jen někdo, kdo nedohlédne za dobu, v níž se za hrdinství považuje i házení kečupu na Moneta s van Goghem.

Jestli František něco nebyl, tak srab – do soupeřových střel skákal tak srdnatě, že se o tom vypráví ještě dnes. Vyžíval se v tvrdých střetech, během kariéry se musel vyrovnat se čtyřmi zlomeninami, s vyraženými zuby a bezpočtem stehů. Jenže nic naplat, ten ústupek prostě udělal. Chtěl zkrátka hrát. Dělat to, v čem byl sakra dobrý.

A že dobrý byl!

Na klukovi od Českých Budějovic to možná jako první poznal Otto Popper, později slavný spisovatel publikující pod jménem Ota Pavel, koncem 40. let trenér sparťanského dorostu. Jakmile se okatý hoch jednou přišel na Štvanici zeptat, zda by ho nechtěli zkusit, Pavel jej pro jeho urostlou postavu poslal do obrany.

Odhadnul to správně.

Už po roce chtěli Tikala i do sparťanského áčka.

Měl v sobě něco extra. Na ledě se měnil v houževnatého a důrazného bojovníka, který hrál za všech okolností fér. Za vlastní brankou se rád pouštěl do protizvratné kličky, kterou znovu a znovu klamal soupeře. Vyznačoval se neúnavnou vůlí, jinak by se vedle učení na obchodního příručího na tréninky od půl páté ráno dávno vykašlal.

Píle se mu vyplatila. I on byl v sezoně 1952–53 coby zelenáč podepsán pod prvním sparťanským titulem v historii. Hodně brzy se vypracoval v jednoho z nejlepších hokejistů země, v reprezentaci se ale z výše zmíněných důvodů mihnul vždycky jen při soustředěních – jakmile se letělo na mistrovství, zůstal jako politicky nespolehlivý doma.

Změnilo se to až v roce 1957, při šampionátu v Moskvě. V národním mužstvu se postupně zabydlel natolik, že mu nakonec pět let dělal kapitána, atmosféru MS zažil hned devětkrát, dvakrát byl na turnaji vyhlášen nejlepším obráncem. Jeho spolupráce s dalším bekem Karlem Gutem dodnes patří mezi rodinné stříbro českého hokeje.

Brácho, ode mě to bolí

S Otou Pavlem měl co do činění ještě jednou. Autor nádherných knih Smrt krásných srnců či Jak jsem potkal ryby si totiž Tikala vybral jako jednoho z hrdinů pro své povídkové dílo Bedna plná šampaňského.

To bylo tak.

Když František letěl roku 1960 na olympiádu ve Squaw Valley, rýsoval se před rozhlasovým komentátorem Stanislavem Sigmundem vážný problém: Jak to zaonačit, aby v přímém přenosu utkání Československa s Austrálií nemusel zmínit jméno Tikalova bráchy Zdeňka, exulanta, který v Americe nastoupí za svou druhou vlast? Říct to narovinu se samo sebou nesmělo, Sigmund nakonec našel mazané řešení: za nároďák hraje Tikal, za Australany pěkně po anglicku nějaký Tajkel; nic se pak vysvětlovat nemusí, jaképak copak.

Jedna lapálie se zdála být zažehnaná.

Další ale přišla vzápětí.

Franta jako vyhlášený tvrďák Zdeňka před vzájemným zápasem varoval, aby od něj na ledě radši mazal dál. „Brácho, ode mě to bolí.“ Jenže ve hře se to pak semlelo tak, že na sebe stejně narazili – australský Tikal si toho českého zkoušel prohodit, lamželezo v dresu s nápisem ČSR se nedalo, takže se Zdeněk proletěl vzduchem.

Výsledek? Australský Tikal na olympiádě dohrál, měl prasklou klíční kost.

František z toho byl špatný, uklidnilo ho až psaní od otce: „Nic si nevyčítej, Zdeněk byl dobře pojištěný.“

Žádné meditování o nemocech

Nebylo to v Tikalově životě vždycky veselé. Nejen kvůli účasti v podivné sázkařské aféře z roku 1960, taky právě kvůli tátovi. Po Squaw Valley se s ním už nikdy neviděl. Tikal starší zemřel ve dvaašedesátém, jeho syn se to dozvěděl těsně před ligovým zápasem.

A František se s osudem musel rvát i dlouho poté, co v roce 1971 ukončil kariéru.

V roce 1993 mu odoperovali půlku jedné plíce, prodělal i další náročnou operaci. O dva roky později mu zemřela manželka. Jakmile krachlo manželství jejich syna Jana, dostal jako pěstoun do péče dvě vnučky. I proto dlouho bojoval s vlastní nemocí bez zoufání a naříkání, k ostatním se i po čtyřech prodělaných operacích stále choval jako bodrý parťák.

„Meditovat v parku s dědky o nemocech, na to mě neužije,“ přiznával člen Síně slávy Mezinárodní hokejové federace.

Ne, na stýskání nebyl. Proto mi utkvělo těch pár vteřin rozhovoru z roku 2004, kdy se mu do jinak věcného vyprávění prošpikovaného občasným zavtipkováním vloudilo nečekaně nostalgické zasnění: „No jo, fandové, ti mě brali…“

Brali, jistěže brali.

Přes všechny jeho životní kotrmelce.

Nebo možná i kvůli nim.

Hokejový bourák František Tikal zemřel před patnácti roky. Teď by mu bylo devadesát.